Vlast a matka/8.

Vlast a matka Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 237–246. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O vlasti má, ty krásná země,
    Ty ráji v světě jediný,
Jen tobě bije srdce ve mně,
    A pro tvůj národ milený. —
Tvůj jsem celý, o vlasti má!

V. J. Picek

Podhajský byl zase ve svém příbytku a — byl skormoucený. Napnuté peruti obrazivosti jeho byly klesly — bílé vyduté plachty jeho naděje byly splaskly, a loď jeho ploula zase tichou hladinou vážného rozmyslu. Pořádal věci své. — Každá maličkost uváděla mu zašlé časy na pamět. Tuto věc měl od matky — onu od Růženy. Jemným pohnutím trnulo srdce jeho. Myslilť na obě — myslil na to, co jindy bývalo — i na to, co asi bude. Bytost jeho rozplývala se plamenem bolnosladkých citů.

A čím dále, tím živěji, tím tížeji usazovala se na dně duše jeho hryzoucí žalost a rozrývající bolest. Omamující zápal, jenž ho byl u Emilie bezděky uchvátil — ono sladké zanícení bylo vyhaslo; nyní naň otvírala skutečnost své lačné oči, a ledové trnutí prochvívalo oudy jeho.

Myslil jenom na matku a na Růženu. Novým hořem pukalo srdcft jeho. I vrhnul sebou na pohovku a zakryl tvář v její podušce. Byloť mu, jako by se chtěl před děsivými podobami ukryti.

V tom se ozvaly ženské hlasy na předsíni — klepalo se na dvéře, a v okamžení na to vešla do pokoje Podhajská s Růženou.

„Matko! — matko, matko!“ zkřiknul Antonín, když byl hlavu pozvedl, a poznav příchozí, letěl jí naproti.

I ležel na prsou jejích a plakal jako dítě.

„Upokoj se, milý synu!“ pravila matka, sama proudem slz tvář jeho smáčejíc — „upokoj se — vždyť jsem já u tebe, abysi nekvílel a nezoufal. Přicházím jako spravedlivá, milující matka.“

„Ó, nyní je po vší bolesti a žalosti!“ zvolal Podhajský, a úsměv blahosti rozjasnil tvář jeho. „Nyní se ulehčí srdci mému a před očima tvýma nebude se podoba synova jako šalebná stvůra, plna hanobících poskvrn míhati. Jen s tebou ještě mluviti — moje matičko! — to jsem si přál, to jsem si vyprošoval na Bohu; pak bych byl rád bedra svoje opásal a chopil se berly poutnické.“

„Nech řečí, Antoníne, které ti u příchodu matčina nesluší a ježto mi srdce jako meč probodávají. Seber smyslů svých, abys mě rozumně do té tkaniny uvedl, která tak záhubně okolo nás všech se otočila.“

„Ó pojď, pojď, matičko! — pojď i ty, moje milá Růženko!“ mluvil Antonín, a přivinuv radostně se chvějící dívku lehounce k srdci svému, vedl je obě k pohovce. — „Sedněte si — budete umdleny — odlož, pohov si, matičko — odlož klobouk, Růženo — já obstarám zatím…“

„Nech všeho, Antoníne — a obrať smysly od věcí vedlejších. Či-li se domníváš, bláhový, že bych mohla mysliti na pohovu oudů nebo na tělesní rozkoš, dokud mi srdce ouzkostí trne a starost mou duši svírá? Přisedni ke mně, synu — otevři srdce a ústa svá, ať zvím pravdu, co jsi provinil, nebo co na tebe podezření viny uvrhlo.“

„Ó ptej se — ptej, matičko!“ odpovídal Antonín, a sedal si na nízkou stolici mezi matku a Růženu. — „Ptej se, má Růženo! — Co jste o mně slyšely? Před vámi je dokořán otevřeno srdce mé.“

Podhajská upřela na něj své jemné oči, a blahost mateřské pýchy nad ušlechtilým synem, jejž nebyla delší čas viděla, a který byl mezi tím půvabně dozrál, rozlehla se jí po laskavé tváři. Také tichá Růžena pohlížela na něj s hlubokým pohnutím své něžné duše, a sladký míruplný ples ozýval se její útrobou.

„Řekni mi, Antoníne!“ začala Podhajská po malé přestávce… „je to pravda, že vlastenčíš?“

„Ale pro milé nebe!“ zvolal Antonín — „co pak to máte s tím vlastenčením? Také otec nacházel v tom něco hrozného, ačkoli se zřejmě nevyjádřil. Co to myslíte?“

„Nu… to, co nám doktor Koníček povídal.“

„Ten kobylčí mastičkář — který mi tu minulý týden dotíravě na krk lezl? A co pak vám povídal?“

„Že na daremné věci myslíš…“

„Ten hanebník!“

„…že za daremné české knihy peníze vyhazuješ…“

Podhajský se dal do smíchu.

„…že se nebezpečných spolků chytáš…“

„Nic víc?“

„…a že — do kafíren chodíš…“

Antonín se chechtal a vesele se vzchopil.

„Ty se směješ?“ ptala se matka vážně.

„Ale kdo pak by se nesmál, moje zlatá matičko? K vůli takovým výparům necháte si hned celou oblohu zakalit! To jsou tedy vaše starosti? a ta stran kafíren je snad ta největší?“

„Doktor mluvil také o nějaké — ženské osobě…“

„Jak?“ rozpálil se Antonín. „Ten hanebník se opovážil —? Ten by měl jenom na kolenou, s rukama přes kříž, s hlavou skloněnou její jméno vysloviti! Matko — moje drahá Růženko!“ mluvil horlivě dále, a klekl si vedle dívky, a vzal ji za ruku a tiskl ji ke rtům a na prsa… „moje zlatá duše, ty jsi mohla něco zlého o mně mysliti? Mám se také před tebou očisťovati?“

„Ale tak pak mi jen tedy pověz,“ řekla Podhajská — „co to všecko znamená? Obelhal nás doktor?“

„Hlavní věc vám pověděl, ale smysl její převrátil; z černého učinil bílé, z pravého levé — a já nepochopuji, jak jste tomu člověku víru dáti mohli. Kdybych to já byl učinil — byl bych nehodné věci o tobě, zlatá Růženko, uvěřil —“

„Co že pravíš?“ ptala se Podhajská.

„Že mi chtěl ten váš hubený pijavkář o Růžence namluviti, že našeho kancelářského ráda vidí…“

„Ten hanebník!“ zhrozila se Podhajská.

„Já ho arci odbyl, jak se slušelo — on ale poděsil na to z nešlechetné pomsty vás, a já to musel zaplatit.“

„Ale nebeská dobroto — proč pak jsi to nepověděl otci?“

„Ten o tom nečinil zmínky, a já nemohl tušiti, že by na tom něco záleželo.“

„Nešťastná tvrdohlavost! — nešťastné nedorozumění!“ bědovala matka… „Teď ale mluv! Co to vlastenčení tedy obnáší. Co je to? Pověz mi to moudře a pravdivě, ať se jasně ohlídnu.“

„I povím, zlatá matičko, povím!“ řekl Podhajský, zase mezi obě usedaje. — „Totě věc, která se hlavně srdce týče, a tuť naleznu u tebe zajisté půdu, v nížto moje slova pevnými kořínky se zachytí. Dej pozor, matičko — tobě, Růženko, nebudou také slova moje na škodu… Co bysi říkala, kdyby tvůj Antonín na všechnu tvou lásku zapomněl, kdyby pustil z paměti, co jsi pro něj učinila, kdyby nechtěl nic o tvých starostech, o tvých probděných nocích, o tvých modlitbách věděti…“

„Ale Antoníne!“ namítala milující žena.

„Neměj starosti! — vždyť povídám: Kdyby! — Teď si ale uveď na mysl, že má každý člověk dvě matky.“

„Dvě?“ divily se ženštiny.

„Jedna je ta první drahá rodička, jako ty jsi ta moje, zlatá matičko! — a druhá je naše vlasť — totiž ona země, kde jsme se zrodili a k něčemu dobrému dospěli.“

Podhajská hleděla na Růženu, jako by synovi docela nerozuměla; ale v očích a na tvářích dívčích spočíval sladký úsměv vypravováním Antonínovým zbuzený — jako by celou duši její blahé tušení prochvívalo. Tím se prostá žena uspokojila a dávala zas pozor na syna.

„Ty jsi ovšem až posud hrozně málo o vlasti slýchala, matičko!“ mluvil tento dále — „není-li pravda? — ty ale za to nemůžeš — to není vina tvá. Tys odrůstala v časech, kde stran vlasti naší ještě zlá zaslepenost panovala, Také moje vina to nebyla, že jsem o ní skoro nic nevěděl, dokud jsem po domácích lukách běhával. Teď ale o ní vím a musím se k ní chovati jako k matce — sic bych se dopustil viny tak veliké, jako ta je, kdybych tobě nevděkem splácel lásku mateřskou. Vždyť je to země, kde jsme božího světla spatřili, kde jsme zrostli, radosti okoušeli a v starostech se tužili — země, která nám jako pravá matka všech pokladů svých poskytuje, jimiž vezdejší svůj život ozdobujeme, a která ve svém lůně duše přechovává, s nimižto v jednom jazyku mluvíme, jedny písně zpíváme, jedněmi obyčeji život pořádáme, v nichžto po jedněch otcích pravé sestry a bratry nalezáme; — vždyť je to země, která je naší kolébkou, naším domovem, naším chrámem… a tu bychom neměli jako matku milovat? Řekni ty sama — přiznej se, drahá matičko — zdali na ten kousek země jakživa radostně nezpomínáš, kde jsi se narodila a mládí své ztrávila? Jak bysi tedy neměla milovati celou tu krásnou zemi, která nesčíslné množství takových míst v sobě chová — a sice míst, která jsou domovem našich milých krajanů, kde se učení mužové zrodili, kde udatní hrdinové krev svou prolili, kde slavné činy povstaly, kde se znamenité nálezy učinily — a to všecko jen k oslavě a ve prospěch nás všechněch, kteří jsme v této zemi zrozeni a jedním národem se nazýváme!“

„To je všecko hezky,“ řekla Podhajská, hlavou potřásajíc a slova synova uvažujíc, pokud je na první podání postihnouti mohla — „to je všecko hezky; ale já v tom ještě nic nevidím, co by se podobalo věcem, o kterých náš doktor mluvil.“

„Také na ně dojde. — Pomysli si, že někoho miluješ, že jsi mu díky povinna — tak asi jako dcera matce: zda nebudeš také vše činiti, co by osobě této užitek přineslo, co by jí radost působilo — nebo co by jí ke cti sloužilo?“

„To jsou zbytečné otázky. Každý poctivý a rozšafný člověk musel by tak jednati.“

„Nu — tedy si nyní pomysli, že také vlast miluješ i díky jí povinnována jsi — a snadno pak uzavřeš, že i v její prospěch pracovati a ji zvelebovati musíš. To však nedokážeš lépe, nežli když díl vezdejších starostí svých ve prospěch lidí obrátíš, kteří v lůně jejím přebývají, s tebou jednoho rodu, jednoho jazyka, jedněch obyčejů jsou, tobě nejblíže stojí a také dle božího přikázání největšího práva k tvé lásce mají. Tím právě matku potěšíš a šťastnou učiníš, když o blaho dítek jejích pečuješ — či-li mluvím nedobře?“

„Já ti rozumím. Vždyť nepovídáš nic jiného, nežli co nám křesťanská povinnost činiti poroučí. Ale ještě nenahlížím…“

„To přijde hned. Když bysi tedy vlast milovala a služby své lidu jejímu, totiž krajanům svým, obětovati chtěla: jednalo by se ještě o to, jakými prostředky bysi to dokázati měla. Dle mého zdání může se to díti dvojím spůsobem — buďto skutky, dary, dobrodiním, ochotnými příspěvky a jakoukoli činnou pomocí, anebo radou, poučením a všelikou jinou službou jazyka. Z obou těchto způsobů je druhý, tuším, důležitější; za jedno nemůže každý člověk činnou pomoc poskytnouti — každý nemá, co by ze své majetnosti mohl uděliti a oželeti, k tomu náleží vždy jakási zámožnost nebo aspoň schopnost ku šlechetné oběti; a za druhé záleží všechno lidské štěstí hlavně na tom, aby měl člověk všechněch věcí dobrou známost, protřelou hlavu a zušlechtěné srdce — aby tedy moudré naučení poslouchal, je pochopil a podržel. Rozumíš, matičko?… Lidský jazyk — lidská řeč je tedy prostředek nejhlavnější, kterým se může blaho národu rozšířit a tudy i vlasti posloužit. Musí to býti ale jazyk takový, kterému lid rozumí, v kterém uvyknul mysliti a myšlénky i city své vyjadřovati — totiž jazyk mateřský. Tím se musí lid vyučovati, tím se musí k němu mluviti a povinnosti jeho do hlavy i do srdce mu vštěpovati. Naši vlast potkalo ale chodem války a jiných nehod neštěstí, že přišel jazyk její před mnohými lety k úpadu; nic se v něm nepsalo, lid se jím neučil, ani neřídil — a tudíž počal se úpad a zkáza jeho i na lidu okazovati, a obyvatelé jiných zemí, jiní národové začali nás v umění a vědění přestihovati, jméno i statky své mocněji rozšiřovati — a nás ve všem všudy zatemňovati. Byl to bolestný stav lidu našeho, který na slavnou památku předků svých zapomínaje a minulý skvělý stav svůj z mysli pouštěje, jen leda bylo život vedl a pravou cestu po blahém osvícení neviděl, ani nehledal. Konečně ale vzchopili se někteří mužové, jimžto byl Bůh ducha osvítil a jiskru své lásky v srdci roznítil — ti se vzchopili, poněvadž poznali, v čem chyba vězí, proč náš lid vázne, a začali zase mateřským jazykem k němu mluviti; začali mu vysvětlovati, že je tento krásný jazyk nejdražším dědictvím po jeho praotcích, že ho musí milovati a naučení v něm přijímati. Mužové tito píší nyní knihy v tomto jazyku, a těmito knihami rozprávějí s lidem, jejž ve všech potřebných a užitečných věcech vyučují — a o těch mužích se praví, že vlast svou milují. — Dokud jsem byl doma, nepřišlo mi o tom ani slova k sluchu; teprva venku — zde se mi rozjasnilo v hlavě, zde se mi rozehřálo srdce; zde jsem poznal muže, kteří pro svou lásku k jazyku, k lidu, k vlasti toho nejčestnějšího jména i uznání zasluhují — a s těmi, zlatá matičko, přátelím. Myslíš, matičko, že mohou takoví lidé něco daremného tropiti? — daremně čas a peníze mařiti? — v daremných společnostech tonouti?“

„Ne — to nemyslím!“ řekla Podhajská jemně a přemítala ještě slova jeho. „Co mi tady povídáš, zdá se mi pěkné a dobré, ačkoli, abych se upřímně vyznala, všemu ještě nerozumím…“

„Ale já mu rozumím!“ zvolala Růžena, jejíž tváře mezi Antonínovým vypravováním neobyčejně byly zahořely a jako květ nového života se jevily. „Já mu rozumím — a cítím, že mluví pravdu. Nyní vím, co mě bolívalo, když si zámečtí pánové posměšek z českého lidu tropili! Já to nemohla vysloviti — ale srdce mi pukalo. Nyní tomu rozumím!“

„Růženo!“ zvolal Podhajský radostně překvapen a chopil ji za ruce. „Je-li možná? Ozývá se i v tobě hlas, který naplnil duši mou? Vykvetá v prsou tvých ona čarodějná květina, po nížto práhne touha má?“

„Co to myslíš?“ ptala se dívka tiše.

„Byla bys s to mě pochopit, kdybych s tebou o vlasti a národu rozprávěl? Nalezla by láska k těmto věcem místa v krásném srdci tvém?“

„Já to neumím pověděti — ale když mluvíš, tu poznávám, že jsou to slova srdce mého — a že budu věčně jako ty smýšleti.“

„Ó moje Růženo!“

„Vy jste hodné děti,“ ozvala se Podhajská po kratinkém, ale blahém zamlčení se všech stran… „ale já nemám ještě pokoje. Což je to tedy všecko, o čem náš doktor rozprávěl? A proč viděl samé daremnosti?“

„Každá dobrá věc má svoje protivníky, milá matičko!“ řekl Podhajský — „to je stará pravda. Také počínání šlechetných mužů, kteří vlast naši upřímně milují a proto přirozeně vlastenci jmenovat se mohou — také smýšlení a jednání těchto mužů nalezlo svých nepřátel a odpůrců, kteří se jim protiví nebo posmívají, ano podezřelými je učiniti se vynasnažují, a myslí, že kdo ví co vtipného pronesli, když o nich řeknou, že vlastenčí.“

„Ale otec mluvil o svůdnících, o hejřilech…“

„Matičko — moje zlatá! prosím tě, neopakuj věci, které mi již tolik bolestí způsobily. Kdybysi ty muže znala, kteří otci tak nevinně hlavu pomátli, řekla bysi dozajista, že svému Antonínovi jakživa jiných přátel nepřeješ. Vážní a zamračení arci nebyli; ale můj Bože, co pak se nemá člověk veseliti, když si jednou k zotavení do šírého pole vyběhne?“

„Ale… co to bylo s tou — ženskou osobou?“

„Chceš ji vidět? — chceš ji poznat, matko? Já ti nebudu o ní mluviti, ale přesvědč se vlastníma očima.“

„Já nemám veliké chuti seznamovati se s podezřelými osobami…“

„Ne, ne, matičko! tak nemluv, a nechceš-li ji viděti: tedy poslechni.“

A nyní začal o Emilii vypravovati; mluvil ohnivými slovy a líčil živými barvami. Popisoval život její, smýšlení a city její — pověděl, co ji bylo do Prahy přivedlo, jak ji poznal — a mluvil také o jejím Ferdinandovi…

„Takovou osobu nesmíš, matičko, podlé jiných děvčat posuzovati.“

„To bych neřekla. Co je v ženské ženského, musí v každém stavu zachovat.“

„To ona také zachovává a střeží jako poklad největší.“

„A zná chování její člověk, jemuž, jak pravíš, svou lásku darovala?“

„Jak by neznal? — ona nemá před ním žádného tajemství, a nebyl by jí hoden, kdyby o ní dost malé pochybnosti měl.“

„Ale tak svobodně po světě…!“

„To přináší stav její. Ona jest neobmezená paní vůle své a ví, že je všude vítána, kde se umění její zaleskne.“

„A co znamenala ta jízda s tebou po vodě?“

„Chuť navštíviti krásné Drážďany a viděti rozkošné břehy našeho Labe. Cesta není daleká — je pohodlná, a já se jí nabídnul za společníka, chtěje také hlavní město přívětivého Saska poznati. Ostatně měla s sebou také svou panskou — myslíš-li, že tím jakési vážnosti nabude.“

„Má ta osoba panskou?“ podivila se Podhajská — a Antonín se dal do smíchu.

„Již vidím,“ řekl, „že se musíš na ni podívat, sice ti uvízne v paměti přepodivný obrázek — tak asi jako o mladé světoběžnici. Není-li pravda, moje růžičko! ty se na ni také podíváš, aby ti všechno děsivé myšlení z hlavičky zmizelo.“

„Já jsem spokojena se vším, co se tobě líbí,“ odpověděla dívka tiše — „a ničeho se neděsím.“

„To jsi moudrá, moje panenko!“ zvolal Podhajský — „a matička nebude zatvrzelejší. Či nejsi ještě pokojná?“

„Jsem — jsem! ale ta osoba se mi předce nelíbí… měla by té své neženské hry a svobody nechati.“