Vlast a matka/3.

Vlast a matka Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 202–207. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z domu ven:
Kolem kynou boží divy:
Uzříte jich, vždyť jsme živi
Jednou jen!

Píseň

Bylo to o desáté hodině. Po břehu, délkou Roudnického předměstí procházel se člověk v krátkém, obnošeném plášti. Na hlavě měl plstěnou čepici s velikým stínidlem, v ruce sukovitou hůl.

Nyní se zastavil u selského pacholka, který tu o strom podepřený jako na rozkazy jeho čekati se zdál.

„Vrať se ke koním, Jakube!“ řekl teď k němu člověk v obnošeném plášti — „a zejtra hleď, aby si kolář pospíšil. Po polední můžeš býti snadno v Praze. Rozumíš? Nebo ti natáhnu uši!!“

Pacholek slíbil, že se dle rozkazů těchto zachová, přál milému pánu, jenž mu natáhnutím uší hrozil, dobrou noc, a bral se podle břehu do města. Muž v plášti začal se opět procházeti… Byl to starý Podhajský.

Noviny vrchnostenského ranhojiče bzučely mu ještě okolo uší jako jedovatý hmyz, a ležely mu na prsou jako olovo. Jakkoliv se u své pevné důvěře i namáhal, aby tato strašidla zapudil: nemohl jich předce pozbyti, a břemeno jejich bylo tím nesnesitelnější, an si jich na mysli dobře zobraziti neuměl, a vlastně tedy ani nevěděl, čeho se bojí nebo čeho se báti má.

I manželka jeho byla se nadarmo lesklou zbraní své mateřské lásky opásala a při božích službách s těmi nejvroucnějšími slovy k Bohu utekla: podivné zprávy o jediném dítěti zatemňovaly přece milojasnou oblohu duše její a nepopřály jí po celý den utěšené chvíle.

A Růženka! — To milé poupě bylo ještě nejmírnější. Onať nebyla ještě do světa nahlídla. Až posaváde stála jako outle pěstovaná květina v blažené osamělosti. Pro svět a jeho poměry nebylo v ní míry. Ona si nemohla pomysliti, jak by Antonín jiným býti mohl, než jak ho od svých nejoutlejších let znala. Ona zůstala tichá.

Ale pěstounové její znali svět a nebyli tiší. Věděliť sice, že byli dítě své do hluku a tísně světské dobře opatřené a ozbrojené vypravili… ale nebyli předce pokojni. Věděliť z prvnějších let, že je lákání světa veliké a svodné.

I netajili si vespolek starosti své, ačkoli se také zdálo, jakoby tím jeden druhého z nich vyrážeti chtěl.

„Tomu uděláme pojednou konec!“ řekl náhle Podhajský pevně odhodlán. — „Já se podívám do Prahy.“

I dal také hned dávnoletý kočárek z kolny vytáhnout, prohlídnout a připravit. Druhý den byl na cestě.

Ale hraví, škádliví osudové, jižto se člověku rádi v těch nejdivnějších postavách do cesty pletou, vzali tehdáž na sebe podobu dvou vozních kol, a rozsypali se — ještě dosti milosrdně! — po několika mílích při prvním zahrčení na Roudnické dlažbě.

Podhajský dováděl na nepozorného pacholka, ten ale sváděl vinu na starý, zpukřelý a přeschlý vozík, který dlouhé časy ani z kolny nepřišel.

Nyní nezbývalo nic jiného, nežli pod ochranu ochotného koláře se uchýlit, a ten slíbil kola i voj do druhého dne v nové podobě odevzdat. Ale Podhajský byl jako na trní. Co tu měl zatím tak dlouho meškati! On chtěl jen jako letmo do Prahy nahlídnout, se synem promluvit, a pak zase tak rychle k matce s útěchou se navrátit.

I chtěl si jiný povoz najmouti; ale podivnou nehodou bylo se toho dne všecko do všech úhlů světa rozstřiklo. Na zejtří bylo tu příležitostí dost… jenom dnes ne.

„Ale co si budete hlavu lámat, pane!“ řekl hospodský, k němuž dal své koně zavesti. — „Máte-li tak na pospěch, sedněte si tu dnes na parní loď, a zejtra časně ráno jste v Praze, ani nezvíte.“

To byla šťastná rada, a Podhajský se jí také hned uchopil… Nyní se procházel po břehu a čekal na loď.

Myšlénky jeho byly v Praze. Jako nekonečná nit otáčely se napořád okolo Antonína. Srdce jeho nebylo pokojné.

„Držel jsem ho arci trochu přísně,“ — mluvil sám k sobě po malých přestávkách — „trochu těsně, a když pustím mladého koně z otěže, začne divné skoky dělat, a všechna luka jsou mu ouzká… ale Antonín není nerozumné hříbě! Ne, ne — mně se zdá, ten prokletý olejkář si neviděl do huby. Buď mu hoch něco na nos pověsil — anebo nám chce ten lízavý lidobijec sám oči zastřít. Pozoruji, že ho naše holka píchá. — Ohó, panáčku! zůstaňte při laskominách… Ale což kdyby — kdyby v těch jeho proklatých novinách předce kousek pravdivého zrna vězelo?“ mluvil dále, a popuzen divným nepokojem, začal se ještě rychleji pohybovati… „kdyby byl kluk udidla překousal, uzdu přetrhal a jako splašený se honil… nedej Bože! abych něco daremného doslechl… to by byla jeho zkáza… a matčina smrt… Ale však já ho popadnu — železnýma kleštěma ho sevru, že se nebude moci pohnout… já mu napravím ten jeho vyvyklaný rozoumek… já mu přejedu tu jeho češtinu!“

Veselý smích vytrhnul ho z dalšího rozjímání. Z města přicházelo několik hovorných mladíků. I zastavili se na břehu, a zase popocházeli; zdálo se, jakoby také na parní loď čekali.

Podhajskému se zkazila tichá procházka. Okolo rozveselených mladíků nechtěl přecházet, od přístavního místa se nechtěl tuze vzdalovat; sešel tedy po úzké pěšince s břehu k samé řece, odkud měl do lodi vstoupiti. Ale ani tam nezůstal samoten. V malé chvíli přicházeli za ním hovorní pocestníci.

„Musíme si předce místo prohlídnouti, kde Jason se svou Medeou přistaví,“ ozvala se mezi nimi zvučným hlasem vysoká postava v letním šedivém kabátě — „aby nám ani ta nejmenší maličkost k jeho životopisu nescházela.“

„Ah, ten by byl famósní — to máš pravdu, bratře!“ odpovídal na to hebounký mužíček, a na znamení své úplné spokojenosti pohrával si prsty okolo brady v licousích. „Tuhle náš kamarád mohl by z toho jednou interesantní novelu upříst.“

Při tom okázal na mladého muže v dlouhém tmavém svrchníku, který se byl až k samé řece přiblížil, a nyní po temné hladině její do dálky hleděl.

„I dejte mi pokoj s novelami!“ řekl tento. „Já mám teď smysl pro věci důležitější. Pohodlné lehátko v kajutě, hezký stoleček a něco dobrého na něm bylo by mi teď milejší, nežli ta nejpěknější novela. V tom ohledu je Podhajský šťastný chlapík. Ten si teď hoví při plné sklenici anebo ssaje med z růžových rtů své bohyně.“

„Dobře se mu děje!“ prohlásil se čtvrtý, jehož hustě porostlá brada, zašpičatělý klobouk a krátký kabátek dosvědčovaly, že k některému uměleckému cechu náleží. — „Já jsem jen žádostiv už vidět, jak bude koukat, až se do kajuty přihrnem. Toho by se dozajista do nejdelší smrti nenadál, že bychom mu přijeli naproti!“

„Nejraději bych viděl, kdyby ani na lodi nebyl, a se svou princeznou tak někde po saském Švýcarsku se toulal.“

„Hahaha! to by byla kvintesence našeho výletu a kousek romantiky do knihy našeho všedního života.“

„Podhajskému to bude také všecko jedno, přijede-li o den později nebo dřív.“

„Ale vždyť mi slíbil…“

„I jdi mis takovým slibem! Po boku takového démona, jako je Emilie, vypadl by ti také mnohý slib z paměti.“

„Šťastný chlapík! Plné kapsy, v kajutě na měkké pohovce, kouzelnici okolo sebe… na mou duši, toho se nenadál, když ovce pásal.“

„Co že?“ ozvalo se najednou z ostatních úst.

„Jak vám povídám. Tatík jeho je starý podivín a odhodlal ho k venkovskému životu, aby pěkný dvorec jeho do cizích rukou nepřišel. Podhajský musel co kluk všechny práce okoušet, které se při velkém hospodářství naskytují. Musel orat, sít, žít, sklízet, mlátit, stromy očkovat, k dobytku přihlížet, včely chovat, podmáslí tlouct…“

Ostatní se dali do smíchu.

„Snad nevěříte? Nu, to je předce stará, známá historie! Při tom chodil k starému faráři a k blízkému polesnému na lekce, a ti mu vlívali všechno své vědění tak dobře do mladé kotrby, jako kdyby kluk všemi školami proběhl. Otec ho nechtěl pustit do světa, a matka ho chtěla mít pořád na očích.“

„To musí být famósní páreček!“

„Ba že je! A já bych na to chtěl přísahat, že to s ním dobře myslili.“

„Co pak by asi říkali tomuto jeho výletu?“

„Křižovali by se — to je patrno. Teď ale nechme daremné rozprávky, a hleďme tamhle do tmy. Vidíte ji — tu prorockou záři! To je její předchůdce. Hned se nám ten leviatan se svou soptící tlamou objeví!“

„Parní loď!“ volalo se nahoře na břehu, a v blízké krčmě všecko obživlo. Blížení se lodi bylo znamením k obecnému pohnutí všech čekajících.

Jenom pro starého Podhajského nemělo toto okamžení žádného půvabu. Celá duše jeho byla upnuta na lidech, kteří o jeho synu mluvili: ti se mohli nyní do Saharských pustin obrátit — jemu bylo, jakoby se jim na paty zavěsiti musel.

Všecko v něm hořelo. Hned první vyslovení jména jeho projelo jej co palčivá, prozíravá jiskra. V prvním okamžení byl jist, že se tu mluví o jeho synovi — a další řeč utvrzovala tuto jistotu. I třásl se na celém těle a musel všechnu svou sílu sebrati, aby se před časem neprozradil.

V nitru jeho děly se náramné převraty; sloup důvěry jeho se bořil, a sutiny jeho vrážely mu krvavé rány do srdce. Co měl nyní o dítěti svém věřiti… o tom dítěti, ježto byl dlouhá léta tak přísně ostříhal?… Záhy se měl o tom přesvědčiti, měl seznati, jak dalece ústa ranhojiče Koníčka pravdu mluvila, a jak nyní hovor synových přátel pochopil… příští hodina to mohla rozhodnouti… on se jí děsil — on se třásl hněvem a žalostí.

Mezi tím sešel z blízké krčmy člověk s lucernou dolů k samé řece, a drže světlo do výšky, dával blížící se lodi znamení, že tu noví pocestní čekají. Loď přihučela ku břehu, a po spuštěném prkně lezli do ní mladí cestovníci, kteří byli příteli Podhajskému naproti vyjeli. V patách za nimi šel rozjitřený hospodář v obnošeném plášti.