Vlast a matka/1.

Vlast a matka Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 189–196. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kde je můj syn?…
Běda! urvaná je rozkoš
Má a zpráhlá pastva
Duše mé.

Smutnohra

Byla neděle. Jasně a mírně hledělo nebe na rozkošnou krajinu, utichlou po šestidenním lopocení.

Na začátku bujně krásného údolí stál pěkný, výstavný dvorec. Tam se chystaly tři osoby na cestu do božího kostela. Byl to hospodář a držitel dvorce Podhajský, jeho rozšafná manželka, paní Kateřina, a milá schovanka jejich, kvetoucí Růženka.

Tři tyto osoby poskytovaly rozličného, ale stejně dojímavého pohledu.

Podhajský byl nevelký, trochu zavalitý muž, a zdraví jeho bylo tak pevné, že mu ani pět a padesátý rok, ani tělesné namáhání ani duševní boje až dosavad neuškodily. Tvář jeho byla vážná, skoro přísná, a v denním, neustálém přihlížení k obšírnému hospodářství na slunci a větru opálená. Vzhled jeho jevil pevnost a neustupnou vytrvalost mysli, kterou se v každé případnosti života vyznačoval. Oči jeho nebyly odporné, ale pronikavé, a rády na všech věcech zpytavě utkvěly. Malá lysina nad zvraštělým čelem zvětšovala dojem vážné jeho podstaty.

Šat jeho, ačkoli sváteční, byl nad míru jednoduchý, a člověk neznámý byl by v jeho krátké kazajce spíše nemajetného chalupníka, nežli zámožného hospodáře hledal. On nenáviděl všechnu zevnitřní oupravu, pokud se osoby jeho týkala; ačkoli jinak v životě ani sobě, ani lidem svým té nejmenší ujmy nečinil.

Paní Kateřina byla vzor domácí hospodyně a jedna z oněch tvorů ženských, ježto s pokladem srdce svého z hluku světského utíkají, aby jím skrovný okres tiché domácnosti tím hojněji obohatily. Duše její byla věčně tekoucí studně ženské dobroty a lásky.

Byla o deset let mladší nežli Podhajský, outlá, drobná postava, jemných tváří, laskavého pohledu. Z jemně modrých očí jejích hleděla citlivá duše a tichá, moudrá povážlivost.

Šťastnějších manželů nebylo daleko široko. On byl pánem, ona paní — a předce řídil se jeden vůlí druhého. On ctil její měkkost — ona jeho sílu. Pětadvacet roků byli pospolu; ale ani jednoho večera neskončili denní svou úlohu, aby nebyly struny srdcí jejich líbezně souhlasily.

Třetí osoba, chystající se do kostela, bylo sedmnáctileté děvče, ozdobené vším půvabem, jakový se v tomto věku po dospívající panně rozkládá. Byla domácí miláček, a oupravný, skoro malebný šat její, pěkná směsice z kroje venkovského a městského, dokazoval obzvláštní péči, kterouž hospodyně i hospodář na ni nakládali…

Nyní stáli všickni tři již pohotově, majíce před sebou čtvrt hodiny cesty do nejbližší osady. Paní Kateřina dávala jenom ještě nejstarší děvečce některé rozkazy stran dnešního oběda — Růženka, s modlitební knížkou v ruce, hleděla oknem na cestu a Podhajský popocházel se svou sukovitou holí již po světnici.

V tom se klepalo na dvéře.

„Ave! — jen dál!“ zvolal hospodář, a do světnice vešel hubený, vytáhlý, asi třidcetiletý človíček. Jeho modrý frak se žlutými knoflíky, přistřihnutý podlé vlašťovčích vidliček, byl sice již na loktech do běla otřený, pod paždím propocený — šedivé letní pantalony byly o dva prsty krátké, za to ale dlouhými podšlapky ostře natažené; předce však bylo na něm jakousi strojivost viděti, a bažení jeho po uhlazeném zevnějšku bylo zvláště na krku a na žlutých rukavičkách pozorovati. V ruce měl klobouk a tenounkou rákosku, s kterou skoro pořád zahrával.

Tvář tohoto člověka byla nad míru pohybná a téměř bez ustání se usmívající. Řeč jeho zněla sladkošeptavě, a celé tělo bylo nastrojeno jen k samým poklonám.

Byl to panský ranhojič z blízkého zámku.

„Vespolek dobré jitro a na celý den hojnost božího požehnání!“ řekl, sotva byl hlavu do dveří strčil.

„Ah, pan Koníček!“ uvítal ho Podhajský. „Dejž to Pán Bůh! — Již z Prahy nazpátek?“

„Již před včírem. Nebylo mi ale možno, svou poklonu dříve složiti. Nahrnuté práce — několik těžkých případů typus meridionalis…“

„Co dělá náš Antonín?“ ptala se nyní domácí hospodyně, blíže přistoupivši. „Viděl jste ho, pane doktore? Mluvil jste s ním?“

„Viděl — mluvil!“ dosvědčoval panský ranhojič. „Neopominu zprávu podati. Zde ale —“ při tom hodil okem po služebné holce, „zde není radno o takových věcech mluviti. Jak znamenám, chystáte se do božího kostelíčka — dovolíte-li, tedy vás vyprovodím, a na cestě vám povím, co jsem v Praze zpozoroval.“

„Snad ho nepotkalo nějaké neštěstí?“ ptala se paní Kateřina s propukávající starostí, a posýlala děvečku do kuchyně.

Koníček se usmál. Vypadalo to, jako by se omlouval, a také jako by chtěl pečlivou matku potěšit.

„Nic — nic ho nepotkalo,“ řekl při tom — „žádné neštěstí, jak se obyčejně v životě říkává, když se myslí na tělo a na zdraví. Jinak arci nemohu zapříti, že se malá změna s ním udála.“

„Tedy mluvte! Nekažte mi hodinu před božími službami,“ prosila nyní matka — „a nechtějte, abych přede tváří otce nebeského s nejistou, rozptýlenou duší státi musela!“

„To nemusíte, mnohovážená paní Podhajská,“ ušklebil se zase Aeskulapův miláček. „Věc není o sobě tak důležitá, aby vám nepokoj činila. Je to spíše malé sběhnutí s moudré cesty opatrného života, čehož se mladá krev snadno dopustí.“

„Aj, tedy jenom pořád nenabíjejte, ale také jednou spusťte!“ přejal mu nyní Podhajský další slova trochu ostře. „Nerozkládejte před námi své nabroušené nástroje, ale pusťte nám už raději žilou a uberte nám trochu krve. Co víte o našem Antonínovi? — Co by to bylo, abyste to hned ze srdce svaliti nemohl? Tak něco velikého to předce nebude, aby se to pod domácí střechu nevešlo!“

„Nerad bych ale, abyste k vůli mně pozdě do božího kostelíčka přišli…“

„Bůh nás nepožene k soudu, kdyžto z pravé a jemu milé lásky a starosti o své dítě o několik minut později přes práh jeho kročíme. Jen mluvte!“

„Nu, tedy s Pánem Bohem — ale to si vyprosím, aby proto ani jiskra vašeho hněvu na mne nepadla. Činím, co mi jen křesťanská povinnost káže. Také vy, rozkošná Růženko, neračte střely hněvu svého na mne házeti, anebo mě mrakem čela svého strašiti, řeknu-li tu něco nemilého.“

„Vy byste jí za to stál!“ prohodil Podhajský brumlavě polo pro sebe.

„Co ráčíte?“ obrátil se k němu Koníček se svým obyčejným úsměvem.

„Abyste pověděl,“ řekl mu rázně, „co vás pohnulo, naší matce stran Antonína starosti působit?“

„Nu tedy vězte,“ odpovídal ranhojič, nutě se noviny svoje s nejdůležitějším posuňkem tváří svých spojiti — „tedy vězte: váš pan Antonín vlastenčí!“

To řekl a hleděl s jednoho na druhého s jakousi vítězoslávou. Ale slova jeho neměla žádného oučinku. Nikdo jim nerozuměl.

„Co že dělá?“ ptal se ho Podhajský pokojněji, než kdyby mu byl někdo o novém způsobu setby pověděl. Matka vrtěla trochu hlavou, a dívka se nevědomky usmívala.

„Vlastenčí!“ opakoval Koníček krátce a trochu rázněji.

Podhajský se podíval na manželku, pak na dívku, potřásl hlavou, a uchopil se klobouku i hole, které byl mezi tím odložil.

„To nám můžete po cestě pověděti!“ řekl k ranhojičovi. — „Věc vaše zdá se býti trochu zatemnělá; snad se nám pod šírou oblohou lépe vyjasní! Pojď, matko — pojď! a nedej si mysl marnými bubáky kaliti.“

Podhajský byl vzorný hospodář, daleko široko známý pro své mnohostranné zkušenosti ve všech oddílech venkovské živnosti, byl poctivý muž, ctitel boží vůle a věrný poddaný. Co se ale mimo tento okres na světě dělo, to nebylo pro něj, a zůstávalo mu neznámo. On spojoval veškeré síly své jen k vyplnění úkolu, jaký si byl co držitel výnosného dvorce pro svůj život vytknul, a mimo to nehleděl ani na levo, ani na pravo. Hnutí národního ducha českého za let posledních — to mu bylo posud egyptskou tmou zastřené tajemství. Odtržky rozličných pověstí o češtině byly sice jako zaváté lupení i k němu doletěly; ale byly se jen ledva uší jeho dotkly — hloub neuvázly, nenalézajíce půdy příhodné a vzdělané.

Nyní byli všickni tři domácí i s hostem na cestě do kostela. Kolem nich pnulo se bujné osení, ženoucí do klasů — nad nimi pnula se modroskvělá obloha. Srdce poctivých lidí šířilo se rozkoší nad krásným, velebným pohledem.

„Teď můžete povídat,“ promluvil Podhajský k ranhojiči — „a myslíte-li, že nebudete se vším ke kostelu hotov, můžete si kus i po božích službách nechati. — Co že tedy dělá Antonín?“

„Vlastenčí,“ řekl Koníček, jako by měl radost, že jeho krátké a předce důkladné i úplné odpovědi nikdo nerozumí.

„Ale u všech živých… ať nekleji!“ ozval se Podhajský již netrpělivě. „Co pak je to? Co to znamená? Co to vlastně kutí?“

„Maří čas děláním pošetilých zámyslů a výmyslů,“ začal nyní člen zámecké honorace ohebným jazykem vykládati — „vyhazuje peníze za daremné české knihy, běhá po kafírnách s lidmi, kteří chtějí ubohé staré češtině na nohy pomoci, při tom ale takovým jazykem mluví a takovým pérem píší, že jim živá duše nerozumí: uvádí se v posměch před očima všech rozumných — upadá v podezření, že…“

„I toť aby do toho všickni živí ďábli uhodili!“ zvolal starý ekonom, slyše tuto litanii domnělých přestupků.

„To že dělá náš Antonín?“ ptala se paní Kateřina tak malomyslně, jako by se již o vezdejší a věčné spasení jediného syna jednalo.

„Hlouposti vyvádí?“ ptal se otec dále.

„Do kafíren chodí?“ bědovala matka, rukama lomíc.

„V posměch se vydává?“

„Do zkázy upadá?“

Aeskulapův miláček krčil ramenoma a pokrýval tváře tím nejpodivnějším úsměvem.

„I toť aby do toho všickni živí…!“ rozkřikl se Podhajský, pádnou hůl svou hluboko vedle polní pěšiny do kypré země zabodnuv.

„Rodičko boží!“ naříkala manželka jeho. „Mé ubohé dítě!“

Nyní nastalo ze všech stran trudné mlčení. V podivných pocitech brali se všickni dále.

„A to se jmenuje vlastenčit?“ prohodil konečně Podhajský zase otázku.

Koníček pokynul rychle hlavou. „To — i všecko jiné, co je s češtinou nějak spojeno!“ řekl při tom. „A to bývají věci ještě mnohem horší. Nepozorný, lehkověrný člověk upadá při tom mezi lid, jejž ani nezná, a má s ním býti hned jako s bratřími. Hlava i srdce vznáší se při tom nad nebezpečnou propastí — a já viděl pana Antonína ve společnosti a slyšel o něm věci vypravovat, že mě spravedlivý strach pojal. Co byste řekla, moje rozkošná!“ obrátil se nyní k schovance Podhajských — „že i na vás nějak zapomíná?“

Dívka sklopila oči, zarděla se a pak zbledla.

„Co že pravíte, pane doktore?“ zděsila se Podhajská. „Jakou to vinu uvalujete na dítě mé?“

„Následek jeho vlastenčení,“ kroutil se Koníček, žalobu svou nejsladším hláskem omlouvaje. „Seznámil se — jak dozajista vím — se sladkou ochechulí, a dává si teď od ní rozkošné písničky zpívati.“

„Pane! — to je lež!“ zvolal poctivý hospodář, úplnou důvěru v syna svého klada. — „To je utrhání!“

„Nazývejte si to, jak se vám líbí,“ usmál se Koníček, tenounkou svou rákosku v obou rukou ohýbaje — „já nemohu jinak mluviti. Ostatně je to věc přirozená — proto že vlastenčí.“

„I ať si třeba čerty kuje!“ odsekl rázně Podhajský — „to se mu promine; vždyť je mladá krev a musí také se vybouřit. Že by ale tropil daremnosti — to mi, pane, nenamluvíte!“

„To ne!“ zvolala nyní manželka jeho živěji, z hlubokosti žalu a úžasu svého mocně se vypínajíc, a jemné oči její zanítily se blahonadějným plamenem. „Já vychovala dítě své v boží bázni a v lidské bázni — já své dítě znám, a raději pustím od víry ve svou blaženost, nežli bych uvěřila, že se mé dítě daremnosti dopustí!“

Hbitě chopila ji po těch slovech Růženka za ruku, a tiskla ji křečovitě svými outlými prsty. Libý ruměnec rozlil se po tváři její, a oko její navlhlo radostnou slzou.

„Nelekej se toho, zlaté dítě!“ promluvila k ní outlocitná žena — „měj pevnou víru, milá děvečko! Antonín je můj syn, a já vím, jak jsem ho vychovala.“

„Dobře, pěkně — jak to mohl celý svět viděti, dokud rostl panáček před vašima očima,“ začal zase Koníček šeptati; — „a já jsem toho pevného přesvědčení, že by byl tou cestou dále šel, kdyby nebyl mezi vlastence upadl. Ale co se budu tady s vámi hádati, když nechcete mým slovům nijakou víru přiložit? Pochopuji arci, že byste na syna svého neradi něco připustili, jako každí rodičové…“

„Pane, to není pravda!“ ozval se nyní Podhajský hlasem vážným… „ne jako každí — tedy i nemoudří rodičové; ale jako lidé, kteří vědí, že svou povinnost vykonali, a kteří by sami nad sebou žalobu pronesli, kdyby krev svou k dobrému konci nepřivedli.“

„Nu, tím samým!“ řekl na to ranhojič. „Právě proto jsem vám také pověděl, na jaké cesty pan Antonín zabíhá — proto že vím, že na něj pěkné naděje budoucích dnů svých skládáte, že jste v něm takořka celý svůj život založili — a že bych nerad, aby se tak nadějně vzcházející símě na panu synovi daremně zmařilo.“

„Vy tedy pořád ještě na své žalobě stojíte?“ ptal se Podhajský, pronikavě oči na zlého novináře upínaje.

„Žádné žaloby, vážený pane Podhajský,“ kroutil se tento pod jeho vzhledem — „pouhé zprávy o věcech, které se v skutku tak a nejinak vynacházejí, které jsem na vlastní své oči viděl, a o kterých tedy pravdivě mluviti mohu.“

„No — však uvidíme!“ vyrazil Podhajský ze sebe v návalu zmáhajícího se hněvu.

„Co uvidíme?“ ptala se rychle manželka jeho. — „Máš něco v mysli?“

„Mám!“ přisvědčil onen; „ale teď toho nechme, matko! Tuhle stojí dům boží — tam se nám v duchu zableskne, že budeme vědět co činiti.“

„To doufám také!“ doložila zbožná žena s hlubokým povzdechem.

Mezi tím šeptal Koníček ještě něco tichému děvčeti; nenacházel ale žádné odpovědi a žádného oučastenství.