Vlast žita a první jeho pěstitelé

Údaje o textu
Titulek:	Vlast žita a první jeho pěstitelé
Autor:	Antonín Mohl
Zdroj:	Světozor, ročník XVII, číslo 28. s. 128. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	9. března 1883
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Žito

Dlouho ještě potrvá, nežli se najisto určí vlast pšenice a ječmene. Pokrokem věd stále nová, starší sídla první kultury se odhalují, a kdežto dříve za nejstarší vzdělanost pokládána egyptská, pak indická, dnes kraje Tigridské a Eufratské jmíny jsou za sídla první vyšší vzdělanosti. Že rolnictví a s ním nejstarší vzdělanost nevykvetla, jak do nedávna tvrzeno, na půdě egyptské, jest již nadobro dokázáno; za to však středoasijským, výše uvedeným končinám vždy starší i původnější přikládá se vzdělanost, ba tvrdí se, že v době, kdy v Evropě panovala doba ledová a člověk zde hladem a zvěři pronásledován ve slujích a jeskyních obýval, ve střední Asii utěšeně kvetla vzdělanost, která zanechala sledy své v lůnu země — zpracovaný kov. A mocná vrstva prsti, která umělecké výrobky zde kryje, i jiné objevy, rovněž tak významné, mluví pro nejstarší vzdělanost středoasijskou, naznačujíce starodávnost ječmene a pšenice i menší stáři vzdělanosti egyptské. Před rokem 2882 př. Kr. nepěstovány v Japonsku ani ječmen ani pšenice a podobně i do Evropy obě tyto rostliny již zušlechtěné se dostaly a v dobách nejstarších zde byly pěstovány. Nemožno říci dosud, zda-li jedině od jihu do předvěké Evropy se dostaly, kterýmžto směrem i mnohý plevel (hlavně chrpa) se šířil, anebo zda ve východní a více ještě severovýchodní části Evropy u přišlých Indoevropanů byly poznány. Fennové při kočovném, toulavém svém životě i řepu i ječmen pěstovali.

Žito však nikde v Evropě za doby kamenné dokázáno není, neboť v žádném nalezišti z doby této posud nebylo objeveno, z čehož soudíme, že ho tehda vůbec v Evropě nebylo; teprve v bronzové době poprvé ve střední Evropě se vyskytuje. Neznáť ho ani sanskrt, neznali ho Indové, Egypťané, staří Židé ani kde jinde v starověké střední Asii, ani Římané, ani Řekové ho nepěstovali, a v Gallii i na poloostrově Pyrenejském bylo neznámo. Z Římanů poprvé o něm zmiňuje se Plinius, že prý roste na úpatí Alp u Taurinů. V krajinách karpatských však již dávno v předhistorické době žito bylo známo i pěstováno, ba na Moravě z bronzové doby (v Býčí skále) bylo nalezeno; šířilo se tedy z krajin středoevropských na jih a na západ z vlasti buď fennských nebo slovanských. Ahlquist, nejlepší znatel řeči finské, dosvědčuje, že Fennové hlavně lovem se živili a jen zřídka ječmen a řepu pěstovali, žito že poznali v době po Kristu, což vhodně nasvědčuje slovům Tacitovým, jenž praví: „Fennové nemají ani zbraně ani koní, ani příbytkův; potravou jejich jsou byliny, oděvem kožešiny, lůžkem holá země; jedině na šípy se spoléhají… lov muže i ženy živi. Ale takový život za šťastnější pokládají, než-li aby při pluhu stenali.“ Hehn má za to, že žito od Slovanů k Fennům se dostalo, při čemž k těmto i slovanský jeho název byl zanešen.

Rovněž Germané neznali žita; dle Tacita znali ječmen a pšenici. Plinius přidává k tomu oves, dokládaje, že hlavně v ovesných pokrmech si libují. Žito nalezl u Slovanů Hérodot (490—449 př. Kr.) a to v míře tak rozsáhlé, že chtěje oblibu jeho i rozšíření naznačiti praví, žitem že se živí a že sejí obilí na prodej.

Slované tedy znali žito a vedle jiného obili hojně je pěstovali, když ho jiní indoevropští národové i historičtí Asiaté ještě ani neznali neb aspoň neužívali. Slovem pýr vyrozumívali původně Slované i Řekové, jak tvrdí Hehn, pšenici, ječmen, proso; proto ani v době úzkého obcování těchto národů žito samostatně pěstováno nebylo, sice by hlavně jemu název ten byl příslušel. Vsak o tom není ani sledu, naopak u Litevcův a Řekův jménem tím naznačována pšenice.

Nesmíme si nikterak mysliti, že by se byl zaséval jeden druh obilí prostý jiného druhu obilí i plevele. Omyl ten vyskytuje se dosud ve většině pojednání. Rolník na to nepomýšlel, který druh obilí skytá plody chutnější, jemu postačilo, měl-li z čeho potřeby své ukájeti. Ba marno by bylo bývalo jeho snažení dostati zrna čistá. Povážíme-li, že v první době se neúhořilo, ale pole jednou upravené že se pořád osívalo a to spůsobem nedokonalým — nemohl se ani plevel ani předchozí zrno z půdy vykořeniti, vše ponechávalo se vzrůstu a vše se i sklízelo. Proto i kdyby tehda důkladně bylo bývalo známo čistění vymoleného obilí — ani tím nemohl se rolník nikdy ještě ubrániti, aby každoročně neměl znečistěnou sklizeň. A bylo důkladné čistění obili v staré době známo? Sotva. Věječka — lopata široká a hluboká — bylo vše, čím obilí čistili, a to Řekové, Římané i Slované; proto ani plevy dostatečně jedním proti větru přehozením nemohly býti odstraněny — tím méně plevel. A jen takovýto spůsob pěstování obilí na paměti majíce přistupovati máme i k rolnickým předhistorickým Slovanům. Pěstovali pšenici, ječmen a j. tímto spůsobem a mluvíme-li zde přece o jednotlivém druhu zvláště, chceme jenom naznačiti, že v pestré směsi té některého zrna bylo více, jiného méně — ale nikdy že nebylo čisté, plevele a j. prosté. Ve všech také hrobech východní, střední i západní Evropy vedle obilí vždy něco plevele bylo nalezeno a že i v krajinách karpatských obiloviny hojně s plevem byly pomíchány, dosvědčují nálezy z jeskyně Baradla, mezi nimiž 14 druhů plevele se nalézalo; a že nebyla zde nalezena chrpa známá souvěkým obyvatelům západní Evropy, z toho soudíme, že do těchto krajin obiloviny nebyly dováženy z jihu a že jich zde měli sami s dostatek.

A že v západní předhistorické Evropě ani vedle prosa žito nalezeno nebylo, že na Moravě i východnějších krajinách vyskytuje se teprve u rolníků pokročilejších — z toho poznáváme jasně mnohem menší stáří této obiloviny, nežli jakého jest ječmen, pšenice i proso v Evropě. Pokrokem však zbavovala se půda plevele, převaha jednotlivých druhů obili zřetelnější se stávala. Tak stalo se v Slovanech, že v této směsi povstalé pěstováním ječmene i pšenice v některých částech nabyl převahy plevel — ovšem výnosný a chutný, proto jako ječmen i pšenice oblíbený — i věnována mu pokrokem stále větší pozornost a tím povstala nová obilovina, jež na rozdíl od stávajících rozlišována bývala svou barvou, od kteréžto dostala i jméno rož, rež — naše žito. Bývalo obyčejem, že staří národové pěstované obiloviny dle barvy rozeznávali: Gothům jméno pšenice = hwaites znamenalo bílé zrní, Keltům gvinic (od gvenn = bílý) téhož bylo významu. A že i Slované žitu jméno od barvy zrn přisoudili, po dnes dosvědčuje nám všeslovanské slovo režný — barva šedá, dokazující, že dobře druh tento znali přikládajíce mu původní a vlastní slovo tak významné. Žito pak v této vlasti své při péči Slovanově více než jiná obilovina prospívalo a stále větší obliby docházelo, tak že konečně nad ostatními obilovinami dostalo převahu a hlavní potravou Slovanů se stalo. Proto zváno pak „žito“ (od žíti = vivere) a znamenalo předkům našim rovněž tak obilí jako pokrm.

Když Hérodot dí, že „Slované žitem se živí“, směle ne chudší obraz rolnického života slovanského přisouditi můžeme době Homérově, do kteréhožto času dostalo se žito na Moravu a v karpatských krajinách (jak dle objevu v hrobech v Uhrách, Sedmihradsku i Polsku souditi můžeme) hojně se pěstovalo. Staroslovanské rož, rež slulo staroněm. rocco, staronorsky rugr, angls. ryge, prusky rugis, lit. ruggys (plur. ruggei), maď. rozs, novoněm. Roggen, proto má Benfey za to, že žito ze Slovan k Němcům a k Maďarům se dostalo. — Ještě za Karla Vel. v říši francké žito bylo vzácností, teprve jeho zařízením a péči ujalo se pěstování žita dříve dováženého s jinými obilovinami z dalekých krajin, hlavně slovanských. —

Proto tím památnější jest vyznání slavného francouzského botanika de Candolla, jenž praví: Rovněž tak důvodové historičtí i jazykozpytní odkazují nás na břehy Černého moře a střední Evropu, chceme-li objeviti původ tohoto druhu (obilí).

Název „žito“ zdá se, že nikdy v Slovanech nepředčil užívání slova rež, rož; jméno žito později té obilovině přikládáno bývalo, která nejvíce v té které krajině se pěstovala; Poláci, Češi, lužičtí Srbové užívají slova „žito“, kdežto Rusové slovem žito vyrozumívají ječmen a Srbové i Chorvaté pšenici. Že však jméno to je praslovanské, dokazuje odvozené od něho jméno „žitnice“, naše to sýpka, Slovanům společné. —

Nade vše nepochybno — ačkoliv víme, že dosud Sibiř za domovinu jeho se pokládá — že pravlasti slovanské jsou vlastí žita a Slované že jsou jeho vypěstovatelé i šířitelé. Ježto pak již doba Homérova zná slovanské toto jméno, a v předhistorických hrobkách, jeskyních krajin karpatských nalezeno bývá — padá počátek pěstování jeho do druhé polovice druhého tisíciletí.

Ant. Mohl.