Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola X.

Vita Caroli Karel IV.
Kapitola IX.	Kapitola X.	Kapitola XI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola X.
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Hrdina
Licence překlad:	PD old 70

Spolek italský proti Mastinovi della Scala. Obtížný pochod Karlův z Tyrol do Lombardie. Dobytí Belluna a Feltre. Odchod z Italie. Příval kobylek.

---

V červnu potom Benátští, Florentští, Milánští, Mantovští a Ferrarští a jiní jejich spojenci oblehli město Padovu s přečetným vojskem, totiž asi s 10.000 jízdných oděncův a s nesčetným počtem pěších a jistá část vojska jejich spolu s biskupem z Feltre, se Sicconem z Caldonazza, a s hrabaty z Cenedy, pány z Camina, oblehla Feltre. I leželi dlouho při tom obléhání s 500 jezdci a mnohými pěšími - města Padova a Feltre totiž patřila ku panství Mastina della Scala, pána ve Veroně a v jiných městech výše jmenovaných. Benátčané dobyli již měst Conegliana, Scrravalle, Bassana, jež dříve náležela ku panství Mastinovu, a hrabě de Collalto, náměstek v Trevisu, a mnozí jiní se vzbouřili proti Mastinovi a drželi s Benátčany. Tu jeden měšfan z Belluna, jménem Endrighetto da Bongajo, obávaje se, že město Feltre padne a tím také Belluno přijde do rukou Benátčanů, jichž zvláště nenáviděl, uváživ, že se Jakub da Avoscano dal s hrady svými, Buchensteinem a jinými, a s některými horaly patřícími k území bellunskému nám v ochranu a přidržev se jeho rady, přišel k nám, když jsme byli v Primieru, bez vědomí obou stran, pána Veronského i Benátčanů, tajně, aby se o tom nedověděli Benátčané ani vladař veronský, neboť proti němu jednal, a pravil: „Dovedete-li přemoci a zahnati nepřátele od města Feltre, chci vám otevříti jednu bránu městskou, protože spíše bych vám přál města než komukoli jinému.“ Já jsem vyslechl jeho řeč a určil mu jistý den, kdy jsem chtěl tajně přijíti.

A protože jsem musil opatrně sbírati vojsko, sezval jsem mnoho šlechticů k turnaji dvou šlechticů k Neumarktu nad Adiží pod záminkou, abych mohl chrániti těch soubojovníků, kdyby přátelé jejich způsobili nějaký rozbroj; nemělo se tak vyzraditi, proč sbírám voje, abych se totiž mohl tajně zmocniti Feltre.

Vítěze, který v tom souboji přemohl a zabil druhého, opásali jsme mečem rytířským. Když se to stalo, žádal jsem přítomných rytířů, aby s námi jeli, nepověděv nikomu, kam míříme. A oni se ochotně dali na cestu se mnou a jeli se mnou na koních údolím Fleimským celou noc. Druhého dne však jsem jel pustými horami, které se táhnou ke Castrozze, kde není cesta pro jezdce. A když jsem dojel k lesu mezi Castrozzou a Primierem, nebylo tam cesty pro vývraty stromů; a tak vojsko upadlo v zoufalství. Tu já pěšky s několika pěšími chodili jsme po strmých horách a stezkách dávno zničených hledajíce cesty, až jsme přešli les. A strážci lesa již dávno odešli, poněvadž slunce již zapadlo a že netušili nijakého nebezpečenství, jež by jim tam od někoho hrozilo. A tak jsme si otevřeli cestu po horách. V průvodu těch rytířů jsme dorazili ke hradu Primieru, který byl také obležen od Benátčanů, a zmocnili jsme se ho zahnavše nepřátele. Ti pak přišedše ke svým druhům, ležícím před Feltré, pravili, že veliké vojsko, o němž nevědí, čí jest, táhne na ně. Ti uslyševše to odtáhli v noci do města. Z hradu Primiera jsme táhli druhého dne do Ahorda a z Agorda jsme spěchali k městu Bellunu. I poslali jsme předem k Endrighettovi, s nímž jsme se smluvili, oznámiti, že jsme blízko města s vojskem. Ten se ihned odebral k radním a správcům města, a řekl jim, že poslové přišli mu oznámiti, že hrabata z Chiaromonte, spojenci Mastina della Scala, pána jejich, přišli s velikým vojskem zahnati nepřátele a jim pomoci. Tito s radostí otevřeli brány považujíce nás za přátele. A já vešel jsem do bran na den svatého Prokopa dne 4. července. A když všichni vjeli, rozvinul jsem prapory království českého a hrabství tyrolského. Ti pak vidouce nepřátele užasli a nevěděli, co mají činiti, i nemohli se brániti moci naší. A tak jsme s pomocí boží dostali město ve svou moc, hrad se však držel několik dní proti nám; když však jsme pohrozili těm, kteří byli na hradě, odevzdali hrad do rukou našich.

Potom jsme se položili s vojskem před městem Feltre. A poněvadž vladař veronský byl zaměstnán bojem proti Benátčanům a tito s ním, nemohli škoditi nám a vojsku našemu, a proto obě strany jednaly s námi, přejíce si nás získati ku pomoci. Po šestinedělním obléhání města Feltre ujednali jsme smlouvu s Benátčany, kteří se zavázali, že nám budou pomáhati s veškerou svou mocí v boji proti Mastinovi della Scala. I poslali nám na svůj náklad 700 jezdců a silné vojsko pěší. My pak propustivše bratra svého jeli jsme s vojskem do Benátek, kde jsme byli přijati s velikou ctí a těšili se veliké vážnosti. Potvrdivše vzájemnou smlouvu vrátili jsme se odtud k Feltre, jehož jsme vyhladověním dobyli. Také páni da Carrara v Padově smluvili se s námi, zmocnili se Padovy a zajali staršího bratra Mastinova Alberta, jehož dali Benátčanům v zajetí. A trvajíce v poddanství našem podrželi Padovu ve své moci. My pak ustanovili jsme v městech a hradech za vladaře : ve Feltre Volkmara z Burgstallu, šlechtice z hrabství tyrolského, v Bellunu Endrighetta da Bongajo; velitelem ve válce proti Veronským Jana z Lipé, kterýž však zemřel sedmého dne po svém jmenování, na jeho místo jsem dosadil Zbyňka Zajíce.

Pak vrátivše se do hrabství tyrolského jeli jsme do údolí Innu a odtud do království českého a smířili jsme se s vévody rakouskými, s nimiž jsme před tím žili v nepřátelství.

Té zimy v masopustě zasnoubili jsme nejstarší dceru svou Marketu Ludvíkovi, nejstaršímu synu krále uherského Karla; a učinili jsme s tímto spolek na výboj a odboj.

Potom jednou švakr náš pozval nás na druhý den k obědu. Při východu slunce jeden z rytířů vzbudil nás ze spánku řka : „Pane, vstaňte, nastává soudný den; celý svět je samá kobylka.“ Vstali jsme, vsedli na koně a rychle jeli, abychom viděli, kde je jich konec, 7 mil daleko až do Pulkau, kam až sahaly; ale jak široko se prostíraly, nebylo možno nám určiti. Hlas jejich byl podoben hřmotu, na křídlech jejich byly černé značky písmenům podobné a bylo jich tak hustě jako sněhu, takže nebylo slunce pro ně viděti. Zápach veliký vycházel od nich. I rozdělily se, některé letěly do Bavor, jiné do Frank, jiné do Lombardska a jiné sem a tam po veškeré zemi. A byly tak plodné, že dvě za noc plodily dvacet mladých i více; byly maličké, ale rychle rostiy. Vyskytovaly se ještě třetí rok.

V této době ve dvou měsících po sobě zemřela naše sestra i švakr náš, jež jsme tedy při poslední své návštěvě naposled viděli.