Vesnické příběhy/Cherubín

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Sýček Alizarův	Cherubín	Bratři Josefovi

Údaje o textu
Titulek:	Cherubín
Podtitulek:	Povídka ze života havířův (Zlatá Praha 1887)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 75–147. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Šli jste někdy císařskou silnicí od Tuřan ku Mšeci? Než došli jste na Hvězdu, povšimli jste si v pravo u lesa toho pahorku černého? Je holý, pustý, ani nejchudší travička nechce zapustit tam kořínkův. A na hoře bělá se kříž kamenný, bez Krista, bez nápisu. Tam hrob Cherubína.

Slyšeli jste kdy o Cherubínu? Sotva, nejste-li z našeho Podlesí. Byl to důl uhelný, hluboký, nad šachtou vysoké stavení bílé se střechou červenou a vedle vysoký komín cihlový, z něhož za tichého počasí pramen červenavého dýmu sahal až k oblakům. Byla to šachta hluboká, nejhlubší ze všech v okolí. Z ní na všechny strany jako kořeny kmene dubového ryly se štoly a chodby, prostranné i těsné, přímé i křivolaké, vysoké, že by vůz se senem tam vjel, i úzké, že havíři jen po čtyřech prolézali. Byla to šachta bohatá, chovala uhlí černé jako smola a hořlavé jako pryskyřice. Majetník dolu, Angličan, chtěl jej pokřtiti jménem svým, ale že v málo letech tu zbohatl, byl unešen vděkem a nazval uhelnu „Cherubín“. A ten zástup havířů, podzemních červotočů, za to, že den ke dni kynula jim práce a výdělek, že vrstvy uhlí čím dále tím více se šířily a utvrzovaly naděje v budoucí živobytí, pokřtil důl ten „Cherubín“. A děti havířské z dědin okolních, jejichž tatíčkové a bratři den co den vraceli se bez úrazu, nazvaly uhelnu lichotivým jménem „Cherubín“.

Vzpomínám těch dětských dob, když se skotačivou mládeží zaběhl jsem někdy v ten kraj. Jaký to čilý život! Kde jaká cesta, samé povozy, kde jaká pěšinka, samý havíř. Stroje duněly, pára syčela, okovy na drátěných lanech kolmou černou propastí jen lítaly, a uhelní vozíky po úzkých kolejích jen se kmitaly. Div někdo k úrazu nepřišel. A těch havířů! Parní píšťala zahoukla do blízkých lesův a svolávala je ku společné práci — snad i k společné smrti. Kdož ví!

Stroj na chvíli se zastavil, jedni vylezli, druzí zaujali jejich místa a znova ku předu! A zase rej a ryk a lomoz, jakoby Cherubín pro věčné časy zásobiti měl peklo palivem.

A dnes, po třiceti letech?

Mrtvo, pusto u těch lesův, a kdo nemusí jíti kolem, raději si zajde. Kde tisíce hrobů seřaděných, není tak smutno jako na tom jediném.

* * *

V Potužníkově hospodě na Hvězdě bývalo vždy veselo. Od rána do pozdního večera Potužník musil býti na nohou. Měl několik korců polí, ale na ty nešel se podívat celý rok. Nemohl. Hospoda jeho byla jediná na Hvězdě, stála u silnice a kolkolem byla obležena uhelnami. Potužník přivítal každého, na kom jenom viděl trochu lepší kabát, a jeho hospodu vynechal málokdo. Byla to stará barabina, se zadní strany podepřená trámy, ale uvnitř bylo milo. Dobré pivo, řádná obsluha, čistota, a člověk sem mohl přijíti desetkráte denně, vždycky se dozvěděl něco nového.

„U Potužníků jen tiskárnu ještě,“ říkali lidé, „a noviny by se tam vyplácely.“

A mohl tam přijíti člověk v kterýkoliv čas, vždy tam někoho nalezl za stolem. V sobotu zvláště…

Ba, dnes je právě sobota. U Cherubína se to už rojí. Stroje se zastavily, havíři dole se svolávají, vylézají na světlo boží, staví se v řadu podle stolku, na němž péro, kalamář a nějaká lejstra, otřepávají se sebe mour a prach uhelný a utírají spocené hlavy čepicí nebo cípem haleny.

Pan Simon, majetník Cherubína, vyplácí své havíře sám. Na jiných šachtách zastávají úřad ten páni správci, ale — pan Simon je Angličan a má rád pořádek. Chodí vedle šachty vážně, bříško vypjato, ruce na zad složeny, a čeká až všickni havíři budou pohromadě.

Pak zasedne ke stolku, vyndá na míse hromadu peněz a vyvolává jména havířů. Každý přistoupí, nastaví umouněnou ruku, vypočítanou mzdu stiskne a odejde stranou, kde peníze znovu přepočítá. Pan Simon přeškrtne sumu červenou tužkou a volá jiného. Jde to rychle, částky jednotlivé už jsou odděleny; nanejvýš při nedostatku drobných dva dostávají dohromady. Ať se rozdělí! Po výplatě skládá pan Simon lejstra, tu a tam hlídači něco ještě nakazuje a odchází do svého bytu, jenž sousedí se strojírnou.

Havíři rozcházejí se na všechny strany. K Jedomělicům, k Tuřanům, k Srbči — nejvíce jich jde k Hvězdě. Čanovice, Malkovice, Drnek — to vše leží v tu stranu, a každý muž v těch vesnicích je havířem. Některý jde zamlklý a přepočívává v duchu, co nejdříve by měl za tu mzdu koupit. Chleba a mouky na celý týden? — či palivo na blížící se zimu? — či by měl dáti raději chaloupku pošít novými došky?

Jinému přichází vstříc žena. Ten má ošklivý zvyk, že chodí, kam jdou kamarádi. Ti dnes jdou k Potužníkovi na Hvězdu, a tam se tak snadno zapomíná, že každý groš je trpce vydělaný, a že do druhé výplaty ještě celý týden. Muž je dobrák, ale v sobotu žena musí mu jíti naproti.

Havíři Karhanovi přiběhly naproti dvě holčičky, dvojčátka. Karhan z daleka volal, aby tak neběžely, ale děvčátka přiběhla se smíchem a zavěsila se na něho.

„Ale, děti, vždyť jsem všecek umouněný! A učerníte si ručičky o můj oděv.“

Znáte děti! Celý den doma neposedí a k večeru si vyjdou takový kus cesty naproti tatíčkovi. A byly by klusaly vedle něho zase zpět, ale Karban má ty dva caparty rád.

„Pojďte sem, děťátka, vezmu vás na ruce.“

„Nebolí nás nohy, tatíčku!“

„I přece.“

„A učernily bychom si šatičky.“

„Ať, je dnes sobota, a maminka vám dá zítra čisté.“

A vzal na každou ruku jedno děvčátko a šel. A brzy se díval na tu, zas na onu a v pravé ruce třímal týdenní svou mzdu. A vyptával se jich, co dělaly celý den, byly-li poslušny, co dělá maminka, co měly k obědu, a úst nezavřel.

„Neseš nám peníze, tatíčku?“

„Nesu.“

„Kde? Ukaž!“

„Tady v ruce.“

„Dej mi je, já je ponesu, ty bys je počernil.“

„Já chci taky!“ prosila druhá.

Karhan musil ty diblíky postaviti na zemi, rozdělil peníze a dal každé polovic.

„Ať jich neztratíte!“

A zase vzal obě na ruce a šel dále. A cestou se usmíval naslouchaje, co která si koupí.

Jiní havíři měli také své zábavy. Jeden spěchal k Potužníkovi; druhý domů se umýt a převléknout, aby za světla došel k svému děvčeti v blízké vsi; třetí pospíchal do lesa, kde měl v listí uschovanou pušku, a zašel na čekanou. Karhan spěchal ke svým dvojčátkům.

II.

Přišel podzimek.

Bylo v sobotu před Malkovickým posvícením. Když je v Malkovicích posvícení, je také v Čanovicích, na Hvězdě, na Drnku a v Martinicích. I v těch uhelnách pod Hvězdou súčastní se slavnosti, a pan Simon zachovával chvalitebný zvyk, že před poutí a před posvícením odpouštěl svým havířům několik hodin práce, aby se mohli umýti. A v každém domku, v každé chaloupce byl šum, děti pobíhaly a v duchu počítaly aneb zjevně se chlubily, kolik strýčkův a babiček k nim přijde na posvícení. V každé peci praskaly otýpky suchého dříví; jedno prkno koláčů sem, druhé s pečenými do komory. Myla se okna, obělovala vrátka, drhla se podlaha, až uši zaléhaly. Starý Jarolím seřadil kopyta pod postelí, zasmolený ševcovský trůn odstěhoval na půdu a vybaliv z modrého šátku jednotlivé články klarinetu, naslinil, spojil, profoukal pěkně a zahrál několik divokých, vřeštivých akkordův. Musí si to shledati a připraviti; zítra bude s Koděnickými Petráčky hráti u Potužníka.

Však u Potužníků se chystají. Podlaha, prahy vymyty a čistým bílým pískem posypány; vedlejší světnice, jíž celý rok se říkalo „špejchárek“ a o posvícení „sál“, byla vyklizena, do lampy u stropu nalit čerstvý olej, pavučiny smeteny a kruchta muzikantů, kde celý rok sedaly slepice, vyčistěna. Jen muzikanty, několik párků, a mohlo by se začíti.

Kolik pak to máme hodin?

Už čtyři. V ten čas havíři z Cherubína mívají již po výplatě. Potužník musí se podívat.

Vzal sametovou čepičku na hlavu, ruce složil na záda, nohou odhodil několik kamenů s cesty do škarpy a volně přešel kolem zahrádky na silnici. Zahleděl se na cestu k Cherubínu. Posud všude prázdno; jen dráteník Jožka klusal ke Hvězdě, až pokličky, dráty a pasti na zádech mu zvonily. Od Hvězdy vál slabý vítr — na Hvězdě se pekly koláče, a Jožka měl znamenitý čich. Přijde na teplé.

Potužník se obrátil k hospodě a zase pomalu zpátky.

Jožka už tu byl a smekl děravý širák.

„Sel jsi kolem Cherubína, Jožko?“

„Šel, pane.“

„Pracuje se tam ještě?“

Jožka se obrátil a vida kotouče dýmu nad komínem, povídal:

„Ba že, šak ešče kúrí!“

„To vidím taky; ale jsou-li havíři posud pod zemí nebo stojí-li už v bílém baráku u výplaty?“

„Sú nahore, stojí tam, a ten tlustý pán pred nimi chodí a něco jim hovorí.“

„Od tebe člověk něčeho se doví. Jdi tam!“ ukázal Potužník na vrata své hospody. „Ať ti dají koláč.“

A Potužník dále přecházel před svou hospodou jako voják na stráži. Kdykoliv přišel na konec plotu své zahrádky, zahleděl se k Cherubínu; ani památky po havířích. Co to?

Potužník se rozběhl do šenkovny a podíval se na hodiny. Pět. Zašel do kuchyně, ač se tam sotva vešel, jaká byla tam tlačenice. Kuchyňské hodiny ukazovaly také pět. —

„Už to nebude jiné, než že pan Simon… Ah, ne, už se to tam hýbe!“

A Potužník běžel domů, aby tam havířům upravil několik stolů. Shrábne hezkých pár grošů. Celý týden nalévá havířům na dluh. Někteří jsou pořádní, to je pravda, ale někteří, zvláště ti svobodní — darmo mluvit. A Potužník ví, že havíři, kteří po celý týden nejrychlejším krokem spěchají z Cherubína k jeho hospodě, v sobotu obyčejně chodívají naposledy. Proto stává každé soboty na stráži a přehlédne krajinu kolem Cherubína jako na dlani. Nikdo mu neuteče, aspoň ne daleko a ne na dlouho.

Dnes Potužník jich nehlídá, dnes kdo nechce, platit nemusí. Je tu muzika, a nepřijde-li dlužník dnes, přijde zítra jistě.

Už tu byl zástup jeden, ti byli vždy nejsprávnější. Ve vážnou zabráni rozmluvu hnali se rovně do šenkovny.

„Tam ne, mládenci, tam dnes ne!“ volal Potužník nesa plné ruce džbánků, až nechával za sebou mokrou cestu. „Je umyto, vy byste mi to tam pěkně zřídili! Tady v té světnici jsem vám upravil stoly.“

„Už i Potužník chce přiložiti polénko v tu mizerii naši. Celý rok smíme do jeho šenkovny, jen dnes ne. Jakoby už věděl, že…“

„Tak vás tam pustím, umouněnci, a zítra, až sem přivedete přátely a děvčata k muzice, bude to tam vypadati jako…“

„Pro nás a za nás ať tady třeba bubny řinčí a můžete se tu na hlavu stavět — nás tu bude zítra hrozně málo.“

Potužník rozestavil džbánky po stole.

„A to pivo jste tam taky mohl nechat — kdo pak si poroučel?“

Potužník nevšímal si té řeči. Tak to dělali pokaždé a každý po džbánu jen se třásl.

„Nechceme opravdu,“ povídal Canovický Mařík, „spočtěte nám útratu za celý týden, zaplatíme a půjdeme zas.“

Potužník se zarazil.

„Nedivte se, strýče, máme na starosti jiné posvícení. To tak ještě scházelo — nyní — na zimu.“

„Prosím vás, odkud pak jste to přišli?“ měřil je Potužník. „Co scházelo? Co je to: na zimu?“

Havíři neodpovídali a každý si připravoval na začazené dlani peníze na zapravení týdenního účtu.

Přišel druhý oddíl hlučným krokem.

„Proč jdete dnes tak pozdě z práce?“ obrátil se k nim Potužník. „Máme skoro šest hodin a jindy přicházíte už o čtvrté.“

„Pan Simon nás zdržel.“

„V šachtě?“

„Ne, nahoře, to bylo nějakého kázání, loučení — tak to řeknu najednou: Havíři, prodal jsem Cherubína, tu máte svou mzdu a basta! Ale takových ceremonií, že je mu líto, že a že… Jakoby nebylo jiné uhelny na světě mimo Cherubína, a jakoby Cherubín mohl se obejíti bez havířů…“

„Cherubín je prodán?“

„Bodejť!“

„A kam půjde pan Simon?“

„Do Anglicka.“

„A kdo koupil Cherubína?

„Jak pak se jmenuje — nevíš, Trčko? Povídal nám to jméno, ale kdo pak si to pamatuje. Mně je to jedno. Když dá práci v Cherubínu, je dobře, ne-li, nač si to brát k srdci. Jak povídám, pan Simon prodal Cherubína a někdo jej koupil, a když ten bude chtít míti z Cherubína živobytí, musí tam poslat havíře. A my Cherubiňáci jsme na první řadě.“

To je všecko hezké,“ povídal havíř Kořen, „ale slyšel jsi, že nový majetník Cherubína přes celou zimu nechá šachtu studenou a teprv na jaře že se zahájí další dolování.“

„Přes zimu, kdy bývá největší odbyt uhlí, Cherubín bude zahálet?“

„Už je to takové. Ale vyhnat nás před zimou z uhelny, to není hezké. Proti pánům ovšem těžko brojiti, ale což nemůže dolovat do zásoby? Až prý na jaře…“

„Kdo pak může věřit panu Simonovi! Tak jste nám to spočítal?“ havíři obrátili se na udiveného Potužníka.

„Tu to máte na tabulce. Počítejte ještě jednou!“

Havíři zaplatili a odcházeli.

„Máte tu pivo, hoši!“

„Ne, ode dneška musíme šetřit!“

Potužník sebral džbánky a odnesl do sklepa, kde obsah jejich vylil do malé konvice a přikryl.

„Když vám nechutná dnes, bude vám chutnat zítra — každý z vás dostane trochu. Jenom šetřte, zítra je u nás muzika!“

Potužník zavřel sklep a vyšel na silnici. Setkal se tam s havířem Karhanem, jenž nesl na každé ruce jedno dvojčátko. Ale peníze držel dnes v ruce sám, a pěst jeho byla sevřena tak pevně, jakoby v ní byla dušička společná těch dětí. A přece tam bylo jen několik pomačkaných bankovek. Proč jich nesvěří těm děvčátkům jako jindy?

„Je pravda, Karhane, co se povídá o Cherubínu?“

„Ode dneška se nepracuje. Pan Simon prodal vše, zítra se odstěhuje a na Cherubínu bude pusto. Nad šachtou jen starý Rábský bude míti hlídku, v kancelářích budou bydlit myši, ve strojírně sovy a v šachtě netopýři. Pan Simon zbohatl, co mu na tom, že havíři jeho zápasí po celou zimu s bídou. Do jara je daleko. A až přijde jaro — kdo nám ručí za to, že nový pán nepřivede s sebou havíře své, cizí?…“

„Jen nezoufat, Karhane! Zítra je posvícení, nekazte si tu chvíli. Přijdou přátelé vaší ženy — ať nevidí tváře vaše ustarané. Na svízele času dost.“

Karhan bez odpovědi odešel.

Jaké bylo tenkrát na Hvězdě posvícení!

Ani polovinu piva Potužník neprodal. V jedenáct hodin muzikanti složili nástroje a šli domů.

III.

Byla to smutná zima. V kraji pod Hvězdou není nikdy dvakrát půvabno, ale v zimě tam straší. Širá planina dalekými vesnicemi a borovými lesy obemknuta vypadá v sněhových závějích jako obrovské pohřebiště, kde zasněžené „kumbály“ činí dojem rovů a vysoké začazené komíny jako pomníky větrem oprýskané. Jen tu a tam přeletne rovinou hejno vran nebo přejde hlouček havířův, a jen pruh dýmu, jen obláčky páry zvěstují, že tu život, že v šedesáti, v osmdesáti sáhách rojí se to jak v úle, a malé kahánce že tam se kmitají jako bludičky v tom podsvětí temném, a za každým tím světélkem že jeden polonahý havíř, z něhož namáhavá práce a dusivé vedro podzemní vyssávají poslední krůpěj potu.

Tam dole je živo. Ale vstupte na světlo denní, už jste na jiném světě. A zajděte k Cherubínu, sesypou se na vás dojmy zase jiné.

Je smutná zima, všude smutněji než jindy, ale Cherubín by vás vystrašil. Jako nějaký duch pohádky stojí tu tiše u lesa; cesty a pěšinky jsou zaváty. Tuhle k Wilsonce znáti něčí šlépěje. To jak hlídač Cherubína, Rábský, chodí tudy do kantiny pro tabák a potraviny. Tu jsou stopy u plotu. Zajíc sem zaběhl. Ohryzl břízku a uháněl k blízkému lesu. A ty stopy zde — vidíte, že jsou maličké, tam těch vran, co sedí na vysokém komíně, nahlížejíce filosoficky do zakouřené propasti. V tom vyběhl z lesa týž zajíc, jenž před chvílí tam vklouznul, a uháněl kolem uhelny, až sníh od běhů se mu prášil. Vrány se ohlížely po něm a po krátké úradě pustily se za ním. Což kdyby byl postřelen!

V tu chvíli vyšel z lesa mladý muž ve vysokých botách, zahalen v huňatý kabát, v pravé ruce drže tlustou hůl zkoumal hloubku sněhu pokaždé, než udělal krok. „Ty si dej pozor!“ hrozil za zajícem. Černá čepice, na níž leskla se dvě kladívka hornická křížem složená, prozrazovala v něm havíře. Dobře má, že jde tak opatrně, tady na blízku je hluboký úvoz.

„Jest vidět, že Cherubín spí!“ povídal přelézaje úvoz; „neprošlapou-li havíři zdejší cesty, neprošlape jich nikdo.“

A když obešel hradební zeď, otevřel vrátka, vešel pod dřevěné loubí a odupával na suché, upěchované zemi sníh s bot. Malý psík, jenž dosud schoulen spal v budce u samých dveří strojírny, vyskočil a vedl povyk.

„No, no, ty snad už mne neznáš, cvrčku!“

A příchozí vzal za kliku světničky hlídačovy. Bylo zavřeno. Klepal, rachotil dveřmi, zase šel k oknu, ťukal berličkou holi své na rámec, a když nikdo se neozýval, zaclonil dlaní oči a díval se sklem do vnitř.

„To je divný hlídač, když není doma. Či by z té zimy usnul?“ A znovu šel ku dveřím a znovu jimi lomcoval.

„Už jdu, jen mi nerozbij dvéře!“ volal hlídač Rábský přes zeď, klusaje od Wilsonky.

Mladý havíř se obrátil.

„Vítám tě Karhane! — Čekáš tu dlouho?“

„Před chvílí jsem přišel.“

„Byl jsem na Wilsonce pro sirky. Poslední mi před chvílí uhasla. A tabáku jsem si koupil. Když nekouřím, zdá se mi tady docela smutno. Kam pak jsem dal klíč? Tak pojď, mám tam zatopíno.“ A vešel s havířem do světničky. „Kdes chodil?“

„Tady v lese. Šli jsme s Růžičkou z domova. On nesl pušku pod kabátem, já zrnka jeřábků a žíněná oka. Růžička šel dál do lesů, někam k Pozdní, já zůstal tady. Nalíčil jsem na drozdy. Smečenský zahradník kupuje drozdy po dvou desetnících. Kdybych chytil dva denně…“

„A chytils?“

„Ba, chytil — přivolal jsem jich několik, pak přiběhl zajíc, vzpřímil uši, sehnul se a blížil se ke hroznu jeřábků. Zahvízdnu — zajíc vskočil do mých ok, potrhal je, navěsil si je na běhy a utekl do polí. Nalíčil jsem znovu a jdu se k vám ohřát.“

„A jak se ti vede?*

Karhan usmál se trpce a pokrčil rameny.

„Od posvícení nikdo z nás pořádné práce ani se netknul. Vše jako zabedněno. Hledali jsme práci ve zdejších uhelnách — ani s námi nemluvili. Šli jsme do Slaného — tam prý polovinu havířů sami propustili; šli jsme na Kladno — tam už jich měli dost. Měli jsme přijít dřív. U Rakovníka jest množství havířů na zahálce. Chceme s Liškou a Stránským zajíti ještě k Bílině a Duchcovu, tam prý se bude zakládat několik šachet nových. Ani nevíte, jaká jest letos mezi naším lidem bída!“

„Nechoď nikam, Karhane!“ povídal Rábský naloživ do kamen uhlí, až v komínku praskalo.

„Co tu mám dělat? Kdybych měl aspoň palivo. Ve světnici jest ho třeba více než chleba, zvláště jsou-li malé děti.“

„Ten kousek paliva ti dám, přijď si kdykoliv a — jak daleko máme ještě do nového roku?“

„Tři neděle.“

„To snad nezemřete hlady?“

„Do té doby ne, máme ještě maličkou úsporu od léta, ale co potom?“

„Pak už si zas vyděláš.“

„Kde?“

„Na nový rok Cherubín začne zas pracovati. Na nový rok se opět zatopí pod kotlem. Pak přijďte, hoši, přineste si své náčiní a kahance. S neděle budou se bíliti kanceláře a opravovati byty pro panstvo.“

„Mluvíte pravdu, strýče?“ Karhan ptal se s vyjasněným zrakem.

„Neví starý Rábský, že je těžkým hříchem, tropit si smích z bídy lidu svého?“

„Nedůvěřoval jsem, protože pan Simon nám řekl, že nový pán Cherubína až na jaře…“

„Asi před dvěma nedělma došlo psaní — tu si je přečti.“

A starý Rábský sáhnul za obrázek, vyňal sbalený papír a podal Karbanovi. Bylo to tak.

„Na nový rok! — A tady dole je podpis pánův — jak se to čte?“

„Bůh milý ví. Velcí páni špatně se podpisují.“

„A nikomu jste se o tom posud nezmínil?“

„Jen Klíma o tom ví. Byl tu předevčírem pro kus uhlí.“

„Smím to povědět havířům, že Cherubín…“

„To se rozumí, máš k tomu čas.“

Karhan narazil si na hlavu čapku, vzal hůl, podal starému ruku a vyběhl ven.

„Karhane!“ volal za ním Rábský, „vezmi si z haldy kus uhlí — co uneseš, ale přihrň na to místo sníh!“

„Děkuji, strýče, až jindy — dnes musím klusat s tou zprávou!“

A již klusal k lesu, brodě se časem po pás sněhem. V těch místech, kde nalíčil, spatřil už z dálky několik třepetajících se křídel. Aha, páni drozdi dali se ošidit! Všickni čtyři se zamotali v oka žíněná. Karhan se shýbl, vymotal je a oka roztrhal a zaházel.

„Nebýti starého Rábského, byli byste ještě dnes putovali na Smečno. Jste chlapíci, na vás by panský zahradník něco přidal. Nu, že do nového roku není daleko, nechci míti vašeho živobytí na svědomí. Od nového roku budu zas denně chodívati tou cestou do Cherubína, však mne poznáte. A kdyby někdy na jaře přišla moje dvojčátka sem do lesa na jahody, zahvízdejte jim pěknou písničku.“

A spěchal k Hvězdě, jako děcko sám s sebou rozmlouvaje. Kolikrát klopýtl a zapadl do závějí, nepočítal. Potužník v huňatém kožichu a s čepičkou na hlavě zrovna vyšel před hospodu a díval se k Tuřanům, nejedou-li vozkové, když Karhan všecek udýchán přiběhl k němu.

„Aha, tady je druhý!“ volal s úsměvem Potužník.

„Jaký druhý?“

„Před chvílí tu běžel Růžička, hajný prý jej tam někde vyplašil, a zdá se mi, že vás taky žene?“

„Snad mne nepokládáte za pytláka?“

„No, aspoň jsem vás po poledni viděl pospolu.“

„Šel jsem s ním; kam šel, nevím. Já byl na Cherubínu.“

„A straší tam, ne?“

„Nestraší, ale od nového roku se bude zase pracovat.“

„Kdo to řekl?“

„Hlídač Rábský. Ukazoval mi psaní pana vrchního.“

„Já vám to přeju, hoši, a přiznávám se, že jsem to sám ucítil, že Cherubín na čas vystydnul…“

„Musím jít!“ řekl Karhan a bral ty chaloupky šmahem. Byla to zpráva jako s nebe spadlá. Ten večer hospoda Potužníkova byla nabita. Neutratili sice snad všickni dohromady, co jindy jediný, ale přec už to vypadalo veseleji.

Nazejtří Karhan vydal se do Čanovic, odtud přes Malkovice na Drnek, na Novou Studnici, na Hradečno, a přál bych vám vidět ty pohledy vděku, ty paprsky naděje, přál bych vám slyšet ta vroucí slova díků za tu zprávu z úst havířů, žen i dětí.

Starý hlídač řekl Karhanovi: „Pomozte si zatím, hoši!“ Karhan nemohl jinak pomoci, než že celý den od vesnice k vesnici sněhem se plahočil, aby soudruhům donesl útěchy a dodal jim síly na těch několik dní, jež bída měla ještě vyhrazeny.

Víte, jak už vypadaly tváře havířů? Měli jste jíti s Karhanem; v každé chaloupce bylo to zrcadlo neskonalého zoufalství. Ale sotva mladý havíř vyslovil tři slova: Cherubín — nový rok — práce, údy zmalátnělé nabývaly síly, oči zajiskřily, prsa si oddechla, tváře omládly.

„Děkujeme ti za tu novinu. Ani nevíme, čím bychom se ti odsloužili.“

„Kdybys byl zasypán někdy — nedej Bůh! — pracoval bych o tvém zachránění, až by mi krev z prstů prýštěla!“ sliboval jeden.

„Já bych skočil pro tebe do hořící šachty!“

„A kdyby žena tvoje ovdověla, každou sobotu bych se s ní rozdělil o svůj výdělek.“

„A já bych si zase vzal tvoje dvojčátka na starost!“

Karhan sklopil oči, nechtěl, aby viděli, že se mu do nich slzy derou, a podával všem ruku.

„Chci býti za světla ještě doma,“ pravil.

„Na shledanou na Nový rok!“

„Na shledanou, a pozdravuj od nás doma!“

Po odchodu Karhanově všude bylo živo. Vzali se stěny roztrhaný kalendář a počítali, kolikrát ještě se vyspí, vlastně kolikrát půjdou ještě bez večeře spát, než Cherubín zavolá havíře do své šachty, a ač bylo do té doby přes půl měsíce, přece shledávali už ode dneška své nástroje a oděv, čistili kahance a mazali vyschlé holeně na cestu.

IV.

Strojník Klíma vytopil kotly, a když pára ukazovala dostatečné napjetí, zavolal Rábského.

„Je časně,“ pravil strojník, „ale myslím, že naši hoši už stojí připraveni od půlnoci. Dnes jistě nikdo nezaspí. Mám dáti znamení?“

„Počkej, víš, že je tu ještě někdo…“

„Pan správce — byl bych zapomněl.“

„Musím se optat.“

Hlídač odešel do vedlejší pisárny a vstoupil do pokojíka pana správce. Pan Simon zastával vše sám: majetníka, účetního, správce, dohlížitele; nyní kolik úkolův, tolik úředníků. Pan správce přijel včera k večeru. Rábský mu přenechal postel, zatopil, doskočil na Wilsonku pro večeři a doutníky — jaké pak ceremonie. Zejtra přivezou panu správci nábytek. A podle všeho hodný to pán. Ještě mladý, ale zkušený. Byl dříve na Kladně v šachtě „Josefu“. Hovořil s Rábským do půlnoci, kouřili, popíjeli. Na Sylvestra to jinak nejde.

„Tak to spusť, Klímo!“ pravil hlídač vrátiv se.

„Pan správce se už vyspal?“

„Už!“

„Ani nevíme, jak se jmenuje.“

„Karhan — Vojtěch Karhan, jako ten mladý havíř z Hvězdy.“

„Tak s Pánem Bohem!“

A strojník otočil kohoutkem, pára vyrazila do velké měděné píšťaly, že se lesy zachvěly a unášely dál a dále ten zvuk, až na míli cesty.

„Slyšíte, hoši? — Cherubín volá!“

A za chvíli cesty polní i pěšinky lesní ožily, zástupy havířů hrnuly se se všech stran k místu, kde vysoký komín vysýlal k černým nebesům obrovský sloup dýmu, kde jasnými okny prokmytovala červená záře vytopeného kotle parního.

Dlouho hučela parní píšťala, dokud hlas její nezaletl v nejvzdálenější kraj.

Za půl hodiny tu byli havíři. Pod dlouhým přístřeškem stál správce Cherubína s hlídačem Rábským. Havíři hovořili živě, ale sotva vstoupili, umlkli, jen zdvořile po spůsobu svém pozdravovali.

„Jen hezky řadou jako vojáci, hoši!“ volal na havíře Rábský. „Vítám vás všecky, přeji vám štěstí v novém roce a tu vám představuji pana správce, jenž zatím zastupuje nového pána našeho.“

„Zdař Bůh!“ provolali havíři mávajíce čapkami.

„Je dnes velký svátek,“ pravil správce postaviv se před havíře, „ale ať víra či pověra: co prý na nový rok, to po celý rok. Cherubín dnes nebude pracovati, ale stroje zůstanou vytopeny. Zavolal jsem vás. Jste tu dnes, budete tu po celý rok. A abyste po celý rok v Cherubínu našli výdělek, oznamuji vám, že dnešní den počítám vám všem za mzdu.“

„Sláva Cherubínu!“

„Leda že byste si mohli dnes šachtu učiniti přístupnou pro zítřek…“

„Vše učiníme!“

„Nasaďte tedy větráky, Klíma ať je u stroje: kolik je štol v Cherubínu?“

„Šestatřicet.“

„A jak dlouhé?“

„Nejdelší vede tudy k lesu a měří tři sta kroků.“

Správce nahlédnul do plánu. Vše souhlasilo.

„Za dvě hodiny může býti šachta provětrána.“

„K dílu!“ velel Mařík. Otevřeny veliké ventilátory, řemeny napjaty na kola, šachta odkryta a parní stroj uveden v pohyb. Čistý vzduch hnal se dolů a ze všech koutů, ze všech skulin vypuzoval potutelné plyny podzemní. Nebylo tomu tak dlouho, co Cherubín zahálel, ale že nahromadily se tam plyny dusivé, havíři nahoře poznali.

Do unikajícího proudu z šachty dali několikrát rozžatý kahanec; pokaždé zhasnul. Když konečně hořel volně, topič zastavil stroj, a havíři sestupovali do šachty nesouce svoje náčiní. Správce šel s nimi, prolezl všecky kouty, vyptal se na vše a rozdělil rozkazy pro zejtřek.

„Pro dnešek dost. Jdete si domů. Však počkejte, abychom při výplatě budoucí sobotu nenarazili na neshodu. Jste tu všickni, jak jste pracovali v Cherubínu?“

„Jenom Novotný z Hradečna chybí. Jest nemocen.“

„Novotný —“ povídal správce a vyhledav jméno to, poznamenal si je tužkou modrou. „Tedy jenom jeden… Ostatně přečtu si vás: Adamec — Bořek — Karhan! Odkud jste, Karhane?“

„Z Hvězdy.“

„Myslil jsem, že snad bychom mohli býti nějak příbuznými. Já však jsem rodák daleký, až z Hradecka.“

Havíř Karhan chtěl ještě něco připomenout, ale správce už četl zase dále.

„Tedy zítra ráno v šest hodin, hoši!“ —

Dostavili se do jednoho ti Cherubiňáci, i Novotný z Hradečna přišel, ač sotva na nohou se držel. Bída je zlá. Správce ovšem do uhelny poslati ho nemohl, dal mu zatím práci nahoře.

Pracovalo se pilně od rána do noci, a než minul týden, byly opodál Cherubína dvě nové haldy zásoby.

Sobota. Jak všichni se těšili na ni celý týden!

Když seřadili se k výplatě, postoupil před ně správce.

„Zítra přijede rodina majetníka Cherubína, bude zde bydliti, dokud se jí kraj zdejší bude líbiti. Mám k vám prosbu: abyste ve svátečním kroji sešli se zítra ráno u Cherubína a vyšli se mnou panstvu naproti k Tuřanům.“

„Přijdeme. A Jedoměličtí havíři půjčí nám svou hudbu.“

„Tím lépe. A i za zítřejší neděli dostanete plat. Souhlasíte?“

Kdyby správce byl požádal, aby na zítřek sbubnovali v okolí povstání, byli by to také provedli.

Před Potužníkovou hospodou seřadili se havíři dle jednotlivých šachet, Cherubín napřed a hudba hornická před všecky.

Pan správce vše řídil.

Bylo deset hodin, a průvod se hnul. Hudba spustila veselý pochod, vše hrnulo se s havíři. I ač sníh pod nohama skřípal, nikdo toho nedbal. Jedoměličtí muzikanti uměli rozehřáti.

I ta stará Lidka tu byla. Neznali jste Lidku z Canovic? Když bývala mladá, byla bohatá — nyní k starosti žebračka a blázen.

„Jdi domů, Lidko,“ volali havíři, „jsi bosá, zmrzneš!“

„Nepůjdu.“ A klusala s ostatními až za Tuřany.

„Tedy jdi tamhle!“

A strčili chudinku se silnice do příkopu, až klopýtla a hlavou narazila o kmen topole. Vykřikla bolestně, ale hudba spustila veselou, že nebylo času ohlížeti se po Lidce.

Za hodinu průvod se vracel. Šli v témž pořádku, jen v zadu stkvostný kočár, v němž mimo pana správce seděl stařičký pán, obstarožná paní a mladý muž.

Když přišli v místa, kde seděla Lidka, vyskočila tato, zahrozila a volala:

„Jen buďte veseli — i Cherubína čeká hrob!“

„Co chce ta stařena?“ nahnula se paní v kočáře ke správci.

„Blázen.“

V.

Tichý kraj svinul bílý zimní plášť a převlekl se v oděv zelený, protkaný pestrými květy. Skřivan se vrátil z jihu, vyhledal si nový útuleček ve svěžím zeleňoučkém žitě a vznesl se k oblakům se vroucí modlitbou, aby nebe chránilo hnízdečko mláďátek jeho před úrazem i nepřítelem. Stromy pokryly se květem, aby ukázaly malým zpěvavým přistěhovalcům, jak vypadaly, když přiklusala jinovatka a sníh. A lesy znovu se rozpovídaly v šelestu důvěrném.

Na Cherubínu nastal nový život. Nejen pod zemí, kde nyní opět se pracovalo ve dne v noci, ale i v domečku, kde bydlilo panstvo. Pan Simon míval okna stále zastřena a otevřel-li je, neviděli jste v kanceláři a pokojících nic než samé noviny a knihy, na stěně visela podobizna mladé dámy, snad pradávné lásky, a dvě pistole. Ale ať někdo podívá se nyní! V oknech samé krásné vzácné květiny, v jednom klec s kanárkem, v druhém klec s papouškem, jenž na každého pokřikuje. A všude lesk, pořádek, čistota a nádhera; viděti, že tu vládne oko hospodyně. A paní vrchní stále si vyhledává nějakou práci. Havíři myslili, že panstvo sem jede jen tak z choutky, z dlouhé chvíle, a zvláště paničce předpovídali, že ta poušť u Cherubína brzy ji omrzí. Mladého pána snad valně netěšil ten ztracený kraj, a kdyby se nebál hněvu otcova, byl by si leckdys ulevil. Ale pan Rubeš — tak se jmenoval nový pán Cherubína — byl by mu pověděl doslov.

„Když se ti nelíbilo studovati v Praze, musí se ti líbit pracovat na samotě venkovské. Z mé vůle není odvolání.“

A jakmile sám šel do kanceláře, mladý pan Bohumil musil zároveň s ním. Starý pan Rubeš dle jedněch byl dobrák, dle jiných mrzout. K těm počítali se někteří ospalí havíři a mladý pán.

Pan správce ovšem měl na starosti více: celou šachtu, všecky havíře na zemi i pod zemí a dohled ve strojírně.

A stařičká paní? Zprvu ani služky nechtěla, že si sama udělá pořádek v novém domečku, ale pan vrchní nařídil, a služka musila přijíti. Místo práce aby prý stará paní raději se prošla po lese.

Alespoň kdyby měla s kým pohovořiti! Muž jest v kanceláři, rovněž syn, a mimo ně nemá tu v celém kraji duše známé…

„Čí pak jsou tam ty dětičky?“

Dvě malá děvčátka, hezká jak pivoňky, stála na pokraji lesa a dívala se do větví vysoké jedle, kde dva drozdi hvízdali tak vesele, jakoby jim celé ty lesy i s Cherubínem patřily.

„Vidíš ty ptáčky?“

„Jen jednoho, a ten je můj.“

„A ten druhý zas můj, jsou beztoho z těch, kterým tatínek v zimě vymotal nožičky ze žíněných ok.“

„A mají tam hnízdo, vidíš?“

„Opravdu; škoda, že neumím lézti na stromy jako Křížčin Jeník, to bych se podívala, kolik je tam vajíček.“

Ledaco si ještě povídali ti dva rozumové, až paní vrchní došla k nim. Tu jedna sklonila hlavičku a ohledla se stranou. Spatřila přívětivou paní z Cherubína. Hned zatáhla druhou za ruku. Ta se taky ohledla.

„Jak pak se jmenujete, dětičky?“ A hladila jim vlásky.

„Já Annička.“

„A ty?“ „Bětuška.“ „Sestřičky?“

„Ano, dvojčátka.“

„A odkud jste?“

„Z Hvězdy.“

„A kam jdete?“

„Naproti tatínkovi.“

„Kde je váš tatínek?“

„Tady v Cherubínu, hluboko pod zemí, je havířem.“

Stará paní nemohla spustit oči s těch buclatých, bělounkých tváří.

„Váš tatínek je tedy havířem — a jak se jmenuje?“

„Karhan.“

Paní vrchní se zachvěla, s obličeje prchal úsměv, tvář bledla. Děti nemyslily jinak, než že jim ta paní nevěří.

„Vida, tam jde od šachty. Tatínku!“

A vytrhnuvše se z rukou paní vrchní, pustily se polem Karhanovi naproti.

Karhan stanul, a když děti doběhly k němu, pohrozil jim.

„Když s vámi mluví taková paní, nemáte se jí tak vytrhnout. Zdali pak jste jí políbily ruku?“

„My to nevěděly.“

„Ať podruhé nezapomenete. Co vám říkala?“

„Ptala se nás, čí jsme.“

„Zdali pak jste odpovídaly pořádně?“

„Odpovídaly.“

Vzal každou za ručku. Když přišli naproti místu u lesa, kde stála paní vrchní, Karhan zdvořile pozdravil. Paní mlčky se uklonila a dívala se za tím obrázkem chudičké lásky rodinné, dokud nezašli. A pak vydral se jí z prsou tichý vzdech. Ohledla se plaše na všecky strany, neslyší-li ho nikdo. A složivši ruce křížem přes prsa, opřela se o běloučkou břízku a sklonila hlavu.

Co vidí v tom mechu u nohou svých? Diví se bystrému běhu zlatého střevlíka? Či upoutal pozornost její mravenec lesní, jenž se plahočí se stebélkem travičky?

„Kdyby to byl on! — Nyní si vzpomínám, že děti mají celou podobu jeho, když byl v těch letech. Pamatuji se na ty oči modré, veliké; do smrti na ně nezapomenu. Je-li to on, jak přišel v tento kraj? — Když přišel sem — jak stal se havířem?“

Zachvěla se ta paní ubledlá, vzchopila se a ohledla. Všude ticho, jen stroje Cherubína hučely, jen havíři, soudruhy svými vystřídáni, vraceli se k svým domovům, jen drozd v houšti prohlížel prázdné hnízdečko a pak vyletěv na větev počal hvízdat, jakoby se ptal té paní zamyšlené, neviděla-li tu někde milenky jeho.

Volným krokem vracela se k Cherubínu. Šla kolem oken kanceláře, choť její i syn pohříženi v knihách a papírech.

„Kde je pan správce?“ ptala se dělníků, zaměstnaných na haldách.

„Před chvílí tu byl, milostivá paní — snad bude v šachtě.“

„Ať přijde ke mně!“

* * *

Správce Cherubína vešel do pokojíka paní vrchní.

„Hned jsem hotova, Vojtíšku; posaď se zatím.“

Nedivte se tomu oslovení. Snad jste uvykli, že paní vrchní před havíři jmenovala jej „panem správcem“, před rodinou někdy se vyhýbala oslovení, někdy jej pojmenovala křestním jménem, ale když byli o samotě, ač velmi zřídka, nikdy mu neřekla jinak, než „Vojtíšku“.

„Sundám jen ty klece — člověk tu neslyší vlastního slova… Tebe odnesu do pavilonku,“ pravila berouc klec s papouškem, „tam si povykuj. A tady zavru okna.“

„Vždyť vane od lesa tak sladký vzduch.“

„Ale mohl by někdo venku naslouchat.“

„Tedy tajemství?“

„Nevím, jak to nazveš. Posaď se zatím, Vojtíšku.“

„Ale vždyť vidíte na mně, že jsem celý počerněný. Byl jsem před chvílí v šachtě, zasazovali jsme náboje.“

„Jen si sedni.“

„Děkuji, maminko!“

Maminko? — Slyšeli jsme dobře?

Paní vrchní je přece matkou toho mladého správce šachty, on jest její syn — vlastní syn. Nevím, kam jiný povídkář by postavil ten děj, já vám to povím zkrátka.

„Ale vždyť by se musil jmenovati správce Rubeš, jako jeho otec…“

Správce Karhan je synem paní vrchní, ne chotě jejího. Vdala se jako dívka zámožná, vzala si vyššího důstojníka; pan Rubeš býval majorem v rakouské armádě. Choť její později vystoupil ze svazku vojenského a žil jen pro ni a pro svého synáčka Bohumila. Nebylo laskavějšího muže, než býval pan major. Nedostál jen jedinému slibu. Paní majorová předstoupila jednou před svého chotě a obemknuvši rukama jeho šíji, se zaslzenýma očima se ptala, nebude-li se hněvati, když mu vypoví jednu událosť, která její srdce tak tíží, že myslí, že zpovědí svojí si ulehčí.

„Slibuji ti vše, drahá, — co to je?“

„Nemohu se hlásiti k svému dítěti!“

„K Bohumilovi?“

„Ne, k jinému…“

„Mimo Bohumila máš ještě…“

„Ano, ještě jednoho hošíka, Vojtíška, — jehož otec padl ve vojně.“

„Byl otec toho dítěte mužem tvým?“

„Milencem… Dostojíš danému slibu?“

„Nevím, je to slib nejtěžší, nevím! Zpozoruješ-li u mne kdy úsměv, bude to přetvářka — a lháti nedovedu. Rána taková v duši těžko se zacelí. A kde je?“

„Vystudoval v loni a je správcem Josefského dolu na Kladně!“

„Ať přijde!“

Vojtíšek přišel do rodiny majora Rubeše se jménem matky své. Byl tichý, povolný jako matka jeho, ale ta chladnost otčímova se mu nelíbila.

„Měla jste mne raději zapříti, matičko, toužím po práci a svobodě.“

„Utiš se, manžel můj koupil uhelný důl někde u Slaného — půjdeš s námi. Dovedl-li jsi říditi podniky cizí, dovedeš spravovati i šachtu naši.“

Rubeš slíbil — ale těžko plniti. Z toho laskavého chotě stal se nedůtklivý muž, ze shovívavého otce přísný karatel. A ke všemu ještě Bohuš nejevil chuti ke studiím. Havíři z Cherubína říkali, že už to všeobecná povaha starých vojínův.

Paní usedla v lenošku u okna.

„Poslyš, hochu, máš několikrát denně seznam našich havířů v rukou. Je mezi nimi jakýs Karhan?“

„Na světě jsou některá jména po tisících. Myslíte, že bychom mohli býti příbuzní?“

„Nevím — jak se jmenuje křestně?“

Správce nemohl zatajiti vnitřního podivu.

„Na ‚Eleonoře‘ mají také havíře Karhana, ten je z Pozdně.“

„Ale ten náš — jak se jmenuje?“

„Ten se jmenuje…“ a správce sáhl do náprsní kapsy, vyňal červenou knížku a prohlížel. „Kaliba — Knotek — Karhan, Václav Karhan.“

„Václav!… Neznáš ho blíže?“

„Jen jako jiné havíře, matičko.“

„Očí jeho jsi si nepovšimnul?“

„Co to znamená, matičko? Já vše to nemohu uvésti v souvislost.“

„Jaké má oči?“

„Vskutku nevím, ale když vyjdou havíři ze šachty, jsou všichni černoocí.“

„Nežertuj tímto spůsobem se starou matkou!“

„Nežertuji, matičko — Karhana vyvolám…“

A znovu nahlédl ve svůj zápisník na jiný list.

„Bodejť — škoda, že tu Karhan není. Je dnes u ‚duté party‘, v poledne odešel a přijde zas až s půlnoci. To už budete spáti, matičko. Zejtra dopoledne půjdu do šachty a posvítím si na jeho oči, anebo si na něj v poledne počkám nahoře. Přála jste si ještě něčeho, matičko?“

„Máš na spěch?“

„Slyšela jste, jak před chvílí zařinčela okna? Havíři vypálili v jižní štole náboj. Rád bych tam dohledl.“

„Jdi a po večeři mne doprovodíš.“

„Kam, matičko?“

„Jen procházkou po lese. Večer tam bývá pro mne tak smutně.“

VI.

Nedaleko pěšinky, jež vede od Pozdně a kterou vyšlapali lesem havíři, rozkládalo se rozkošné houští hlohové, při němž k straně východní bývala pěkná drnová lavička.

Tentokráte to bylo místečko k odpočinku jako stvořeno. Tu ten klid posvátný, chladná, blaživá vůně borovic, to šero velebné — a tam před vámi rovný kraj osvětlený, kde houpaly se dlouhé lány vysokého obilí jako vlny nějakého zelenavého jezera. A po dálných návrších vesničky drobné, jejichž červené střechy sotva vyhlédaly přes koruny zahrad, a ty daleké hory modravé. Zvláště večer bylo tu radostno prodlíti, když křepelka v žitě starostlivě svolávala svá robátka. Vše usínalo, jen myšlénky lidské rozběhly se ještě v daleký svět, a srdce klepalo na prsa, jakoby vydrati se chtělo z nich za těmi myšlénkami. Jen zadumaný Cherubín nešel spát, jen tam dunělo, vířilo a hučelo pod zemí.

Tu sedávala paní vrchní po procházce k večeru a s rukama v klín složenýma zadívala se k dálným krajům, jak tam pomalu blednou červánky večerní.

Jen někdy tichý povzdech, lehýnké pohnutí rtův.

Dnes tam sedí zase na lávce drnové tak zamyšlena. A kdo to sedí vedle ní? Správce Cherubína, její Vojtíšek. Nezdá se vám, že tvář mladého správce zatím se změnila?

Sedí tak zamlkle, hlavu k prsům skloněnou — člověk by se domníval, že to tam dvě sochy.

„Mám jakés tušení, Vojtíšku, že to on,“ zašeptala paní vrchní.

„Vyptám se ho na celý život jeho.“

„Dojdi k němu.“

„Hned?“

„Hned, Vojtíšku. Postarám se, aby se nesháněli po tobě.“

Zvedli se; paní vrchní odcházela k Cherubínu, správce ke Hvězdě. Pojďme za ním!

Správce Karhan byl již několikrát na Hvězdě, ale obyčejně večer, když už v Potužníkově hospodě svítili. Jak to vypadá ve dne v té vesnici, nevěděl.

Nějaký bosý klučina běžel kolem něho.

„Víš, kde bydlí havíř Karhan?“

„Tam dole pod strání.“

„Tu máš, dojdi tam a řekni Karhanovi, aby hned přišel do Potužníkovy hospody.“

Klouče popadlo několik měďáčků a pustilo se do běhu.

Správce vešel do Potužníkovy jizby. Můj Bože, to bylo vítání! Potužník vyskočil od stolu, odhodil karty, smekl čapku a pravici podával s laskavým úsměvem příchozímu.

„Přisednete k nám, pane správce?“ ptal se Potužník. „Přenechám vám místo.“

„Jen na chvilku, než přijde…“

„Čekáte někoho?“

„Havíře Karhana.“

„Ví, že jste zde?“

„Poslal jsem tam nějakého hocha.“

„To byste se nedočkal, pane správce,“ vyskočil jeden z havířův a odběhl.

Netrvalo ani čtvrt hodiny, a kvapně otevřely se dvéře.

„Už ho vedu!“ povídal týž havíř všecek udýchaný.

Správce vstal od stolu, vzal svoji sklenici a přestěhoval se ke stolu jinému v zadním koutě.

„Pojďte si sednout, Karhane, — a vy přineste ještě jednu sklenku!“ dodal obrátiv se k Potužníkovi.

„Odpusťte, pane správce,“ nesměle pravil havíř, „zapomněl jsem se řádné ustrojiti. A na dluh jsem nepil nikdy…“

„Nemějte starosti,“ smál se správce, „jste mým hostem. Už dlouho přemýšlím, Karhane, o podobnosti našich jmen,“ pravil tiše správce. „V šachtě jsem se vám s tím svěřiti nechtěl, a když jste šel z práce, pospíchal jste domů. Volil jsem dnešní večer. Připravil jsem vás tím o nějakou hodinu spánku, ale vynahradím vám to. Můžete přijíti až v pět ráno místo o půl noci. Měl prý jsem kdysi příbuzné, o nichž nyní nevím, a tu si tak myslím…“

„Jméno pramálo dokazuje, pane správce,“ usmál se havíř; „já si nevšímám ani toho, že havíři mi často říkají, jak jsme si podobni.“

„Kdo?“

„Máte prý tutouž podobu jako já, když jsem byl mladší.“

„Pocházíte z této vsi?“

„Ne. Jsem tu, co jsem se oženil. Pět let.“

„A kde jste se narodil?“

„V jedné vsi na Hradecku.“

Karhan sklopil oči.

„Proč nemluvíte?“

„Neměl bych vyzrazovati hříchu matky své, které ani neznám, o níž nevím, je-li živa či mrtva.“

„O rodičích svých nedověděl jste se ničeho?“

„Otec můj prý padl v nějaké vojně nebo povstání, a matka má prý byla velmi bohata. Viděl jsem ji jen jednou ve svém životě. Přijela do města k oné rodině, kdež jsem byl na vychování; měla na sobě smuteční šaty, vzala mne na klín — tenkrát mi byly čtyři roky — hladila mne, líbala a při tom mi stále vyprávěla, jak a kde byl tatíček můj zastřelen. Že pěstounové moji dostávali na mé vychování peníze, a že matka moje jest bohata, tím jsem se mezi dětmi chlubil, ale když mi jednou pěstounové řekli, že matka moje se provdala za velikého pána, důstojníka, a s tím že musí odjeti do světa, pomyslil jsem si: ať jede; kdyby mne měla ráda, vzala by mne s sebou… Pěstounové moji dostávali dále svoji mzdu, až jednou, když můj vychovatel, městský dráb, zemřel, musili jsme se vystěhovati z obecního bytu. Vdova odstěhovala se ku Praze se mnou i se svými dětmi. V novém domové čekala na podporu mé matky. Čekala, zuřila, spílala, a když ničeho dočkati se nemohla, vyhnala mne z domova s rozkazem, abych už se nevracel. Bylo mi deset let. Šel jsem do světa. Kde jsem bloudil, ani sám nevím; kolikrát jsem šel o hladu spat. Až jsem zabloudil na Kladno, kde v ten čas počalo dolování na uhlí. Muži, ženy, starci, děti — každý tam dostal zaměstnání. Vyvadili se se mnou, abych raději chodil do školy, ale dali mi práci přece. Přebírat uhlí. Rozedřel jsem si ruce do krve, ale přece jsem nezahynul hladem. Přes noc pak jsem bydlil u starého havíře Marka. Tam jsem vytrval plných osm let, tam jsem postoupil až na havíře. Jednoho dne byli mladší havíři zavoláni na radnici. Kteří už byli u vojska, těm bylo řečeno, že už vědí, jak se mají chovati, když vypukne válka; nás vehnali do velikého sálu, a nyní to šlo šmahem. Já byl odveden ke kyrysníkům. Musil jsem s plukem do Italie. V kolika bitvách jsem byl, mohl byste si někdy přečísti v mé vojenské knížce. Po třech letech mne propustili. Vrátil jsem se na Kladno, ale po práci marně jsem se pídil. Havířů všude jako much. Přišel jsem ve zdejší kraj, v Cherubínu jsem našel práci, na Hvězdě hezkou ženušku, a znáte naše dvojčátka.“

„To je vše, Karhane?“

„Všecko.“

„Pak vám musím dopovědět, co k tomu ještě patří.“

Tu chvíli bylo ve světnici hostinské úplné ticho, hráči prohlíželi své hromádky drobných peněz, havíři umlkli také nemohouce si srovnati v mysli, proč správce zavolal si Karhana havíře a proč ho tu častuje. A u zadního stolu také bylo jako po vyhoření. Havíř se rozpomínal zas jednou na smutné kapitoly svého života a hledal, zdali nic nevynechal.

„To jsem chtěl ještě říci,“ šeptal Karhan nahnuv hlavu ke správci, „matka moje jmenovala se Ludmila a příjmením — nu, jako já.“

„Odkud to víte?“

„Z křestního listu. Musil jsem se jím vykázati, když jsem šel o ohlášky na faru v Malkovicích.“

„Kde jste dostal tu listinu?“

„V obci, kde jsem se narodil. Štěstí, že jsem to jméno v paměti udržel.“

„Jaké je to jméno?“

Karhan se naklonil až k uchu správcovu a zašeptal něco.

Správce se zachvěl a zadíval se v zažloutlou tvář havířovu, v ty veliké, zapadlé oči. Ba, že jsou modry jak jarní obloha.

„A tam jsem se dověděl,“ doložil havíř, „že otčím můj vystoupil z vojska, že matka moje zdejší statky prodala a odstěhovala se s ním a synem na nějaký zámek u Kutné Hory. Chci-li, tam že bych se o ní dověděl. Usmál jsem se. Kdyby o mne dbala, vyhledala by mne sama.“

„Což, když vás vskutku hledala?“

„Nechci nikomu ubližovati, ale já už na nic více nemyslil, než na svůj nový domov.“

Pan správce nemluvil.

„Co jste mi chtěl pověděti, pane správce?“ tiše tázal se Karhan.

„Nevím, jak bych začal. Ale tu vesnici, kde jste se narodil, také znám.“

„Není divu.“

„Jmenuji se také Karhan, — Vojtěch Karhan — mohli bychom býti příbuzní.“

„Všecko možno, pane správce.“

„A dle všeho mohli bychom býti bratři…“

„To není možno!“

„Vlastní bratři!“

„To nemůže být!“ zvolal havíř, všecek ve tváři zsinalý, a zabodl mdlé oči do přímé, mladistvé tváře správcovy. „Ctím vás, pane správce, ale té povídce nevěřím.“

„Přisedněte blíže, Karhane — tak!“

A správce Cherubína otevřel před havířem se vší důvěrou krátkou kroniku svého života. Karhan naslouchal s dechem utajeným, jen občas vzdychl, jen někdy zahleděl se na ty neklamné, dobrácké oči vypravovatelovy.

Mezitím havíři u druhého stolu dopili, podívali se na hodiny — už deset, a ve dvanáct musí zase do šachty. Aby alespoň na hodinu si zdřímli. Mrkli významně na Potužníka, ten přisvědčil, že jim rozumí a že jim to napíše, dali „dobrou noc“ a šli. V nastalém klidu v prázdné světnici teprve seznal správce, že snad řeč jeho, ač tichá, přece ještě by mohla býti zaslechnuta; ještě více sklonil se k havíři a ještě více hlas přitlumil.

„O mně ovšem matka moje věděla po všecka léta,“ šeptal, „proto jsem mohl snadno vystudovati. Byl jsem také na Kladně, jen že úředníkem, ne havířem.“

„Tedy matka vaše žije?“

„Tvoje také, Veníku, a už mi neříkej ‚pane správce‘…“

„Vojtíšku?“

„Ne — bratře! Věříš mi nyní, že jsme bratři? Vlastní bratři jsme, Veníku, tys o dva roky starší než já…“

„A ty bohatší než já.“

„A ty šťastnější. Máš svůj domov, své děti — žiju v rodině matky své, ale je mi teskněji, než bývalo mezi lidem cizím…“

„V rodině matky? Kde je naše matka?“

„Tu na blízku — znáš přece paní vrchní z Cherubína?“

„Ta že je naší matkou?“

„Znám tu pohádku z úst jejích, poslala mne k tobě, Veníku, poznala tě v očích a tvářičkách tvých dětí, s nimiž se dnes u lesa setkala…“

Potužník vešel z venku a povídal, že za půl hodiny, snad ještě dříve, bude bouřka.

Nyní zahřmělo, až okna se otřásala. Dva pozdní hosté ani sebou nepohnuli. Za to dostal strach někdo jiný před bouřkou.

Pod vedlejším stolem, kde stálo nádobí, počalo něco šramotit. Stařena v rozedraných sukních a zeleném kabátci.

„Proč nespíš, když si tu chtěla zůstat přes noc?“ osopil se na ni Potužník, když vylezla.

„Bojím se tu — ta vaše hospoda je tak na vrchu,“ skuhrala.

„Tedy si jdi někam doleji, třeba do šachty, aby tě blesk nezasáhl, ale pospěš si!“

A otevřel jí dvéře.

„Kdo je ta stařena?“ ptal se správce.

„Stará Lidka z Čanovic — blázen!“

VII.

Blázen!―

Vyběhla na silnici a ač měla do Čanovic malý kousek cesty s vrchu, zahnula v opačnou stranu, kolem zahrádky Potužníkovy. Obloha jakoby byla rozpukána, chvíli co chvíli jevily se na nebi veliké dlouhé trhliny, jimiž plál oslňující oheň, země se chvěla a lesy hučely.

Stařena s divým úsměvem klusala podél lesa k Cherubínu. A něco mluví, neslyšíte?

„Stará Lidka vám toho nezapomene, vy podzemní umouněnci! Však si pamatuji, že havíř Karhan tenkrát se mne nezastal, když šli s hudbou naproti novému pánovi a když ta sběř vesnická shodila mne do silničního příkopu, až jsem si hlavu o kmen rozbila — však jsem slyšela, jak potom při návratu pan správce na mne se podíval a řekl: ‚Blázen!‘ — Nezapomenu nikomu odpovědi, zatím odpovím panu správci — na ty druhé dojde…“

Počaly padati veliké krůpěje, když Lidka zabočila od lesa k Cherubínu. V kanceláři pana Rubeše posud se svítilo, obě okna dokořán. Pan Rubeš vstal od stolu, kde přehlížel ještě denní účty. Až vichřice upomenula ho, aby si zavřel okna. Tu přiběhla Lidka.

„Nezavírejte, pane vrchní, povím vám na noc pohádku!“

A udýchaná, rozcuchaná postavila se před okno.

„Kdo jste?“

„Stará Lidka z Čanovic, říkají mi blázen.“

Pan vrchní bez odpovědi zavřel okno. Lidka skočila k druhému otevřenému.

„Vyřiďte své paní moje přání, že opět nalezla svého syna!“

„Bohumila? Vždyť nebyl ztracen.“

„Druhého.“

„Vojtěcha?“

„Tedy třetího — půjde-li to tak dál, že v každé vsi najde jedno své dítě…“

Rubeš prudce odstrčil stařenu.

„Nevěříte? Jděte do Potužníkovy hospody na Hvězdu, tam jsem slyšela tu kroniku.“

„Od koho?“

„Od nich — tam se poznali vlastní bratři…“

„Kteří?“

„Pan správce Cherubína a havíř…“

Mlč! zahřmělo nebe, ohnivá metla sjela s černých oblaků, zasáhla komín Cherubína a u nohou Lidčiných zmizela v zemi.

Zase blesk.

„Pán Bůh s námi! Viděli jste?“

„Ten blesk?“

„Tu ženštinu…“

„Kde?“

„Tady leží pod okny kanceláře.“

„A v kanceláři našeho pána světlo.“

Rábský se obrátil nejdřív, za ním ostatní. Než by pět napočítal, byli na místě.

„Tady leží, vidíte?“

„Tak se jí chopte!“

„Kam s ní?“

„Zatím do strojírny. Posvěťte sem! Neznáte jí nikdo?“

„Bláznivá Lidka…“

„Je to ona! Co tu chtěla?“

„Snad se schovávala před deštěm… Odnesme ji!“

Tři havíři ji odnesli.

„A kancelář prázdna, světlo na stole a okno dokořán. Jděte někdo zbudit pana vrchního!“

„Nechoďte — je zde!“

„Kde?“

Havíř místo odpovědi vyhoupl se na okno, skočil do kanceláře a sehnuv se k zemi, zvedal za ramena tělo pana vrchního, jež jako mrtvé schouleno leželo v kanceláři pod oknem.

„Pojďte sem někdo na pomoc!“

Seskočili tam čtyři.

„Rozepněte šat jeho, třete mu spánky a prsa, snad přijde ještě k sobě. Zatím zbudím starou paní.

Za nějakou chvíli roznesla se zpráva o neštěstí po celém okolí. Cherubín umlkl, stroje se zastavily, havíři se vyhrnuli ze šachty, i z Wilsonky přiběhli zvědavci. Nyní přiběhl i správce, voda z jeho oděvu se řinula. Nemluvil; vyděšené oči jeho tázaly se samy.

„Už zas počíná dýchati,“ pravil jeden havíř, „bude zase dobře, byl jen omráčen. Tam ta udělala kratší testament — už je studená.“

„Tedy ještě někdo?“

„Stará Lidka — blázen!“

Druhý den byl tak příjemný, jakýž jen jaro vykouzliti může. Havíři sestoupili do šachty, ale nepracovali. S rukama skříženýma stáli v kole, rokujíce o včerejší příhodě. Jen Karhan stál opodál — naslouchal, ale do řeči se nepletl. Stroj pracoval, ale na prázdno.

Správce odešel ze šachty, mladý pán z kanceláře, a všichni zároveň s lékařem obstoupili postel, na níž spočíval pan vrchní.

„Může se uzdraviti,“ pravil lékař, „ale pochybuji, že kdy bude mluvit.“

Už nepromluvil, a na uzdravení míjela naděje co chvíli. Lékař krčil rameny.

A čím nemoc stávala se trapnější, tím více jevily se u nemocného známky touhy jakési, že by rád něco pověděl. Oči jeho těkaly s jednoho na druhého — ruka jeho chopila se ruky ženiny a druhá slabými posuňky naznačila, že chce něco napsati. Podali mu věci žádané.

Za chvíli byla únavná práce skončena. Pan vrchní podal papír své choti a sledoval oči její.

„Máš ještě jiného syna mimo Bohumila a Vojtěcha?“

Ubohá paní počala se potáceti; synové zachytili ji do rukou a posadili vedle postele. Zakryvši oči dlaněmi usedavě plakala. Pak vstala, nahnula se k hlavě svého chotě, aby se vyzpovídala, ale — zpovědník byl mrtev…

Pronikavý výkřik, zoufalý pláč opět zastavil stroje Cherubína, havíři znova se vyhrnuli a obstoupili mrtvolu svého pána, jen Karhan se tlačil stranou. Děti v ten den ani nešly do školy, a Jedomělický truhlář v tu noc do rána pracoval, aby dohotovil v čas dvě rakve.

VIII.

Malkovický hrobník měl na kvap. Dva hroby najednou.

Což Lidka! Nikdo nevšímal si jejího života, nevšimnou si ani jejího hrobu. Nepravidelná jáma, hezky stranou, aby nepřekážela — kdož pak to bude prohlížet! Dva nádenníci ji sem uloží na obecní útraty, hrobník ji zahází a jest konec.

Za to si dal záležeti na hrobu pana vrchního z Cherubína. To už je něco jiného, na takovém hrobě se nikdy neprodělá. Přijdou sem hosté vzácní a havíři z celého okolí, a těch nikdo neošidí.

Hrobník byl také ze žebroty, nadával po straně pánům, ale když kopal hrob pro boháče, nadával žebrotě.

Uběhly asi tři neděle od této příhody.

Zdálo se, že jaro svým vděčným úsměvem chce zažehnati každou stopu bolu, již zanechal nešťastný ten okamžik v některých tvářích. Děti si několik dní vyprávěly pohádky o Lidce a její smrti na Cherubínu, ale brzy zapomněly. Než minul týden, běhaly lesem až k samé šachtě a nakukovaly začazenými okny do strojírny. Havíři nějaký čas vyprávěli si o prvém neštěstí na Cherubínu, nechali zbytečné filosofie a řeči a hleděli si své práce. Bylo ovšem podivné, jak Lidka sem přišla, proč byl pan vrchní nalezen u okna a ne v lenošce u stolu, ale — zeptejte se jich!

Mladý pán, maje nyní na starosti celou kancelář, byl smuten, ale neplakal. Má smuteční šat, ale jakoby se byl zbavil velikého jha, že byl zbaven neúprosné přísnosti svého otce.

Jen oči staré paní neosýchaly. Kudy chodila, plakala.

„Vojtíšku,“ pravila jednoho dne k správci, „teprv si nyní vzpomínám na večer před osudnou onou nocí. Mrtvého pláčem nevyvolám — víš, o čem jsem ti tehdáž vyprávěla?“

Správce přisvědčil.

„Byl jsi na Hvězdě?“

„Byl, matičko!“

„Mluvil jsi s ním o té věci?“

„Mluvil.“

„Je to on?“

„Je!“

Stará paní znovu vypukla v pláč. Plakala nad smrtí svého chotě? — či nad životem svým? — Anebo nad ztraceným životem svého dítěte?…

„Pojď ke mně blíž, Vojtíšku, a vypověz mi vše.“

Správce přisednul a nakloniv hlavu k hlavě matky své vypověděl vše, co slyšel tehda v Potužníkově hospodě z úst havíře Karhana.

Umlknul a ponechal matku v hlubokém zamyšlení.

„Je v šachtě?“

„Ano.“

„Zavolej mi ho!“

Správce odešel a s nejbližším prázdným okovem pustil se do šachty.

„Havíř Karhan!“ zavolal do tmavých chodeb.

„Karhane!“ šlo dále od úst k ústům, až ozvěna zaletěla v nejzazší štolu, kde Karban kleče prosekával vytryskující vodě cestu ke svodu.

„Co je?“

„Pan správce tě volá!“

Tam u východu, kde plála veliká svítilna na stěně uhelné, stál správce mlčky pozoruje naplňování košův i signály. Karhan přistoupil k němu a nadzvedl čapku.

„Máš jíti hned nahoru, Veníku!“ šeptal mu správce.

Havíř se lehce zachvěl. Už se těšil, že bezpochyby se stalo nedorozumění. Ale zase už to pokušení. „Kdo mne volá?“

Správce se k němu nahnul a odpověděl tiše — jedinkým slovem.

„Matka!“ opakoval tiše Karhan.

„Nepůjdu.“

„Prosí tě, Veníku…“

„Přijdu tedy, ale zítra, ve svátečním kroji.“

„Dnes, Veníčku, neměla by pokoje v noci.“

„Tedy dnes, ale — musím dostat dovolenou, abych šel domů se převleknout.“

„Není-li jiné pomoci, jdi. — Může tvá práce se přerušiti?“

„Může, voda má odtok pro dnešek; neposýlejte tam nikoho.“

Karhan živou mocí nemohl říci vlastnímu bratru: ty. To slovo jakoby mu v ústech rostlo.

Přišel domů v hodinu tak neobyčejnou, se vzezřením tak podivným, že žena i dvojčátka se lekly. Nemyslily, než že na Cherubínu opět zastavena práce.

„Co se stalo?“ žena Karhanova ptala se. „Jdou všickni?“

„Jenom já sám.“

„Proč?“

„Jdu se převleknout. Půjdu k audienci.“

„Kam?“

„Víš, jak si mne dal tehdáž pan správce zavolat?…“ A vypověděl jí vše, čeho se domýšlí. „A nyní mi přines čerstvou vodu a shledej sváteční šat. A vy, děti, mi oprašte tamhle sváteční boty, každá jednu.“

Bylo to shonu a hřmotu. A ti dva diblíci byli celí udýcháni.

Karhanka je vzala za ruce a počala s nimi tančit.

„Smějte se, děti, tatínek vám našel bohatou babičku!“

„Blázne!“ okřikl ji havíř, a když už byl v parádě, obrátil se ještě v otevřených dveřích a povídal:

„Ať nikomu nepovídáte, kam jdu a proč!“

„Je daleká vaše cesta, Karhane?“ ozval se za ním na dvorku drsný hlas.

Karhan se obrátil. Silný, vousatý četník v plné zbroji.

„Jenom na Cherubín!“ odvětil havíř nevěda, proč ta otázka z úst četníka.

„To je daleko! — Co nevidět bude večer a do té doby musíte býti ve Slaném. Tu máte!“ A podal mu malý lístek. „Kde pak bydlí Jan Růžička? — také od kyrysníků!“

„Tamhle naproti, ale je v šachtě.“

„Půjdeme za ním do šachty. Do večera musí býti v Slaném. Mnoho se nezdržujte. Víte, kudy do Slaného? Za hodinu přijdu zas, a kdo nebude pryč…“ A pravicí udeřil v pušku, až bodák zařinčel, levou pak zatřásl brašnou, že ocelová pouta tam zazvonila. A šel. — —

„Pro Boha, lidičky, co se to děje?“

„Shánějí se po havířích. Viděli jste četníka?“

„Chodí jich několik. Proč hledají jen některé?“

„Pouze vojáky!“

„Bude vojna?“

„Ba, já říkal, že se to smele!“

„S Prušáky — u Turnova už vklouzli do Čech!“

Karhanovi se dělala kola před očima. Co má dělat? — Je to pravda? — Tu je lístek.

„Doběhnu na chvíli na Cherubín,“ povídal chvějícím se hlasem svým drahým, „s vámi se přijdu ještě rozloučit!“

A rozběhl se do stráně a přes náves k lesu. Před hospodou Potužníkovou stál zástup lidí.

„Kam běžíš, Karhane?“

Havíř ukázal k Cherubínu.

„Nepustí té nikam! — Což nevidíš, jak z uhelen odcházejí zástupy havířů? — Nevidíš četníky? — Rozluč se a jdi a dej ti Pán Bůh štěstí!“

Karhan mlčky se vrátil. Za chvíli tu byli všickni vojáci-havíři z Cherubína i ze šachet okolních. Četníci jim v patách.

„Nezdržovat se! — rychle na cestu!“

„Tak tu buďte s Bohem!“

„Políbení, moje děti drahé!“ —

„Pozdravujte ženu mou, až se večer vrátí!“

„A moji matku také! Ať si jde v sobotu pro výplatu moji!“

A všickni šli tak tiše, tak smutně! Až tam u Tuřan spustili veselou píseň. A bylo vidět, že se všech stran a vesnic tíhly malé hloučky k silnici a přidávaly se k nim. Samí vojáci.

* * *

V ten večer bylo leckdes trudno, ale na Hvězdě snad nejsmutněji. Nikomu se nechtělo pod střechu. Jakoby strašilo v těch chaloupkách opuštěných, jakoby z každé skoro byli vynesli mladého živitele na hřbitov.

„Karhan také již odešel?“ ptal se dychtivě správce Cherubína přiběhnuv za havíři.

„Také.“

„Už dávno jsou pryč?“

„Dávno ne, ale daleko. Dva četníci šli za nimi a ti je asi poženou. Šli tak, jak z uhelny vyšli, jen Karhan byl ve svátečním kroji.“

„Už bych ho tedy nedohonil?“

„Musil byste míti křídla, pane správce…“

„Už prý odešel a dohonit ho není prý pomyšlení —“ povídal správce odskočiv za silnici, kde polní cestou zvolna kráčela k silnici stará dáma ve smutečním oděvu. „Nechoďte dál, matičko, lid vesnický je zvědav, nechoďte dál, aby vás neviděli…“

„Kam odešel?“

„Tady!“ A správce ukázal na šedou, pustou silnici, na níž v dáli černala se věž Tuřanské zvonice. Stařenka obrátila se v tu stranu a upřela oči v dálný kraj.

„Zůstala tu žena jeho a dvě děti…“

„Žena a děti! — děti syna mého! Víš, kde bydlí?“

„Vím.“

„Doveď mě tam!“

„Dnes ne, matičko, až ráno.“

„Proč ne hned?“

„Je noc, jsou všickni zarmouceni…“

„Potěším je.“

„A sebe zarmoutíte dvojnásob. Až ráno, matičko!“

— — — — — — —

Pan správce mohl vrátka vylomit, jak jimi lomcoval — nikoho nevzbudil než obyvatele sousedních chaloupek, nikoho nevyvolal než několik havířů z domků vedlejších.

„Není nikdo doma?“ ptala se paní vrchní.

„Byl-li by někdo v chaloupce, už by vyšel, vzácná paní; ostatně se podíváme.“

A přelezše nízkou zeď, šli k oknu a dívali se do světnice.

„Ani živé duše. Ale kde už je Karhanka po ránu i s dětmi?“

„Tam není nikdo!“ volala Kopeckých babička se zápraží své chaloupky.

„A kde je žena Karhanova?“

„Odešla.“

„Kdy?“

„Včera pozdě večer.“

„Kam?“

„Za svým mužem. Děti nechala zatím u nás. Zapomněla prý se ho na něco zeptat. A já mám zatím hlídati chaloupku.“

Havíři se obrátili mlčky k panstvu, uklonili se a šli.

Signál na Cherubínu pískal po třetí.

Babička zatím se dobelhala k paní vrchní a sáhala uctivě po její ruce, aby ji políbila.

„Toho si nezasloužím, stařenko!“ A schovala ruku.

„Zasloužíte, milostivá paní; můj syn pracuje, v Cherubínu, a z jeho výdělku mám. také já živobytí. Abych pravdu mluvila, vzácná paní: Karhanka neodešla včera večer, ale dnes časně z rána, a nešla za svým mužem, ale do Prahy, odtud že pojede do Vídně prosit na kolenou císaře pána, aby Karhan se směl vrátit z vojny, sice že tu všichni hladem zahynou. Nechtěla jsem před havíři s barvou ven. Ještě by se jí vysmáli, chudince, kdyby nepořídila.“

„Šla Karhanka ke Slanému?“

„Ano, vzácná paní.“

„Jak daleko asi může býti?“

„Myslím za Tuřany, někde u kapličky.“

„Pojďme!“ pravila správci a kvapným krokem odcházeli touž cestou k domovu.

A neuplynulo ani čtvrt hodiny od jejich návratu, když od Cherubína ujížděl lehký kočár polní cestou kolem Wilsonky a Eleonory k císařské silnici.

Tak rychle nejezdil ani Perucký hrabě, jak poručila jeti paní vrchní.

„Kam pak asi jede milostivá paní?“ vyzvídali smělejší havíři na panu správci. Ten jakoby ani otázky neslyšel.

Bylo před polednem, a správce opět se pustil na Hvězdu. Obešel chaloupku Karhanovu — tam posud visel zámek na petlici — a zase se vrátil.

Po poledni byl znova na Hvězdě. Tentokrát byla vrátka dokořán, a zámek od síně zmizel.

„Přece tedy spolu mluvily, a ta poslechla a vrátila se,“ mluvil si po tichu a vešel do světnice. Karhanka seděla u studených kamen, děti s každé strany jedno vedle ní, a a všichni měli uplakané oči.

„Ještě pláčete?“ povídal pan správce soustrastně místo pozdravu.

Karhanka zvedla oči.

„Dohonila vás paní vrchní?“

„Ano, už u samého města.“

„Co vám pravila?“

„Abych se vrátila k svým dětem, ona sama že půjde za mne prosit, že je chotí bývalého vysokého důstojníka a že ví, kam se obrátit.“

„Jen neplačte. Ještě je někdo na světě, kdo bídě zabrání cestu do vaší světničky.“

A dětem do klínku dal hezkou částku peněz — víc, než nejpilnější havíř vydělá za týden.

IX.

Už byl třetí den, co paní vrchní odjela do Prahy, a žádná zpráva, žádný povoz z dálky, jenž by se podobal jejímu kočáru. Když odnesli nebožtíka pána na hřbitov, bylo všude prázdno bez něho, ale když odjela paní vrchní, byl tu pobyt nesnesitelný. Blížilo se léto, ale jakoby mor v tom kraji zavládl. Jindy cesty se netrhly, co vozů tudy přejelo k uhelnám a od nich — nyní ani povozníka neuvidíš. Kdo měl vůz a koně, musil za vojskem na přípřež. Kdo nutně nemusil, ničeho nekoupil. Kupovat uhlí a v tento čas, zdálo se lidem při náhlé drahotě holou zbytečností. Havíři se strachovali. A měli příčinu.

Nejprv Eleonora propustila havíře „až k dalšímu zavolání“, pak Wilsonka s připomenutím, „až přejde vojna, až časy se zlepší“, na to Prokopský důl zastavil práci, po něm druhé šachty a naposledy Cherubín. Správce se vzpíral vší mocí, aby udržel stroje Cherubína v běhu alespoň na tak dlouho, než paní vrchní se vrátí, ale nešlo to. Bylo mu líto havířů starochů, ale nechtěl ani stranu druhou zkrátiti.

Cherubín zahoukal v lesy, havíři v sobotu dole se svolávali, správce jim vysvětlil stav věcí a vyplatil poctivě mzdu. Nikdo mu neměl za zlé — podívejte se kolem, máte všude stejný obrázek.

Cherubín uložil se v dřímotu. Za to ožila silnice. Dnem i nocí táhli tu záložníci, jely dlouhé řady povozů, jejichž rachot vyluzoval v okolních lesích divnou ozvěnu. A zas vojsko, jízda i pěchota, odkudsi z kraje Plzeňského a Rakovnického, vše se bralo jedním směrem, ke Slanému, odtud pak buď ke Praze nebo k Terezínu.

Už týden, a paní vrchní se nevrací. Správce ujednal s Bohumilém, aby jel do Prahy a tam vyhledal matku. Sám měl na starosti šachtu a rodinu Karhanovu.

Už osmý den. K večeru konečně přetrhl se ten provaz přípřežníkův i vojska, a silnice nabyla dřívějšího klidu. Správce přicházel z Hvězdy a stanul na chvíli u lesa, nerachotí-li z dálky nějaký povoz. Rachotí. Jenom že ne od Slaného, nýbrž od Rakovníka. Nejspíš opozdilá přípřež. Mají na spěch. Už vyjely z lesa a uháněly přes Hvězdu. Byly tři povozy. U Potužníkovy hospody přední zahnul v levo na polní cestu. Druzí za ním. Na zadním voze seděl voják. U Cherubína zastavili.

Správce pospíšil za nimi. U šachty zaslechl hádku. Hlídač Rábský živou mocí jich nechtěl pustit k sobě.

„Co se tu děje?“ ptal se správce.

„Chtějí do šachty!“

„Jsme pronásledováni Prušáky,“ povídal voják. „V těch bednách a soudkách je střelný prach, honem nám ukažte místo, kam jej schováme.“

„Do šachty — nyní se tam nepracuje,“ odvětil klidně správce.

Cizinci složili náklad, naložili do košův uhelných, Rábský slezl do šachty, a za půl hodiny práce byla hotova.

Povozníci práskli do koní a uháněli k Jedomělicům. Za chvíli vskutku ozval se lesem za Hvězdou hlahol vojenských polnic, udržujících krok. Byl to prapor našich myslivců.

* * *

Správce seděl ve večerním chládku na lavičce drnové a počítal, jak dávno tomu, co odešel pan vrchní, havíř Karhan — chtěl říci bratr Veník — pak paní vrchní a Bohumil. Pomalu tu zbude sám.

Od Cherubína přišel hlídač Rábský s havířem Proškem.

„Pane správce, prosil bych na dnešní večer o dovolenou,“ povídal Rábský smeknuv čepici. „Dceři mé na Tuřanech narodil se chlapeček a tu bych se tam rád podíval. Prošek mne zastane.“

„Jsem spokojen.“

Prošek odešel k šachtě, Rábský na Tuřany, a správce byl zase v zadumání.

Bylo k půlnoci, když cestou od Hvězdy klusala podle lesa jakási ženština. Kolem všude ticho, jen na střeše Wilsonky povykoval sýček.

Žena zaměřila k Cherubínu. Ve světničce hlídačově hořelo slabé světlo. Hlídač dřímal. Zaklepala na okno.

Hlídač vyskočil udiveně. Prošek? Což Rábský už tu nehlídá?

„Otevřete!“

„Kdo je to?“

„Vždyť se na mne podíváte!“

„Co tu chcete, Karhanko?“

„Kde je Rábský?“

„Šel na Tuřany, hlídám za něho.“

„Mohu jít do šachty, Prošku?“

„Pro Boha vás prosím, proč?“

„Napřed mi odpovězte!“

„Bodejť byste nemohla, jen umíte-li se držet žebříku!“

„Byla jsem už několikrát za mužem v šachtě.“

„A máte-li s sebou kahan?“

Karhanka vyňala zpod zástěry kahan, s nímž chodíval muž do uhelny.

„A co tam budete dělat?“

„Zdálo se mi, teď před chvílí, jak muž můj přišel ke mně, samá krev a těžká pouta na nohou a tak snažně mne prosil, abych vzala naši hromničku a postavila ji do šachty Cherubína; až ta svíce do polovice shoří, že se vrátí ke mně zdráv a bez těch okovů…“

„Pověra!“

„Smím sestoupit dolů?“

„Šel bych s vámi, ale musím tady hlídat.“

Karhanka rozžala kahan a jako nějaký duch stoupala dolů. Prošek se nahnul a sledoval bledé světlo, dokud nezmizelo v hlubinách. Obešel ohradu Cherubína, prohledl visutý zámek u strojírny, zkusil, zdali okna kanceláře jsou zavřena, a vrátil se k šachtě.

Právě se nahnul nad černou propast hlubokou, když zachvěla se pod nim země, černá šachta vzplanula po celé hloubce jediným mořem ohnivým, ohromná rána, jakéž lid v okolí nepamatuje, rozlehla se tichým, mrtvým krajem, okolí zahalilo se černým mrakem kouře, lesy zastenaly, a země vykonala pomstu svou.

Tam, kde stál pyšný Cherubín, byla jen hromada trosek, jež žhavé té tlamě padly za oběť. Lid sbíhal se z celého kraje, ale co viděl?

Cherubína hrob.

Správce běhal jako šílený a ptal se lidu, kde je Cherubín.

Na Hvězdě ozýval se pláč ze dvou chaloupek, když vyděsilo je to zachvění země.

U Prokšů uhodla žena i pět sirotků, že tatíček se jim už nevrátí, a v chaloupce Karhanově naříkaly si dvě děvušky, že matka jejich není doma.

Mrtvolu Prokšovu našli až u Wilsonky, ale kam se poděla žena Karhanova? — —

Od Tuřan silnicí kráčela stará paní a byla tak zemdlena, že přes tu chvíli odpočívala. Správce přes pole pustil se k ní.

„Vítám vás, matičko!“ líbal ruku kostnatou. „Co jste se dověděla?“

„Že Veník byl se svým plukem předevčírem v bitvě u Jaroměře.“

„Proč přicházíte pěšky?“

„U Kněževsi vojáci vzali mi kočího, vůz i koně. Co je to tamhle?“

„Ta černá ssutina? — Cherubína hrob!“

Nechtěla věřit očím svým, až se přesvědčila.

„Jsem jako dcera Kainova — s místa na místo štvána, všude mi ubude někdo z mých drahých — kde asi já složím kosti své!“ —

A když se dověděla, že Cherubín v sirotu uvrhl několik dětí a vdovu, nemohla se utišiti.

„Odpusťte mi, děti nevinné!“

Zvláště děti Karhanovy! Sháněly se všude po matce na blízku i v dáli — kdož by měl tušení, že pohřbena pod Cherubínem!

„Vás, děti, neopustím, vás vezmu s sebou na ten malý stateček v rodném kraji svém — tam, kde válčí váš tatíček, abych mu aspoň na vás něčeho nahradila. Pojďte, dětičky!“

A rozloučivše se s krajem i s lidem, zanechali u Potužníka dopis pro Karhana nebo jeho ženu, a odešli smutně, na vždy.

* * *

Uběhlo léto, uběhla válka, a silnice vedoucí Hvězdou počala se oživovati. Vraceli se přípřežníci, den co den tudy přešel některý pluk Prušákův, navrátili se jeden po druhém i ti hoši, ovšem ne všichni. Karhana nikdo neviděl. List paní vrchní zůstal netknut a rok od roku žloutl v Potužníkově hospodě za obrázkem.