Veršované pohádky/Tři perly/VI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Tři perly
VI
Autor: Bohumila Klimšová
Zdroj: KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 29–31.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Zbledla králová. „To pohanění hrozné!
Přiveďte ji! Mrtvou nebo živou!
Ztrestám její pych! — Však ne: já sama
vidět chci, zda její tváře smělá
nelekne se královského čela —
nechci ztráceti ni okamžení!“

Zadupali koně s pyšnou hřívou
pod komonstvem, s hedvábnými sedly,
a se stavěli na cestě vozné
pod hradem a v dlouhých řadách nivou
pestřily se barevné jich hřbety;
v chládku vějířů, ve vonném pachu
mastí drahých, v přelíbezné vůni,
v měkkém sedle se zlatými květy
bílý kůň se hrdě nese z nachu:
v závoji, let na sta na němž předli,
u velebě králová v něm trůní.
Pokyne, a zástupy se zvedly.
Jedou, jedou, nedočkavosť pudí
paní urozenou k popílení;
jedou, jedou, třikrát světlo denní
vystřídalo noc na horské pláni,
třikrát pláň se vystřídala s pouští,
třikrát poušť se vystřídala s lesy:
víc vždy tlumí dívky v hrdlech plesy
proudící jim k občerstvení paní:
víc a více nevoli v ní budí
děvin smích a jejich švitoření.

Vůdčí jinoch v myšlénkách se trudí:
„Přízeň králův jak bublina vodní;
dnes se smějí, zítra svraští čelo,
a kdo sloužil věrně jim den po dni
a měl srdce oddané jak zlato,
pro neúspěch okamžitý na to
v špatné chvíli v ráz se zapomnělo.
A můj otec — vím — mne pojal v hněv,
že jsem zapřel v sobě jeho krev:
mní, že ze zisku dlím v službě pánů,
již mu zasadili těžkou ránu
zbavivše jej svobody a statků,
rodiny, a již ho snad i v krátku
zbaví života. Však v mysli mám
jeho jen a jeho svobodu,
kéž ji získám, kéž mu důkaz dám,
jak jsem hoden předků po rodu!“
A otcova ustaraná hlava,
svraštělá a dlouhým bolem sivá,
z jedlí kol a ze skalin se dívá,
prosíc, na mladého Domaslava.
V předu jede, zmítán těžkou strázní,
nadějí se chvěje, třese bázní.

Za myšlének pláň a lesy mizí,
voda za vodou a různé cesty
střídají se s polem, sady, městy,
známá půda přechází v kraj cizí.
Vzkřiknou, stanou —

                            Na sta štíhlých věží
města velkého před nimi leží:
muži, ženy, děti různých tváří,
různých krojů, nestejného stáří
hemží se kol jak mravenci v lese,
prostřed města v kruhu loubí pne se:
plné krámy, zboží všeho druhu,
kupci v stkvostných rouchách, řada sluhů —
a dál o sloup v chudém šatě žena,
tichá, mírná, bledá jako stěna,
opírá se, pláštěm zahalena
splývajícím u malebné řásy,
a jak vítr, odváv lem, jím hrá si,
třímá rukou liliovou, bledou
trojí perlu: černou, bílou, šedou.
Pohlíží tak jemně, v před se dívá
nepohnutě, vážně, a vzor krásy,
hlavu její, jakás záře tklivá
obletuje, proplétá se vlasem,
skráň a líce čáro vábným jasem
oblévá jí, že by člověk přál si
korunu zříť na ní — pozná paní
mezi sty a sty ji, pozná místo,
spěchá k ní a — zarazí se: „Tys to — ?!“