Veršované pohádky/Tři perly/III

Veršované pohádky – Tři perly Bohumila Klimšová
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Tři perly III
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 21–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Podivnou ti nesu zprávu, paní!“
mluví jinoch, lehounce se klaní.
„Vyjel jsem a bloudím širým lesem,
ovroubeným čarokrásným plesem
se strany, kam cesta z boru vedla;
na ráz zahne do horského sedla
a ve prorve temných skalných stěn
v lesklé čáře stožárové lodí
nad jezerem rozvinují vlajky,
v šumných vlnách třpytné jiskry hoří
jak by nořily se z hravých pěn
a sbor člunů bílých jako kajky
stíní buky s mohutnými kmeny:
a můj bělouš klesá o kameny,
a můj bělouš močály se brodí,
a můj bělouš do písku se boří…

Aj, co mluvil bych, co potkalo mne,
jen když mněl jsem, kůň že se mnou zhyne,
ne-li hladem, dozajista žízní,
zakmitne nám nejhroznější trýzní
v dáli světlo, poskakujíc v stromě
jako hvězda z ohnivého zlata.

Jdeme po něm. Pozdálečí chata,
u té chaty v kříž dvě cesty běží;
kolísám se, odhodlám se ztěží;
na dvé tažen uvažuji chvíli,
kterou cestou dříve dojdu k cíli.
Šperk tvůj, odpusť, vypustil jsem z mysli,
dbaje na své unavení pouze,
a se pustím dolů v úboč svislý.
Jeli jsme tak ještě hezky dlouze.

Občerstvili jsme se a se dali
novým úvozem v před do úbočí
mezi prorvou rozvětvených skal,
a hle, na ráz cesta se nám stočí
a nám skýtá náhlý výhled v dál:
před námi proud říčky šplechotal,
nad ním věže mohutně se pjaly!
Město kupí se před naší tváří,
lidí různých krojů, různých stáří
hemží se v něm jak mravenci v lese;
prostřed města v knihu loubí pne se:
damašek a kmenty, brokát zlatý,
stříbrem protkávané drahé šaty,
těžké spony, granátové růže,
stkvostné pásy, drahokamy spjaty,
šavle, koně, drahocenné píky,
vykládané jílce, pušky, dýky —
čeho si jen srdce přáti může.
Páni kupci ošaceni stkvěle.
A dál stranou žena s chudým šatem,
opřena o tenké v zadu sloupy
a jak hledala by spasitele:
„Perly!“ volá; „kdo mé perly koupí?“

Podivno! Ta chudá bledá žena
s čarotklivým, srdcejemným hlasem,
důstojně v plášť dlouhý zahalena,
splývající u malebné řásy,
pohlíží tak tklivě, a vzor krásy,
hlava její, jakás světlá záře
obletuje, proplétá se vlasem,
jako hvězda třpytí se jí v čele,
oblévá ji, že by člověk přál si
korunu zříť na ní; — odpusť, paní,
mněl jsem jen, a vyklouzlo to maní! —
avšak bleskem projelo mně myslí,
vznešenosť že v rysech její tváře
a že pláště záhybové svislí
zvláštního cos zahalují, tají,
kdy jsem spěchal na tvé vzácné přání
prohlednout si perel; a věř, v skutku!
v oněch perlách leží tolik smutku,
takovýmtě matným leskem hrají,
že jsem nenaleznul v šírém kraji
stkvostů takých; ovroubeny zlatem
stkvějí se jak slza zkamenělá,
ozářená nevystihlým světlem;
jak kdy kvítko v puku ranně zkvetlém
spálí mráz, a jak kdy v rozpěněnou
hladinu se jitro porozbřeskne
úsměvné.

             Jdu, kráčím tiše k ženě,
rozevírám opasek, kde zlato
od tebe se od daleka leskne;
žena ke mně zvedne oko teskné, —
ach, tak teskné! — kroutí hlavou temně,
vztýčí se a zahovoří ke mně:
„Perel takových nehostí země!
Tři jen! — Za peněz-li bídné plátky
mníš, že dám ti je? Jdi, vrať se zpátky!“

U velebě vzrůstati se zdála:
Zarazím se před podivnou ženou
a jí pravím: „Paní, v jaké ceně
prodáváte? Zač je v pravdě dáte?
Kolik chcete, zaplatím vám za ně!“

„Za jablko zlaté!“

                           A jak stála,
do ruky je vzala: jedna bílá
leskla bělostnou se v moři pěnou,
druhá šedá žalem zakalenou,
třetí černá — jako perly vaše!“

Rozhledla se králová kol plaše:
„Stkvostnou myšlénku ta žena měla!“
Zasmála se hlasitě a síní
nádhernou jme procházeť se dále;
mocný mrak jí bílé čelo stíní,
žena na duch vrací se jí stále.

„Za jablko zlaté!“ v posled zvolá.
Přemýšlí, a zarazí se zpola:
„Zlaté jablko v pokladně krále
chotě mého nalézá se sice,
jediné však, nenajde se více
v celé zemi. Však ten sen! Ta líce!
Zas dnes v noci přeživě jsem zřela,
jak ten jinoch černovlasý, smělý
s orlím okem v stíně mladých buků
perly dává mně — a zvednul ruku,
okovy mu na ní zařinčely!

Ne, o ne! Chci znáť ho! Tak jsme spěli
k sobě ve snu, než jsem zbudila se,
věděti chci, zda kde žije v skutku!
Ach, v těch očích jeho tolik smutku!“

Horlivosť se chvěje v jejím hlase,
jinochovi na kůň vsednout káže:
„Chci je míť! bychť měla ještě dráže
zaplatiť je!“

                  V nedaleké chvíli,
jak kdy nejrychleji komoň pílí,
rozléhal se dusot hradní plání.