Veršované pohádky/Tři perly/I

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tři perly
I
Autor: Bohumila Klimšová
Zdroj: KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 15–19.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Zvoňte číše, hlahol zvuč a zpěv!“
volá kvasem rozjařený král,
otřásá se v sloupech zlatý sál,
vezme loutny dvanáctero děv:
„Nepřemožný Vladivoj!“ mu pějí,
„za břeh moře sahá jeho říše!“
Rytířové pozvédají číše,
pijí za zdraví, a číše znějí.
A číš zvedne král uprostřed kvasu,
vykládanou smaragdnými květy:
„Zdráva buď má choť!“
                          „Buď zdráva! zdráva!“
hlučně panstvo s králem provolává.

Na novo král číši k ústům dává:
„Svěť nám, paní, vašich očí jas:
rubínů květ, jako vaše rety,
čistý démant na sponu vám k pasu,
stkvělý jako slza vašich řas,
temný topas, záře vašich vlasů…“

„Darujete mi, můj jasný pane,“
králová se uklánějíc vstane,
„schystal jste mi k jmeninám šperk stkvoucí,
a já chovám v srdci prosbu vroucí:
vaši choť, ó pane, svírá hoře
hlodavé a hluboké jak moře:
jedin syn nám umřel v mladém věku,
vnadný, štíhlý, s tváří plnou vděku,
s něžným srdcem, útulný jak dítě,
ač nezapřel rekovný znak v štítě.
Na oštěpu v boji o korunu
klesnul mladistvý náš dědic trůnu —
tenkrát prvně dotknul se mne žal,
jakým osud trůny obetkal!“

Postanula, rozechvěna steskem,
oko zamželo jí dumným leskem
a hlas její v stkvostných stěnách hradu
tiše, žalobně se ozýval:

„Nezazlíte, pane, mému bolu:
snem se ranná jeho smrť mi zdává,
luzný přelud myslí mojí hrává,
po čase jak najdeme se spolu.

Ondy v snu jsem hledala ho zase,
jdu a jdu, po vábném kráčím jase…
Po třikráte v noci se mi zdálo,
jak jsem přišla do krásného sadu,
kde se všecko na člověka smálo.
Všecky stromy rozkvétaly krásně,
ovoce v nich jako rudé třásně
kolem stromu kvetoucího běle.
Rostly na něm perly. Pod strom sednu,
a tři perly neobvyklé krásy
podává mi mladík: černé vlasy
v mocné čelo vrhají mu stín,
v orlí zrak a vyklenuté chřípí,
smělé oko metá na mne šípy —
syn můj nebyl, a byl to můj syn,
nebyl syn váš, a byl to syn krále…“

„A syn krále!“ zadumaně řek
polohlasně král a přejel bradu.

Paní pokračuje: „Mlád, a rek.
Poklekne — já bohatýra zvednu,
vroucně sevru do náručí svého
mládce statného a spanilého,
jako syna; cítím nenadále
jak bych v jinochu líbala jeho.
Vezmu perly…“
                        Na protější skále
výstřel slavnostní v řeč zaduněl:
zvěstuje, že právě vešli v bránu
odsouzenci, jež dal vyvésť vládce
k větší poctě u výroční den
kdy zem klesla v podnož mu a v plen.
Dvořanstvo se tlačí ku pavlánu,
zřít, jak muži zachmuřených čel
v poutech po dvou kráčejí kol hradu;
se schýleným týlem, v pokoře
před panstvem se berou po dvoře,
staré šlechty květ; v svém čele mládce,
nad nímž jak by paprsek se chvěl
ozařuje zajizvenou ránu
na čele; sám jedin pevně šel
s hlavou vztýčenou, a černé vlasy
v mocné čelo metají mu stín,
v temný zrak a vyklenuté chřípí,
oko směle metá kolem šípy…

Zachvěje se králová a bledne,
bez vlády jí klesnou ruce v klín;
bez vědomí na mramornou dlažbu
padá pak, a o zlacenou pažbu
oprou ji a k životu ji křísí;
všechen dvůr se kol ní v zmatku mísí
a sám král se v pospěchu k ní tlačí.
Nikdo nevšímá si vězňů víc.
Dvořan nejmladší jen hledí vstříc
dychtivě, jak kolem zámku kráčí
s odsouzenci, zlomeně, kmet lysý;
hrdě vztýčen chodil, vzpřímen kdysi,
dnes se skleslosť v chůzi jeho zračí,
a kdy k mladíkovi vzhůru vzhledne
oběma ret siná a se chvěje.
Ach, co bolu vyšlehne mu z očí!
výčitka! — I jinochu zrak vzplál,
pochopilť, že očima mu lál,
zarděl se a tajně zaťal pěst:
„Otče, vím,“ děl, „co ti snášet jest,
vždyť se vlečeš jako chorý stín!
Strp však, vím též, co ti dlužen syn!“

K sobě mluvil, vše to jako blesk,
v obou srdcích zabouřil však stesk.

Do žalářů nazpět jatce vedou.
Ruče v zámku křísí paní bledou,
a kdy proberouc se oko zvedne
šeptá nesouvisle, udivena:
„Sem ty perly!… jak je vidím stále…
září vroubeny jak svitem luny,
jedna bělostná jak v moři pěna,
druhá šedá, mlhou zakalena,
třetí černá… Čím to svítí ke mně,
nevím, králi, proč tak milo, jemně…
cítím mocně, jak by zašlé štěstí
z jejich leskotu mi mělo zkvésti!…
Perel těch byste mi, pane, dal,
nejhlubší dík za ně byste vzal
a těch by mi záviděly trůny…“

Král se diví, a jak choti želel
hlavou vrtě, dvořenínům velel
na kůň vsednouti a hledat perel.