Veršované pohádky/O Štědrém večeru

Veršované pohádky Bohumila Klimšová
	O Štědrém večeru	Tři perly

Údaje o textu
Titulek:	O Štědrém večeru
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 7–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V oknech třpytných květů
z ledu, jíní, sněhu,
jako sedmikrásek
na kvetoucím břehu,
a ty květy třpytné
záře světel zlatí
rozsvícených v domkách
v hoře na úpatí.

Horou od boru se
srázně cesta níží,
po ní volně šerem
postava se blíží.
Zkřehlá, fouká v dlaně,
vítr fučí lítě,
sukynečka, ptám se,
ukryje-li dítě?
Vetchá, ošumělá,
pro letní čas šitá,
sotva údům v mrazu
bídnou slonu skytá.

Nožky závějemi
vyšlapují cestu
od doubravy ke vsi,
od vesnice k městu.
Slza v líci tuhne,
jak jí z oka kane,
u jednoho z domu
tiše dívka stane.

Ze vnitř usměvavě
jasná záře svítí,
třepajíc se luzně
v jinovatém kvítí,
kroužek dětí sedí
v jizbě kolem stolu,
jásajíce hlasně,
hovoříce spolu.

Prohlížejí, žasnou,
obdivuji děti,
co Ježíšek štědrý
navěsil jim v sněti;
panny perníkové,
z marcipánu koní,
ořechův a jablek,
že se větve kloní,
hodinky a z cukru
píšťaly a ptáčky,
a i drůbež se psem
slaví v síni táčky.
Za vraty se sešla
k hodům v pološeře,
kokodajíc klová
zbytky od večeře.

Zírá na ruch kolem
vánočního stromku,
bezvolně mní dívka,
jak tam teplo v domku.
Kéž by aspoň z části
toho všeho měla,
báječných těch darů,
co tam uviděla!
Kéž by aspoň trošku
ohřála se, chvíli,
ach, Ježíšek v nebi
o chudince ví-li? —

Vzpomíná si: Kdysi
jinak u ní bylo,
o vánočním stromku
také se jí snilo,
také štědro na něm
hořívaly svíce.
Tenkrát matka ještě
hladívala líce,
líbávala v čelo,
dávno, dávno tomu —
a teď siroteček
ani nesmí domů!

Teskně sáhne v kapsu,
drobné na dlaň sází:
dvacet, plných dvacet
krejcarů jí schází!
Čtyřicet jich pro dnes
domů přinést měla;
ode prahu k prahu
po celý den spěla
a se spokojila
okoranou střídou,
sotva polovici
sehnala jich s bídou.

Kázala je přinést
žena, jež ji pěstí
v nejbídnější chatce
dole na podměstí;
ujala se dítka,
vyčítá mu chleba,
a ještě mu žebrať,
čeho ženě třeba.
Nenese-li dosti,
soptí hněvným vytím,
uváže je k stolu,
častuje je bitím.

Ach, jak se jí bojí,
jak se před ní třese,
raděj umřela by…

Maně dívka hne se,
zatáčí se k síni:
s myšlénkou se střetla,
prolétla jí duchem
jako krůpěj světla.

„Jistě lidé dobří
bydlí zde v tom domku,
boháči, jak vidím
na vánočním stromku!
Jistě smilují se“ —
do dlaní se dívá —
„mám jen polovici,
venku již se stmívá…“

A zas v okno hledí,
vázne, citem tajným
poutá ji to k oknu,
jako divem bájným.

Zapomíná na svět,
tiše jako pěna
hledí, zírá, patří,
krásou opojena.

Stromek plný světel,
samý lesk a stuha
sedmi jasných barev
jako boží duha
před očima se jí
stkvěleji vždy míhá,
za myšlénkou první
druhá v ráz se stíhá:

„Ti tam mají všechno,
co jich srdce těší!“

Pohlíží, jak hošík
ořech spadlý věší
a jak váže košík
do jedlových snětí,
za myšlénkou druhou
přiloudí se třetí:

„Aj, proč mají jedni,
proč jen já vždy bita,
proč mám žebrať po vsích,
nikdy nebýť syta?“ —

První pomyšlení
závisti se kmitlo
v srdci malé dívky
a v něm jiskrou chytlo.
Šlehalo vždy výše,
ďábel jásal smíchem,
nevěděla dívka,
že je závisť hříchem,
velkým, který tajně
svádí k hříchům novým,
jako ještěřice
provléká se křovím,
otravuje srdce
záští, mstou a jedem,
nevinným se stavě,
spravedlivým předem.

„Proč jen já míť nemám?“
znova v duchu slyší;
vidí, jak kdys bylo,
tiší se a tiší.

Před ní hoří světla
vánočního stromku,
jak tam děti sedí
s matkou v teplém domku.
Oboum oči září,
matka k ní se kloní;
cítila-li v nebi,
jak tu vzdýchá po ní?

Viděla-li s hůry,
jak tu sněhem kluše,
či to světlý přelud
zubožené duše?

Nevěděla dívka,
co se to s ní dělo,
sladký pocit míru
prochvíval jí tělo,
jako třpytný závoj
z lehké mlhy tkaný
zastíral jí oči;
a jí rulík vraný
hladila jí ruka
jemná, lehká, měkká,
jaká málo kdy se
najde u člověka.
Ruka, jakou jenom
věrná láska hladí,
jaká v zimě hřeje,
v horku hlavu chladí.
A jí k hlavě druhá,
prokvetlá, se shýbá,
šeptá slova sladká,
na čelo je vlíbá:
„Haničko má drahá,
málo máme statku,
a přec dobře tobě,
dokud máš svou matku.
Nedej Pánbůh, nedej…“
ostatní řeč ztichla,
oko zamželo se,
matinka si vzdychla:

„Ach, můj milý Bože,
při mé smrti stůj mi!
a když oči zavru,
sirotka se ujmi!
Před nouzí a hříchem
chraň mé drahé robě,
kdyby hřešiť měla,
radš ji vezmi k sobě!“ —

Tichou modlitbu svou
utopila v slze,
a co vše se dálo,
dívka zří jak v mlze.
Slyšela ji z pola,
nechápala slova,
jenom matičku svou
znova zří a znova.

Jako bílý oblak
k čelu se jí sklání,
jemným prstem zvolna
dotýká se skrání,
přikrývá ji vlasem,
k šíji se jí shýbá,
hladí líce, hlavu,
líbá jen a líbá.

Líbá jen a hladí
vroucně rukou jemnou,
nejvíc tam, kde závisť
vdechla skvrnu temnou.
Slíbala ji všechnu
s uzáblého líčka,
udělala z Hany
mžikem andělíčka.

Chová ji a hýčká,
dívka usmívá se,
stulila se k sněhu,
ke zdi ukrývá se.
Ztrácí zášť a cítí,
kterak máti drahá
miluje ji láskou,
která za hrob sahá.

Zapomněla na svět,
tiše jako pěna
hledí na svou matku
láskou opojena.
Ach, jak je jí sladce!
Kéž tak věčně bylo!
rozkošně a volně,
útulně a milo!

Matka svoji Hanu
tulí v náruč měkkou,
oběma jim v líce
slzy blaha tekou,
Hanička se samou
blažeností třese,
matička ji v loktech
vzhůru k nebi nese.

Hana, andělíček,
bílý jak sníh kolem…
slavné zvuky zvonů
rozzněly se polem.
Na jitřní se zvoní…
Otevrou se dvéře,
kdo chce pomodliť se,
do chrámu se béře.

A kdo zahýbají
do ulice stranou
pod doubravou v stráni,
zaraženi stanou:
chudá dívka v sněhu
ke stěně se chýlí,
směje se, jak hvězdy
nad ní touto chvílí.

Přiblíží se jonák,
zatřese jí, pravě:
„Vstaň! kdo v sněhu zdřímne,
usne na vždy hravě!“

Dívka sedí v klubku,
nevydává dechu,
kolem ní se kupí,
kdo jde kolem, v spěchu:

„Co se stalo?“ „Kdo to?“
„Ubožátko!“ zní to,
každému, kdo zírá,
chudinky je líto.

Ten ji zná, ten viděl
osiřet ji loni;
kdo z nich uhodne, že
matka přišla pro ni?
Nad její když bídou
srdce se jí chvělo,
odnesla si duši,
nechala tu tělo?

A že k Ježíškovi
vzala si ji pouze,
než ji k první vině
duši svede nouze?
Kdo z těch lidí zbožných,
jak se kolem množí,
uzří v tom, co zočil,
smilování boží?
. . . . . . . . . .

Hana andělíček,
svítící a lepá,
hledí na ně s hůry,
křidélkoma třepá,
zpívá s Cherubíny:
„Pokoj dobrým lidem!“

Shasly stromky v domech,
a jak země klidem
dýší děti v spánku;
hvězdy jasně svítí
a se stkvějí zlatem
v jinovatém kvítí,
ustal vítr, vůní
čerstvý vzduch kol voní,
k modlitbě zvou zvuky —
na jitřní se zvoní.