Venuše i Adónis

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Venuše i Adónis
Autor: William Shakespeare
Původní titulek: Venus and Adonis
Zdroj: SHAKESPEARE, William. Historie. II, Básně. Praha : SNKLU, 1964. s. 321–369.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Slovo úvodní[editovat]

„Venuše i Adónis“ jest první tiskem vyšlé dílo Shakespearovo. Stalo se tak roku 1593.

Báseň vznikla pod vlivem renesance a psána jest cele ve vkusu doby tehdejší, kdy euphuismus převládal. To vysvětluje i těsné přilnutí k Ovidiovi i Virgilovi, odkud mnohé obrazy volně a místy i doslovně jsou přejaty. Báseň dobře uhodila v tón doby a dožila se již za života Shakespearova 8. vydání. Vedle ryze básnické stránky jest zároveň dokumentem vkusu periody alžbětinské a jako první stupeň k slávě svého původce nanejvýš pozoruhodna.

„V dikci Venuše i Adónise,“ praví Arthur Symons, „lze vždy mezi původní přirozeností a hledaným umělkováním, které za umění platilo, stopovati boj, který vzájemným kompromisem byl ukončen. Vedle lícně pravé lidské vášně, vedle slov ze srdce jdoucích nalezáme antithesy a alegorie panujícího tenkrát euphuismu či gongorismu. Nezkrotná síla přírodní a svobodomyslnost tvrdě zápasí proti křečovitému umělkování; žádný směr se nedomáhá nadvlády, ač již tušiti lze, že přirozenost jest příliš silná a mocná, aby se dala spoutati. Ani rozměry verše, ani jazyk nedosáhly ještě té blahé svobody, jež byla později Shakespearovi domovem. Verše jsou zvučné a silné, sladké i hudební, ale hudební s úmyslně násilně dodrženým taktem, ne tak hudební, aby se o nich např. jako o květinách říci mohlo ‚jsou přirozeně krásné‘.“

Při této práci dospěl jsem — myslím — k poslední etapě svých teorií překladatelských: Vystihnouti plně smysl, ideu originálu, jak to svedu, jest právě mé umění; jak se to právě komu bude líbiti, jest jeho vkus. Tím jest řečeno všecko.

V Praze dne 29. června 1905

Překladatel

Venuše i Adónis[editovat]

Vilia miretur vulgus; mihi flavus Apollo
pocula Castalia plena ministret aqua.

Věnování[editovat]

Vysoce urozenému (pánu) Henrymu Wriothesleyovi, earlu ze Southamptonu a baronovi z Titchfieldu.

Vysoce urozený,

věnuji-li Vašemu lordství tyto jemnějšího brusu ještě postrádající řádky, nemohu se vzdáti obav, že vzbudím pohoršení a odsouzení světa proto, že si volím tak silnou podporu pro tak slabý výkon; když však tím Vaší cti jen trochu radosti způsobím, budu se cítit velice šťastným a slibuji využitkovati veškeré prázdně své, pokud bych Vám prací hodnější Vás více cti neprokázal. Objeví-li se však tento první dědic mé vynalezavosti mrzákem, bude mi líto toho, že jsem si proň tak vznešeného kmotra vyvolil, a nebudu více vzdělávati tak pustý lán z bázně, že by mi tak špatnou žeň mohl přinésti. Přenechávám to láskavé prohlídce Vaší Urozenosti a Vaší Urozenosti vlastního srdce k spokojení, kteréž ať vždy svá vlastní přání a nadějné očekávání světa vyplní.

Vaší Urozenosti v plné oddanosti

William Shakespeare

Svit slunce sotva, barvu nachu v líci,
plačící Zoře slední sbohem dal,
na honbu spěl Adónis růžolící,
tu miloval, však lásce jen se smál.
Venuše před ním láskou chorá stála,
jak drzý ženich jeho ruku ždála.

„Mne třikrát krásnější! Nad všecky muže,
ty první květe země!“ dí v své řeči,
„ty, jehož bělost holubice, růže,
ty, jehož červeň kouzlaplná předčí,
tě stvořila Příroda s sebou v sporu,
tvým žitím cíl dán každému jest tvoru.

Rač, vzácný dive, s koně sestoupit
a k sedlu připnout jeho hrdou hlavu,
když svolíš, taje chci ti vyzradit,
o mnohých sladkých tobě dáti zprávu.
Pojď, sedni, had zde nezasyčí v mechu,
polibky udusím tě bez oddechu.

Rty přesycenost nesmí zavřít tobě,
spíš v hojnosti tě nový hlad jen schvátí,
polibky bled a růžný v jedné době,
z nichž deset krátký, dlouhý dvacet platí,
den letní bude hodinou se zdát,
když takto po celý si budem hrát!“ —

Tím vlhkou ruku jeho do své vzala,
tu tlumočnici mužnosti a síly,
tu vášní chvíc se, balzámem ji zvala,
jímž v údy bohyně se jarost chýlí.
Tak zuřivá jí touha sílu dává,
že s koně dolů rvát jej neustává.

Divého hřebce uzdu na rameni,
co druhým hocha dolů k sobě tahá,
jenž rděl se v tváři v prudkém rozhorlení,
však tupý v lásky hry sestoupit váhá;
nach ona, žár a sálající uhlí,
on studem rudý, přáním však v led ztuhlý.

I ovinuje zdobnou úzdu vráz
kol suku snětě — láska rychlá bývá! —
Kůň klidně stojí, namahá se zas
a jezdce rovněž přivázat je chtivá;
jej strká, strkána být sama chtěla,
jej ovládá, ne vášeň jeho těla.

A sotva kles, hned padla vedle něho,
o zem se boky, lokty opírají,
tvář hladí mu a v odvet lání jeho
rty polibky mu její zavírají;
dí v líbání, řeč tratíc v sladké mdlobě:
„Když lát chceš, musím rty tak zavřít tobě!“

On studem hoří, ona slzí zdrojem
chce dívčí v líci zhasiti mu nach
a vzdychajíc svých zlatých vlasů rojem
tvář suší mu, jež mokrá ve slzách.
On dí: „Jak drzé je tvé počínání!“ —
Co dále řek by, její rty mu brání.

Jak orel, půst jejž vyhladověl dlouhý,
zobákem tesá v maso, peří, kost
a křídly třese, hltá plný touhy,
až hrdlo jemu ucpe hltavost,
tak líbá jemu čelo, skráň, tvář, vlas,
by tam, kde přestala, hned začla zas.

Ač nepovolí, musí klidný býti
i leží, v tvář jí z hloubi oddechuje,
že vlhký oddech jeho ona cítí,
jenž rajskou vůní jí i rosou sluje,
tvář květným záhonem si míti přeje,
kéž taká rosa provždy se tam leje!

Jak pták, jenž do sítě byl náhle chycen,
tak spoután Adónis jí v klínu leží,
je odporem a hanbou v tváři vznícen,
však hněvný zrak plá větší krásou svěží;
když v plný proud déšť padá ze stran všech,
pak silou vod přetéci musí břeh.

I prosí ještě, a jak prosit umí,
v jak slíčné ucho padá její zvěst,
on stále vzdoruje, v své zabrán dumy,
nach studu v tváři, vztekem bledý jest;
když nachem plá, jest ráda, a když bledne,
že zvláštní to, ples větší hruď jí zvedne.

Ať chce, či ne, jej musí milovati,
to přísahá při slíčné ruce svojí,
nic nemůž s ňader mu ji odervati,
než láska jeho její slzy zkojí,
jež po líčkách jí tekou množstvím struh…
Můž jeden polibek ten srovnat dluh?

Na přísahu tu on svou bradu vzpjal
jak potápěč, jenž pod vlnami slídí,
však zpozorován sjede pod jich val,
on chce jí přáti, po čem tak se pídí,
však sotva líbat obrací se ret,
on zamžourá a odvrací tvář zpět.

Tak chodec nezatouží v letním žáru
po doušku, po lásce jak ona hoří,
zří zde svůj zdar, dosíci nemůž zdaru,
a shořet musí, ač se v slzách noří.
„Ó, soucit,“ křičí, „srdce křemenité,
jen polibek, proč tak jsi vzdorovité?“

„Jak o tebe já ucházel se o mne
kdys drsný, hrůzyplný války bůh,
jenž nesklonil zbraň v žádné bitvě hromné
a vítěz všady byl, kde lásky ruch,
jak otrok u mých noh a zajatec
lkal po tom, co ty bez prosby máš přec.

Na oltáře mé oštěp zavěsil,
svůj chochol pestrý i rozbitý štít,
mně k vůli tančiti se naučil,
smát, škádlit, těkat, hrát, svůj našel cit.
On prapory a bubny ležet nechal,
mých loktů pole a v stan lože spěchal.

Mnou přemožen byl, jenž zmoh celý svět,
mým vězněm stal se z růží na řetěze,
kalený ocel podleh síle hned,
však zhrdání mé uznal za vítěze,
ó, nebuď pyšný, nechtěj té se chlubit,
jež dovedla i boha války zhubit.

Tož svými rty se dotkni mojich v snění,
nechť nejsou krásné, jsou přec červené,
v slast mně i tobě bude políbení…
Nač hledíš v zem? Výš hlavu, v znícené
mé oko hleď, tam sebe ve hluboku
vždy uzříš, proč ne rty, když oko v oku?

A stydíš-li se, zavři oči svoje
jak já a pak v noc promění se den,
dva jsou-li spolu, začnou lásky boje,
kým sladký boj náš být můž ohrožen?
Fialky modré, do nichž uleháme,
jsou němé, nepoví, co uděláme.

Dí něžné chmýří na tvých měkkých rtech,
jsi nezralý, za pokus bys však stál.
Ach, mine příležitost — užij spěch,
má krása v sobě stráviti se v žal?
Jenž záhy nebyl utržen, ten květ,
věř, zkáze brzké propadává v sled.

Rýh plna kdybych byla, stará v líci
a křivá, chraptivá, mdlá, bez šťávy,
zdeptaná, bez cti, zdrána pakostnicí,
neplodná, hnusná k patám od hlavy,
čím bych ti byla, byl bys v právu snad,
proč se mne štítíš, když těch nemám vad?

Na čele mém ni vrásky nelze znáti,
mé šedé oči planou těkajíce,
má krása musí každým jarem vzpláti,
sval tuhý mám, žhnu v kostech víc a více.
Mé ruce jestli svými obejmeš,
je v dlaních roztavené nalezneš!

Chceš pohádky? Těch našeptám ti v sluch,
chci jako elf se vznášet nad trávníkem,
jak nymfa prostovlasá skáče v luh,
jak bez noh tančit chci, jak vil jest zvykem;
duch lásky se jak oheň jevívá,
co pád mu? K výši vzplá a dospívá.

Jsou petrklíče svědky, na nichž dlím,
jak silné stromy ty mne nesou hravě,
s holoubky slabými já povzletím,
ti dva mne lehce v prostor nesou v slávě.
Ó, je-li lehká láska — můž to být,
že vskutku za těžkou tvůj má ji cit?

Což srdce tvé má rádo tvář tvou pouze?
Můž pravá dlaň tvá levou ráda mít?
Tož zhrdej sebou, sebe namluv v touze,
kraď volnost si a zloděj měj tvůj cit.
Za vlastní krásou pouze Narcis šel,
když políbit chtěl v zřídle stín svůj — mřel.

Jsou pochodně, by temno zaháněly,
v šperk drahokamy, krása k užívání,
v třpyt květy, stromy, aby vůni měly —
růst pro sebe je marné namahání.
Dá zrno zrní, krása krásy skvost,
tys zplozen byl — tvá plodit povinnost!

Z dorostu země jak chceš radost míti,
sám dorost zemi žádný nenechav?
Jeť zákon Přírody: Máš děti míti,
až umřeš, aby žily v časů splav.
Tak smrti vzdoruje, sám oživneš,
když vlastní obraz dětem odkážeš!“

Co postupem dne stín se krátil již,
pot slabé bohyni již s líček splýval
a Titán úzdu ořům spustil, níž
se s vozu žhoucím zrakem chlípně díval:
Adónis kéž by řídil ořů krok,
jím chtěl by být, Venuši lehnout v bok!

Adónis ospalý a rozmrzelý
jen čelo svraštil, obočí své stáh,
hněv oko jeho přivřel a mrak stmělý
tvář zasmušil mu, jak by nebe v mhách
se skrývalo. Děl: „Pusť mne, v slunci být
dál nechci! O lásce dost! Nech mne jít!“

„Ach,“ Venuše dí, „chladný tak a mlád!
Kde výmluvy máš, ujíti mi chtěje:
mnou větrů má ti jemných zástup vlát,
by slunce žár ti zchladil, jenž tak hřeje,
můj vlnící se vlas buď stínem tvým,
ať žhne to, slzami žár uhasím.

Jen slunce na nebi má teplou záři,
já mezi ním a tebou ležím, hleď,
žeh jeho, věř, ten nepálí mne v tváři,
tvých očí pouze žeh mi pálí pleť.
Ach, nebýt nesmrtelnou, jistě mřít
bych musila, v dvou sluncí žáru ztlít!

Jsi ocel snad? Jsi tvrdší nad kámen?
I kámen vyhlodá v sled lijavec!
Jsi ženy syn: jak lze být zatvrzen
v pláč lásky siré? — Nuž, to uvaž přec:
tvá matka takto býti zatvrzelá,
ty nebyl bys — ona by pannou mřela.

Kdo jsem, že se mnou pohrdati smíš?
Chci vlákati snad tebe v nebezpečí?
Polibkem na rtu snad si ublížíš?
Mluv líbezně, neb uspoř další řeči!
Dej polibek mi, jistě jej ti vrátím,
o jeden víc pak s úrokem ti splatím.

Bez žití zjeve, chladný kameni!
Jsi modla pouze dobře malována?
Jsi pomník, oči lákat k nadšení?
Muž, jemuž ženy krev nebyla schrána?
Ty nejsi muž, jak věřit tomu zdání.
Muž polibky sám loupí bez váhání!“

Tak vroucně mluví, jazyku až hráz
netrpělivost začne budovati,
o její vině mluví studu hlas,
jí v lásky soudu nelze slovo dáti,
tak plače, mním, že as by promluvila,
řeč vzlykem sobě kdyby nerušila.

Potřásá hlavou, za ruku jej bere,
pak oči svoje k zemi uklání,
jej pojme v páže jako v pouto steré,
on ani neví, jak se ubrání;
a zkouší-li se vyprostiti ven,
víc prsty liliové splítá jen.

„Miláčku!“ — s retů se jí slova hrnou —
„že v této slonovině zřím tě v sled!
Chci parkem tvým být, budiž mojí srnou,
výš nebo hloub si najdi pastvu hned!
S rty začni, vyschnou-li ty, hlouběj sjeď,
čilejší zdroje nalézti si hleď!

Dost sladkosti je v této říši mojí,
dost tmavých dolin, výšin půvabných,
klenutých pahorků, dost křů tam stojí,
jež v bouřích, deštích i zlých lijavcích
tě ukryjí; buď laní mou a věz,
zde z tisíce psů nenajde tě pes!“

On uštěpačně v to se pousmál,
hle, dolíčky dva jeho tváře nosí,
je Kupido mu, šelma, udělal,
by leh v ně, kdyby zabít měl jej kdosi;
to věděl dobře, aby věčně žil,
za hrob si lásky sídlo vyvolil.

Ty důlky dva na jejich ústech spolu
jí duši pohltit se předhánějí,
dřív šílená, co počne teď si v bolu?
Hned zprvu mrtva — nač boj druhý je jí?
„Své moci, Venuše,“ dí, „propadáváš,
když v škleb a pohrdu se jiných vzdáváš.“

Co říci má, jaké zde vyváznutí?
Řeč u konce — však tužeb větší žár…
Čas prchá, milence to na lov nutí,
chce násilím těch páží servat čár!
„Ach, soucit! Trochu přízně!“ zpráhlým rtem
lká — za svým on se shání za koněm.

Hle, hřebce hocha, kde houšť tmí se v blízku,
vtom zhlédla kobyla zde těkající,
jak netrpěliv hrabe nohou v písku;
vráz přiběhla sem divě řehtající.
Od stromu hřebec odtrhl se, v cval
a s kusy úzdy k ní se divě hnal.

I vzpne se, zarže vstříc jí, jako bleskem
pás pevný rozrazí, jenž svíral jej,
pod jeho kopyt zem zaduní třeskem,
jak v lůně chovala by hromů rej;
svá udidla on, prchaje v dál, hryže,
rve, co jej rvalo, hravě, bez obtíže.

Vzpne uši, hřívu kudrnatou zvlní,
až vztýčí se mu na svalnaté šíji,
dech pouští z nozder, až kol vzduch se plní,
jak z výhně když se černé dýmy vijí,
zrak jeho srší oheň vzteklostí,
jak odvahou plá, žárnou chtivostí.

Chvílemi cválá s pýchou nevídanou,
jak vlastní kroky spočítat by chtěl,
pak vzpne se kolmo, odskakuje stranou,
v les vrazí, jak by prudkým tryskem jel,
jak říci chtěl by: „Hle, toť moje síla,
by kráska, mne zříc, mne si zalíbila!“

Co jemu jeho rozmrzený pán,
jenž vlídně hned, hned v hněvu velí stát,
co ostruha mu, úzda, jíž je rván!
Za sebou houně nezří vzduchem vlát,
jen milenku svou vidí, nebo nic
po vůkolí jej nezajímá víc.

Nad život kdyby malíř chtěl se vzpjati,
všem zvyklostí se vyrvat kolejím
a chtěl nám koně taký obraz dáti,
nad přírodu předstih by uměním.
Kůň taký moh by s tímto v závod spět,
ať o vzrůst jde, cval, barvu, sílu, vzhled.

Má štíhlé nohy s úzkou, zdobnou hlavou,
v ní velké oči, uši vysoké,
má ohon hustý s dlouhou hřivou vlavou,
hruď mocnou, boky, nozdry široké;
hřmí hrdě vpřed, má všecko, co se líbí,
jen hrdý jezdec na hřbetě mu chybí.

Teď běží, stane, v dálku patří zas,
se plaší, pero-li jen zamihne se,
jak chtěl by s větry jíti o zápas,
zda letí, běží — těžko uhodne se;
hvizd větru poletuje jeho hřívou,
jež s ohonem hřmí za ním honbou divou.

Před milkou svojí s hlasným ržáním stane,
i ona řehtá, chápe, co chce říci,
leč, žena, hrdá, že on láskou plane,
se stává váhavou a couvající;
i deptá jeho žhoucí namlouvání,
kopyty odráží víc objímání.

Pak zasmušený, plný nevrlosti,
on spustí ohon, padající pero,
jím pěnu stehen tepe bez milosti,
co v řemení much chňape tisícero;
zříc ona, jaká vášeň jeho žhavá,
vztek mírní svůj, se povolnější stává.

Pán jeho hněvný jde, by koně jal —
leč kobyla se plaší, je ta tam,
zlekána odsud pustila se v cval
a hřebec za ní — Adónis tu sám!
Jak šílení hřmí k lesu, harcují
a rychlej nežli v závod krahuji.

Do potu uštván, Adónis si sedá,
své zvíře, tvrdost jeho proklíná,
však opět příznivá se chvíle zvedá,
kdy Venuše zas řeč svou počíná;
jeť každé srdce třikrát zastiženo,
když vysloviti se mu zabráněno.

Žár zatajený, zadržený proud
vzplá divěji a vzkypí rozbujněním,
tak lásky bol, jenž nemoh vypuknout,
se teprv trochu mírní vyslovením;
když srdce obhájce co nemá říci,
v kvil chráněnec propukne zoufající.

Zří, že jde blíž, začíná hněvem plát,
tak větrem uhel zhaslý zažíhá se,
zrak zmaten začne k zemi upírat,
skráň mračnou halí v čapky svojí řase;
co po tom jemu, že tak blízko stojí,
jen ze strany ji měří zhrdou svojí.

Ký pohled, jak se plaše blíží blíž
k chmurnému chlapci, vedle něj se staví,
na sladkém líčku zoufalý boj zříš,
hned v bělost taje, v nach se rozežhaví;
dřív bledá byla, teď však žárem vzplála,
jak v blesků přívalu by před ním stála.

Tak stojí přeci ním tam, kde spočívá,
pak s pokorou na vlhkou zemi kleká,
dlaň jednu k čapce vztáhne, zadívá
se v tvář mu, druhou, vlhká jest a měkká,
mu hladí ji — stisk cítí ruky její,
jak padl květ by čerstvých do závějí.

Ký pohledů boj mezi nimi zuří!
Zrak její prosebně ve slzách splývá,
zrak jeho pro ni slepotou se chmuří,
zrak její plá, zrak jeho zle se stmívá;
a slzy, které bol jí vyhání,
jak sbor jsou němohry té jednání.

Dlaň jeho chopí zcela přívětivě,
toť lilje v sněhu rámci přeskvělém,
to sloň je, mramorem jež svítí snivě,
sok s druhem stejným skví se úbělem,
jsou ruce ty, tak spolu zápasící,
stříbrní holoubci se zobkující.

A znovu začíná pak bouřně lkáti:
„Ty nejkrasší z poutníků země všech,
ty ženou moci zde, já mužem státi,
mé srdce zdrávo, tvoje jeden šleh,
jen jeden pohled — dala bych ti radu,
bych těla svého měla v plen dát vnadu.“

„Pust ruku!“ — on — „nač chceš mne týrat déle?“
„Mé srdce!“ — ona — „pustím ruku brzy,
má mé se tvým stát rovněž zatvrzelé,
tam vzdechy v ocel rýt nebudeš drzý;
vždyť musila bych vzdechy lásky zhrdnout,
mé srdce kdyby tvojím mělo ztvrdnout.“

„Ó, hanba,“ — on — „rci, nač mne vězníš dál?
Můj ztracen den, oř bloudí hvozdem kdes,
jen vina tvá to, že se v útěk dal,
však sám chci býti, odtud táhni v les.
Mé myšlenky a snaha, pud i hlas
jen za tím spějí: koně dostat zas.“

Dí ona: „Pro koně ti nebuď smutno,
on odolati nemoh žáru touhy,
jeť láska uhlí, zchladiti ji nutno,
nemá-li v srdci vznítit požár dlouhý:
má moře hráze — touha nemá jich,
proč divíš se, že oř prch z vazeb tvých?

Jak mrcha smutný kůň tvůj přivázán
byl tady k stromu v tvojím řemeni,
však sotva milenku svou zřel, jak rván
byl každý svor hned, neznal prodlení,
jak s šíje úzdu divě funě shodil
a rázem šíj, hřbet, hruď si osvobodil!

Kdo milenku zřel nahou v lůžku spát,
nad pláten úběl bělostí se skvíti,
ne pouze očima chce hýřit, vzplát,
leč celý chytit chce a celou míti!
Kdo tak by plachý byl, když chví se mrazem,
že nepřistoup by k ohni krbu rázem?

Nech, hochu, ať omluvím hřebce tvého,
a uč se od něj, o to vroucně ždám,
užíti daru vlídně podaného!
Do oněmění ti to povídám:
Uč milovat se, lehké ti to bude
a pro věčnost se více nezabude.“

„Ne, já se nechci,“ křičí, „lásce učit,
být ona kancem, honit bych ji šel,
jeť láska dluhem, tím se nechci mučit,
já s láskou bych jen lásce láti chtěl;
jest smrtí láska v životě — a kvílí
a chechtá se a vše to v jedné chvíli.

Než zcela hotov je, kdo nosí háv?
Kdo trhá poupě, než mu kvítek vzklíčí?
Klíčící zrnko pouze prášku zbav
a v zárodku se v klíčení sám zničí;
zapřáhni příliš záhy hříbě jaré,
svou ztratí pýchu, předčasně jsouc staré.

Mně ruku vymkneš! — Rozjít se jest čas,
ten tlach i látka jeho již mne nudí,
mou ustaň dobývat hruď, v lásky hlas
se brána její nehne, neprobudí,
i s lichocením, přísahami pryč,
se slzami, ji rozbít marný chtíč!“

„Ty mluvíš?“ — ona — „cožpak jazyk máš?
Kéž nemluvíš, ó kéž já neslyším!
Svým hlasem Sirény mi uděláš,
že dvojí bol svůj sotva utiším!
Ó drsných tónů sladký nesouzvuku,
jsi hudbou uchu, srdci vlíváš muku!

Být slepa — živily by moje uši
svou lásku v srdci k tvojí vnitřní kráse,
být hlucha — citem vnímala bych v duši
tvůj zevnějšek, jenž nitru vyrovná se,
a nemít uší ani očí, hmatem
bych láskou zaplála v svém srdci vzňatém.

A kdyby vposled opustil mne hmat,
já vidět nemohla ni slyšet, cítit,
jen čichem vše kol mohla pojímat,
má láska musila by dále svítit,
neb z obličeje tvého dech se line,
jenž vůní lásku rodí, kam se šine.

Však jaký chuti teprv byl by kvas,
té živitelce, chůvě smyslů druhých,
jej chtěly opáčit by zas a zas,
všech užij Podezření závor tuhých,
by nemohla kyselá Žárlivost
ples pokazit nám, nevítaný host.“

Zas brána rubínová otvírá se,
jíž dál se line jeho řeči med,
to rudé jitro zdá se v děsné kráse,
sníh nese stádům, krupobití, led,
smrt ptačatům, pastýřům nový bol,
a ztroskot na moři, zmar v polích kol.

Hned zpozoruje zlé to znamení;
před deštěm teprv vítr utichuje,
před vytím vlk své zuby vycení,
plod praskne dřív, než šťávou poskvrňuje,
než kule z hlavně letí, zafičí,
ví, co on chce, než v řeč se povztýčí.

Jak na ni pohled, skácela se na zem;
zrak lásky často život neb smrt nese,
a hněvu ránu zléčí úsměv rázem,
kdo v zničení dřív, ocítá se v plese;
že mrtva, nezkušený myslí hoch
a začal tváře tříti jí, jak moh.

To tam hned bylo jeho předsevzetí,
chtěl prudce jí a ostře vyčiniti,
však obezřetnost její vstříc mu letí,
lest zdařila se, chce jí využíti;
jak zabita zde na trávníku leží,
až dechem svým by vdech jí život svěží.

Tře nos jí, tváře, tepnu ohmatává,
jí prsty kroutí, ústa zahřívá
a sterou cestou hledat neustává
tu zhojit ránu, jím jež palčivá:
též políbí ji — leží jako modla,
se nehne, pokud líbati ji hodlá.

Noc hoře teď jí v den je proměněna,
mdle okna modrá otevírá obě,
jsouc rovna slunci, kterým ozářená
zem ráno zaplá v nové kráse, zdobě;
a jako sluncem ozářen je svět,
tak okem zjasněn celý její vzhled.

Žár vešken k jeho očím vzpírá celý,
jak světlo, teplo tekly by jen z nich,
tak čtyři lampy spolu nehořely,
jen v jeho již se zármutku stín mih,
však její slzami ač blýskají,
jak měsíc vodou v noci tryskají.

„Jsem v nebesích, či na zemi já dlím?
Jsem dána proudům nebo ohni v plen?
Zda večer znavený, zda jitro zřím?
Zda hýřím v smrti, toužím žíti jen?
Já právě žila — ale v umírání,
já právě mřela — smrt je zaplesání!

Tys jednou zabil mne, nuž zab mne zas!
Tvá hruď tvých očí byla učitelem,
tak hrdá, že mé srdce v krátký čas
se zachvívalo, ubité svým želem,
že oči mé, mně věrné, neviděly,
než probudil je polibek tvůj vřelý.

Kéž dlouho líbají se tvoje rety!
Kéž nevybledne nach jich po letech!
Kéž kvetou věčně, neblahými lety,
kéž jest jich vůní zahnán moru dech,
by hvězdopravec oklamaný řek:
Mor uprch, že se tvého dechu lek.

Jak pečetě tvé rety lahodně
mé tiskly. Mluv a rci, co musím dáti,
by tiskly zas? Snad sebe? Svobodně
dám, jestli plně tato smlouva platí.
Chceš koupit mne? Nuž, zpečeť smlouvy spěch
na rudém vosku pečetním — mých rtech.

Za tisíc polibků mé srdce vem,
ty splatíš podle svojí libosti,
ó, tisíc polibků chví snadno rtem,
jak dány, mizí v stejné rychlosti.
Rci, neplacení počet jejich zdvojí,
což dva tisíce tolik trudu stojí?“

On: „Paní, díš-li: ráda tebe mám,
mou hloupost přičti na řád mládí mého,
chceš znát mne dřív, než sama sebe znám?
Čím rybáři lov rybstva mladičkého?
Jen velká zralost slívy padat nutí,
trháš-li nezralé, jsou ostré chuti.

Hle, světa oblažitel znaven zniká
na západě, dokončiv práci svou;
‚Jest pozdě!‘ sova, noci herold, hýká,
ve stájích ovce, v hnízdech ptáci jsou;
na nebi uhlím černých mraků moc
nás v rozchod žene říci: Dobrou noc!

Nech řeknu ‚dobrou noc‘, to řekni pak,
když řekneš to, buď polibek ti přán!“
„Nuž, dobrou noc!“ Však než to stihnul zrak,
jejž splatit musí, med rozluky dán;
kol jeho šíje páže vrhnout spěje,
že v jeden srostly obou obličeje.

Dech přešel mu, on hlavu nazpět dal
a vlhkost nebes, korálový ret,
zkad její v žízni občerstvení sál,
kde nikdy dost pít nemoh, táhl zpět;
mdlá byla úbytkem, on množstvím syt,
tak v objetí se svezli na pažit.

Teď má jej! Jak se nemotorně vzdává!
Jej drásat nemůže se nasytiti,
ret její vítěz, jeho plaše dává
výkupné, on jež ráčil naříditi,
a lačen tolik velel v náhradu,
že platícímu vysch zdroj pokladu.

Teď kořisti když sladkost poznala,
tu slepě, plně rozkoši se vzdává,
vře její krev, tvář její zaplála,
požitek smělost slepou rozžíhává;
vše zapomněno, čest i mrav i stud
i povel rozumu, jen vládne pud.

Jest horko mu, ba objetím zmdlel tím
jak sokol, jenž byl příliš ohmatán,
jak srn, jenž ví, že ztracen honem zlým,
jak nezbeda, hrou v spánek zkolébán:
jí vzdává se a více neodpírá,
co můž, to bere, ne co vášně míra.

Vosk zmrzlý jestli trochu zahřeje se,
přec nejmenšímu tlaku povolí;
co smělost přeje si, vše dostihne se,
a zvlášť, když o to láska zápolí:
neb vášeň jak zbabělec neustoupí,
spíš odmítnuta vítězí, kam vstoupí.

Když slabá jeho hněvu povolila,
pak nektar nesála z úst jeho, žal!
Kdo láskou plá, nad nezdar jeho síla,
trn růže má a trhá se přec dál;
ni dvacet zámků krásu neuchrání,
však láska dvaceti všech v sled jest paní.

Jej ze soucitu nesmí držet déle,
tak úpí, aby pustila jej, bloud,
jej, dél by prodlel, nepřinutí směle,
ždá, její srdce by vzal v svoji pout,
jež — přísahá to při Kupida zbroji —
uletlé chová v kleci hrudi svojí.

„Ty sladký!“ praví, „noc mi vzchází bolů,
ty zaplašíš mi s víček každý sen,
rci, zdali zítra shledáme se spolu?
Rci, najdem se, zda slib dodržíš jen?“
„Ne,“ odpoví, „jeť dávno ujednáno,
s přáteli na lov kance půjde ráno.“

„Na kance?“ — Bledost náhle tvář jí skrývá,
jak závoj by se na nach růží klad,
při zprávě té se zachvěje a divá
jej k sobě strhne, jenž by šel již rád,
i padne, co je páží ovládá,
na její tělo, ona na záda.

Teď v svém jest živlu pravé divokosti,
na oři sedí rytíř, milenec,
však zůstane zas vše jen v obraznosti,
nechť na ni vstoup, on cválat nechce přec.
Kdo elysia takto zbaven, hrůz
víc vytrpí a muk než Tantalus.

Jak malovaným hroznem oklamáni
se lační ptáci pasou zrakem pouze,
leč s prázdným žaludkem, v svém ona štkání
se zmítá v nezkojené lačné touze,
chtíc teplo, pro které mu schází cit,
líbáním ustavičným nahradit.

Vše marno, dobrá paní, bez ozvěny
tvá každá zůstane lest, každý spád;
tvé namlouvání hodno lepší ceny,
tvá láska plá, však on tě nemá rád.
„Fi, ty mne umačkáš! — Ó, pusť mne hned,
kým právem smíš mi takto překážet?“

A ona: „Moh bys dávno, hochu milý,
být pryč, o kanci kdybys nemluvil;
buď varován! Ty nemáš tolik síly,
by taký netvor tebou skolen byl,
jenž vraždy lačen, řezník krvavý,
kly nahé brousí bez vší obavy.

Na mocném hřbetě jak pik bitvu celou
on bodců ostrých — hlasně funě — nese,
plá jeho zrak, podrážděn rukou smělou,
rypákem hroby ryje, kam jen hne se,
co v cestě jest mu, když se rozkatí,
v prach skácí tesáky a umlátí.

Břich svalnatý, pln ostnů každý bok,
oštěpy drtí první na dotek,
na krátký, tlustý vaz nestačí skok,
i do lva dá se, když jím zmítá vztek,
i trnité kře před ním postrach mají,
jak děsil by je, se mu otvírají.

On nevšímne si tvého obličeje,
kterému úcta moje skládá daň,
tvůj zrak, tvá ústa, nic jím nezachvěje,
ni měkká tvoje kouzlaplná dlaň;
ne, až tě schvátí — jak to bázeň čije,
tvé krásy zničí, jako luh je zryje.

Tož nech jej být, ať v brlohu svém leží,
co krása s takým sokem jednat má?
Naschvál se nebliž mu ku hrozné řeži,
kdo zdar chce, radu přátel přijímá!
Když o něms zmínil se, bych pravdu řekla,
o tebe s chvěním duše má se lekla.

Na obličej můj vzpomeň, kterak zbled,
což neviděl jsi bázeň v oku mdlém?
Což neomdlela jsem, neklesla hned,
vždyť cítíš to, na srdci leže mém,
jak tluče, chví se v bázni beze hrází
a tebou jako v zemětřasu hází.

Kde Láska — Žárlivost jest; vždycky ruší
a překáží, jsouc citu stráží zlou,
vždy čichá zradu, v poplachu zvon buší
a křičí ‚Vražda!‘ klidnou noční tmou.
Požitku v tichém proudu překáží,
jak s vzduchem voda oheň proráží.

Vždy bdící Žárlivost a lající,
toť rak, jenž něžné Lásky jaro sžírá,
špeh, klepař nové spády tkající,
s novinek pravdou a hned lží se vtírá,
na srdce klepá mi, v sluch šepce: ‚Ach,
jak ráda mám tě, mám z tvé smrti strach!‘

A víc než to, neb před můj zrak se staví
zjev strašlivého kance, vztekem hnán
jak po svém lupu vzpíná tesák dravý,
pod nímž ty chvíš se v krvi sklán a zdrán,
vše kvítí, jež krev tvoji vypilo,
v zlém hoři hlavinky své svěsilo.

Co počla bych si, tak tě viděti,
jak tušení mé tě mi ukázalo?
Mdlé srdce krvácí v muk objetí
a věno věštby ve mně hrůzou vstalo.
Ba zemřeš, starosti má živá, věz,
když kanec zjitra vyláká tě v les.

Však honit chceš-li přec — dej na mou radu,
psy pusť na bázlivého zajíce,
na lišku, v lest jež spolehá a zradu,
na srnčí, bezpečnou zvěř velice,
tu všecku plachou zvěř hoň v pohoří,
psy stíhej ji, sám hrdém na oři.

V běh dá-li se tu zajíc poloslepý,
jak peláší, by zachránil se, v dál,
nad vítr rychlejší on běží stepí,
teď stane, slouchá, krčí se a v cval
se nový dá, co děr zná, koutů smělý,
jež bludištěm jsou jeho nepříteli.

Též někdy v husté stádo skopců vrazí,
by jejich zápach stopu všem psům splet,
v králičí doupata se pod zem vplazí,
ryk chrtů za ním kde utichá hned,
v tlum jelenů se vrhá v rosný luh;
lest rodí nebezpeč, vtip bázně druh.

Tak jeho výpar, s jinými jsa smíšen,
psy podrážděné mate při hledání,
kol pátrají, jich povyk rázem ztíšen,
sled vychladlý až stižen, do štěkání
se dají, echa tím se rozzvučela,
jak nová honba nebesy by hřměla.

V té chvíli na pahorku ‚kmotr‘ stojí,
na zadní běhy vztýčen, patří kol
a pátrá po svých vrahů hlučném roji,
vtom štěkem, skřekem znova zvučí dol.
Teď, ‚kmotře‘, chorému jsi podoben,
v sluch jehož kvílí umíráčku sten.

I prchá dál, jsa rosou zkropen celý,
teď vpřed, teď zpět, jej každá snítka chytá,
trn závistivý raní mu běh smělý,
stín každý staví jej a ruch jím zmítá;
neb tvrdým krokem každý deptá bídu,
kdo popřeje jí oddechu a klidu?

Lež tiše — ještě víc mi naslouchej
a nebraň se, lež po mém boku, hochu,
lov kančí zhnusit chci ti, pozor dej,
chci, sobě cizí, tobě kázat trochu,
tě o tom poučit a onom zas,
trud každý vyloží ti lásky hlas.

Kde zůstala jsem ?“ — „Jedno mi“ — on praví,
„jen pusť mne teď a vše jest v koncích, vím.
Noc přešla.“ — Ona: „To mne málo baví!“
On rychle: „K druhům pospíchám již svým;
a tma je kol, já padnu bez pomoci!“
A ona: „Vášeň nejlíp vidí v noci![red 1]

A jestli klopýt bys, mně plně věř,
zem v lásce nohu tobě nastavila,
chce ukrást polibek ti, skryta v šeř,
krást čacké hojnost statků přivábila;
v mrak Diana se skryla před tvým rtem,
byť měla mříti zrady polibkem.

Teď teprv vím, proč noc tak temná jest,
Cynthia stydí se, svůj tajíc svit,
až Příroda svou odpykala lest,
tvůj z Olympu tvar lačna odcizit;
tou krádeží by mohla ve dne zmoci
zář slunce, lunu zahanbiti v noci.

I samé Parky zkrotila v tom čase,
by zkřížila Přírody umění,
mdlé slabosti by přimíchala kráse,
vděk zatemnila v jeho záření,
je tyranství by podmanila v sled
a mrzáctví a hojné spoustě běd.

I zimnici, jež pálí vše a tráví,
a moru, křeči, chorým představám,
i nemoci tuk sžírající, v žhavý
proud kterou krev se rozpaluje nám.
Trud, bída, Přírodě smrt rozléhá se
z úst všech, že tebe v také zřeli kráse.

A z tohoto zla i nejmenší stačí,
by podlehla mu krása v okamžiku,
lesk, barva, šťáva mizí, vše v dál kvačí,
co božství divem bylo smrtelníku;
vše taje, rozplývá se mžikem tím
jak horský sníh ve žehu posledním.

Tož vestálkám, jeptiškám na posměch,
vzdor sobecké jich plané cudnosti,
rod lidský kterým vypleniti v spěch
ze světa jedinou jest žádostí,
buď bujným! Lampa, která v noci vzplála,
svůj tráví olej, světu by jas přála.

Co jest tvé tělo? Nic než tmavý hrob,
v němž dědiců tvých zárodky vše tkví,
jež právo času pozve v život z mdlob,
tvé jestli nezničí je sobectví;
pak ale tebou pohrdal by svět,
tak pýchou naděj nezřel ubíjet!

Tvá bytost by se v tvém já stopila,
zlo horší nežli bratří rodných svár,
než vlastní pěstí vražda zběsilá,
než syna byl by vlastním otcem zmar;
na ukrytých jen pokladech rez hlodá,
jen zlato v oběhu víc zlata podá.“

Děl Adónis: „Jen toho uspoř sobě,
to zvšednělé již thema probírat,
zřím, nadarmo jsem polibek dal tobě,
nač chceš se darmo proudu opírat?
Při tmavé noci, černých pudů kojné,
víc hnusí se mi lákání tvé hojné.

Měj dvacet tisíc jazyků tvá láska
a každý hladší buď než jazyk tvůj
a nechť by pěly jako Sirén zkazka,
tón jeden nepronik by ve sluch můj;
své srdce v zbroji v uchu stráží mám,
by falešný tón jeden nevnik tam.

Neb klamné by se mohly tóny vkrást
do srdce, ztišený kde vládne klid,
mé malé srdce mohly v jho své zmást
a málomocně na loži jím chvít;
ne, paní, srdce mé bouř nechce znáti,
spí zdrávo, pokud samo může spáti.

Zda řeklas, co bych nevyvrátil? Vím,
jeť příliš hladká cesta v nebezpečí,
já láskou nezhrdám, jen chtíčem tvým,
jenž každému se cizinci hned vděčí.
A potomstvo? — Ký podivný v tom cíl,
to rozum neřesti by kuplíř byl!

To láskou nezvi! Prchla v nebes hrad,
co Chlípnost sebe jejím jménem kryla,
jen bujné pudy živíc napořád,
vše lačně rvouc, by lásku poskvrnila,
že zhynout musí v šťávě, barvě mládí
jak lupení, v němž housenky zle řádí.

Neb láska hřeje jak po bouři jas
a chlípnost jest jak bouř po slunce plání,
máj Lásky vydrží plát v každý čas,
chlípnosti zima v podletí se sklání,
zná Láska meze, chlípnost neví kam,
jeť Láska pravdou, chlípnost lež a klam.

Moh víc bych říci? K čemu další řeči?
To stará píseň, třeba řečník mlád!
Tož vážně vyhnout chci se nebezpečí,
trud střebe hruď, stud cítím v tváři plát,
mé uši, řeč tvou vyslechnuvše z dáli,
nad zločinem tak velikým mne pálí.“

To řka, vyprostil jí se z objetí,
jež poutalo jej sladkým tlakem blíž,
jí z klína v hvozdy chvátal, ležeti
ji naznak nechal, ve tmě zmizel již;
tak v nádheře své, nocí záříce,
jak před ní prchl, letí jasice.

Zří za ním dál; tak s břehu za přítelem
se díváme, jenž vstoupil do lodě,
až koráb v pěn se tratí víru ztmělém,
kde s horami vln mračno v neshodě;
tak bezcitný plášť noci toho skryl,
jenž sladkou pastvou jejích očí byl.

Pak zděšená jak ten, jenž drahý kámen
vyklouznout nechal do vod ze své dlaně,
a zlekána jak poutník, lampy plamen
kterému v lese zhas při větru ráně,
tak ležela tu potmě pomatená
a cíle neznající, bědná žena.

V své srdce buší a to divě zalká,
že každá v lese strž tím ozve se,
vše její nářky opáčí, až dálka
je zdvojujíc pláč hvozdem roznese.
‚Ó hrůzo, běda,‘ volá její hlas,
ze slují dvacetkrát zní ‚běda‘ zas.

To slyšíc v truchlivý zpěv teď se dává,
jak láska mláď do otroctví brát pílí,
jak starce na děti si předělává,
v šílenství moudrá, v moudrosti jak šílí;
tak v pláči k obloze zní písně hlas,
a hlahol ech to opakuje zas.

Zpěv její chmurný po celou noc zněl,
jeť lásce dlouhý čas, byť zdál se krátký,
o čem se v slasti, v plesu rozzvučel,
mní, druhým k naslouchání zvuk že sladký;
bez konce lásky zvěsti bývají,
ač posluchačů zřídka mívají.

Noc dlouhou nářky vydržely s ní
jak nenasytných příživníků dav,
tak sklepníků hlas pronikavě zní
pod stropem krčmy, hostů jak chce mrav;
když vzdychne ‚tak jest!‘, ohlas praví ‚jest!‘
a ‚ne!‘ když, ‚ne!‘ zas hlásá echa zvěst.

Teď skřivánek se v čilém plesu zdvih,
z vlhkého hnízda k nebi letí v chvatu,
den budí, jemuž z ňader stříbrných
se noří slunce v plném majestátu;
tak mocně plá, že hroty cedrů, hory
jak zlato tekuté žhnou v lesku zory.

Jej Venuše svým ‚dobrým jitrem‘ zdraví:
„Ty jasný bože, pane světla všeho,
kterému hvězda i knot lampy žhavý
svůj paprsk vděčí světla líbezného,
hoch, zemské matky syn, tu živ jest krásný,
jak jiní tebou, moh bys jím vzplát jasný.“

To řkouc ve myrtový pak zašla les
se divíc, kterak jitro postoupilo,
zda nezazněl roh, nezaštěknul pes,
po zprávách o něm se jí zatoužilo;
vtom štěk a jek zněl v houští, v běh se dala,
na kraji lesa tiše naslouchala.

Pak tryskla v běh; keř chytá její ruce,
hloh líbá šíj a jiný keř jí líc,
ten oblé boky objímá jí prudce,
leč ona jak laň prchá víc a víc,
jak laň, již bolí vemeno, se řítí,
chtíc svoje mládě v houští napojiti.

Teď slyší chrtů poplašný štěk lkavý,
i vzbouří se jak chodec, jemuž had
se vztýčí vzpřímený do cesty z trávy,
zří jedem kterak vře — a musí stát;
tak zděsil ji psů štěkot zmírající
a zmátl bledou, strachem váhající.

I poznává: to lehká honba není,
to medvěd jest neb kanec, snad i lev,
na jednom místě trvá hlomození
a stejně psů zní ustavičný řev;
tak strašný jim se zdá být nepřítel,
druh druhu rád by přenechat ho chtěl.

Ten žalný zvuk zní žalně v její sluch
a uchem v srdce dál se zarývá,
až každý úd se tísní hrozných tuch
a srdce nejdřív děsem zachvívá
jak vojáci, jimž vůdce potají
prch, prchnou též, se pole vzdávají.

Tak ve chvějném zde stojí vytržení,
až smysly svoje vzbouzí, pravíc k nim:
„To velký blud je, dětské omámení,
co leká vás, zhrdejte strachem vším
a nechvějte se, smysly poděšené!“
Vtom štvaný kanec přímo sem se žene.

Pln pěny rypák rudě zbarven jest,
jak mléko by tu míchalo se s krví,
tím nový strach ji nutí prchat v klest,
jí údy zmítá silnější než prvý;
i běží sem a tam, se staví, vrací,
zříc v kanci vraha, všecky smysly ztrácí.

V směr starý myšlenek ji příboj honil,
i prchá, bloudí kupředu i zpět,
hned váhavost, hned chvat ji ve jho sklonil,
jí mozek stál, obrácen v sloup tkvěl hled,
jsouc plna děsu, zmatená jest celá,
co začíná, to nikdy nedodělá.

Zde v koutě jednoho psa vidí, o svém pánu
kéž mohl by jen hovořiti k ní!
Tam druhý jde, svou vylizuje ránu,
na každý jed to lék jest nejlepší,
pak na jiného padne, kol ní spěje,
jej osloví, on zařve, zle se chvěje.

Své vztekuplné sotva skončil vytí,
výt druhý počal s tlamou svislou zas
a jeho kvil se truchle k nebi řítí,
v něj jiných pojí se a jiných hlas,
pyšnými ohony zem tepou mdle
a sluchy chví, jež krvácejí zle.

A pozemšťan jak ubohý se děsí
před zjevy, zázraky a znameními,
zří na ně s postrachem a hlavu věsí
a jako věštbou dá se klamat jimi:
tak ona rovněž zadržuje dech
a za Smrtí šle nový vzdech a vzdech.

„Ty tvrdý tyrane a hubený,
jenž duše milenců od sebe rveš,
ty hlavo ztřeštěná, ty zmatený,
proč božský jeho život bráti chceš?
Tak dechem svým a krásou svojí plál,
že růžím zář, fialkám vůni dal.

On mrtvý být! Ó, to se nesmí stát,
že prohřešit ses mohla na něm, Smrti!
A možno přec, jsi slepá, častokrát
nazdařbůh střela tvá svou oběť drtí;
ó žale, často, ač tvůj cíl jest stáří,
i srdce dětské zrádný šíp tvůj zmaří.

Jej mělas varovat, on mluvit měl
a odzbrojil by tebe slovem hned.
Park prokletí buď tobě za úděl,
ty chtěly býlí, tys utrhla květ.
Jen zlatý Amorův šíp jemu patřil,
proč s ebenovým lukem tvým se sbratřil?

Chceš slzami jen ukájeti žízeň?
Můž tobě pokrmem být cizí kvil?
Nač oči vrhla v slepoty jsi trýzeň,
jichž plápol jiné vidět naučil?
Čím přírodě je celá tvoje síla,
nejkrasší dílo kdyžs jí zahubila?“

Jak přemožená víčka nyní sklání,
jak stavidly by chtěla zastavit
proud slzí, jenž se valí bez ustání
jí tvar i ňader rýhu zaplavit,
však otevřít je nový příval žádá,
až slzí stříbrný déšť hustě padá.

Jak navzájem se dluží oči, slzy!
Má oči v slzách, slzy v očích má,
strast vzájemnou si zrcadlí a brzy
pod vzdechy křišťál slzí usychá;
tak oschnou slzy a tak slzy vlaží,
jak vítr s deštěm když se střídá, sráží.

Jí hoře stále výraz tváře mění,
chce každá vášeň jiný vzhled jí dát
a toho nával v každém okamžení
vše city předchozí chce ovládat;
však nikdo nezvítězí; jsou jak mračna
bouř v radě chystající, zhouby lačná.

Tu myslivce kýs povel slyší z dáli;
tak chůvy píseň děcku nezněla,
a děsné zjevy, jež jí strachy stkaly,
před nadějí tou prchly docela;
i těší zvuku se, jenž z dálky zněl,
jak od Adónise by přicházel.

Hned všecky slzy ztajeny jsou v oku
a tkví tam pevně jako perly v skle,
jen občas krůpěj skane v tichém toku,
tvář jistý asyl skytá vytrysklé,
před lačnou zemí zdržet ji jest čilá,
neb jinak by se tímto pláčem zpila.

Ty těžkověrná lásko! Divnou hrou
ty nechceš věřit, ale věříš přec,
bez míry, cíle, v chvíli blahou, v zlou,
ples jak bol v komickou tě mění věc;
tě naděj často štve až v nemožnost
možnost ubíjí ti zoufalost.

I rozvazuje všecko zas, co stkala,
živ Adónis, nač Smrt by hanět měla?
Jí nelála, ji spíše ctít si přála,
ji výčitkou svou výše povznášela;
teď smrtelnosti zve ji králem v zdobu
a plným zvučné slávy, králem hrobů.

„Ne, Smrti přemilá, to žert byl pouze,
mně odpusť, co jsem v strachu pravila,
když kance viděla jsem v lačné touze,
po krvi hřměl sem, šelma zavilá.
Tu lála jsem ti — pravdivou dím zvěst,
mníc, miláček můj tebou mrtev jest.

Já nejsem vinna, kanec mne jen dráždil,
ty, tajemná, se na něm pomsti jen!
On pouze, netvor, urážkou tě vraždil,
můj byl jen čin, jím zločin dovršen.
Bol jazyky má dva, je ovládat
lze ženě jen, jež vtipná desetkrát.“

Tak plna naděje, zda Adon živ,
hned zapírá, hned krášlí, co se stalo,
by věčně trval jeho krásy div,
od Smrti, lichotíc jí, srdce ždálo,
o sochách mluví, trofejích a slávě,
jak málo té, jež rovna její právě.

„Ó Zeve,“ lká, „zlé šílenství mne chvátí,
jímž veškerý mi rozům náhle vzat,
lkát pro toho, jenž nemůž umírati
(vše smrtelné by zmar dřív musil sklát!),
on mrtev-li, vše krása v nic se kácí,
a mrtva krása — v chaos vše se vrací.

Fi, styd se, Lásko, plna strachu tak,
jak boháči o poklad svůj se bojí,
to nejmenší, co stihne sluch i zrak,
ti v babském srdci děs a úzkost strojí.“
Vtom vpadla v lesy rohu píseň chvějná,
i skočí, posud v žalu beznadějná.

Jak sokol na výzvu se pustí v běh,
že krokem ani trávky nenachýlí,
tu běda, u cesty blíž, bezedech,
sklán kancem, leží Adon její milý!
Ten pohled vraždí ji a zrak jí beře,
před jitrem hvězdy zmírají tak v šeře.

Jak hlemýžď, na citlivém rohu zraněn,
se v tichý úkryt svého domku skrčí,
se neodváží dlouho, dobře chráněn,
se vydat nebezpečí, jež kol trčí,
tak pohled její, oči v této chvíli
se slepé v její důlky oční skryly.

Že službu světla vypovědít musí,
to těžce zkoušenému mozku praví,
jenž poutá je a v úkrytu tmy dusí,
by nesžeh srdce jejich pohled žhavý;
jak králi na trůnu se srdci děje,
na zprávy mozku čeká a se chvěje.

Při čemž i poddaní se chvějí všici,
jak vítr v hvozdech spoután by se zved,
zem v základech se třásla sténající,
a kam zrak padne, v rozvratu byl svět;
tak její citů vzpoura velká byla,
že síla zraku se jí navrátila.

Jen s odporem na ránu může zříti,
již kanec zasadil mu klů svých vzmachem
do boku bílého, jenž nad sníh svítí,
a přece mokvá čerstvé krve nachem;
zde klas ni list, ni květ se nepohnul,
jenž krev by nepil a jí nezvlhnul.

Tu vážný soucit jímá ji a hlava
jí zmdlená klesá těžce k rameni,
zrak divě hoří, lásky své se vzdává,
on mrtev není! Liché domnění!
Jí ztichl ret, noha se k chůzi vzpouzí
a oko třeští v zlé o slzy nouzi.

Tak upřeně na ránu zírá v boku,
že vidí tři na jednom místě tam,
i laje svému šílenému oku,
že o dvé vidí víc — ó, hrozný klam!
Zří dvakrát jeho tvář i všecky údy,
když mozek zmaten, zrak se klame všudy.

Dí: „Nemám slov, bych pro jiného lkala,
a mrtvé dva přec tady ležet zřím,
můj pohas dech, má zřítelnice vzplála,
slz nemám, se srdcem štkám ztíženým;
taj olovo mých ňader v očí žáru,
by žhavých kapek déšť mne dohnal k zmaru!

Co, světe, ztratils! Kde jest obraz v žití,
kde tvář, jež hodna spočít zrakem na ní?
Čí jazyk nyní hudbou bude zníti?
Nač vše, co bylo, bude? — Liché zdání!
Jest sladké kvítí, pastva očí, jásá,
leč s ním do hrobu zašla pravá krása.

Zde tvor, jenž dnes by klobouk vzal neb šlář?
Ni vítr, slunce o vás nezavadí,
svět ztratil krásu, sama slunce zář
se chechtá všem a vítr dále pádí;
však pokud žil, vždy pohotově byli,
o krásu jeho by jej oloupili.

A proto kloboukem svou hlavu kryl,
hned slunce pod klobouk mu šlehl svit,
vzal klobouk vítr mu a pak se vryl
mu do kštic, s nimi hrál, než dále lít,
a když on plakal, slunce s větrem spěli,
by o závod mu líčka osoušeli.

By viděl do tváře mu, skryl se lev
do křoví, neb jej polekat se bál,
když zazpíval, svůj tygr zkrotil hněv,
by naslouchal mu, než táh klidně dál,
on promluvit, vlk stál by odzbrojen,
beránka neděsil by celý den.

A jeho stín když do bystřeně pad,
ryb dav kol něho zlaté kruhy vinul,
sbor ptáčků veselých jej vítal rád,
ti rozpěli se a ti, než je minul,
mu snášeli zvšad jahody a třešně,
co jed, naň pohledem se pásli spěšně.

Však tento krutý štětináč a dravý,
jenž všady, jak by hledal hrob, zří na zem,
šat krásy nezřel, jejž on nes pln slávy,
což dokázal, jej sraziv jedním rázem;
tvář jeho zřít — jej musil políbit
a ubohého tak jen usmrtit!

To pravda! Adon takto sklán byl teď,
na kance oštěpem když dorážel,
kly tento jemu nedal odpověď,
s ním políbením srovnati se chtěl;
a v lásky bludu stopil ve zlém skoku
zub miláčkovi do něžného boku.

Ó, také jak ten kanec zuby míti,
já líbáním svým bych jej usmrtila,
svým mládím již mne nemůž občerstviti,
jeť mrtvým! Kletba má se dovršila!“
S tím padla k zemi, poskvrňujíc svou
tvář krví jeho, sotva ustydlou.

Na jeho patří ústa — ta jsou bledá!
Jej béře za ruku, ta chladná jest;
cos v sluch mu šepce, jak by (těžká běda!)
moh ještě slyšet jejích ňader zvěst;
i víčka zvedá mu a vidí — ach! —
dvě lampy zhaslé v nočních temnotách.

Dvě zrcadla, v nichž sama tisíckrát
se zhlížela, teď slepá jsou a matná,
pryč jejich moc, lesk, jímž dovedla plát,
bez síly jejich krása, málo platná!
„To nelze věřit, dive můj, že září
kol jasný den, co s mrtvou dlíš zde tváří!

Co mrtev jsi, je plodem lásky bol,
jak dnes, tak vždycky, já to věstím, slyš!
Za láskou žárlivost vždy půjde kol,
vznik bude slast, leč konec — jaká tíž!
Buď vzlet, buď pád a nikdy výše rovná
a vůči tolik bolům radost skrovná.

Falešná, krutá, plna nestálosti,
jak poupě uvadne, vráz jako dech,
jed na dně, na povrchu medu dosti,
by nejchytřejší zrak byl zklamán v spěch;
kdo nejsilnější, jí se slabým stane,
kdo mudrc, zněmne, blázen mluvkou vzplane.

Hned lakomá a hned zas mrhavá,
kmet chorý v taktu skokem za ní půjde,
i rváče zkrotí vlídně laskavá,
jí boháč chud a chudý bohat bude;
hned zuřivá a divně měkká hned,
jí sestarne mláď, děckem bude kmet.

A bez důvodů bude podezřivá,
kde nejvíc podezření, lehkověrná,
hned plná přísnosti, hned milostivá,
předstírat pravdu tam, kde zrada černá;
a svéhlavá, lstná, s přízně lichým: zdáním,
strach změní odvahou, tu obáváním.

Zla mnohého i válek zdrojem bude
a mrzkých činů, sporů synů s otci,
vždy vznítí odboj u davů a všude
jak suchý troud poslouží ohně moci.
Co Smrtí zhaslo mojí lásky zoře,
i láska nejlepší buď plna hoře!“ —

Tu jun, dle něhož ona v mdlobě klesla,
jak v páru tál by, zmizel v oblacích,
a z krve jeho, již zem pila, vznesla
se rudá květinka, běl na lístcích,
jsouc rovna bílé tváři, krvi svěží,
jež na té běli v rudých kapkách leží.

I skloní hlavu ku novému květu,
dech jeho k Adónise rovná dechu,
díc: „Na mém srdci spočiň ty, pln vděku,
když smrtí mně byl urván v takém spěchu.“
I zlomí stvol, zelená z něho šťáva
se proudí, a tu k slzám přirovnává.

„Ubohý kvítku, otci roven tak,
ty sladká dcero ze sladkého těla!
Pro maličkost též slzíval mu zrak,
žil v sebe uzavřen, všem cizí zcela,
tys jako on, však za možné to mám,
na ňadrech vadnout mi jak v krvi tam.

V mých loktech líhával tvůj otec též,
ty, z jeho krve, plné právo měj,
ve každé chvíli v teple tady lež,
mé srdce v noc i den tě kolíbej!
Mžik nechyb hodině, kdy líbat může
můj ret květ vzrostlý z krve mého muže.“

Tak světem unavena prchá hned,
ku stříbrným svým holoubkům se sklání,
do vozu vstoupne, ti se dají v let,
by prázdným vzduchem unesli svou paní
na Paphos, v samotě kde opuštěna
chce ztajiti se, nikým neviděná!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Po konzultaci s anglickou a německou verzí odstraňujeme uvozovku jako patrně tiskovou chybu.