Venuše (Katzer)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Venuše
Autor: Bedřich Katzer
Zdroj: Národní listy, ročník XXII, číslo 324. S. 4. Dostupné online.
Vydáno: 5. prosince 1882
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Venuše, Přechod Venuše
Časová črta.   Napsal Bedřich Katzer.

Nejkrásnější hvězda na naší obloze, druhá oběžnice v soustavě, líbezná Venuše, která čarovným zjevem svým jako Jitřenka nebo Večernice oku i srdci našemu milou se stala, jest netoliko nejbližší družkou země ve vířivém tanci kolem pramene života, nýbrž podle výzkumů hvězdářů i ve všem rázu svém zemi naší jako sestře se podobá. Od slunce vzdálena jest asi 15 millionů mil, tak že obyvatelům jejím, má-li které, slunce více než ještě jednou tak velikým jako nám pozemčanům se jeví. Majíc průměr 1626 mil, velikostí svou 9/10 obsahu země se rovná, ale rychleji nežli země (5 mil za vteřinu) na dráze své ku předu postupuje, pročež i oběh svůj už za 8 našich měsíců čili 224 dní a 17 hodin dokonává. Avšak kolem osy své neotáčí se rychleji nežli země, tak že den její až na několik minut dnu našemu se rovná. Podobně jako země, vykazuje též Krasopaní mocný obal vzdušný, v němž jisté sraženiny tvoří hustá mračna, kterými jen pořídku proniknouti lze dalekohledem k samému povrchu hvězdy. Už z té příčiny nelze přikládati víry Schröterovu výpočtu, že jsou na Venuši horstva 6 mil vysoká. Od hutného ovzduší jejího odráží se největší část světla slunečního, pročež vidmo její téměř vidmu slunečnímu se rovná. Z toho také soudívá se, že na hvězdě samé není nikdy úplně jasno. Jiné známky pak nasvědčují tomu, že kromě toho i soumrak na Venuši velmi dlouho trvá, tak že bez vychloubání o sobě říci můžeme, že co do osvícenosti jsme před Venušany napřed.

Dalekohledem pozorována, jeví se Krasopaní v podobách měnivých, jako na měsíci vídáme. Toto ubývání a přibývání tváře její jest nutný následek oběhu jejího kolem slunce a polohy její vzhledem k zemi, čímž také se vykládá, proč jednou jeví se nám jako Večernice, jindy jako Jitřenka. — Dráhy, ve kterých planety kolem slunce obíhají, jak známo jsou elliptické a leží takřka v jedné rovině; pro názor vyobrazme si však na papíře dva kruhy soustředné, z nichž vnější představuje dráhu zemskou, vnitřní dráhu Venuše a střed tvoří slunce. Ze středu veďme si svislici až k vnějšímu kruhu a v průseku obou vyobrazme si kroužkem naši zemi. Na vnitřním kruhu znázorněme si Venuši ve čtyrech polohách, totiž ve svislici nad a pod sluncem a ve vodorovné spojnici na pravo a na levo od něho. Na jednoduchém nákrese tom snadno všechny zajímavé úkazy Krasopaní se týkající, si vysvětlíme, zvláště když dráhou oddělené a od slunce odvrácené části jako neosvětlené si vyčárkujeme. Čtyři u Venuše křížem proti sobě vyznačené polohy jsou pro každou hvězdu hlavní a mají také zvláštní jména. O obou polohách ve svislici říkáme, že hvězda se sluncem stojí v konjunkci, o polohách na pravo a na levo pravíme, že hvězda jest v digressi nebo-li elongaci. Poloha, kde na našem výkresu Venuše leží mezi sluncem a zemí, slove konjunkcí dolní, druhá poloha, kde Venuše leží ve svislici nad sluncem, slove konjunkcí horní; tolikéž jest digresse dvojí, na levo (na výkr.) východní, na pravo západní.

Představme si nyní, že Venuše v kruhové dráze své obíhá kolem slunce od hora na levo dolů a odtud na pravo nahorů a sledujme ji v pohybu jejím od horní konjunkce počínajíce. Vidíme na nákresu našem, že v poloze této Krasopaní od země nejvíce jest vzdálena, ale že k ní úplněk svůj obrací. Toho však viděti nemůžeme, protože v paprscích slunečních jest ukryt, v době té ovšem se sluncem zároveň vychází. Postupuje-li Venuše dále k východu, na výkresu na levo, stává se čím dále, tím zřejměji viditelnou na naší západní obloze a čím dále, tím později po slunci zapadává, jsouc v čase tom Večernicí. Kdybychom dalekohledem ji pozorovali právě když ve východní digressi se nachází, shledali bychom, že právě polovina desky její jest světlá. Osvětlená čásť dalším postupem napořád se súžuje, avšak avšak současně zvětšuje se zdánlivě průměr její, protože Venuše na této části dráhy své stále k zemi se blíží. Se vzrůstem souvisí také mohutnění svítivosti jasného srpu, která asi 35 dní před dostižením konjunkce takové intensity nabývá, že po slunce západu vrhá stíny. Největší jasnosti dosahuje Venuše v této poloze v přestávkách osmiletých, načež namnoze i za bílého dne na obloze bývá viditelna. — Šinouc se na dráze své ještě dále, dostane se do dolní konjunkce se sluncem, ve které k nám obrací temnou stranu svou, pročež ji nevidíme; až když dalším postupem k západní elongaci se blíží, objevuje se zase jako jasný srpek neustále se šířící, ale na průměru se menšící, na východním nebi a v době té jest Jitřenkou. Pohybem přes západní digressi k horní konjunkci stává se Jitřenka pořád plnější, až konečně dokonalý skoro úplněk svůj před zkoumavými zraky pozemčanů v paprsích slunečních skrývá. Když z těch se vynoří, přestala býti Jitřenkou a stala se Večernicí, která znovu nastupuje vypsanou právě pouť.

Jediným pohledem na nákresek náš jest jasno, že tehdy, kdyby země, Venuše a slunce v totožné rovině ležely a Venuše přibližně tak velikou jako slunce se jevila, vždy v dolní konjunkci své nám pozemčanům slunce by zatemnila. Protože však ve sutečnosti tato tři tělesa nebeská v jediné rovině neleží, nýbrž rovina dráhy Krasopaní k rovině dráhy zemské o 3° a 23’ jest nakloněna, přejde Venuše pravidlem nad nebo pod sluncem a jen výminečně nastává přechod před ním. Neboť může se uskutečniti vůbec jen tehdy, když Krasopaní v době své dolní konjunkce zároveň nalezá se v samém uzlu (průseku), neb aspoň poblíž uzlu dráh obou oběžnic. Jen tenkrát přejde Venuše před sluncem, ale patrného zatmění nezpůsobuje, protože přes to, že v dolní konjunkci zemi jest nejbližší, proti vládkyni dne tak jest malinkou, že zakrývá jen asi 1000tou část desky sluneční. Dalekohledem však možno viděti, kterak na východním kraji kotouče slunečního černá kruhovitá skvrna vstupuje, přímo přes něj přejde a na západním kraji zase vystupuje. To jest převzácný úkaz, který v celém tisíciletí sotva 17krát se opětuje a jehož řídké divadlo letos, 6. prosince, Venuše nám jako překvapení mikulášské připravila.

Podobný zjev ze země vůbec můžeme spatřiti toliko ještě na druhé vnitřní planetě slunci nejbližší, Merkuru, kde jest mnohem hojnější. Neboť přechod Merkuru před sluncem nastává už, když úzlová vzdálenost obnáší 3° a 28’, kdež mez vzdálenosti té pro Krasopaní toliko 1° a 49’ činí. Arciť udál se přechod Venuše před sluncem také před 8 lety, totiž 8. prosince 1874, ale z toho nesmíme se domýšleti, že úkaz ten není až tak vzácný; dokazuje to jen, že nám, synům sklonku 19. věku, dostalo se zvláštní přednosti. Po celé 20. století zjev ten se nenaskytne. Nejblíže příští přechod bude až 7. června r. 2004, další 5. června r. 2012, 10. prosince r. 2117, 8. prosince r. 2125, 11. června r. 2247, 8. června r. 2255, 12. prosince r. 2360, 10. prosince r. 2368, 12. června r. 2490. 9. června r. 2498, 15. prosince r. 2603, 13. prosince r. 2611, 15. června r. 2733, 12. června r. 2741, 16. prosince r. 2846, 14. prosince 2854, 14. června r. 2984, čímž počet přechodů do konce 30. věku jest vyčerpán.

Přihlédneme-li zevrubněji k řadě let tu (dle Kleina) uvedené, poznáme ihned jistou zákonnitost; opakují se totiž přechody Venuše před sluncem periodicky po 8, 1211/2, zase 8 a 1051/2 letech, tak že vždy během 243 let čtyři přechody se uskutečňují, z čehož jasno, že za 1000 roků nejvýše 17 jich může nastati. Periodičnost ta dá se vysvětliti. Zmínili jsme se výše, kdy jedině ku přechodu dochází. V příčině té významné oba úzly dráhy Venuše leží na nebi na 75. a 255. stupni délkovém a tudy, nachází-li se země v téže poloze a Krasopaní zároveň v dolní konjunkci se sluncem, může se přechod uskutečniti. A protože země 5. června a 7. prosince do směru toho se dostává, může se to státi jedině v tomto čase, jak také z horního přehledu jest vidno. Kdyby slunce bylo pouhý bod, jen výhradně v udané dva dny mohlo by ke zjevu tomu dojíti. — Co let se týče, tož opatříme si výklad obdobnosti, přihlédnouce (dle Kleina) k tomu, že Venuše vždy za 583 dní a 22 hodin do konjunkce se sluncem vstupuje. V tomto čase vykoná země jeden celý oběh a ještě 2151/2° oběhu druhého. Kdyby celých 583 dní a 22 hodin k jedinému oběhu měla potřebí, dostala by se každým „rokem“ do polohy ku pozorování přechodu nutné; ale tak stává se to až za 8 let čili 5 konjunkcí. Vycházejme od toho, že přechod nastal, když země o 1 stupeň přes úzlovou čáru Venuše se byla vyšinula. Tu po 8 letech vrátí se země skoro do téže polohy, rozdíl totiž bude činiti 2° a 20’, tak že bude o 1° a 20’ před úzlem se nacházeti a přechod nastane. V následujícím období 8 let ustupuje místo konjunkce zase o 2° a 20’ čímž země už tak daleko za přípustnou mez od úzlové čáry se vyšine, že přechod jeviti se nám nemůže. — Uvedeme-li to do počtu toto ustupování místa konjunkce zároveň s výše dotčeným postupem země přes úzel jeden o 2151/2°, nebo-li přes úzel druhý o 351/2°, přesvědčíme se, že příští přechod teprve po dlouhém čase nastane, následující 8 let později, pak zase po delší přestávce atd., což výše určitě léty jest udáno.

U Merkuru, jak řečeno, opakují se přechody rychleji, ale nemají významu přechodů Venušiných. Do konce našeho století dočkáme se u něho ještě dvou výjevů těch, totiž 9. května r. 1891 a 10. listopadu r. 1894 a také nedávno, 7. listopadu r. 1881 a 6. května r. 1878 — vůbec v tomto věku už 11krát — se sběhly. — Uvážíme-li, že přechody pouhým okem viditelny nejsou, vyrozumíme, že před vynalezením dalekohledů pozorovány býti nemohly. Počtem ustanovil první přechod Venuše před sluncem hvězdář Rudolfa II., Kepler, na rok 1631, ale nedočkal se ho, zemřev r. 1630.

Avšak přihlédněme po všeobecných exkursích blíže k letošnímu našemu dárku mikulášskému a všimněme si také trochu významu přechodů Krasopaní před sluncem vůbec. Čeho v každém kalendáři na rok Páně 1882 lze se dočísti, toho nehodláme opakovati; tam nalezne čtenář hojnost vysvětlivek, Prahy se týkajících. Jen všeobecně budiž poznamenáno, že v roce 1874 postupovala Venuše v hořejší polovině sluneční desky, kdežto letos přejde přes dolejší polovinu a proběhne dráhu delší. V r. 1874 byl výjev celý viditelným ve vých. Asii, Australii a přilehajících mořích, letos naopak jest patrný dokonale ve východních krajích severní Ameriky a ve vší Americe jižní, jen z části jest zřejmý v Africe, západní Evropě, Malé Asii a dílu Australie. My v Evropě uvidíme jen počátek, nikoli konec úkazu na 9. hod. večerní připadající, protože nám slunce už dávno před tím, v Praze ve 4 hodiny, zajde. — O budoucích přechodech budiž poznamenáno, že na r. 2004 a 2012 všechny jednotlivosti od Hinda již napřed počtem byly ustanoveny, tak že o nich již nyní víme, že onoho jen počátek, tohoto jen konec v Greenwichu bude patrný. Také ostatních, nahoře dle let srovnaných přechodů, byly některé elementy napřed určeny.

Co velikého významu úkazu uvažovaného při Venuše se týče, tedy budiž hned vysloveno, že přechody oběžnice té před sluncem poskytují dosavad nejspolehlivější spůsob ku přesnému ustanovení vzdálenosti země od slunce. Na výbornou myšlénku upotřebení toho přišel Halley již r. 1677, ale teprvé na počátku 18. století podal odborníkům příslušné odůvodněné návrhy, které prakticky provedeny býti mohly až 5. června r. 1761. Tehdy pozornost všeho světa na úkaz ten byla obrácena, ale veliké naděje byly zklamány. Pozorování částečně byla zamezena nepohodou, částečně nevedla k ničemu, protože ani vnější, ani vnitřní dotek při vstupu nemohl býti přesně určen a Venuše prý jevila se elllipticky protaženou, ba dokonce hruškovitou. S tím větším napjetím očekáván nejblíže následující přechod ze dne 3. června r. 1769 a účastenství nejčelnějších hvězdářů bylo náramné. Pozorování tentokrát dařila se lépe a jako střední hodnota parallaxe sluneční ustanoveno 8·69’’. Encke však počátkem našeho století z obou výsledků (z let 1761 a 69) určil ji na 8·57’’, čemuž odpovídá vzdálenost země od slunce 20,682.000 zeměp. mil. Udání to narazilo sice na odpor, avšak přece po několik desítiletí jako vůbec platné se udrželo. Teprvé Leverrier dokázal v letech padestátých, že parallaxe sluneční jest asi o 1/30 větší a vzdálenost země od slunce o tolikéž menší. On pak a Povalky určili ji na 8·86’’, čemuž odpovídá vzdálenost 20,009.000 zeměp. mil. — Přechod Venuše před sluncem r. 1874 vedl k výsledkům známým a o letošním, vůbec teprvé čtvrtém, vědecky pozorovaném, lze se nadíti, že dopustí určení parallaxe sluneční s přesností ještě větší.

Ale jaký medle z toho máme prospěch, víme-li na vlas, jak daleko země od slunce jest vzdálena? — Nesmírný; neboť vzdálenost ta jest přirozeným loktem k měření ohromných rozměrů, v nichž světy ve všemíru se pohybují, která nejen že připomínají nám nepatrnost hroudy, na níž lpíme, ale podávají zároveň svědectví o mohutnosti našeho ducha.