Veliké dni/Část první/VIII.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Šli zase nějakým pletivem nenáviděných drátů.

Tentokráte se jim šlo vesele a rozmarně.

Vklouzli posléze do ruských zákopů.

Bylo sice tma, ale „učenej“ nicméně mohl porovnávati zařízení ruských zákopů střeleckých s rakouskými. Připadalo mu zde vše úžasně primitivní, ba nedbalé.

To budou asi nové příkopy, obsazené pouhými hlídkami, pomyslil si.

Nikoli. Byla to první linie ruských zákopů. Pravda, byla obsazena teprve nedávno, při nešťastném ruském útoku na burkanovská opevnění, ale Rusové ji zdokonalovali jen velmi, velmi pomalu.

Nad nimi znenáhla se rozsvěcoval den.

Těžký závoj černé, neproniknutelné tmy se konečně na některých místech protrhával. Noc, těžká, úmorná, ubíjející noc míjela. Přicházel den, nový, tak zcela nový.

„Učenej“ měl silnou touhu vyskočiti na hráz příkopu a podívati se směrem k rakouským zákopům. Jistě se tam již kouří z úkrytů, kde si vojáci v šedomodrém vaří kávu — a kde je jistě poplach nad jejich útěkem. Ale ohlédl se — a viděl, že jsou provázeni dvěma mohutnými, vousatými chlapy, již nesli na ramenou štíhlé ruské pušky s jehlovitými, ostrými bodáky. Vousáči je mocnými basy neustále pobízeli ku předu, neustávajíce po ruském zvyku za každým slovem pustě klíti. Ba Perný, zvědavý a družný, dostal několik štulcův od nich, když chtěl se zeptati nemožným jakýmsi žargonem vlastní okamžité výroby na tu či onu věc.

Budou to asi kozáci, pomyslil si. Ti bývají už asi od přírody trochu suroví.

Konečně přišli k otvoru do nějaké díry, osvětlenému a oživenému tlumeným rozhovorem stráží, válejících se v blátivém příkopě před ním a snídajících čaj. Otvor byl zakryt velkým útržkem stanové látky, jež se při jejich příchodu odhrnula, aby propustila štíhlou postavu vojáka se zlatými náramenníky a se skřipcem na očích.

„Ah,“ řekl tiše, když uviděl oba přeběhlíky.

Průvodčí zajatců vstrčili své oběti do díry, dosti prostorné, vystlané slámou, kde neustále bzučel telefon, obsluhovaný mladým telefonistou inteligentní tváře a zvědavého výrazu.

Důstojník si je usadil sobě naproti a okamžik je mlčky prohlížel.

„Ponimajetě pa rusky?“ zeptal se náhle, pohlížeje zvědavě zejména na „učenýho“.

„Da, gospodin oficer!“ řekl „učenej“, aby ihned pokračoval v rozhovoru.

„Jsme Češi,“ vykládal potom horlivě a důrazně. „Přišli jsme dobrovolně. Nechtěli jsme bojovati proti Slovanům — proti slovanským bratřím…“

„Da!“ řekl jaksi unyle poručík. „Je vás tam naproti mnoho?“

„Nikoli. Samý brak! Celkem neschopní lidé. Mají ovšem množství střeliva, dobré kulomety, minomety, dělostřelectvo, výtečné zákopy. Ale mužstvo — samí chudáci, tito nebozí pěšáci, staří, nemocní, nevycvičení. Máme již šestnáctý marš-batalion. A není z čeho odváděti. Materiál nicotný.“

„Vás už omrzela vojna, pravda? Omrzelo vás bojovati, že?“

„Nebojovali jsme. To bylo pouze jediné utrpení, co jsme tam prožívali. Přáli jsme si porážku Rakouska i Německa. Přáli jsme si vítězství Ruska a spojenců!“

„Tak? Hm! Pravda, aby byl brzo mír, pravda!“

„Ovšem mír spravedlivý, mír vítězný pro Slovanstvo. Abychom my Češi a Slováci byli svobodni…“

„Učenýmu“ se zdálo, že se poněkud stydí, když pronáší tato slova, jež mu připadala příliš žurnalistická, příliš plytká proti tomu, co skutečně cítil a co chtěl říci.

Jaký špatný agitátor by byl ze mne, pomyslil si při tom. Nedovedu mluviti bez pathosu, jenž je cizí pathosu množství. Pathosu množství, onomu českému žurnalistickému či táborovému pathosu se nikdy asi nenaučím. A říci věci co nejprostší a co nejprostěji? Kolik lidí je s dostatek čistých a dobrých, aby jim porozumělo takto?

Poručík se na něj díval očima vzdálenýma a nechápavýma.

„Jak to, svobodni?“

„Chceme míti svůj stát… Měli jsme kdysi svůj stát, svobodný český stát. Habsburkové…“

„Ah, osud Polska…?“

„Učenej“ se zarazil… Můj bože, Polsko! Ale dodal tiše:

„Váš nejvyšší velitel, Nikolaj Nikolajevič, vydal přece provolání k Polákům. Jejich země budou sjednoceny a snad spojeny s Ruskem v personální unii nebo podobně…“

Poručík se usmál.

„A kde jsou ty vaše Čechy?“

„Na západ. Za Karpatami…“

„V Uhrách?“

„Nikoli! Na sever od Vídně. Na západ od Krakova. Hlavní město je Praha. Je tam též město Karlovy Vary — Karlsbad, lázně!“

„Ah, vím! Vy jste tedy Němci?“

„Nikoli… nikoli… jsme Češi! Slované — jako vy. Vaši bratři. Vidíte, že si rozumíme. Máme podobnou řeč. Cyril a Metoděj…“ „učenej“ si hrábl zoufale do vlasů.

Ale poručík se zvědavě vyptával dále:

„Jste tedy pravoslavní…“

„To jest… nejsme. Vidíte, my… my jsme byli husité…“

„Ni čerta nerozumím,“ prohlásil náhle poručík jaksi rozmrzele. Obrátil se ke kterémusi vojákovi a rozkázal, aby podal zajatcům chleba a čaje. Perný, jenž nerozuměl rozmluvě, vrhl se na jídlo s vlčím hladem. „Učenej“ pomalu pouze upíjel čaje z plechového hrnečku, jenž mu připadal jako naivně upravená krabice po rakouské masné konservě. Bylo mu podivně těžce. Připadalo mu, že je tento mladistvý ruský důstojník považuje za hladové pomatence, s nimiž lépe nemluviti a nemařiti času, poněvadž žvaní hlouposti.

„Jistě, bylo by dobře, kdyby již byl všemu konec!“ řekl náhle podivně, hledě do plamene, jehož kouř unikal improvisovaným komínem, důstojník, co telefonista polohlasem rozmlouval uctivě s kýmsi po telefonu.

Posléze bylo náhlé, trapné ticho přerušeno hlášením telefonistovým:

„Vaše blahorodí, rozkaz velitele batalionu: přivésti ihned k němu oba zajatce!“

„Charašó!“ řekl krátce důstojník. Vyptal se ještě na některé podrobnosti v pluku, jež si zapsal. „Učenej“ řekl vše, nač si jen vzpomněl.

Zajatci vstali, poděkovali za čaj a vyšli z díry. Důstojník sotvaže poděkoval na jejich pozdrav.

Venku bylo již pološero. Mohli nyní zřetelně rozeznávati nový svět, nové okolí, v němž se nyní octli. Potkávali jednotlivé ruské vojáky, oděné dlouhými plášti, jejichž mohutné cípy bily o vysoké černé boty, namazané jakýmsi mastidlem. Nesli si čajové kotlíčky, velmi pěkné, měděné, jimž se Perný podivoval a jichž rezavým vojákům záviděl.

Viděli nyní dobře i do tváří ruských vojáků.

Byly to podivné a různé tváře. Tu zcela světlé, rusé, až růžové, mladé, sotva chmýřím porostlé, starší s plnovousem nebo s kníry, pak ovšem typické bradáče s dlouhým, rzivým nebo jako sláma žlutým vousem. Hlavy byly vesměs oholeny strojkem. Kulaté ruské čapky se zelenavými štítky tu nemotorně, tu „frajersky“ byly naraženy a zakrývaly vesměs bleděmodré, dobrácké, líné a zvědavé při tom oči.

Byly zde i tváře tmavé, osmahlé, asiatské; tu jacísi lidé zřejmě odkudsi z Kavkazu, s orlíma očima, tmaví, sveřepého výrazu horalů nebo lovců či pastevců koní na nekonečných stepích. Byli zde i lidé vysedlých lícních kostí, mongolské raçy, jichž šikmo položená očka jako dvě černé skvrny v zsinalé, žlutavé tváři zvědavě plula z prava na levo.

Mnozí se zastavovali, když spatřili zajatce, a prohlíželi si je velmi bedlivě, načež se dali do povídavého rozhovoru, promíšeného neustálými nadávkami, jež se pronášely beze zloby, jen jako nezbytný přívěsek téměř každé věty.

Někteří se i široce rozesmáli, hledíce přímo do tváří těchto dvou lapených, melancholických a fysicky zmučených „Austrijců“, i volali za nimi vesele:

„Vám charašo, Vám vojna končilas. Vy v Sibiř pojďotě. Tam chleba chvátit. I bulky. I mjaso. I baby jest, chacha!“

Perný se zřejmě bavil. Připadalo mu to vše nevýslovně veselým. Přes nekonečnou únavu, již pociťoval v celém těle, vnímavě se vpíjel do všeho vůkol. Ani sám sebe nepoznával. A nechápal ani, jak mohl býti po celé měsíce tak smutný a polomrtvý — když zde na něj čekalo tolik podivuhodného! Jen až se dnes trochu vyspí, trochu si odpočine, setřese se sebe těžkou a příšernou špínu…

„Učenej“ — ah, co si myslil „učenej“?

Nyní vystoupili po schůdkách, upěchovaných z hlíny, nad příkop, kde byl přechod do zadu. Oba průvodčí se přikrčili.

„Austrijáci sem střílejí velmi rádi a velmi často,“ řekl jeden z nich.

„Vaši, to vaši, ponimaješ?“ řekl druhý, obraceje se k Pernému. Řekl to durdivě a truchle zároveň.

„To nejsou naši,“ řekl Perný, usmívaje se. „My vaši!“ řekl na to ihned, poplácávaje nechápavého mužíka po ohromných zádech.

Ale „učenej“ se obrátil, nedbaje výstrahy, celým tělem k rakouským zákopům. Bylo je dosti zřetelně viděti na protějším mírném svahu pod temnou čarou burkanovského lesa. Tu a tam již vystupoval štíhlý kotouč dýmu. Vařili tedy „kafe“.

Tam jsou tedy všichni ti Kohoutové, Matějčkové, Schwarzové, Mackové, Novákové i Blažkové, tam sní Binke svůj sen vítězství Německa a jeho kultury, o mohutném germánském imperiu, jemuž budou sloužiti národové a jenž spojí Evropu s Asií v ohromný stát, kde budou všude německé školy, profesoři a chemici, university a techniky, vojska a kasárna, ohromná cvičiště, celé vojenské osady, hangary Zeppelinů…

Tam tedy kadet Macek bude za okamžik zase státi u střílny, jako to činí každého jitra, a bude stříleti po jednotlivých Rusech, kteří se odváží jíti si pro pramenitou vodu do zmoliny směrem k Hajvoronce, aby si uvařili lepší snídani. A bude se chlubiti dělostřeleckým důstojníkům na pozorovacím bodě, jaký že je výtečný střelec, neboť chodíval jako učitel na hony a nikdy, nikdy se nechybil!

Ach což! Snad už tam stojí, snad ho vidí dalekohledem, snad na něj míří.

„Vyřezat z těla národa, vyřezat hnis a choroboplodné vředy, nemilosrdně a bez brekotu vyřezat!“ opakoval si „učenej“, odplivuje energicky.

Bylo však ticho.

„Ti tam mají asi tanec!“ řekl Perný, když konečně opustili první linii ruských zákopů a sestupovali, kryti celým kopcem Mohylou, se stráně do údolí a na planinu, táhnoucí se k Darachovu. Všude přecházeli záložní zákopy ruské, na nichž již pracovali zákopníci, za hlasitého, švitořivého hlaholu.

„Kam nás vedete?“ zeptal se, doplňuje se posunky, Perný.

„Zde jsme. Kde je velitel batalionu?“ zeptal se pojednou starší z průvodčích okolostojících vojáků.

Z boudy, zřejmě narychlo vystavěné a uplácané hlínou, vylezl staroušek, neobyčejně breptavý a hašteřivý, jak se „učenýmu“ zdálo. Připadlo mu na mysl, že se asi špatně vyspal — tak vyhlížel nevrle a rozmrzele.

„Kde jste byli tak dlouho s nimi, vy psí syni,“ zavrčel na průvodce zajatců. „I čekám tu, čekám tu já, co vy si myslíte, hlupák jsem, či co jsem? Které jste roty?“

„Šesté roty, Vaše Vysokoblahorodí,“ odraportoval starší průvodce. „Jeho blahorodí, poručík Berezin rozkázali…“

„Nikdo nemá práva… rozumíš… nikdo nemá práva… Jestli řeknu: ihned zajatce sem, tak proč že jich tu hned není? Jaký je to pořádek! Svoloč! Všichni jste svoloč, čerti! Marš! Jděte už… A to jste chtěli snad kříže za zajatce dostat? Ne? K čertu šli!“

Perný se zarazil. Něco se stalo, pomyslil si! Oh, jak jsou tu důstojníci přísní na mužstvo. Ale jaksi jinak, než tam! Starý důstojník se rozhněval, hle!

„Učenej“ hleděl ponuře na tuto scénu.

Staroch přistoupil k nim.

„Sami přišli?“ otázal se přísně.

„Sami!“

„Proč?“

„Učenej“ opět vykládal cosi o Slovanstvu.

„Dobře! Dobře! Molodci! Nu, dobře! Rozumím, rozumím. Což, bojovat se už nechce! Rozumím. U nás vám bude dobře. Na práci půjdete. Vás jistě v samarskou gubernii zavezou. Ale vás by tak… nu, mám tam statek, čert ví, na Volze! Možná, že i tam se dostanete. Časy jsou teď takové. Nu, sbohem! Pozdravujte! Mátušku Rus pozdravujte! Charašó, že jste nestříleli proti našim, charašó. A to psi — střílejí. Já vím, Maďaři, Němci, Germánci. A Češi i Austrijci rádi do zajetí, rádi! I Poláci, katolíci! Nu ládno! Sbohem. Vás nyní k veliteli pluku zavedou. Sbohem!“

Když byli již na odchodu, tu stařík, jenž zalezl do své boudy, pojednou opět se objevil u otvoru a zakřičel:

„Počkat! Počkat! Stůjte ještě! Což neslyšíte, čerti?“

Noví průvodčí, kteří se zde vyměnili, se celí otřásli.

„Posloucháme, Vaše Vysokoblahorodí!“ řekli jako jedním dechem.

Velitel batalionu se vymotal ze svého obydlí a znovu přistoupil k zajatcům.

„Kapsy prohledat!“ velel pojednou. Jakýsi poddůstojník, jehož zvali okolostojící v tlupě vojáci „gospodin feldfebel“, se ruče vrhl na „Austrijce“.

Ale oba sami dobrovolně již mezitím vyprazdňovali kapsy.

„Zápisky, mapy, kompasy, hodinky, zbraně — všecko odebrati!“ velel opět stařík.

„Slušajus, Vaše Vysokoblahorodí,“ odpovídal „feldfebel“, sbíraje vše, co bylo lze najíti u těchto chuďasů.

„Kapesník mi ponechte, prosím,“ zažebronil Perný, vida, že „feldfebel“ vsunul jeho kapesník do svých kapes.

„Nač?“ křikl ostře poddůstojník.

A stařík, směje se, dodal k nim náhle rozveseleně:

„Tam v Rusku všecko dostanete. Dostanete, dostanete,“ dodal posléze opět vrčivě.

„Učenej“ vyňal i svazeček barvotiskových, nepříliš pěkných pohlednic Prahy. Poprosil, zdaž si ho může ponechati.

„A nač?“ zakřičel opět „feldfebel“. „Pošlu ti pohlednici, uvidíš! Co ty s tím vším bys dělal v Rusku? Hlouposti!“

Zajatec se usmál, ovšem jaksi nuceně. Bylo mu líto těch lístků, byť celkem rozmazaných pohlednic Šetelíkových. Bylo to jediné, co mu připomínalo domov. Nosil je stále s sebou a za jejich neosobitými obrázky viděl vždy tak živě skutečnost.

„Jsou to sprosťáci!“ poznamenal zcela tiše Perný. „Tohle by neměli dělat. Aspoň nám ne!“

„I je to tak dobře,“ zahučel „učenej“, dávaje i svůj kapesník ohromnému Rusovi. „Jsme oblečeni v nepřátelské hadry. Považ, jak by ti bylo krásně, kdybys viděl, kterak takto svlékají Kohouta. A ten chlap jistě by se tu dušoval, jaký je Čech a Slovan. Jestli toto provádějí s každým tím mizerným Rakušákem, dobře tak. Jsou na frontě a mají právo nakládati dle své vůle i s nicotnými chřtány svých nepřátel. Já, můj milý, bych snad ani zajatců nebral.“

„Ale my! My jsme přece Češi a dobrovolně jsme přišli!“

„Nemají času, myslím, aby se dobře a ihned orientovali v rakouských národnostních poměrech.“

„Nu co, do rozhovoru se dali, vida!“ zavrčel opět velitel batalionu. „K plukovníkovi s nimi nyní půjdete! A zde balíček odevzdáte. Na! Hlášení a některé jejich věci. Nu, stupajtě!“

I „stupali“ dále.

„Hrome,“ zvolal po chvíli „učenej“ poněkud zaraženě. „Vedou nás někam do leva, nikoli do Darachova. Hleď, Darachov je přece zde a my se stáčíme do leva. Zde je zcela rozbořená vesnice. Směrem na Buczacz. A my jsme tak se nějak těšili na ten Darachov! Nu, což dělat!“

„Jen do Ruska, příteli, jen do Ruska! Ať něco uvidíme!“

„Přál bych ti viděti jen jediné…“

„A co?“

„České vojsko!“

„Jaké…?“

„České! Československé vojsko! Je zde. Organisuje se zde. Vím to zcela bezpečně. Mluvil jsem s českým vojákem!“

Perný se zamyslil. Potom dodal pomalu:

„Ano. Něco jsi mi říkal o Družinách. V Szolnoku v Uhrách nám dokonce něco čtli o „České Družině“. Vím. Ale co je to?“

„Ať je to, co je: je to samo v sobě zázrak. České vojsko! České vojsko! Je tomu rok, kdy jsem v Čechách mluvil s jedním z poslů tohoto vojska. Náhodou jsem se s ním sešel u jednoho rybáře v Orlických horách. A byl to dokonce můj přítel z Prahy. Těsně před mobilisací utekl do Ruska. Na počátku války, již v prvních dnech, se zorganisovala při ruském vojsku Česká Družina. Vstoupil tam. O vánocích se dostal přes frontu do Čech — jako zvěd. Snad bude nyní zase zpět, v Rusku. Znamenitý chlapík.“

„A ty’s s ním mluvil? To je úžasné! Co říkal?“

„Velmi krátce řekl všecko, co stačí říci. Máme svoje vojsko. To vojsko bojuje za svobodu Čech a Slovenska. Má svoje prapory, své důstojníky. Tehdy ovšem doufalo býti po Vánocích u nás v Čechách. Kde jsou dnes jeho oddíly, kdož ví a kdo může věděti z nás? Snad to vědí v rakouském hlavním staně! A snad se toho dovíme i my zde.“

„Chtěl bych viděti ty hochy…“

„Nejen viděti, můj milý… Viděti! To nic není. Jíti s nimi…“

Perný chvíli přemýšlel. Potom řekl:

„Ale velmi rád bych viděl také Rusko!“

„Není mnoho času na turistiku,“ poznamenal chmurně „učenej“.

Oba jejich průvodčí klopýtali za nimi. Mlčeli. Jen chvílemi z nich první prohodil známou a uším obou zajatců již oposlouchanou nadávku, již druhý jako nepřítomně opětoval. Byli to dva mladší vojáci vysokých postav, jež vyvyšovaly ještě chundelaté válcovité čepice, podobné granátnickým čákám pražských loyálních měštěnínů.

„Odkud jste, bratci?“ zeptal se jich „učenej“.

„Ze Sibiře,“ odpověděli neochotně, nezvykli patrně na rozhovory se zajatci.

Daleké pláně Sibiře, o nichž jen slýchali nebo čítali, vyvstaly před očima dvou českých lidí.

Viděli nekonečné planiny, zasypané sněhem, nekonečné severské lesy, široké řeky, na jejíchž březích pobíhají stáda vlků.

„Je u vás veliká zima?“ zeptal se Perný, jenž se hbitě zaposlouchával do zvuků ruského jazyka.

„Veliká zima…!“ odvětil černý Sibiř jak, dívaje se na malého „Austrijáčka“ se zřejmou pohrdou.

Ale druhý, stav se poněkud hovornějším, řekl:

„U nás mnoho Austrijců. Němci, Maďary, Poláky, Čechy, Germáni i Turky!“

„Proč oni stále pletou Germánce a Němce?“ zvídal Perný.

„Germánci jsou u nich říšští Němci,“ vysvětlil „učenej“.

Ale první průvodčí, nechtěje patrně rozváděti rozhovor, popoháněl celou společnost neustále ku předu.

„Nu stupajtě! Iditě! Iditě!“

Přicházeli již k vesnici, to jest k jejím rozvalinám. Obyvatelstva v ní vůbec nebylo. Kde bylo možno nad rozbitou jizbou postaviti jakýs takýs kryt, tam všude bylo ubytováno vojsko.

„Je to jako mraveniště rezavých lesních mravenců,“ řekl si „učenej“ polohlasem. Hučí to, leze jeden přes druhého! Kolik lidí! Jaké massy! Nemají prý dostatek střeliva. Mají nepořádky v intendanturách! Tak o nich píší curyšské noviny. Ale lidí, těch lidí! Ó, moci tak obdarovati je všecky dostatečnou intelligencí, aby věděli a chápali, proč se vede tato veliká vojna! Moci jim dáti náležitý výcvik, hojnost střeliva, dobré důstojníky a vtipné a neprodejné vůdce! Pak s nimi ovládnu celý svět!“ — —

Velitelství 11. finského střeleckého pluku.

Tak zněl nápis na tabulce, připevněné na dveřích poměrně zachovalého domu, snad někdejší školy či fary.

„Postůjte zde!“ rozkázal starší průvodce, ponechav mladšího a oba zajatce na zápraží.

Sám nesa obezřetně obálku s dokumenty, vešel dovnitř.

„Učenej“ i Perný, smrtelně unaveni, nemohouce urvati pro sebe ani mžik byť nepatrného oddechu, usedli na prahu dveří.

Již ani nerozmlouvali. Bolely nohy, ruce, hlava, oči, každý úd jednotlivě a celé tělo bylo jako v horečce a jako polámáno. Hlava každému z nich se nakláněla a chtěla stůj co stůj upadnouti ve spánek. Ale spáti nebylo lze. V uších hučelo, srdce nebilo, nýbrž se křečovitě zmítalo, zastavovalo se a zase harašilo. Zdálo se jim, když tak tu seděli na studeném prahu domu, že nebudou již ani míti dosti sil k tomu, aby vstali.

Za nimi se objevil v chodbě domu starší jakýsi důstojník, jenž se zle osopil na jejich průvodce. „Učenej“ porozuměl:

„Ach, ty psí synu! Kam to lezeš? Nevidíš, že je tu velitelství pluku? Já ti rozbiju mordu! On si sedne s tou svojí austriáckou prašivinou zrovna na prah, před bytem plukovníkovým. Ach, ty svoloči!“

„Vinen, vinen! Vaše Blahorodí!“ zajíkal se voják a ihned sehnal oba zajatce s prahu.

Důstojník, adjutant pluku, přistoupil k zajatcům.

„Pojďte se mnou!“ řekl německy.

Uvedl je do místnosti, kde byl prostorný stůl, pokrytý mapami a fotografickými snímky letadlovými, za nímž seděl poměrně mladý důstojník, jehož prsa byla ozdobena řádem sv. Jiří. Plukovník prohlížel obsah balíčku. „Učenej“ i Perný viděli, kterak se zájmem prohlíží si mapy a náčrtky poručíka Nováka. Listoval též v zápisníku Perného, kde našel data o artilerii, o skladištích, o nových zákopech, teprve projektovaných a j. Ukazoval to vše svému adjutantovi a usmíval se.

„Je to velmi cenné,“ poznamenal adjutant. „Zde je hlášení velitele šesté roty druhého batalionu: Dnes ráno o 4. hodině 45 minutách před polní stráží č. 8., vystavenou před úsekem roty mně svěřené zadržela hlídka dva bloudící Rakušany, ozbrojené pouze puškami. Jeden z nich měl revolver. Zbraně byly ihned odebrány. Zajatci prohlásili, že jsou přeběhlíci, Češi, jednoroční dobrovolníci, 88. pěší rakouský pluk, z polovice prý český, zdá se, z části zdemoralisovaný. Zajatci ovšem zdůraznili dobré opevnění a výbornou výzbroj nepřítelovu. Na frontě nepřítelově je dnes a bude patrně i zítra úplný klid, ježto slaví se tam svátky vánoční. Oba přeběhlíci dělají dojem intelligentních lidí a mohou podati jistě ještě podrobnější zprávy. Starší z nich hovoří obstojně rusky. Poručík Berezin.“

„Učenej“, uslyšev a porozuměv slovům tohoto polohlasně čteného raportu, se vnitřně velmi zaradoval. Oči se mu rozsvítily a srdce prudce zabilo.

„Přece snad ten člověk nebyl tak indolentní, jak mi připadal,“ řekl si, vzpomínaje na důstojníka, jenž ho dnes ráno examinoval.

Plukovník, vyslechnuv zprávu adjutantovu, pohlédl zejména pozorně na „učenýho“. Načež poznamenal k adjutantovi:

„Není třeba před nimi mnoho mluviti. Rozumějí, zdá se, rusky.“

Obrátil se k „učenýmu“ a zeptal se jej rusky:

„Kde jste se učil ruštině?“

„V Praze, pane plukovníku. Sám.“

„Proč jste se učil právě tomuto jazyku?“

„Zajímalo mne to. Mluvím též francouzsky a anglicky. Jsem žurnalista a literát!“

„Hm! V Rakousku věděli, že ovládáte ruštinu?“

„Ne!“

„Nebyl jste nikdy v nijakém zpravodajském, propagačním, výzvědném či tajném oddělení některého vyššího velitelství?“

„Učenej“ se nezdržel upřímného úsměvu:

„Nikoli, Naopak: byl jsem politicky podezřelý. Měl jsem v Rakousku na vojně peklo.“

Nyní se zase usmál plukovník:

„A proto jste přeběhl. Omrzelo vás to již. Příliš sekýrovali, pravda?“

„Ah, to by mi nebylo vadilo,“ řekl tázaný zasmušile. „Z principu jsem nechtěl tam býti déle. A nebýval bych tam byl ani minuty, kdyby bylo možno… Nenávidím Rakouska a přeji mu z hloubi duše porážku. Jen porážka Rakouska osvobodí můj lid…“

„Podivné!“ řekl plukovník opět se obraceje k adjutantovi. „Mluví, jako mluvívají někdy o Rusku naši revolucionáři. A povězte ještě,“ řekl ostře, dívaje se upřeně do očí zajatcových, „kterak jste si mohl vy, jednoroční dobrovolník bez hodnosti, opatřiti tyto dokumenty. Měl jste patrně k nim nějak přístup, získal jste si důvěry svého velitele, či jste…“

„Ukradli jsme je,“ řekl zajatec poněkud rozhorleně, stopuje ve výrazu plukovníkově cosi jako nedůvěru či ironii. A začal bez pobídky vypravovati celou historii svého plánu, líčil poměry v rakouské armádě od počátku světové války, dotkl se i otázek hospodářských a politických.

„Pište!“ řekl plukovník adjutantovi. Sám nespouštěl očí s vypravujícího. Pronikavě se díval na osmahlou tvář vážně hovořícího muže, tvář výraznou i pod nepořádným a zdivočelým vousem, tvář roznícenou oblíbenou představou a myšlenkou, a oči poněkud fantastické. Prudké pathetické gesto doprovázelo občas ten či onen výklad. Po chvíli končil:

„Jestliže se Rusko opatří dostatečným množstvím válečného materialu, musí při svých nepřeberných zálohách zvítěziti. Rakousko válku prohrálo již u Lvova a v Karpatech. Bylo na chvíli zachráněno Německem, jež dodalo organisaci a sjednotilo velení — ovšem ve svých rukách. Zásoby lidí budou brzo vyčerpány. Již dnes přicházejí s maršbataliony mrzáci. Já sám jsem byl vytažen z nemocnice, nadto z nemocnice pro duševně choré. Ale já nejsem blázen. Vím, co vím a mluvím ryzí pravdu. Obyvatelstvo nemá již dnes chleba, bručí a bude se bouřiti. A národové Rakousko-Uherska, utlačení ve své slovanské většině německo-maďarskou menšinou, vládnoucí nad nimi bezprávím a násilím, se co nejdříve probudí z překvapení a z mlčení, v něž je uvrhl nenadálý počátek války. I rakouští Poláci obracejí. Litují dnes, již hlasitě svých legií, rozpouštějí je a přecházejí znenáhla k spojenecké orientaci. My Češi a s námi uherští Slováci chceme obnoviti český stát. Svobodu, neodvislost a národní a státní sjednocení. Víme, že za toto heslo bojují zde na Rusi české oddíly pod názvem Česká Družina.“

Oba ruští důstojníci se na sebe podívali a usmáli se.

Ale neřekli nic.

„Učenej“, s něhož nyní ani Perný nespouštěl očí, přeje si co nejmocněji, aby mluvčí společné věci se opravdu dovedl vyjádřiti přesně a výmluvně, dodal ještě hlasem značně pohnutým:

„Věřili jsme vždy v Rusko, pánové. Nemějte mi ve zlé trochu nacionální víry — i trochu citovosti. Věříme dnes, že Rusko, jež vstalo na záštitu Srbska, osvobodí i nás, rakouské Slovany. Chorvaté a Slovinci se jistě připojí k Srbům, východní Halič s Bukovinou k Rusku, Poláci splynou v autonomní Polsku a my Češi se Slováky utvoříme samostatný slovanský stát, jenž nikdy Rusku nezapomene jeho veliké pomoci. Pryč s nestvůrným a nesmyslným žalářem národů, jako je Rakousko!“

„Dobrý orator!“ poznamenal adjutant, jenž poslední slova zajatcova patrně již nezapisoval.

„Proč nejste důstojníky při své intelligenci?“ otázal se opět plukovník.

„Nejsme spolehliví. Toť hlavní. A potom: netoužili jsme ani státi se důstojníky v nenáviděné armádě.“

„Nu, což… snad byste i více mohli vykonati pro svoji věc. Jste vojáky, přísahali jste, to také něco značí… Když jste ihned neprotestovali, tož jste mohli se státi důstojníky a snad by váš plán, jejž jste mi sdělili, byl v nějaké formě snadněji proveditelný. Nu dobře… Jste nyní zde. A co s vámi? Dle předpisu musím vás poslati dále. Pojedete přímo do štábu armádního sboru a odtud do Husiatyna, do štábu armády generála Ščerbačeva. Nyní si odpočinete asi hodinu, najezte se — dejte jim oběd z důstojnické jídelny, adjutante! — a ačkoli vidím, že jste značně zemdleni, musím vás dodati ještě dnes do štábu sboru. Dostanete selskou povozku, cestu pěšky do Chorostkova sotva byste dokázali. Děkuji vám, molodci, za vaše zprávy. A přeji vám, aby se vám vaše sny o vašem království vyplnily. Já jsem velitel 11. finského střeleckého pluku, plukovník hrabě Galen. Vzpomeňte na mne někdy. Jsem z Petrohradu a znám tam některé Čechy: direktor tabákové fabriky, Čermák. Snad se s ním někdy v životě sejdete. Pozdravujte ho ode mne. S bohem!“

Podal jim ruku. Perný, ač byl vždy hlučným demokratem a hlásil se do organisace realistické mládeže, byl tím zřejmě neobyčejně polichocen.

Když odcházeli, tu provázejícímu je adjutantovi řekl ještě narychlo plukovník Galen:

„Je to velmi dobrá věc. Přepište vše načisto a pošleme to ihned na divisi. Zajatce jsem poslal přímo sboru. Tam se ještě dnes dovědí také mnoho nového. Pošlou tu věc armádě. Doufám, že něco dostaneme. Potřeboval bych dovolenou na čtrnáct dní do Petrohradu. Voilá qui va bien!“

Adjutant zasalutoval a odešel za zajatci. Zavedl je oba do svého bytu. Byl pojednou velmi laskav a stále s nimi mluvil německy.

„Odejmul jsem vám vašeho konvoje, průvodčího. Do Chorostkova vás bude provázeti pouze polní žandarm, bez bajonetu. Velmi jste se zalíbili hraběti. Má rád vzdělané lidi. Škoda, že nejste důstojníky. Snad by vás pozval na oběd. Obědváme všichni u něho. Je nás zde pouze šest. Potom i velitel dělostřeleckého divisionu přicházívá. Ryšavý a veselý člověk. Já jsem také z Petrohradu, z Alexandrovské školy. Víte, já jsem vlastně původem Němec. Ovšem, ruský Němec. Moje rodina již od Petra Velikého žije v Rusku. A děd můj byl generálem za Alexandra II. Otec v ruskojaponské válce zhynul s Rožděstvenským. Jsem kapitánem a brzo dostanu batalion. U nás velí často podplukovníci batalionu, zejména ve střeleckých plucích. Jsme, jak se říká, lepší oddíly. V pořadí hned za gardovými pluky. Elitní vojsko, zkrátka! Pijete vodku? Ty, hej, Gavrilo!“

Tu křikl na svého sluhu, jenž ihned přiběhl.

„Udělej zatím vaječník a podej vodky, ale rychle, skoč! Páni důstojníci-zajatci poobědvají se mnou!“

„Slušajus,“ řekl voják, vrhnuv velmi zdivený a nepříliš přátelský pohled na zajatce.

„Musel jsem říci: důstojníci!“ omlouval se opět kapitán. „On by, balvan, jinak nic nepochopil. U nás je teď každá svoloč důstojníkem,“ řekl pojednou rusky velmi mrzutě. „Pohnali spousty lidí na frontu — kde pro všecky důstojníků nabrati? Učitelů všelijakých, montérů — a čerti vědí, koho ještě: všech oni na práporčíky povýšili. A za chrabrost i z ševců nadělali práporčíků. A teď zpívají už jen:

Čiky, čiky,
praporčíky!

K čemu to všecko. A vy jste nám, holoubkové, věru pomohli!“

Sluha, „děnščík“, přišel a přinesl „sázená vejce“ na špeku i vodku. Nezapomněl na kuchyni revoltovati s kuchaři:

„Nějakou prašivou austrijskou svoloč vodkou bude napájet, hle on! Kapitán! A jakési austrijské mordy oficírské naše vejce budou žrát, sukyny děti! Já bych jich…!“

Kapitán prohlédl přinesenou láhev, podíval se na „děnščíka“ a zahučel:

„Oh ty — vodku pil’s? Ha?“

„Nikterak ne, vaše blahorodí!“

„Dýchni!“

„To jest, vaše blahorodí — maličko. Zkoušel, jestli není ocet!“

„Oh ty svoloči!“ smál se kapitán. „Ale že’s dobře odpověděl, kalíšek potom dostaneš. Ejhle je, Tverce! Oni umějí tam ve své gubernii! Vtip nevalný, velikoruský. Ale jsou již tak směšní. Nu, počkejte — jak se vám asi bude líbiti v Rusku.“

Perný byl tím veškerým přijetím, jehož se jim dostalo u velitelství pluku, nadšen. Zapomněl na kapesníky.

To jsou přece Rusové! myslel si neustále.

„Vadí mi ta jejich německá jména,“ šeptal mu však jeho druh, příliš vážný, soustředěný, ba téměř zasmušilý. „Vím, Rusko je silně rusifikovalo — ale jaká je to asi rusifikace? Mám dojem, že v nich získalo snad dobré byrokraty a tuctové Rusy — ale Slovany? Hle, považuje se jistě za dobrého Rusa, ale u ďasa, mluví hrozně rád německy, vzpomíná na své baltické předky a osud Ruska, osud slovanského Ruska je mu jistě zcela lhostejný. Tito teritoriální Rusové nadělali, myslím, více škod v této válce než mohli přinésti užitku. A snad jsou vedle těchto lhostejných lidí, jinak jistě rigorosně vykonávajících své úkoly, i zřejmí zrádci.“

Ač byl smrtelně znaven a hladov, oběd mu nicméně valně nechutnal.

Po obědě kapitán se s nimi rozloučil zcela srdečně. Pil více vodky a byl velmi přátelský. Vojáci, stojící okolo selské kolesky, jež tu čekala již chvíli připravena, se dívali s ohromným úžasem na toto přátelské rozloučení. Kdosi z nich poznamenal:

„Hle, Němci s Němci drží… Všech nás, myslím, prodali…“

Sedlák, ze sousední vsi, zachumlaný v loktuši, ježto se silně ochladilo a začalo sněžiti, díval se rovněž po očku a podezřívavě na své cestující. Když upravoval koni houni a pomáhal zajatcům do vozu, tu rychle se shýbl a staršímu z nich, dle jeho mínění důstojníkovi, políbil uctivě a pokorně ruku a zašeptal:

„Brzo naši přijdou? Brzo? Už aby nás Bůh od moskalů osvobodil!“

„Učenej“ se zachvěl a řekl si:

„Slované!“

Když vůz se kymácivě rozejel, tu se mu zdálo, že kola vozu ironicky poskřipují: Slované. Slo-va-né! Slované!