Veliké dni/Část první/VI.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Když Perný opustil svého druha a procházel spojovacím příkopem k příbytku poručíka Nováka, tu náhle kdesi daleko na pravo vzplála raketa, jež ihned zase uhasla. Její matný záblesk osvítil i tvář tohoto hocha, jemuž připadlo, že se vidí v zrcadle a že je smrtelně bledý, krvavá víčka a hluboký stín že má pod očima, na čele veliké krůpěje ledového potu.

„Je to špatné znamení,“ řekl si s hloupou pověrčivostí, jakoby hledal záchrany a útěku od svého plánu.

„Ale musí to býti,“ upokojil se zase částečně a opět vykročil rozhodněji ku předu. Jeho všecky údy ovšem byly jako zdřevěnělé, ač jimi obíhala krev neklidně a horce. „Musí to býti! On tomu chce. A zabil by mne, kdybych to neučinil. Nemohu od toho utéci. Bylo by to zbabělé! A jak by to bylo podlé! Podlejší byla by už jen zrada. Snad jsem se mu ani neměl svěřovati, že uteču. Ovládl mne za ty dva dny naprosto. Podívá-li se na mne tak — tím svým pohledem, je zle se mnou. Cítím to, vím to. Pokořuje mne to poněkud. Jaký jen je to asi člověk! Myslím, že je filosof nebo něco takového. Bojím se ho — ale vím, že ho budu vždy poslouchati. Nemiluji ho — je příliš nade mnou. Ale kořím se mu — a vím, že mu budu vždy bezvýhradně věřiti. Hle, vídali jsme se spolu dříve, dívali jsme se na sebe, tak jsme si nějak důvěřovali. Podmaňoval mne nějak, toť jisto. Hypnosa je to snad? Ne, vždyť přece nebylo potřebí, aby mi vsugeroval něco z toho, več oba stejně věříme. Ale on má dalekosáhlé plány a myšlenky, jež mi připadají fantastické.

Kdyby se to vše špinilo — ale to by byla přece pohádka. Je to vše tak nereální! A přece mne jeho řeči strhují. Jsem mlád, toť vše. Můj dobrý bože — ale hnusí se mi krev! A on ji vlastně hlásá. Já jsem evangelík a on je — kdo on je? Kdož to však ví. Jistě nevěří v Boha. Hrozně se mi hnusí tato krev. Je to zákeřnictví! Je to konec konců těžký hřích. Ale on mi tak vše vysvětlil a tak vše přesně vypočítal. A chce tomu. A já mu věřím.“

Stál před Novákovým úkrytem. Sotva nahmatal na jeho dveřích cedulku, na níž obyčejně čítával za dne:

Leutnant Josef Novak.

Vstoupil rychle dovnitř. Bylo zde naprosté temno a čpělo zde lidským potem, jímž byla prosáklá pokrývka poručíkova. Perný nahmatal poličku, na níž míval Novák důstojnickou tašku a nějaké drobnosti. Byly zde cigaretty. Vzíti je? řekl si v prvním okamžiku Perný. Ale hned se hluboce uvnitř zastyděl.

„Hlouposti! Krásti někomu cigaretty! Ať příteli, ať nepříteli! Cigaretty!“

Hledal trpělivě dále.

Konečně našel, čeho potřeboval. Byla to příruční důstojnická taška, v níž se nosívaly zpravidla mapy, plány, zápisky, atd. Rakouští důstojníci nosívali ji zavěšenou na krku jako polní kukátka.

Perný ji rychle uchopil a okamžitě vyšel.

Venku opět totéž hrobové a mrtvé ticho. Ba ani z dálky neslyšel obvyklého ojedinělého praskotu nahodilých výstřelů.

Hoch byl roznícen svým úspěchem. Jeho rozhodnost rostla a jeho duch se napínal nyní jediným směrem. Nemyslel již na nic jiného, než na junácký úkol, jenž mu byl uložen.

Odtud je k úkrytu Kohoutovu nedaleko. Projdeš úzkou, blátivou chodbou, narážeje na její věčně vlhké zemité stěny. Zde již se začíná burkanovský les. A zde, několik kroků v lese, hluboko pod zemí je hejtmanova skrýš. Je to příbytek „nad poměry“. Prostorný, stěny vyloženy hladkými prkny, místo upěchované hlíny krásná podlaha, kamna, stůl, židle, lože na způsob pohovky — panské sídlo uprostřed této bídy. Byl tam kdysi hlásiti službu — a odešel, nesa na svých zádech fůru nadávek, již neví, pro jakou hloupost.

Stojí nyní nad hejtmanovou skrýší. Její okno je osvětleno, ač je maskováno chvojím. Dole uvnitř sedí při slabém světle malé petrolejové lampičky poloopilí Novák a Matějček. Hrají karty u stolu. Ostatní důstojníci asi spí na zemi. Na loži rozvalený hejtman Kohout. Zřejmě chrápe.

Perný se podíval na tuto skupinu velmi pozorně.

Ale pamětliv výstrahy, odvrátil náhle prudce tvář, odvázal těžký ruční granát od pasu. Bylo nutno vytrhnouti ještě zapalovač a syčící ďábelskou věc oknem vrhnouti dovnitř.

Ale pojednou uslyšel Perný praskot větviček a ucítil ruku, jež ho pevně uchopila za rameno.

Upustil granát a zapotácel se.

„Tiše!“ zněl rozhodný hlas.

„Ani sebou nepohněte! Seberte svůj granát rychle a pojďte ihned se mnou. Jinak vás okamžitě zastřelím.“

Tento hlas, mladistvý a vzrušený, jenž nezněl celkem nepřátelsky, byl Pernému znám.

„Nebojte se, vy bláznivý člověče. Co vám to jen napadlo! Co vám to napadlo! Vždyť na to je provaz!“

Perný mlčel. Neboť o čem měl mluviti? Co říci? Co vysvětlovati?

„Člověče bláznivý,“ začal opět hlas, „kdybych Vás nelitoval, tak Vás tu musím na místě skolit jako psa! Vy zrádče! Ale ostatně pojďte se mnou do mého Unterstandu. Je to hned vedle v sousedství. Jste vy mně to kabrňáci u čtyřky. A to si hejtman Kohout myslí, že má tüchtig vojáky. Fuj, vy bando! Co mám teď s vámi dělat? Postavit před soud? Oběsí vás, to je jisté. A mlčeti o tom? Hm! Přísahal jsem, jsem důstojník! Důstojnické slovo! Mordie! To přece také něco je!“

Perný pociťoval jen hrozný odpor k této novopečené „staré vojně“, k této jadrné dialektice, k této holedbavé zpupnosti mladistvé duše, svrchovaně povrchní a jalové.

Co se mnou učiní? myslel si po celou cestu, jda před ním do rayonu sousední kompagnie. Je to kadett Blažek, řekl si, odmítaje všecky pochyby. Ale jak se to jen mohlo státi? Co to znamená?

Přišli k příbytku Blažkově. Důstojník prudce strčil svého zajatce do dveří a obezřetně vstoupil za ním. Za okamžik rozžehl svíčku a posadil se, koleny se dotýkaje svého vězně, naproti němu na lůžku.

„Aha, tož jsem se tedy nemýlil. Pan jednoročák Perný od čtyřky! No, to je pěkné! To je výborné. Tak vy jste chtěl zákeřně zavražditi svého setníka a všecky důstojníky své setniny! A i mne! Vida! Co mne to jen napadlo, že jsem vyšel ven? Cákriš! Mohl jsem býti na hadry! Hahaha! To je znamenitý úlovek. Člověk vyjde odtamtud. Že už půjde domů. Mládenci — chudáci — spí nebo hrají karty. Trochu se poveselili tady v té Siberii. Jako by to něco bylo! Nu — vyjdu ven, stojím chvíli — a najednou slyším, jak se sem někdo štrachá. Myslím si: co to muže býti? Takové ticho! — nějaké hlášení v takovém tichu? To asi ne. A tu mi napadne: že jde někdo špehovat důstojníky? Ti chlapi tady jsou tak blbí, že jsou všeho schopni. Čekám tedy ve tmě, skryji se za větvičky a těším se, jaká to zas bude asi hloupost pánů vojáků. A ejhle, panáček přijde, kouká do okna, tváří se jako kakabus — a najednou si začne hráti s granátem. Atentát! Vida! A málem by i mne to stihlo. No, tak tedy děkuji! A už ho máme, už ho držíme za šos, hrdinu! Co na to můžete říci, Sie Einjähriger?“

Perný se pojednou mocně začervenal a podíval se přímo do Blažkových očí. Dívali se tak chvíli na sebe nepohnutě, až kadett přerušil, klopě oči, toto podivné mlčení.

„Nechte anarchistických komedií. Jste anarchista, že? Vy — vy jste si vzal do hlavy odstřelovati důstojníky? Nu, uvidíme, kolik jich do zítřka odstřelíte. Vy — vy jeden halamo! Ani se mi nehněte! Nebo vás zastřelím jako psa. Za chvíli zavolám ordonance a dám vás pod bajonettem a s příslušným raportem poslati panu hejtmanovi Kohoutovi, aby si na vás smlsl. A buďte ujištěn, že si smlsne, pan hejtman! Teď mi budete jen zodpovídati otázky, které vám dám a které si pak zapíši. Žádné omluvy, ani výklady, mluvte co nejstručněji! Rozuměl jste?“

„Ano,“ řekl Perný pevným hlasem své první slovo.

„Nuže,“ začal Blažek, „měl jste v úmyslu zavražditi hejtmana Kohouta a ostatní důstojníky?“

„Měl!“

„Cože?“ vykřikl přímo Blažek, až se sám ulekl svého hlasu. „Opakujte mi to ještě jednou! To přece není možné! Co to jen povídáte? A u soudu se chcete také takto přiznati?“

„Ano!“

„To bude ovšem vaše smrt. Dále s vámi nebudou mluvit. Oběsí vás všem pro výstrahu. No, ale co vás to napadlo? Vy jste anarchista?“

„Ne!“

„Jak to, ne? Proč tedy jste chtěl něco takového udělat? A řekněte mi: udělal byste to, kdybych vás byl nezadržel?“

„Jistě!“

„A proč?“

„Neměl byste se tak ptáti, pane kadette!“

„Nerozumím vám. To jsou nějaké hádanky!“

„To nejsou hádanky! To je vše příliš jasné a zřejmé. Divím se Vám, že to nemůžete pochopiti!“

„Zakazuji vám takto se mnou mluviti! Nemluvíte se sobě rovným. Nejsem pastucha ani obecní učitel, rozumíte?“

„Nemusím mluviti vůbec. Ostatně vidím, že je to zbytečno. A mně je vše lhostejno. Není, o čem s vámi mluviti. Přiznal jsem se, chcete-li, mohu vám to opakovati. A o více se vám snad nejedná. Dostanete zlatou medaili — za chrabrost, pane kadette!“

„Mlčet!“ řekl mladistvý důstojník prudce a podíval se ostře na hrozného provinilce.

Ten seděl již zcela klidný a vyrovnaný na okraji postele. Pozoroval chvílemi plamen svíčky a stín na stěně, vylepené vlhkým balícím papírem. Pojednou zpozoroval mezi několika fotografiemi, připíchnutými napínacími hřebíky na stěně, podobiznu mladé dívky a dlouze na ni utkvěl očima.

„Znám tuto dívku,“ řekl posléze měkce. „Jak přicházíte k její podobizně? Znám ji z Prahy. Studentka! A je od nás.“

Kadett Blažek se na něj náhle podíval zvláštním pohledem:

„Očekáváte od tohoto faktu — ale kdož by vám ostatně věřil — něco pro sebe?“

„Nikoli, pane Blažku. Nikdy jsem na nic takového nepomyslel. Ještě nedávno mi psala, abych Vás pozdravoval. Ví, že jsme blízko sebe. Neučinil jsem tak. Nerad mluvím s českými lidmi, kteří si zasloužili v této válce velké stříbrné medaile rakouské. A teď, když jsem tak pojednou uviděl tuto fotografii českého děvčete, Haničky, s níž jsem vyrůstal a uličníkoval, tu mi napadlo, že bych směl snad poprositi vás, abyste ji ode mne pozdravoval. A ona nechť vyřídí ode mne pozdrav české zemi!“

„Pozdrav…“ zašeptal Blažek.

„Je to přece nepatrná věc, o níž vás tuto prosím. Ostatně, je to poprvé a naposled. Myslím, že vás má Hanička ráda, měl byste jí tedy něco vyříditi ode mne, snad jí způsobíte trochu radosti. A nyní, myslím, pane kadette, abyste ukončil nějak moje celkem trapné postavení.“

„A vy jste chtěl opravdu nás všeckv zabiti? Roztrhati granátem?“

„Ano, pane! Ostatně jsem vám to již řekl. Nechápu…“

„I mne?“

„I vás! Přemýšlel jsem o tom dříve. Pravda, i vás! byť s těžkým srdcem. Musel jsem to učiniti!“

„A kdo vám to poroučel?“

„Hm! To by vás nezajímalo. A mně by to neposloužilo. Ostatně mi to poručilo moje české svědomí!“

„Domníváte se, že byste tím pomohl Rusům?“

„Ovšem!“

„Jste tedy Rusofil!“

„Ovšem!“

„A myslíte, že ti Rusové stojí nám Čechům za to, abychom…“

„Ano. Ale my věru nestojíme za to, aby kdy brali na nás ohled. Měli by nás zabíjeti v první řadě. A neměli by s námi dělati cavyků. Jsme prasata, jak říká můj dobrý přítel, hejtman Kohout!“

„Nu, já nejsem vašimi Rusy nikterak nadšen. Jsou to svině moskalské!“

„Pane kadette, příliš jste se učil u hejtmana Kohouta. Já vím, že to ani tak nemyslíte.“

„A poslyšte vy, vy si opravdu myslíte, že když to Rusko vyhraje, že dostaneme samostatnost?“

„Ovšem! Rusko, Francie, Italie, Anglie! Německo nám jí nedá! A Rakousko! Nu, nebuďme bláhoví a nemluvme raději! Škoda slov. To ví nejmenší dítě u nás — a ošklíbá se jako po kyselém jablku, když mu řekneš slovo „Rakousko“. Jako kluk jsem všude mazal špinavé barvy černožluté na erárních budovách u nás ve městě.

Tak! Instinktivně! A když město zaplanulo v našich barvách! Všecko zajiskřilo, rozkvetlo! Nepodceňuji mluvy barev a praporů. Černý a žlutý má vždy na svědomí něco nečistého, zločinného. To jsou Habsburci! To jsou jejich barvy! Pod tímto praporem rdousili staletí náš národ. Nyní jej pod ním ženou proti Slovanům. A blbý, a zotročelý, a prodejný národ jde! Jako zvíře na porážku. Raději zemříti!“

Po jeho slovech bylo opět ticho.

Kadett-aspirant Blažek seděl nyní ztrápeně a hleděl kamsi do rohu těsného úkrytu.

„Neměl jste mne přerušovati,“ řekl náhle Perný určitým a klidným hlasem. „Byl bych vykonal veliké dílo!“

Kadett Blažek zdvihl hlavu a podíval se naň tázavě.

Ale Perný dlouho neodpověděl. Našel na stole nůžky a ustřihl knot čadící svíčky. Posléze vztáhl ruku k svému sousedovi a řekl s náhlou rozhodností:

„Pane kadette, pojďte se mnou! Jste český člověk, jako já. Hodnost důstojnická vás na čas desorientovala! Vím, že jste dobrý člověk a dobrý Čech. Mluvil jste ke mně snad proto tak příkře, že jste nevěděl, co ve mně je! Pojďte se mnou!“

„Kam?“ zašeptal Blažek úzkostně.

„Do Darachova!“

„Cože? Tam jsou přece Rusové!“

„Nu ano! K Rusům!“

„Ne! Ne, ne, ne! Co si myslíte? Jsem důstojník! Ta ostuda! Zradit své kamarády, s nimiž jsem šel do pole!“

„A bojovati proti našim osvoboditelům! Dáti se zabíti pro Rakousko!“

A hlas Perného, jenž ponenáhlu a potichu ovládal celou situaci, se vzrušeně rozechvěl a nabýval pathosu.

„Ne, milý hochu,“ řekl náhle zcela měkce kadett-aspirant Blažek. „Ne, ne! Nebylo by to čestné! Přísahal jsem. Jak bych se mohl potom podívati do očí Novákovi, Mackovi, Matějčkovi, ba i tomu výbornému Binkovi? A důstojníkům naší setniny? Co by si o mně pomysleli? Napsali by o mně v rozkaze, který by se četl všemu mužstvu, že jsem zběh a velezrádce. Pronásledovali by mé rodiče a všecko moje příbuzenstvo. Zabavili by jim majetek. A Rusové to nevyhrají, uvidíte — a já bych nesměl nikdy domů. A po uzavření míru by mne Rusové stejně vydali — a zde mne pověsí! A ne, nepůjdu! A já neopustím své kamarády. Teď jsme spolu všichni pili a bavili jsme se — a nyní takto zákeřně je opustit, zradit! Co pak nemám čest v těle? Vojenskou čest? Až vy budete tak dlouho na vojně a až budete důstojníkem, poznáte, co je to. Hanička by na to divně koukala, že místo na dovolenou jdu do Ruska, odkudž se vrátím bůhvíkdy. Ostatně, mám zaručeno, jak mne přijmou? Ti moskali jsou mizerové. Jednou k nim přeběhl jeden z našich infanteráků a před svými dráty ho zastřelili, ač na ně mával bílým šátkem.

Až přijdou a zaberou toho víc, to bude něco jiného! Jako zabrali čtrnáctý maršbatalion, sotva vystoupil z vlaku. To bych si ještě nechal líbit. Ale přímo zběhnout! Víte, já vám něco řeknu! Vždyť já tu vojnu tak nežeru. A s tou medailí to byl vlastně švindl. Já bych proti tomu nic neměl, kdybych se podíval do Ruska! Ale docela nic! Já bych byl rád! Víte, takhle někam do Tiflisu. Viděl jsem ještě nedávno na dovolené doma ve staré Zlaté Praze obrázky odtud. Musí to býti velmi zajímavé. Konečně i dostudovat by tam člověk mohl a najíti slušné místo. Dost možná, že bych po absolutoriu stejně musel za chlebem odtud do Ruska. Tož, ono by to vše nebylo zlé. Ale…“

„Ale…?“

„Když, prosím vás, to nejde!“

„Proč to nejde?“

„Nejde to! Víte, já vám něco řeknu: Kdo tam chce jíti, ať si tam jde. Já — já ani neceknu. Ale já — nu já však nepůjdu!“

„Ale proč?“

„Víte, běžte si, běžte si! Nesvádějte mne. Můžete jíti třeba hned. Já o ničem nevím. O ničem! Rozumíte? Ani o atentátu. Přísahám vám při Haničce, že se nikdo nikdy nic nedoví. Jsem přece také český člověk, že ano?“

„Také český člověk…“ opětoval Perný se smutným úsměvem.

„No tak vidíte! A chtěl jste mne zabít! Měl jste to svědomí! A víte, že mluvím s Haničkou! Vy jste fanatik, viďte?“

„Nevím…“

„Poslyšte, jděte již! Jsem unaven. Chce se mi spát. A dělejte si, co chcete! Jen když to nebude na úseku naší setniny. Tomu sprosťákovi Kohoutovi by neškodilo něco vyvést! Ale granát mi dejte! Nedopustím, aby se takto zabíjeli naši lidé. Jsou to také Češi. I z hejtmana Kohouta může býti jednou dobrý Čech. To by bylo zákeřnictví. Buďte rád, že jsem vám to překazil. Ostatně mohl jste při tom zařvat také! Docela krásně! Věřte mně! A podruhé nedělejte hlouposti!“

„Jdu, pane kadette. Zde máte svůj granát. Mohl bych si dojíti pro jiný ve střílnách, ale již ho nepotřebuji. Bude brzo jitro, věc by neměla smyslu. Leda, že bychom my, Rusofilové, se mohli radovati z toho, že Rakušané ztratili pět vynikajících důstojníků. — Jdu, pane Blažku. Pozdravujte ode mne Haničku Dostálovou. Řekněte jí, že já budu psáti až z Ruska. A vy, pane kolego z techniky, co vzkážete do Tiflisu? A jak se budete tvářit, až se v Rusku sejdeme? Ale nechme ironie. Děkuji vám. Který pak český důstojník, který pak český hochstapler — je jich tu osmdesát procent! — by ihned byl schopen jisté velkomyslnosti, ač nevím, je-li to v této mravní a národní situaci správné slovo! Děkuji vám, kolego Blažku! Pozdravujte Prahu, pozdravujte české studentstvo, českou intelligenci, české pány politiky, nu, pozdravujte jen tu českou zbabělou sebránku, sedící u koryta a sloužící břichu, otrockou a zbídačelou. Nechtěl bych se ani po smrti — myslím to doslovně — vrátiti do země takto zpotvořené! Tam musí býti jiní lidé, jiný vzduch! Nehněvejte se, že užívám tak příkrých slov. Myslím to velmi vážně. V takových okamžicích slova mají svůj skutečný smysl. Nejsou ani nadávkou. Nu, mějte se tu dobře, pokud je to vůbec možno. Přál bych vám jen, abyste se tu nezalkl hnusem a špínou. A zejména bych vám přál mnoho Rusů, mnoho Rusů! a co nejdříve. Na zdar! A na shledanou! To jest: do svidanija!“

Perný vstal a podal mladému aspirantu rakouských důstojnických hodností ruku.

„Pane kolego!…“ zašeptal ještě mladičký důstojník, celý bledý.

„Co?“

„Nic…! Buďte s bohem!“

Perný se chvíli na něj díval a na jeho rtech ustrnula zřejmá prosba: Pojďte se mnou! Když však již nic se nepohnulo, tu se obrátil a vyšel rychle ven.

Za okamžik již zmizelo i titěrné světýlko, jež probleskovalo skulinou dveří z příbytku Blažkova.

Několik travers a bude teď opět v rayoně své setniny.

Perný zhluboka vydechl. Ušel smrti? Nebylo to všecko hloupé? Nebylo to vše zbůhdarma a nicotně pokaženo? Co mu řekne jeho druh na stráži? A je-li tam ještě? Zda nepodnikl něco na vlastní pěst? Oh, prokleté srdce člověkovo! Mohl přece toho Blažka probodnouti! Mohl ho zaškrtiti! Mohl ho… eh!

Kolik je asi hodin? Nemá hodinek, ač by je měl míti jako inspekční poddůstojník! Poddůstojník! Jaký že on je poddůstojník! Vše je směšné a nicotné! Vše se propadlo! Zbývá již jen něco, co z daleka nebude s to se měřiti s původním plánem.

Vystoupil ze zákopu a prodíral se mezi strážemi a drátěnnými překážkami k „svému“ místu. Noc byla ještě hluboká a neproniknutelná. Tichá a zádumčivá. Večer, Štědrý večer, již dávno, dávno prošel. I půlnoc snad prošla. Snad bude brzo den. Jaký to bude den! Bídný, prokletý, šedivý — ošklivý den! Kéž by se tato noc raději prodloužila do nekonečna! A splynula s věčností — kde není těchto ozbrojených lidí, rozvrstvených na národy, raçy a třídy! Kde není vůbec lidí! Neboť, kdo jsou to lidé?