Veliké dni/Část první/IV.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

„Učenej“ stál dnešní noci opět na stráži, ovšem na jiném úseku.

Také dnes byl Feldruf Prag a Losung Patrontasche.

Dnes však byl Štědrý večer.

Dostal od feldwebla hrst sušených švestek a dvě sportky.

Jinak den se začal jako obvykle. Ráno vstal časně. Spal vůbec bídně po všechny dny svého pobytu na frontě. Po celý měsíc prosinec nespal však vůbec. A dnešní noci po službě, kdy se těšil na teplý všivý pelech v „dekunku“, kdy si představoval, že se dočista skácí jako podťatý strom a ihned usne — nic. Rud před očima, oheň, síra, zelený, žlutý, modravý plamen — jiskry, jiskry — neví, neví, co to je! Je to šílenství? Pomatenost? Naprostá únava nervů a obrovské vysílení? Leč co dělat? Co dělat? Na lékaře nesmí ani pomyslet. Dědek by ho uvázal. Promluvit s dědkem? Snad by… Ne, dědek nic nepochopí. Dědek nepochopí a nepochopí. Vysmál by se mu. A potom je politisch verdächtig! Ani mluvit s ním přece nebude. Ostatně, jaké hloupé řeči! Byl přece sem poslán proto, aby zde chcípl. Neposlali ho sem přece jako vojáka! Nesmysl — on a voják. Odvedli ho, uznali zdravým, prohnali ho v Szolnoku po pustách, mlátili jím o zemi „nieder, auf, nieder, auf!“ Potom přišla marš-kumpačka, lajtnant Schwarz, sprostý buršák odkudsi z Budějovic, oh, jaké sprosté zvíře! A konečně zde u Burkanova, nový pán a nový velitel, požírač jednoročních dobrovolníků! Hejtman Kohout!

Dnes ráno přišel k němu ke střílně.

„Sie sind ein Scheisskerl und ein Hund und ein Kossack! Haben Sie verstanden? Sie Einjähriger?“

„Učenej“ chvíli mlčel.

„Haben Sie verstanden?“

Nic.

„Verstehen Sie nicht deutsch?“

„Ich verstehe alles,“ řekl konečně zmučený „učenej“.

„Also! Zweimal Dienst — heutige Nacht! Sie — Schuft!“

Hejtman Kohout poodešel za traversu, odkudž k „učenýmu“ doléhal znovu jeho hlas, jeho jadrná čeština:

„Vy prasata, svině svinský, všecky jste stejnej dobytek, psi prašiví, tohle je v pořádku šišarta? Já vám dám štědrej den, vy svině. Všecky nadělím, až budete dělat do kalhot, svině. Všecky jste stejné svině od jednoročáka až k feldweblovi, jen byste žrali; nač myslíš, ty červenej pse, na menáž, viď, ty smrade! Co křivíš tu držku, jakobys dvacet let nežral, dobytku! Ale já vás naučím, já — vás — naučím! Budete lítat, až z vás bude vaše shnilý maso odpadávat, vy luzo svinská. Vy kozáci!“

„Učenej“ se již ani neusmál. Ještě před měsícem se nesmírně bavíval touto hejtmanskou dialektikou, pohrdavě ho měřil, kdykoli ho sužoval, sekýroval, proháněl po zákopech. Ještě před měsícem sedával večer s ostatními vojáky a vypravovával po celé dlouhé hodiny vděčným ubožákům o všem možném, co mu na mysl připadlo.

To mu vyneslo jakési uznání a titul „učenej“. Byl to zejména Liebermann, jenž s něho nemohl očí spustit. A byl to Liebermann, jenž za něj leckterý kus práce udělal, došel mu pro vodu na kávu.

„Učenej“ se ujal Liebermanna, neboť mu bylo líto této podivné a pomatené dobroty.

„Je to pomatenost nebo je to svrchované chytráctví?“ říkal si často, přemýšleje o bledém, asi čtyřicetipětiletém již vojákovi se šedivýma, kalnýma očima, s vystouplým, hubeným, ale nápadným nosem, velmi bledým, jaký mívají mrtvoly, na jehož špičce věčně se mihotala vlhká, zábavná kapička jako v libelle.

Liebermann nosíval ustavičně pod kabátem velké nůžky na stříhání drátu.

„Proč to nosíte stále s sebou, Liebermanne?“ tázal se jej jednou „učenej“.

„To musí být,“ odpověděl vážně starý voják. „Až ti Moskali přijdou, musí se stříhat. Mnoho stříhat! Naše dráty! Aby k nám přišli!“

„Vy jste Němec, Liebermanne?“

„Mir ist olles eins. Čech, Němec, Deutsch! Ale radši jsem Čech. Protože jsem z Čech. Z Mostu. Horník.“

„Jste ženat?“

„Neměl nikdy ženskou! Neměl! Mou duši!“

Od té chvíle se stali přáteli ještě věrnějšími.

Ovšem nebylo dne, aby hejtman Kohout Liebermannovi hrůzně nevyspílal nebo ho nespolíčkoval. Býval velmi často uvázán ke stromu.

Toto strašné a vysilující mučení snášel bledý voják mlčky, pouze jeho mrtvolná tvář se stávala vždy ještě bělejší a zsinalejší. V těchto okamžicích nesměl se „učenej“ k němu přiblížiti. Těžko by snesl toto mučednictví, toto nesmyslné týrání bez příčiny a důvodu.

Oh, sám býval v oněch okamžicích, kdy vojáci odváděli takového Liebermanna do lesa — do lesa velmi nejistého a ustavičně ostřelovaného Rusy — jako když jej zbijí nebo po zemi vláčí. Tyto dny bývaly hrůzné a ničivé. Bytost jeho byla rozlomena v zoufalství a ve vzdor. Buď někoho zabít nebo zabíti sebe. Zabíti ovšem hejtmana Kohouta. Ale situace vždy jej vytáhla z této nálady a z těchto plánů. Přijdou prý Rusové, říkalo se všeobecně. Proto se prý Burkanov tak horečně opevňuje, protože je strach z ruské ofensivy. Důstojníci si prý povídali, že v nejbližších dnech budou Rusové útočiti. Tehdy snad přijde osvobození. Smrt, ranění, zajetí!

„Učenej“ se chvílemi nepoznával.

Připadalo mu často v těchto prosincových dnech, že ho opustila zcela jeho duše. Jsem jako žalostný hadr ze zmučeného masa na nejisté kostře, vše to udržuje pohromadě smutný zbytek potrhaných nervů. Nezbláznil-li jsem se dříve, když mne zavřeli v blázinci, zblázním se jistě nyní, zde, v tomto hrozném blátě, říkával si denně.

A dny míjely se smutnou jednotvárností hrůzy a utrpení. Viděl nešťastný listopadový útok Rusů na burkanovské předmostí, viděl každé chvíle ruské přeběhlíky, mladé, zdatné a vykrmené chlapíky — zbabělce, kteří šli do Rakouska a do Německa na porážku hladem, viděl také jiné chlapíky, jednoroční dobrovolníky z Prahy, známé studentské tváře z kaváren, kterak si dobývají stříbrných medailí, mluví mezi sebou německy a těší se na onen krásný okamžik, kdy budou povýšeni na kadety a zamění sprosté jablíčko z plechu za jablíčko zlatem prošívané!

Slýchával hovořiti často kadeta Matějčka:

„Za tři měsíce budu fähnrichem a na dovolenou přijedu již v černé důstojnické čepici. Velkou stříbrnou mám, jestli bude nějaká mela a podaří se mi na ty moskalské svině nějak vyzrát, možná, že přijedu na dovolenou se zlatou — a možná, že mne budou mimo pořadí dělati lajtnantem. To by Fanči koukala!“

A jiný, mladičký kadet-aspirant Blažek, o němž se říkalo, že je dobrý Čech a dobrák na mužstvo, sám často říkával „učenýmu“, když si povšiml jeho jednoročáckých odznaků:

„Dělali jsme špatnou politiku. Teď se to na nás mstí. Nedůvěřují nám. Poslední honvéd má pro ně větší cenu, než český důstojník. Dělej co dělej, nech se třeba rozsekat, pořád ta nedůvěra. Nešťastný osmadvacátý pluk. Ten nám to provedl! To je ostuda!“

Kadet Blažek byl posluchač české techniky a „učenej“ ho vídával v Praze v „Unionce“.

Byla zde také řada českých učitelů. Tito nebožáci dělali divy ve svém „rakušanství“, jakoby chtěli odčiniti nějaký svůj prvotní hřích, „Učenej“ dostával horečku, vzpomněl-li někdy na ně.

Učitel Macek, kadet, uvazoval a uvazoval. Činil tak proto, aby se zalíbil Kohoutovi. Ale tímto ovšem nikterak neušel tomu, aby mu Kohout aspoň obden neřekl: Sie — indolenter Kerl!

Učitel Macek tedy zkusil to dále. Špehoval a udával Kohoutovi rusofily. Lezl za jakýmsi černým Žídkem ze sousední setniny, o němž se říkalo, že byl německým žurnalistou v Praze a že bude jmenován náčelníkem propagandy jistého vyššího útvaru. Zřídili spolu černý kabinet pro celý první polní prapor.

Tento učitel Macek, jakmile se dověděl, že „učenej“ je politisch verdächtig, věnoval mu zvýšenou pozornost.

Jediný člověk, jenž poněkud byl schopen rozhovoru, byl lajtnant Novák, hospodářský správce a Sokol odkudsi z venkova.

Ten říkával v důvěrných chvílích přitlumeným hlasem:

„Kdyby mne Rusové zajali, mám s sebou sokolskou legitimaci.“

Jinak byl nesmírný a hrozný soumrak nad tímto úsekem prvního batalionu. Vojna rozlámala všecky tyto bytosti do základu, rozrušila osnovy jejich charakterů a rozleptala dokonale jejich duše. Nevědí, co činí, říkal si často „učenej“, aby je mohl aspoň omluviti, aby mohl aspoň sám sebe poněkud utěšiti.

Je to konec? říkával si často v zoufalém přemýšlení. Což opravdu takto vypadáme? To jsme my? Kadet Binke, Němec odkudsi z Karlových Varů, byl mu milejší. Choval se k mužstvu poměrně laskavě, o svoje povýšení se valně nestaral, proti Rusům se nevypravoval, ani se na ně nekasal, naopak varoval před jejich podceňováním, věřil ovšem pevně ve vítězství Německa. A na své české kolegy a na jejich Rakušanství, on Velkoněmec, se díval nakonec s pohrdáním. Jeho svátkem bylo, když přišli občas na úsek říšskoněmečtí důstojníci, s nimiž si rád pohovořil. Jinak mu byli protivní všichni ti Rakušané, ať Poláci, Češi, Maďaři, Chorvati, Taliáni, Rumuni a Rusíni, či Vídeňáci. Jeho orientace byla: Berlín. Tento kadet Binke si několikráte povšiml zádumčivého jednoročáka, o němž se vědělo, že je politicky podezřelý — i několikráte s ním promluvil. Kdysi se ho ptal:

„Proč jste politicky podezřelý?“

„Jsem Čech!“

„Chcete tím říci, že všichni Češi jsou velezrádci?“

„Nechci tím nic zvláštního říci.“

„Kdo jste v civilu?“

„Spisovatel!“

„Politický?“

„Snad nikoli. Literát. A také žurnalista.“

„Jste radikál! Chcete zbořiti Rakousko?“

„Kdybych mohl něco zbořiti, zbořil bych každou lež, každé násilí, každou nespravedlnost. Každý hřích proti přírodě.“

„Mluvíte velmi pěkně. A chytře. Dejte si na sebe pozor. Mohl byste přijíti o krk!“

„Je mi lhostejno, oč přijdu já, pane kadete. Je mi vůbec, zdá se, vše lhostejno. Nikdo o nic nepřijde. Ti, kteří ničeho nemají, nemají co ztratiti. Ostatně, z prachu jsme vzešli a v prach se obrátíme.“

„Nu dobře. Vezměte si tyto cigarety.“

Kadet Binke mu podal hrst cigaret, ale v jeho obličeji žil výraz člověka, jenž podává něco zajímavému zločinci, který bude zítra popraven. „Učenej“ vzal cigarety, a ač dávno nekouřil a byl hladov po tabáku, donesl je Liebermannovi.

Jindy k němu přišel Binke opět až k „dekunku“, vyvolal si jej a řekl mu:

„Hovoříte a čtete dobře francouzsky?“

„Ano!“

„Mám zde francouzský román od Maurice Barrésa. Je to povídka o malé dívce z Met, do níž se zamiluje Prušák. Coletta Baudocheová. Jde tu o Elsasko a o lásku. Půjčím vám to a řeknete mi o tom svoje mínění.“

„Znám tu věc. Ale budu vám nesmírně vděčen, půjčíte-li mi tu knihu, abych ji zde mohl důkladně znovu pročísti.“

Když se s ním za několik dnů opět sešel, tu „učenej“ mu vrátil knihu s neskrývaným pohnutím.

„Způsobil jste mi, pane, první velikou radost, již jsem zde zažil za dobu těch několika hrůzných týdnů, tak čistě a krásně. Děkuji vám.“

„Dobře,“ řekl kadet, „ale vaše mínění?“

„Smím vám je říci?“

„Mne se nebojte. Nejsem Čech. Jsem ze starosaské rodiny.“

„Jsem ovšem pro Colettu Baudocheovou!“

„Ale jděte! Vy jste šovinista. Ten Prušák, jenž si chce vzíti malou Colettku, je přece jen vyšší, je lidštější typ, než vaše tak úzce determinovaná patriotická slečinka francouzská. Přes všecku nacionalistickou tendenci, s níž pro ni horuje monsieur Barrés, nelíbí se mi ta děvečka. A je tu Prušák, který touží překlenouti slušný most přes Rýn.“

„Pane kadete, smím-li býti trochu drzý, tu se mi zdá, že váš Prušák chce pouze hezkou Francouzku anektovat právě jako jeho otec anektoval Alçasse-Lorraine.“

Kadet Binke pohlédl tentokráte ostře na jednoročáka, neřekl nic a prudce odešel. Ale nemstil se mu. Nikdy mu Binke neukřivdil ani po tomto rozhovoru, ač zřejmě nevyhledával již příležitosti k rozmluvě. Stáli proti sobě čelem k čelu, velmi otevření a velmi poctiví nepřátelé.

A konečně zbýval ještě jeden člověk, o němž „učenej“ přemýšlel dnešní noci. Byl to druhý jednoročák u setniny, svobodník Perný.

Býval to mlčenlivý hoch, jenž jako všichni, trpělivě zakoušel všecka příkoří od hejtmana Kohouta. Byl nedůvěřivý ke všem, s nikým nemluvíval důvěrně. Ale „učenej“ postřehl ve výrazu jeho tváře jakési tiché, ale určité odhodlání, jež muselo již dávno v něm uzráti. Vídal ho státi u střílen a bedlivě pozorovati terén před rakouskými zákopy, vídal ho, kterak s dalekohledem, vypůjčeným od poručíka Nováka, svého krajana rakovnického, stával na dělostřeleckém pozorovacím punktu a pozorně obzíral ruské zákopy, táhnoucí se před nimi ve vzdálenosti asi tří kilometrů přes cotu Mohylu k Hajvoronce. Scházíval se s ním na těchto místech často a oba se vždy na sebe podívali s pátravou pronikavostí.

Také Perný studoval techniku. Vypravoval kdysi „učenýmu“ s lhostejnou ledabylostí, že měl býti odveden k dělostřelectvu, ale zařídil to tak, aby zůstal u pěchoty. Myslí o sobě, že má souchotiny. Do školy se ani nehlásil, ale hlásil se do marškumpačky dobrovolně. Důstojníkem nechce býti. Je to nějaké pitomé nedorozumění, že ho učinili svobodníkem. Nerozumí přece vůbec ničemu z vojenského řemesla. Nechce pro sebe nijakých výhod. Ani po dovolené netouží. Nemá doma nikoho, je úplný sirotek. Jakýsi bohatý strýc ho vydržoval na studiích. Nyní je zde a nejraději by byl prostým vojákem. Nechce ani nijaké hodnosti, ani medaile, ani dovolené! Nic. Snad bude brzo konec války.

Jeho bledá, téměř prozelenalá tvář byla vždy nesmírně unavena, když chlapec mluvil o těchto věcech.

Ten člověk asi pomýšlí na sebevraždu, říkával si často „učenej“, když se zamyslel nad mladým studentem. A možná, že i na horší věci.

Tak mu v této chvíli rychle jako na plátně přeletěli tito lidé a přeletěly i přesmutné a ponižující dny. Věděl, že to vše, co žije a co musí viděti vůkol sebe, je nejhroznější potupa a otroctví, jaké kdy může prožíti člověk. Někteří chodili tímto blátem, jež se jim lepilo na tělo i na duši, jako živoucí mrtví, čekajíce, až někdo odklidí jejich nicotné pozůstatky. Druzí se sžírali marným vztekem a vzdorem, klnuli každému nově přicházejícímu dnu, jenž byl vždy ponurejší a ponurejší. Jiní, vidouce, že nemají dosti síly podívati se hrůze tohoto zotročení přímo a neohroženě v tvář, zavřeli pevně oči — a vegetovali, jak se dalo, pili rum, „fasovali“ cigarety, dostávali medaile, jezdili na dovolenou. A ovšem ti další neostýchavě se přizpůsobili a přemnozí se dali přímo do služeb tomuto peklu. Lstivě sloužili svým pánům, lámajíce perversně v sobě vše kořenité, zdravé a původní. Psávali domů německy — nějakému starému tatíkovi od Rakovníka, či od Čáslavi, jenž běhal s lístkem po vesnici a hledal někoho, kdo by mu to přeložil.

A nad nimi všemi, dobrými, zlými, hloupými, chytrými, vládla plavá, vepřová fysiognomie hejtmana Kohouta.