Veliké dni/Část první/II.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Na poli za školou v poddajné půdě byly vykopány v zemi „díry“, „kryty“, „dekunky“, „zemljanky“ — jak chcete!

Několik schůdků do podzemí, kde byla více méně prostorná místnost, buď zcela a hluboko v půdě nebo z poloviny, jejíž střechu tvořily pokácené kmeny haličských bříz, propletené a spojené chvojím, lepenkou, třískami nebo suchým drnem, přikrytým ještě vrstvou hlíny.

Rozvědčíci i se zajatci se zde zastavili. Někteří shodili obtížné tlumoky a usedli na ně. Stráže — jejich bratří — je vítaly radostně a volaly na spící do niter zemljanek, aby připravovali čaj.

„Tak co, máte něco?“

„Dnes téměř nic! Dva blbé pleňasy.“

„Čechy?“

„Čechy!“

„Co vypravují?“

„Zatím nic. Nu, podívejte se na ně!“

„Vzbuďte praporčíka! Jděte někdo pro praporčíka!“

„Počkat! Vařte nejdříve čaj! To se vám to zde chrnělo, ulejváci!“

„No, no! Kdo je ulejvák? Dnes vy, zítra my. Nechte si takové řeči a neotravujte stále.“

„Dejte pleňasům čaj, aby se jim rozvázaly huby.“

„Odkud asi jsou?“

„Všecko zvíš, jen se dočkej. Sakra, to je doba! Co dělá ten smrad Šimůnek, že není s tím čajem hotov? Hoši, je mi zima!“

„Tak měj rozum! Copak si ten čaj nadojí?“

„Pleňasi“ seděli tiše a zádumčivě na příkopě vedle sebe jako dva kluci, které chytili na luskách. Občas někdo z rozvědčíků škrtl sirkou a posvítil jim do tváře. Byly to blátem a špínou zmazané obličeje, žalostné rysy smutných lidských zvířat, němá tvář, nic neříkající, unavená a resignovaná. Seděli zde tupě a neúčastně jako boží hovada. Ničeho nechápali, nebyli s to — nic z toho všeho, co viděli kolem sebe a co je od samého počátku patrně zcela ohromilo a co si neuměli a neuměli srovnati ve vypleněných mozcích a uštvaných duších.

Ostatně stále byla tma. Tito nepřátelé se vlastně ani neviděli.

Několik čilých a situaci ovládajících velkých mužských postav v mohutných ruských zimních čepicích, „papáchách“, jež uměly lidské tělo proměniti v zjev monumentální a dva „lapená“ trochu ohnutí jako „skrčená“, s nestvůrnými hadrovitými čepicemi na hlavách, s nichž do tmy občas problesklo „jablíčko“ s F. J. I.

Tak se zde mísili tito lidé v čiré tmě v jedinou lidskou hmotu, v níž proudila táž krev.

Posléze zachrastily kotýlky.

Šimůnek rozdával u kuchyně čaj. Vařil již ranní snídani pro všecky. Noc pokročila a z nesmírného východu vystupovalo ponenáhlu nevelké světlo. Přicházel den.

Z polozbořených chalup darachovských nebo z neúpravných, místy téměř propadlých a již jistě starých zemljanek začaly vylézati další lidské bytosti. V dlouhých pláštích, v nichž patrně spali, s mrzutým výrazem ve tvářích a jistě s kletbou v duších nad tím, že je opět další den, další den války, zarojili se Rusové kolem polních kuchyní.

„Čaj, čaj, čaj!“

Celý Darachov hlaholil tímto slovem v této hodině.

Také „pleňasi“ hltavě lokali tmavou, horkou tekutinu, notně oslazenou. Kdosi jim podal obrovský kus chleba, černého, vonného ruského chleba, do nějž se dravě zahryzli jako zvířata ve zvěřinci v čas krmení.

A po celou dobu, co takto podivuhodně a energicky jedli, mladičký ruský vojáček, z nováčků, kteří včera teprve přišli odkudsi z předního ruského zápolí, seděl nepohnutě jim naproti a díval se a díval se.

Jeho oči byly přeplněny takovou nesmírnou zvědavostí, takovou touhou proniknouti do bytostí těchto šedomodrých, cizích lidí, že připomínaly oči dítěte, jež poprvé vidí živou kočku nebo psa.

„Já dojdu pro praporčíka,“ prohlašoval hlasitě v hloučku Skála.

„Tobě do toho nic není!“ bránil se četař Houdek. „Já mu to přece musím hlásiti.“

„Ale, jsou to nějací nekňubové. Slova z nich nedostaneš.“

„Nu, což! Teď se napili čaje. Jen jich nech! Budou mluvit! Až to všecko nebude ani pravda. Někteří žvaní, až je z toho nanic.“

Četař Houdek, starodružinník, mávl rukou sebevědomě a šel ke školní budově krokem houpavým, trochu koketním. Býval účetním u bohatého kyjevského Čecha, továrníka hospodářských strojů, býval vždy velmi elegantním mládencem na Bibikovském boulevardu, měl lesklé černé vlasy a lesklé černé oči. A měl nyní georgievský kříž a naději na praporčíka za chrabrost. Byl frajer a „kluci“ ho měli rádi. Neboť byl z Prahy a nedal pokoje holkám.

Zatím „pleňasi“ poznenáhlu vyšli ze své ztrnulosti. „Zmoklé slepice“ jaksi opatrně a trochu zvědavě zdvihly chundelaté a zarostlé hlavy od svých do dna vyprázdněných kotýlků a obzíravýma, prozřetelnýma očima v nastalém jitřním přísvitu se rozhlížely kolem sebe. Viděli především tito „hosté u nepřítele“ četné polní kuchyně, rozestavené na rozsáhlém a rozbláceném poli porůznu u skupin zemljanek, z nichž se kouřilo. Věděli, že po tomto ranním čaji musí následovati ještě oběd. Nuže, jaký bude tento oběd? Co asi vaří Rusové k obědu? Ó, jistě mají hojnost masa, masa, můj bože, masa! A což oni, „pleňasi“, dostanou také oběd?

Březa k nim přistoupil.

„Odkud jste, strejci?“

„Však sme voba dva ze stejný vesnice. Vod Berouna.“

Březa sebou prudce trhl a podíval se na ně velmi ostře.

Potom se k nim sklonil a prohlížel pod nečistými plášti barvu jejich výložek.

Oba „strejci“ se na něho dívali s účastí, ba pomáhali mu v jeho bedlivém a zaujatém zjišťování. A byli si oba téměř k nerozeznání podobni, téhož stáří okolo čtyřiceti let, jakási druhá výzva domobrany, narychlo nacvičená někde na berounském cvičišti, a poslaná s nejbližší „marš-kumpačkou“ do pole. Jejich bleděmodré strejcovské oči se prosebně dívaly na junáckého vojáka v ruské uniformě, jenž si je prohlížel jako svoje vlastnictví. Věděli oba dobře, že by je mohl ještě zastřeliti, kdyby chtěl, proto byli poslušni a tiši a jako psi lovili každý jeho pohyb. Sami se neodvážili položiti jedinou otázku. Tušili, že se to nesluší. A ovšem, mysleli pevně, že je nutno, aby odpovídali jen tehdy, budou-li tázáni.

„Osmaosmdesátníci? Cihláři?“

„Jawohl!“ řekl pyšně jeden z nich, dle všeho čilejší o nepatrný stupeň než jeho chlupatý druh.

Březa se opět zamlčel a opět na ně dlouho a pátravě pohlížel.

Ne, nezná těchto lidí.

Obrátil se, neboť právě přišel praporčík s četařem Houdkem.

„Vstaňte! Auf! To je náš důstojník!“ vzkřikl energicky Houdek.

„Jen ať sedí! Jsou asi zemdleni!“

„Jsou to osmaosmdesátníci od Berouna, bratře praporčíku,“ hlásil Březa.

Praporčík vytáhl svůj zápisníček z náprsní kapsy své bluzy a asi psal.

„Dali jste jim jísti? Nemáte hladu, hoši?“

„Hoši,“ kteří byli fascinováni tímto slovem, se začervenali pod svými tatíkovskými vousy a vrtěli stejnoměrně hlavami.

„Kolik je vám let?“

„Mně je osmatřicet.“

„A mně čtyřicet!“

„Ženatí?“

„Ženatý!“

„Máte rodinu?“

„Máme!“

„Kolik dětí?“

„Já mám čtyři a tuhle Hanousek pět.“

„Čím jste v civilu?“

„Chodíme voba do cihelny.“

„Máte nějaký majetek?“

Zde již není slovní odpovědi.

„Je zde celý regiment proti nám?“

„No, já myslím, že to bude pomalu celej regiment. Ale říkají vojáci, že jako celej regiment, když se šlo do pole, zařval u Rawy Ruský. A kádr jako, říkají starý vojáci, že je jako v Rusku. Tak já nevím, jaký to bude.“

„Nu, to je dost, že jste se trochu rozhovořili. Nebojte se nás. Nic se vám nestane. Chleba dostanete, že ho ani neunesete. A ostatního jídla také dosti. Jenom nám všechno povězte, co víte. Lháti nesmíte; rozumíte? Nebo bude zle! Jsme Češi, slyšíte?“

„Slyšíme. Tak jsme si hned jako mysleli, jak ty Rusáci dovedou česky. Ale dyž jako vidíme, že i mezi sebou mluvějí česky, tak nám to holt bylo jako divný!“

„Ano, jsme Češi. Jsou mezi námi i Slováci ze Slovenska. Dali jsme se dobrovolně do ruské armády. A bojujeme za svobodu svého národa, rozumíte? Za osvobození naší vlasti. Jsme dobrovolníci, družinníci. Až Rusové rozbijí Rakušáky a Němce, přijdeme do Čech a budeme míti samostatné království. Rozumíte tomu?“

Pleňasi poslouchali pozorně a zádumčivě. Jejich tváře však neprozrazovaly nejmenšího dojmu. Patrně tomu všemu nerozuměli.

„Jste dlouho na vojně?“

„Ani necelej půl roku.“

„A kde vás cvičili?“

„V Praze, v Černínskej kasárnách. A potom v Szolnoku, v Uhrách. Všecky český regimenty musely do Uherska, do Maďárie.“

„U které jste byli kumpanie tam v tej Maďarii?“ zeptal se vážně Houdek.

„Já ani nevím. Myslím, že u první. Tam byl hejtman Adámek. Ale von byl Němec. Jen a jen německy. Ale to byl pes, na nás sprostý vojáci. A na oficíry byl taky zlej. Byli sme už rádi, že deme do pole. Už nám to bylo všecko jedno. Von nás jenom sužoval. Furt sme byli celá kumpačka zavřeny. A nikdo ani nikdy nevěděl proč. Von řval na lajtnanta, lajtnant řval na šarže a šarže řvaly na nás. A tak to šlo vod rána do večera.“

Druhý zajatec, jenž stále mlčel a podezřívavě se díval na svého druha, jako ze strachu, aby nemluvil přespříliš, dostal náhle nápad. Jeho oči se poněkud rozveselily. Sáhl do kapsy svého pláště, kde se chvíli hrabal.

„Já mám flašku rumu!“ řekl náhle a vytáhl konečně polní lahvici s drahocennou tekutinou.

„To je dobře,“ řekl praporčík, vzal ji a dal ji zazářivšímu Houdkovi. „Ne sám vypít! Dáme každému kapku do čaje, až večer přijdeme zase z rozvědky.“

„A kdo byl teď vaším velitelem u kumpanie?“ zeptal se tiše Březa.

„Hejtman Kohout, čtvrtá kumpanie.“

„Jaký byl?“

„Jaký byl! No, jaký by byl? To nebyl ani člověk. Von byl jako zvíře. Slova dobrýho sme vod něj neslyšeli. Sotva ráno přišel do šicngrábnu, už křičel: Švajne, Prasata! Saubande! Vy luzo smradlavá! Vy všiváci! Dobytku! Ty hovado. Já tě dám pověsit, ty svině, až budeš černej. Vy kozáci! Smradi! Chcípněte, svině mizerný, žrát vám nedám, až pojdete, vy svině svinsky.

Jo, tak von mluvil. Jinak já ani nevím, že by někdy řekl něco jinýho. Kolikrát jsme pánaboha prosili, aby už tomu byl konec. Aby sme šli radši do ángrifu. A když Rusáci, to jest jako vaši, začali takhle obstřelovat trochu posice, to nám bylo všem lehko, protože dědek ihned přestal nadávat a rychle zalezl do dekunku. Šak ten měl dekung! Hlubokej, až bůhvíkde v zemi. A tam spal s pucflekem. Protože měl pořád strach, že mu někdo něco udělá. A dyž se takhle jako povídalo, že jako Rusové udělaj ángrif, to von hned byl krapet hodnější. Ale dyž to vobyčejně netrvalo dlouho! Ach, ten se nás taky nasužoval. Ba, von byl snad ještě horší, než ten Adámek. A bratra měl kadetem u kumpačky. Takový kluk, študent prej či co von byl, a takovejm starejm strejcům jako sme my, to von dal facku, jen to fiklo. To byli dva Kohoutové, dva bratři. To byli dva Češi! Jo! Jo! Však sme se jen k vůli nim hlásili na tuhle patrolu. A sláva bohu, už jsme z toho venku. Beztoho by už zejtra byl nekdo z nás zase v tom burkanovským lese pro nic a za nic uvázanej. Protože, to von když chtěl nekeho uvázat, vždycky si našel ňákej ten chlup na člověku. No, a tak sme šli na tu patrolu a všecko nám to bylo fuk, a dybyste nás byli střelili, tak nám to bylo už jedno. V našem cuku lidi byli už připraveni na všecko. Už nás ani feldpostkartky netěšily. A tak to všecko bylo. A teďkom ste teda přišli vy, no a zabrali ste nás. Teďkom sme už jako v Rusiji, že jo?“

„Co s náma budou dělat?“ zeptal se tiše druhý zajatec, majetník láhve rumu.

„Pošlou vás do Ruska, do některé gubernie. Budete tam pracovati někde v závodě, nebo u sedláků, snad i na veřejných pracech. Jísti dostanete s dostatek, i peníze dostanete. Některým zajatcům se tam vede velmi dobře. Ovšem, jsou místa, kde se zase mají zajatci velmi zle. To všecko přijde, na okolnosti. A což, s námi byste nechtěli?“

Březa se při této otázce praporčíkově podíval opět na oba zajatce velmi pátravě.

Ale oba žalostní „pleňasi“ ztrnuli přímo hrůzou. Oči jejich těkaly kolem po holých listopadových stromech. Zdálo se jim, že se svět s nimi prudce zatočil. A opět se jim zdálo, že slyší vůkol sebe divokou dělostřelbu, ohnivé jazyky, šlehající odkudsi z útrob země, jež se otvírá pod nimi a chce je shltnouti. Bylo jim oběma nesmírně horko i nesmírná zima.

Neodpověděli.

A od tohoto okamžiku přestala jejich hovornost nadobro.

Praporčík dal je zavésti do štábu divise, kde se jich ještě dotazovali ruští důstojníci. Mnoho cenného nepověděli. Stále jen jediná obava tkvěla nepřekonatelně v jejich očích: Jen se, prosím vás, neptejte, zůstaneme-li s vámi! Ne, ne, nemůžeme zůstati, nechtějte toho po nás, nemůžeme zůstati s vámi. Bojíme se, nevíme snad ani čeho a proč, nemůžeme, nemůžeme, to není možná. Nežádejte toho, pěkně prosíme. Strach o život? Snad ani ne; snad ani to ne. Ale bylo by to takové divné, takové zvláštní! Dobrovolníci! Vlast! Národ! Ne, ne! To snad dříve bývalo! Zdá se, učili jsme se něco takového ve škole. Snad naši předkové! …

Rozvědčíci, kteří po celou dobu výslechu seskupeni kolem svého praporčíka, zvědavě pozorovali své šedomodré krajany, rozešli se nyní rozmrzele rozmlouvajíce o „pitomých Austrijácích“ do svých úkrytů.

Jediný Březa ještě zastavil oba „pleňasy“, když je po obědě vousatý kozák donský popoháněl před svým koněm ze štábu divise dále do štábu armádního sboru.

„Poslyšte, Berouňáci, řekněte mi ještě, ale upřímně a dle pravdy: stříleli jste někdy do Rusů?“

„Inu stříleli! Jako voni do nás!“

„Do vás? Do vás Rusové stříleli? Do Rakušanů stříleli!“

„No, a co jsme? Copak nejsme rakouský vojáci?“

„Ovšem! Měli vás postřílet!“

A veliký rozvědčík se prudce obrátil a rychle odešel do své zemljanky.