Veliké dni/Část druhá/XVI.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Ale když došli do Krzywe, události se jim osvětlily a doplnily ještě jinak a dále. Všude byly záplavy papíru, čehož dříve nebývalo. Byly to noviny. Především „Kyjevskaja Mysl“. Přinášely zprávy o hladových bouřích v Petrohradě.

Rovněž i zprávu o rozpuštění Dumy a zase zprávu o odpovědném ministerstvu. V hlavách Čechoslováků vzrůstal chaos a v jejich srdcích úzkost.

Půlrota se seřadila před štábem, jenž již nebyl jako štáb 23. divise ve známém Folwarku, nýbrž za řekou ve vsi v budově jakési továrny. „Děžurný“ důstojník ohlásil ji veliteli 74. divise, generálu Šipovu.

Byl to vysoký, majestátní stařec s bílým rozčísnutým vousem na bradě, jenž vyšel před šik Čechoslovákův a pozdravil ho. Po tom se obrátil k Březovi a otázal se ho s jakousi příkrostí:

„Vy nejste ruský poddaný? — Ale přísahal jste věrnost našemu caru, caru pravoslavnému?“

„Vaše Prevoschoditělstvo, přísahali jsme všichni, my Čechoslováci, že budeme bojovati za svobodu Československa, za Slovanstvo, za Rusko. Přísahali jsme dle formule, platné v ruské armádě!“

„Dobrá! Vítám vás! A chci býti s vámi spokojen.“

Březa potom, odeslav svoje lidi do ubikací, jež jim opatřili již ubytovatelé, zašel do štábu pro informace a rozkazy.

Zde byli všichni rozrušeni. Nikdo s ním nechtěl mluviti.

Zvěděl ovšem ihned proč. Právě přišel telegram, že car Nikolaj II. se zřekl trůnu ve prospěch svého bratra.

Ruským carem je tedy od nynějška onen štíhlý a zadumaný muž, jejž viděl ještě nedávno v Nadworné.

Michail Alexandrovič!

Nuže? Není to snad vítězství „na celé čáře“?

Ale v jeho duši již se usídlil silný neklid. Měl pocit, že věc s Ruskem není ještě skončena. Je možné, aby takto v době války, se postupoval trůn ohromné říše bez otřesu? Bez těžkého přízvuku, zrozeného z tragického pozadí, jež tu jistě jest?

V jistém smyslu bylo by možné, radovati se všemu tomu, co se děje. Armáda volala po Nikolaji Nikolajeviči. I Češi po něm volali. Tento starý, přísný, ba někdy i zlý voják, tato vysoká postava a tyto ocelové, přímé oči — zdaž to nebylo něco nejvýš srozumitelného a jasného v ruské mlze? Vedeme vojnu s Němci. Za tímto člověkem nestojí ani Alice Hessenská, ani hrabě Frederichs, ani stockholmský Protopopov, ani zrádcové Suchomlinov, Manasevič-Manilov, ani zvíře Rasputin! Nikolaj Nikolajevič mluví vždy neobmyslně: rozbíti Německo!

Totéž je známo o Michailu Alexandroviči.

Zapřísahal prý svého bratra!

Prosil ho, aby dal v této těžké době Rusku vládu, jež by byla odpovědna národu a nikoli Rasputinovi.

Březa vyšel z budovy štábu a pomalu se šinul ke své chalupě.

Rozvědčíci již věděli všecko od ruských vojáků, kteří v hloučcích stáli po vsi a rokovali. Byly to první ruské „meetingy“, „mítingy“, na nichž Miťové přesvědčovali ještě Ivany a jimž s obavou naslouchali Aljošové.

Stanul a poslouchal.

„On, Michail, je prý dobrý člověk!“

„Eh, což, Nikolaj byl také dobrý člověk.“

„Všichni oni jsou dobří, továryši, ale…“

„Nu, nu, stejně nás budou tlačit…“

„Oj, co ty povídáš, Jegoryči! Nelze dát Němcům sežrat zemi, hodit jim Rusko jako vlkům…“

„Hle, on, untěroficír! Rusko je veliké, ať se nažerou.“

„Pravda, všem by stačilo… Hranic tu není… Všechny by uživilo…“

„Lépe by bylo, kdyby udělali mír! Domů nás poslali…“

„I pošlou, holoubku, pošlou… Soldátíkům se přejedla již vojna. A nás tam ženy čekají…“

„A děti! Mám synka, takový je kučeravý.“

„Nechce se nám již bojů… Dosti jsme se nabojovali. Pod Krakovem jsem byl, třikrát raněn a zase na frontu. Jako hovada nás honí…“

„A ty myslíš, že za nového cara bude lépe? Car jako car. Všichni jsou od nás daleko…“

„Nu, nu, továryši! Nehovořte tak! Přece lepší ruský car, než car germánský.“

„Oh, všecko jedno!“

„Ne, ne, přijde car germánský, vezme chleba, dobytek a do Němec pošle. Víte, že tam mají hlad!“

„A ty tomu věříš? Lhali nám, jistě nám lhali…“

„Ba pravda! Nedávno několik Němců vzali do zajetí! Takoví vyžraní! Břichatí! A v brejlích! Lhali nám, jistě nám lhali…“

„Nu, kolikráte já zde s Ivanuškou jsme na to mysleli: k Němcům přejíti!“

„Boj se Boha, Jegoryči! Byl by to hřích. Přísahali jsme. Což ty nejsi člověk pravoslavný?“

„Nu, nu, kolik jich přešlo, a všem je teď dobře. Živi zůstali. A po válce se vrátí domů. A co ty víš, kde zdechneš? Za Nikolaje tolik národa pobili. Ty myslíš, že za Michaila nepobijí?“

„Dokud je vojna, zabíjejí, což dělat. Kdybys byl carem, i za tebe pobijí…“

„Kdybych byl carem, učinil bych mír…“

„A Rusko prodal Němcům, Antikristům, Austrijákům a Turkům. Ještě hůře by vás tlačili, okrádali, zabíjeli. Víš, jak na Kavkaze zabíjeli Armény. A to proto, že byli věrni Kristu. Nepřátelům Kristovým chceš prodat Rusko? Lid zavésti k zatracení? Styď se, Jegoryči…“

„Oh, už jako pop promluvil! Hleďte ho, oficírské papirosky kouří…“

Březa vešel do své chalupy. Byli tu Budecius a Perný.

Perný zářil.

„Bratře praporčíku, bratře praporčíku, co tomu říkáš? Revoluce, ale jaká revoluce! Jak je to krásné! Jsem od té chvíle jako opilý. Zvítězíme! Zvítězíme! Je konec separátnímu míru! Konec „temným silám“! Konec Alexandře Fjodorovně. A povede nás zase Nikolaj Nikolajevič!“

Březa se usmál.

„Bratře praporčíku, myslím, že musíme něco učiniti. Gratulovati ruskému národu! Snad vyslati deputaci… k veliteli divise.“

„K starému generálu Šipovu?“

„Ano. Jistě má radost…“

„Snad!“

Do chalupy vstoupil ruský voják a podal Březovi papír.

„Vaše blahorodí, rozkaz štábu divise.“

Důstojník do něho nahlédl a obrátil se ihned k oběma dobrovolníkům:

„Odpoledne v pět hodin jsou shromážděny všecky oddíly štábu na pastvině za Folwarkem k přísaze novému carovi. Přijdou také Čechoslováci. Jděte, oznamte to bratřím, ať jsou připraveni. Sraz zde před chalupou o půl páté. Nechť nikdo neschází. Hofírek nechť se umyje…“

I vyšel opět do vsi.

Jeho nitro planulo. Měl dojem, že má silnou horečku. A zdálo se mu, že jeho mozek hoří.

Tak se to vše přivalilo jako lavina. Není sil, vše srovnati a zvážiti v tomto okamžiku. A přece, tolik si toho přál on, jeho bratří, všichni důstojníci ruští, s nimiž mluvíval, celý ruský národ! A přece je to otřes tak mocný, že zatím nelze dohlédnouti jeho dosahu. A to je, co uvaluje tíhu na jeho myšlenky.

Všude stály ony hloučky vojáků, živě hovořících, jež se přely především o „vojnu a mír“.

Šla na něj hrůza z tohoto temného mužického rokování, z něhož na konec vyzníval vždy onen primitivní a živočišný závěr, jenž ho tak děsil a jenž zněl: domů, za pec!

Došel zase k budově štábu. Byl čas k obědu. Ale to nebylo, co ho sem zavedlo. Chtěl něco slyšeti, zvěděti… Je úžasné, jak fronta a armáda ví málo o podstatě událostí. Je to schválně? Je to obava, aby to jí neotřáslo? A neotřese jí toto tajnůstkářství?

Jak to, že car, jenž nedávno rozpustil Dumu a dal Protopopovu téměř diktátorská plnomocenství, tak rychle a překotně ustupuje, svěřuje vládu Miljukovu a Kerenskému, jenž zastupoval v Dumě nejlevější křídlo, zříká se trůnu… Je to porážka hesla „separátní mír“, porážka germanofilské politiky, je to vítězství hesla „vojna do vítězného konce“? Je to nový ruský patriotismus, nový ruský nacionalismus, jenž zrodil tento převrat? Zavlají nyní v Rusku nad starými erárními barvami carskými nacionální prapory, modrá, červená, bílá? Bude to nyní Rusko národní, slovanské, sjednocená veliká říše, ale moudře a moderně spravovaná, o racionelní konstituci, říše občanské svobody a rovnováhy, nová demokracie světa, slovanská demokracie?

Při obědě se mluvilo o překot. Starý generál Šipov byl značně pobledlý a stále jen prosil;

„Pánové, jen disciplinu zachovejte! Nespouštějte vojáka s očí! Buďte k němu laskaví a netýrejte ho — nechci vidět v divisi ani jediného důstojníka, jenž by vztáhl na vojáka ruku, ale nechci vidět také ani jediného důstojníka, jenž by si nechal přerůsti našeho mužíka přes hlavu. Vlast je v nebezpečí! Stojíme proti nepříteli! Kéž Bůh zachová při síle Hosudara Imperátora Michaila Alexandroviče!“

„Urá! Urá! Urá!“

„Nechť nás vede k vítězství vrchní vojevůdce, velkokníže Nikolaj Nikolajevič!“

„Urá! Urá! Urá!“

Vtom vstoupil do síně poddůstojník telefonista a hlásil:

„Vaše Prevoschoditělstvo, volá štáb korpusu.“

Všichni zmlkli. Generál pomalu vstal a těžkými kroky, jakoby šel po ledě, odešel do sousední místnosti.

Hovor nyní vázl. Všichni rázem nějak vytušili, že se ještě něco děje. Za okamžik přišel opět voják a prosil náčelníka štábu, plukovníka Somova, aby se dostavil ke generálovi.

Za chvíli se plukovník Somov vrátil. Bez generála.

Nastalo hrobové ticho.

„Pánové,“ děl zvláštním, skřípavým hlasem, „musím vám oznámiti, že na rozkaz štábu armádního sboru dnešní přísaha se zrušuje… Jeho Veličenstvo, Hosudar Imperator Michail Alexandrovič, se vzdal všeruského trůnu…“

Ticho, jež tu tkvělo i na okenních záclonách, se ještě prohloubilo.

Všechny oči byly upřeny na ústa plukovníkova, jež se chvěla…

Ale plukovník po vteřině pokračoval:

„Všecku vládní moc od této chvíle přejímá Prozatímní Vláda s knížetem Lvovem v čele — do toho okamžiku, kdy všeruské ústavodárné shromáždění, do něhož budou v nejkratším čase vypsány všeobecné volby, neustanoví vládní formu Ruska… Kromě toho došla zpráva, že vrchní velitel, Nikolaj Nikolajevič, byl Prozatímní Vládou odvolán. Nejvyšší velitelství nad vojsky, bojujícími na frontě proti nepříteli, bylo svěřeno generálu Alexějevovi. Od nynějška všecky rozkazy, oznámení, rozsudky, jež se dříve děly ve jménu Imperatora, vyhlašují se jménem Prozatímní Vlády. V modlitbách, předepsaných pro vojsko, budiž všude zaměněno jméno Hosudarovo slovy „Prozatímní Vláda“. Nápisy „za cara a vlast“ buďtež omezeny pouze na slova „za vlast“. Vrchní velitel generál Alexějev přikazuje zachovati všude klid, disciplinu, pořádek. Prosí důstojnický sbor, tuto inteligenci země, povolanou pod prapory a tvořící dnes převážnou většinu ruského důstojnictva, aby v této těžké době, kdy Rusko prodělává revoluční horečku, neochaboval na duchu, byl sám svému okolí příkladem kázně a oběti pro celek, pro národ a Vlast, aby tak byl umožněn přechod k normálním poměrům a říše byla zachráněna. Prohlašuje dále, že se mu dostalo ujištění, že Prozatímní Vláda má čestné úmysly a opravdovou vůli pokračovati ve válce proti Německu a jeho spojencům až do vítězství. Rusko i nadále zůstává věrno svým statečným spojencům, kteří převrat uvítali blahosklonně. Každý, kdo by opustil svoje místo v boji Ruska s nepřítelem, dopouští se zrady a staví se mimo zákon… Pánové, dovolte, abych jako váš náčelník štábu vás poprosil, abyste tato slova vzali na vědomí. Zachovejte klid! Pomněte slov svého velitele divise: Neopouštějte svých vojáků. Nedopusťte mezi nimi podvratné činnosti agitátorů, o nichž se zmiňuje velitel sboru, jenž má zprávy, jakoby na frontu mezi vojsko vyjelo množství agentů-provokatérů z Petrohradu. Dbejte především, aby se vojsku všeho dostalo, co mu patří. Všichni opravdoví lidé Ruska nechť jsou na stráži a chrání armády i země před rozvratem a porážkou! V této chvíli jen pořádek, klid a zdravý rozum spasí naši vlast. Přeji vám k tomu všemu, pánové, mnoho síly.“ Opět hrobové ticho.

Konečně někteří rozpačitě začínají rozhovor. Ale mnozí kvapně vstávají a opouštějí místnost.

Mezi nimi je i velitel československých rozvědčíků.

Venku svítí první veselé březnové slunce. Všude se hlásí předjaří. Cesty ve vsi jsou, jako všude a vždy zde v Haliči, těžkými a hluboce rozrytými brázdami bláta.

Březa potkal tu nedaleko, na stezce, vyšlapané rozměklými zahradami, generála Šipova. Vysoký stařec v černé a mohutné kavkazské „burce“, s hlavou nachýlenou, bral se ku předu jako opilý.

Březa nemohl se zdržeti úsměvu, když ho viděl. Připadalo mu, že tento věrný služebník carův je snad více omráčen událostmi, než sám car, jenž odevzdal trůn jako odevzdává hráč svoji partii karet svému sousedovi, musí-li ven.

Generál ho zahlédl. Pohleděl na něj trochu mračně, ale hned se jaksi rozjasnil, když ho poznal, a zvolal naň přívětivě:

„Zdrávstvujtě, praporčík!“

„Zdravija želajem, Vaše Prevoschoditělstvo!“ odvětil Březa.

„Vy jste z Čech?“ začal generál rozmluvu.

„Ano, z jižních Čech, Vaše Prevoschoditělstvo!“

„Podejte mi svoji ruku! Tak! A víte-li, co vám řeknu? Hle, co vám řeknu: já jsem také Čech. Nu ano, nedivte se. Nemluvím česky, neumím. Jsem ze starého, českého rodu. Moji předkové byli Husité. Po třicetileté válce odešli do Polska. Odtud na Kavkaz. Šíp-Šipov, hle, vidíte! Mnoho jsem na vás dnes myslel při všech těch zprávách. Jak se jmenujete?“

„Jan. Ivan.“

„A po otci?“

„Ivanovič!“

„Hle, jaké je to ruské. To nejruštější. Ivane Ivanoviči, pojďte se mnou na číši čaje. Ke mně do bytu. Nu, neodmlouvat! Pojďte!“

Vešli za okamžik do čisté chalupy, kde generál obýval čerstvě obílenou přední světnici. Děnščík jim přinesl čaj, bílý chléb a máslo.

„Vy se asi velmi divíte tomu, co jsem vám řekl. Ale je to pravda. Já jsem častokráte, slyše o vás, toužil spatřiti české dobrovolníky. Ach, zapomněl jsem, i moje rodina, již dávno na to, že jsme vyšli z Čech. Velké ruské moře nás pohltilo jako tak mnoho jiných emigrantů. Mám doma však všelijaké památky. I bibli — Králickou. Uchovala se jako živá četba dlouho v naší rodině, jež s počátku, dokud moji předkové žili v Polsku a v přibaltickém kraji, byla protestantskou. Dnes v ní již nikdo nečítá. Stopadesát let žijeme na Kavkaze, kde mám statek. Ale vida dnes vás, vzpomněl jsem si na vše. A naslouchaje potom zprávám z korpusu, podlehl jsem úzkosti nejen o Rusko, ale i o vás. Je konec Rusku. Je konec Slovanstvu, ano, ano, ano! Car, ať byl jaký byl, byl car. Bohem nám daný. Pomazaný Páně. A mělo zůstati carovo, co bylo jeho! Přišel Michail. První Romanovec byl také Michail. Toto jméno nebylo šťastné. Poslední Romanovec je Michail. A nyní není cara! Není-li cara, není Ruska. Není síly, jež by byla posvěcena Bohem a jež by udržela Rusko. Lid, jenž svrhl svého cara, postavil se proti Bohu. A ruské přísloví zní: Nebudeš-li poslouchati cara, budeš poslouchati psára. Můj otec bojoval proti Turkům, za osvobození Slovanů. Já jsem nyní bojoval proti Germáncům, za osvobození Slovanů. Jen car může osvoboditi Slovany. Židé z Prozatímní vlády jich neosvobodí. Neosvobodil-li Nikolaj, mohl osvoboditi Michail. Jako archanděl s mečem plamenným zkrotil by zpupnost Němcův, a dal by svobodu všem, kteří trpí pod cizím jařmem. Dal by svobodu i Polákům. Ale teď, teď je konec. Konec je velikému carátu ruskému, veliké pravoslavné Imperii! Konec je svaté říši Kyrilla a Methoda! Konec je slovanské državě. Konec je velikému hosudarstvu od Visly, českých hor, od Alp, Adrie, Balkánu, od Cařihradu až k Velikému oceánu! Proti Bohu pravoslavnému vyvstal Antikrist, jenž byl prorokován. S revolucí v zádech nemůže veliká ruská armáda nastoupiti pochod na Germanii. Ruská vojska již nevstoupí pod prapory svatého Jiří Vítěze do vaší Prahy. Nevztyčí kříž na chrámě svaté Sofie v Cařihradě! Pluky Igora Svjatoslaviče nestanou na balkánských horách a neosvobodí svatých monastýrů v mořských úžinách dardanelských. Hořký se stal náhle celý život, holoubku! Hořký a těžký k nesnesitelnosti. Nic, povídám, nic nesvedeme bez svého cara! Temný je náš lid, v zemi od věků pořádku nebylo. Jen car nás držel. Domníváte se, praporčíku, že nyní bude ten lid lepší a že v zemi bude pořádek? Nic nebude! Bratrovražda bude! Bohu se budou lidé rouhati, zákony jeho šlapati, Židům budou sloužit! Hořký a nesnesitelný stal se život v několika hodinách…“

Generál byl zcela bledý, prozelenalý. Jeho ruka, křečovitě svírající sklenici čaje, se chvěla, jeho bílá brada se třásla.

„Oh, vy jste Slovan, ale nejste Rus. Jste ještě cizincem v této zemi. Nepochopíte bolesti ruského srdce…“

„Vaše Prevoschoditělstvo,“ namítl smířlivě Březa, „car Nikolaj nedovedl by Rusko k vítězství. Obklíčili ho domácí Němci…“

„Poznal to, byť pozdě. Proto odevzdal trůn Michailovi. A Michail dovedl by Rusko k vítězství. I Nikolaj Nikolajevič. Proč jich nenechali s Bohem dovršiti veliké dílo? Kdo nás povede nyní?…“

„Vůle národa…“

„Mluvíte hlouposti, mladý muži… Do pekla nás přivede vaše vůle národa, národa černého, mužického, ochotného uvěřiti každému, kdo mu naslibuje egyptské hrnce masa… Nu, jste všichni stejní. Nevěříte v Boha, toť vše. A zle vám všem bude na zemi, hrozně vám bude a na kolenou budete prositi a modliti se za návrat carův… Nu, holoubku, jděte, jděte ke svým Čechům! A Bůh vám pomáhej! Nechť vaše vlast je šťastnější než Rusko… A navrátíte-li se do země české, sdělte jí pozdrav ode mne… Nu, sbohem! Nevzpomínejte ve zlém starocha, jemuž je souzeno umříti se starým světem, se starým Ruskem. Nerozumím já tomu vašemu novému… světu! V prach se pokloňte zemi, z níž vyšli moji otcové s biblí… Žel, myslel jsem si ještě dnes ráno, když jsem vás viděl státi všecky v šiku tam u štábu, že s vámi přijdu také, byť na okamžik, na svatou půdu mučedníků českých. Že tam opět vstoupím s biblí… Nu, dosti, dosti. Vy si řeknete: stařecké řeči. Oh, vše jest mi již lhostejno. Zhořkl život… Není cara, ochránce zákona božího… Jděte sbohem!“

Březa se hluboce uklonil a vyšel.

Byl již téměř večer.

Ale ve vsi bylo nezvykle živo. Všude, ve všech oknech, byla světla. Viděl, kterak tam vojáci se tísní okolo lidí, kteří jim předčítají z novin, jichž odpoledne došly celé záplavy. Rokovalo se i na ulicích.

Cestou navštívil chalupy svých rozvědčíků.

Budecius četl pozorně „Kyjevskou mysl,“ Horáček pak bral mu zpod ruky list za listem a nahlas předčítal jednotlivé zprávy ostatním, kteří napiatě poslouchali.

Perný byl však ze všech nejvíce spokojen.

„Rusko!… Rusko bude republikou! Jistě bude republikou. Vždyť i pro nás je to výhra. Vláda, v níž je náš přítel Miljukov zahraničním ministrem, týž Miljukov, který v Dumě mluvil pro nás, znamená pro nás víc než car s nejistým okolím. Už nebude moci nikdo předhazovati Rusku, že je to nejzpátečnější stát v Evropě. Nový svět se rodí… Utvoříme velikou slovanskou demokratickou a svobodnou federaci republik. Spojené státy slovanské! Bratři, to je přece úžasné, krásné! Ani nechápeme, jak veliké dny prožíváme.“

„Svoboda! Svoboda!“ zvolal Skřivan. „Skálo, budeš se moci oženiti se Zinočkou!“

Horáček, jenž se tvářil velmi rozpačitě a zadumaně, podotkl jen důvěřivě:

„Snad nám teď povolí velké vojsko…“

„Jistě! Jistě! Miljukov dovolí…“ ujišťoval Perný.

„Jaká je asi radost po celé Rusi… Jak všichni jásají! Není to ohromující? Svobodné, slovanské Rusko!“ vzrušeně mluvil Skřivan… „Kdo by ho nevítal? Vždyť celá ta dynastie Romanových byla již do tří čtvrtin poněmčena! V kom z nich byla čistá ruská krev? A nyní — Rusko bude republikou. Ústavodárné shromáždění jistě se vysloví pro republiku a musí se pro ni vyslovit každý dobrý Rus, každý dobrý Slovan…“

Vstoupil jakýsi ruský poddůstojník. Byl zrudlý v obličeji, oči vytřeštěny, a volal přerývaně na Březu:

„Vaše blahorodí! Máte přijít okamžitě do štábu. Je tam porada důstojníků… Náčelník divise se ve svém bytě právě zastřelil…“

Všichni oněměli.

Březa vyskočil a vyběhl do tmy. Klopýtal blátivou cestou k štábnímu stavení. Narážel na rostoucí shluky ruských vojáků, hlasitě se svářících.

Kdosi, jenž ho spatřil, volal za ním:

„Vaše blahorodí! Vaše blahorodí! Dovolte… dovolte nám připnouti vám na prsa… rudou stužku… Vaše blahorodí!…“

Ale Březa ničeho nedbal.

V kanceláři štábu ležel na pohovce generál Šipov, s prostřelenou hlavou a s očima do široka rozevřenýma, vystouplýma. Ve složených rukách svíral kříž. Lékař a pravoslavný kněz stáli mrtvě a ztrnule nad ním. U dveří seděl na prahu jeho „děňščík“ a plakal.