Veliké dni/Část druhá/XIII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Jiří Skála se probudil k vědomí teprve druhého dne o polednách.

Do té doby měl horečku a blouznil.

Ležel nyní na čistém lůžku v divisním lazaretě v Krzywe.

Nyní otevřel oči a zornice jeho, planoucí ještě horečným ohněm, se široce zveličily.

„Věro Alexandrovno…“ zašeptal.

„Voláte ji neustále. Patrně jste ji dobře znal… Ale já nejsem Věra Alexandrovna. Jmenuji se Zina Andrejevna… Budu vás nyní ošetřovati. Musíte mi vše říci, čeho si budete přáti! Ráda vám posloužím… Ani stydět se mne nesmíte. Jste raněn, nemocen… Zde je zvonek, zazvoňte na mne, bude-li kdykoli potřebí. Generál nám rozkázal, abychom nad vámi bděli zvláště bedlivě. Byl tu dopoledne, ale vy jste nebyl při vědomí. Zanechal vám tu kříž svatého Jiří druhého stupně, zlatý soldatský kříž. Zde jest! Gratuluji vám k němu. Vaše rány nejsou strašné. Rozhodně nejsou smrtelné. Kosti jsou neporušeny. Ztratil jste trochu masa — nu, a dosti krve. Mohl jste vykrvácet, kdyby vás vaši druzi neodnesli. Nebo jste se mohl dostat do rukou nepřítele. To by bylo možná ještě horší, pravda? Takto se vyléčíte za nějaký čas a budete zase moloděc. Odkud jste?“

„Z Čech,“ zašeptal Jiří a zahleděl se mladé, tmavovlasé dívce s lehce zvlněnými vlasy, skrytými pod šátek ošetřovatelem, do temných, laskavých očí.

Seděla u jeho lože, urovnávajíc ustavičně nějaký předmět, tu pokrývku, tu polštář, tu různé léky na stolku…

„Je to zvláštní,“ děla tiše. „Neviděla jsem nikdy v životě Čecha. Jsem až z Čelabinska, na hranicích Evropy a Sibiře, gymnasistka. Jsem tu nedávno. V Čelabinsku mám rodinu. Můj otec je tam správcem věznice, ťurmy. Nepěkné zaměstnání, věřte! Tak mi vždy bylo líto nebohých vězňů, zejména politických. Bývali mezi nimi vždy zajímaví lidé. Jen jednou jsem byla v Petrohradě. V Moskvě však častokráte. Mám tam tetušku. Ale byla jsem až ve Vladivostoku, hleďte! Japonské moře jsem viděla a koupala jsem se v něm. Moje sestra je tam provdána za námořního důstojníka. Oh, tam je veselo. Tam je krásně! Přijíždějí tam lodi z celého světa. A jací lidé tam chodí po přístavišti! Což Japonci, Číňané, ale jsou tam i Indové, Američané, Arabové, Černoši — a Bůh milý ví, kdo ještě. Viděl jste již moře?“

„Ne.“

„Opravdu? Nemohu si nyní představiti, že bych ho byla někdy neviděla. Ale moře je překrásné! Ve dne, za večera i v noci! Fosforeskuje. Dovedete si to představit?“

„Stěží.“

„To vám věřím. To musíte vidět!“ Jiří vzdychl.

„Bolí vás rána? Já vás unavují, pravdaže?“

„Ó nikoli!“

„Vaši přátelé tu byli také. Přijdou odpoledne. I váš důstojník. Velmi se mi líbí váš důstojník.“

„Má doma ženu a dítě,“ pospíšil Jiří.

„Ah? A vy — vy nemáte doma nikoho?“ usmála se sestra.

Jiří Skála pocítil, kterak se mu hrne krev do obličeje. Neodpověděl.

Sestra se opět tiše usmála. Potom děla laskavě, vstávajíc:

„Jmenuji se Zina Andrejevna. Říkejte mi Zino Andrejevno!“

„Zinočko?“ zeptal se Jiří.

„Oh ne, ne tak. Nu, řekněme: sestro Zinočko. Tak nejvýš! A nyní do svidanija.“

Jiří se díval za ní.

„Je zvláštně krásná,“ řekl si. „Takto vypadala Věra Alexandrovna Kamenskaja. Zdá se mi, že jsem si ji vždy takto představoval…“

Od této chvíle necítil vůbec nijakých bolestí.

Březa s Morgunovem, Budecius a ostatní bratři chodívali denně k němu aspoň jednou. Vypravovali o dalších rozvědkách, o tom, že už přeběhlo ke třem stům osmaosmdesátníků, takže pluk musel býti přeložen na jiný úsek, ač den před jeho odchodem mohli ho sebrati celý, kdyby byl velitel bělomorců odvážnějším vojákem a půjčil jím batalion svého pluku, jenž by jistě se vrátil beze ztrát. Také v szybalinských rozvědkách se pokračovalo. Byli přivedeni zajatci, honvédi, Rumuni a Maďaři. Nedávno zase na jih od Lysony vzdala se jim celá rakouská rozvědka v údolí řeky Zlatá Lipa, i kadett, Polák, jenž pověděl vše, co znal a snad i neznal, velmi byl překvapen, že vidí Čechy a hned se zajímal o polské legiony v ruské armádě. V divisi je mají velmi rádi. Zlepšili jim stravu a dali jim znamenité zimní šaty. Dostanou i kožíšky, polušubky. Praporčík Březa byl již dvakráte u velitele roty, praporčíka Rybáře, jenž byl velmi nešťasten, když uslyšel o Skálově zranění. Navštíví ho jistě, jakmile se naskytne první možnost. Nyní i u nich kypí práce. Mladý praporčík Vít, jenž bydlí s Rybářem v Toustobabách, je chrabrec! Má již kolik znamenitých rozvědek za sebou… Dostal řád svaté Anny s nadpisem „za chrabrost“ a červený třapec na šavli. Naši kluci se činí. I starý Budecius dostal kříž sv. Jiří. Nedávno byl Strnad u pluku, jehož „štáb“ je nyní v Remčicích u Sarn na dráze Maněviči-Kyjev. I ostatní roty si skvěle počínají. Syrový, Švec, Husák, Čeček, Voženílek… Všude jen zprávy o samých gerojstvách. A třetí pluk se pomalu formuje. Nese název Jana Žižky z Trocnova, kluci nosí černé „pohony“[26] a na nich rudé kalichy. Mají tam znamenitého plukovníka Mamontova, jenž to s těmi našimi mládenci výborně umí. Jen tedy ovšem ještě ten Kyjev a ten Petrohrad! Kyjevští tvrdí, že vším je vinen Bohdan Pavlů. Někteří navrhují, aby byl vyslán na Sibiř, aby se to doporučilo ruské vládě. Ta by to jistě s radostí chňapla. Takový Stürmer! To je jediné truchle. Ale jinak je radost mluviti všude s našimi lidmi! Touží všichni po bojišti. Což jim Kyjev a to všecko ostatní! Vojsko, vojsko! V Bělgorodě čeká řada důstojníků na armádu, již bude prý organisovati generál Červinka. Rosteme tedy…“

Jiří Skála nechtěl ani slyšet, když divisní lékař Kravčenko mu nabídl, že ho dá převésti do některé náležitě zařízené nemocnice v zápolí, třeba do Kyjeva. Prosil snažně, aby mohl zůstati u divise, na blízku svých bratří a na blízku — Ziny Andrejevny.

Jeho rána se hojila.

O Vánocích mohl již vstáti. Divise zatím přešla do rozsáhlé vesnice Litvínov, kde se usídlil i lazaret. Rozvědek zde bylo málo, na frontě, jako vždy v tuto dobu, bylo zátiší. Naproti nim stála, podivno! turecká divise. Byli to lidé odkudsi z Anatolie, kteří tu v bezedném blátě východní Haliče byli příkladem bratrství zbraní centrálních mocností. Chytili jich několik na rozvědce, jiní občas přišli sami. Hltali lačně chléb, jehož se jim hojně dostalo od rozvědčíků. Jejich přítomnost na této frontě zcela přivedla z míry Vojtu Barocha. Tvrdíval vždy před tím zcela vážně, že umí turecky. Zavolali ho, když přivedli prvního Turka. Baroch se poprvé v životě začervenal, ale nicméně cosi spustil.

„Bude to asi ňákej špatnej Turek,“ prohlásil posléze, když všichni viděli, že se s ním nesmluví.

„Možná, že je to turecký Čech,“ prohodil Skřivan. — —

Půlrota byla v Litvínově umístěna v několika slušných prázdných chalupách. Jen roztrhaný a nepořádný Hofírek se nastěhoval k jakési špinavé bábě, s níž svorně hospodařil.

Březa nyní dopoledne pracoval ve štábu divise, kde pomáhal ostatním důstojníkům sestavovati zprávy a studovati plány, před polednem i před večeří provedl se svojí půlrotou několik cvičení v semknutém útvaru a jinak žil svůj volný čas buď na procházce nebo na projížďce koňmo lesnatým krajem, nebo se toulal po frontě a zkoušel, co by se dalo podniknouti. Nejraději však chodil mezi bratry. Sedávali v té či oné chalupě často dlouho do noci.

Tito vojáci, kteří do té chvíle si ho vážili jako dobrého a statečného kamaráda, nyní se do něho zamilovali jako do velitele. Býval na ně často příkrý a drsný. Nikdy nikomu nic nebylo odpuštěno. Každému hříchu následoval trest. Nešetřil ani svých nejbližších kamarádů. Ale všichni viděli, že je spravedlivý a že dovede býti přísný i vůči sobě.

Ale miloval vojáky veselé, hezké, umyté a oholené, čisté a elegantní.

„Chlapi, dělejte prostocviky, ať neshnijete za tu zimu! Pamatujte si, že musíte přijíti domů jako krasavci. Nejkrásnější junáci z celého národa. Andressi, ty mi už musíš přestati s tou tvojí páskou na vousy. Musíš si vždy pomysleti, že se nesmíš líbit jen služkám, ale i hraběnkám. Proto dolů tyhle prušácké vousy. Krásnou armádu chceme, nejen chrabrou a vytrvalou, nadšenou a obětavou. Ženám se musí tajit dech, až nás uvidí v pochodu a za hudby. Hofírku, ty jsi jako zvíře. Ty se asi jen oblizuješ, ale sotva kdy se myješ, viď? Také z tebe musíme udělati krasavce, ty hrůzo! A ty, Liebermanne — stůj v pozoru, když s tebou mluvím před šikem! — co míníš udělati se svojí kapičkou?“

Milovali ho pro jeho jasný a otevřený způsob řeči, pro jeho obhroublost i pro jeho skrývanou něhu, již v něm někdy objevili, i pro jeho hluboký, nevtíravý cit a zejména pro jeho nehlučné, skromné bratrství a vřelou, mužnou družnost. Toho všeho tolik potřebovali od velitele, synkové bez rodičů, mužové bez žen, otcové bez dětí.

Březa nenápadně vytvořil rodinu, jež nejen milovala svoji hlavu, ale jejíž členové všichni navzájem, i když se často mezi sebou „špičkovali“, se milovali hlubší a hlubší láskou. Stýskalo se jim nesmírně, byl-li někdo z nich poslán třeba jen na den, na dva k veliteli roty s hlášením nebo na nákupy do Kyjeva, a nemohli se zpravidla dočkati, kdy přijde a co poví.

Jan Budecius žil mezi nimi nejkrásnější dny svého života.

„Nikdy jsem nevěřil, že může býti člověku, jako jsem já, tak blaze v kolektivu,“ opakoval častěji.

A když viděl, kterak bratři se předhánějí ve vzájemných úsluhách, kterak se o vše dělí až do směšnosti, řekl si nejednou:

„Hle, snad v takovémto organismu je spása lidí. Ale kolik takových bratrstev lze stvořiti na zemi? Tyto lidi sblížil osud a myšlenka. Dýchají jediným dechem, jdou vstříc společnému nebezpečí. Smrt Perného je táž jako smrt moje. Můžeme umříti oba, všichni, jen pro jediné: pro Vlast. Také jen pro ni můžeme žíti a bojovati. Není jiných věcí. Není myšlenky na práci, na obchod, na umění, ba ani ne na rodinu. Jest jen domovina. A v ní je všecko.“

„A my jsme jen vojáci — a v tom je všecko,“ odpověděl mu Březa. „V tom je i život mého dítěte a život mé Mariny. Zvítězí-li toto vojsko, dobře jim bude a musí býti na zemi. Prohrajeme-li svoji věc, nebude pro nás ani pro ně života. A vegetace ve stínu Rakouska — to není život. To je tupé a zvířecí chcípání.“

O Štědrém dnu šli Březa, Budecius a Perný, kteří slavili výročí své rozluky s Rakouskem, navštíviti Jiřího Skálu.

Našli ho, kterak spí, hlavu složenu na klíně sestry Zinočky.

„Nebuďte ho, prosím,“ řekla k nim měkce. „Pohleďte, jak je milý!“

„Máte ho ráda?“

„Mám.“

Dívka vzplála. Chtěla ještě něco říci, ale Budecius ji přerušil:

„Nebuďte ho, prosíme. Jen mu řekněte, až se probudí, že jsme tu byli a že jsme mu chtěli říci, kterak jsme všichni šťastni!“

„Řeknu mu to. Bude tomu rád. Dnes mi řekl také on, právě než jste přišli, že je šťasten. Že už ví, co je to!“