Vedle cesty/Z předměstského divadla pařížského

Vedle cesty Josef Thomayer
Les attaques nocturnes	Z předměstského divadla pařížského	Překrásnou ulicí

Údaje o textu
Titulek:	Z předměstského divadla pařížského
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 254–260. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1884
Licence:	PD old 70

Mont-Martre chová čistokrevné Pařížany. Prostírá se pod proslulým mlýnem větrným, sahaje k prvému pasu boulevardů. Obyvatelé pak jeho vyznačují se tímtéž nadšeným místním patriotismem, jako na příklad nečetní rodáci smíchovští v Praze. Omnibusy a tramwaye neohrožují pro přílišnou příkrost útlou mládež čtvrti této, a když jsem se ptal, jezdí-li někdy drožka vzhůru, tvrdili mi starší obyvatelé, že se dovedou s určitostí na jednu drožku kdysi v ulici Lepic upamatovati.

Mont-Martre má tedy život svůj, život zvláštní a co více — má také své divadlo — Théatre Montmartre, jenž po svém spůsobě bodré občany čtvrti této v přesvědčení jejich utužuje.

O novoroční večer člověk leccos dovede. Leží to ve vzduchu. Jak se dočítám zatkli v Praze o Sylvestru posledním pouze jediného opilce. V Paříži však jich zatkli téže noci šest set sedmdesát devět. Důkaz to, že člověk může za okolností takových i Théatre Montmartre navštíviti, dokonce když je na programu novinka tak poutavá, jako: Les pavillons noirs ou la guerre de Tonkin“ — „Černé vlajky čili válka v Tonkině“, drama v desíti obrazech. Slyšel jsem, že při prvém představení trval kus do čtvrt na dvě v noci, ačkoliv počal již ve tři čtvrtě na osm. Můžete si tedy pomysliti, že jsem se na tak vydatné sousto duševního chleba jak náleží těšil.

Jda o šesti hodinách kolem, viděl jsem již před branou divadla řádný zástup nadějné mládeže se tísniti. V dolejších divadlech seřaďuje se obecenstvo při takové příležitosti samo v queue, však na Montmartru soudí tuzemci, jako Pražané: „Nač pořádek před divadelní kasou?“ Tlačenice s ušlápnutými vlečkami a rozmělněnými kuřími oky je bez odporu mnohem malebnější.

Připlatili jsme několik sous u kasy pro předprodej a sumou za půl třetího franku nám dali stalle d’orchestre v samé prvé řadě.

Bývám ve vážných momentech z pravidla chladnokrevným a šel jsem proto s klidem ještě na oběd, popil jsem kyselého vína, utlumil smíšenici v žaludku malou sklenkou chartreusy a pak teprve s rozhodností usadil jsem se za orchestrem, čítajícím i s kapelníkem dohromady osm mužů. Rozhlížím se, jakož pochopitelno po divadle. Houslista přede mnou má na svém pultě upevněny noty označené velikou třiašedesátkou. Povídám to jen proto, že hudba vpadla do představení aspoň patnáctkráte, při různých efektních scénách, avšak houslista přede mnou odehrál to všecko bez všelikých rozčilení, z téhož partesu a z téže stránky označené osudnou třiašedesátkou. Divadlo ostatně naplněno ve všech prostorách, vyjma snad lóže v prosceniu. Převládaly matrony v občanském oděvu, mužové v čepicích a na galerii pestrá směsice pánů kluků. Demi-monde, který v některých divadlech, jako na př. v novém Edenu, udává ton, zde nepatrně zastoupen. Folies-Bergère a Eden, navštěvované mnohem více cizinci, mají pro tuto třídu společenskou patrně půvab mnohem větší.

O divadle samém dá se málo říci. Opona s inseráty; v jednom z nich odporučují levné letní byty a v jiném ohlašuje kupec „u vypíchnutého oka“ (a l’oeil crevé), jaké přednosti mají jeho výrobky. Foyeru není. Mezi akty vychází obecenstvo z parteru na náměstí — place Dancourt, zde kouří cigaretu, anebo kupuje oranže a pokroutky v několika boudách před divadlem stojících. Demi-monde jde do sousední kavárny a pije tam bock, část obecenstva následuje jeho příkladu a tu a tam najde se přece některý dobrodinec, který těch šest sous za skleničku piva zaplatí. Kontrolních lístků není. Člověk by mohl klidně mezi aktem odejíti a uspořádati si nějakou nutnou záležitost — na příklad oženiti se, načež se vrátí, aniž by ho kdo vyrušoval.

Však pozor! Již tluče u opony třikráte za sebou historické kladivo divadel francouzských. Obecenstvo však posud zábavu svou neukončilo. Na jevišti již plno marinářů francouzských, ale galerie huláká, jako by pásli skot. Konečně ozve se sonórní hlas: „Dis donc — taisez-vous“ a znenáhla my, co jsme nejblíže u jeviště, rozumíme již přece každé desáté slovo.

Hraje se. Nejdříve námořní slavnost na počest knížete Ivana (patrně Rusa), který v červeném kabátě a v bílých nohavicích francouzskou loď provází. Po té naříká důstojník Georges, že mu černé vlajky ukradly jeho nevěstu, která poněkud nevysvětlitelným spůsobem v čínských vodách zbloudila. Na konec objevil se Angličan, který ve francouzsko-anglické zkomolenině nadává černým vlajkám, že mu ukradly všechno jeho zboží. Angličan dělá obecenstvu velký plaïsir, hudba vpadá do toho, houslista hraje při tom z osudné tři a šedesátky a obecenstvo tleská.

Nastává delší pausa, kterou vyplňuje obecenstvo na galerii důmyslně tím, že unisono hvízdá. V dalších aktech to však jde do živého. Vůdce černých vlajek (se zrzavými vlasy), na něhož se v kuse dělá několik narážek, že je přestrojený Evropan (a tudíž Prušák) a s chraptivým hlasem, zajal nevěstu Georgesovu a nutí ji, aby jej milovala. Nevěsta ale mu povídá, aby ji raději zabil. Kromě toho puntuje se zrzavý s mandariny čínskými, kteří jsou jeho spojenci, ale na oko se k Francouzům lísají. Po té se objeví francouzský misionář s velice fešáckou frisurou, jemuž vůdce černých vlajek nařizuje, aby šel těm darebákům — Francouzům nařídit, aby se neblížili. Misionáři slibuje, že mu pobije všechny křesťany, jest-li že se nevrátí. Misionář za prvé oznamuje, že Francouzi nejsou darebáci (aplaus) a za druhé, že půjde. Je třetí akt již a misionář se nevrací. Následkem toho vedou několik křesťanů, jimž je to ale dočista jedno, na popravu. To se děje všechno v Hanoi. Poprava již má začíti a vůdce černých vlajek nutí nevěstu Georgesovu, aby se na popravu dívala, když mu náležeti nechce. V tom přijde misionář, něco si řeknou s vůdcem černých vlajek a ten jej odsuzuje k smrti. Kat již napřahuje dřevěný meč. V tom se ozvou střelné rány. Princ Ivan a Angličan beze zboží zastřelí kata a několik vlajek černých, ostatní utekou a nevěsta Georgesova se na místě zblázní. V meziaktí krátí si tenkráte publikum čas tím, že zpívá nejnovější nad míru oblíbenou odrhovačku a sice unisono, ale jako píseň beze slov.

V tom rozlehne se v parteru rámus. Dva pánové se chtějí práti. Všechno vstává, z galerie se křičí „bis“. Policejní strážník dělá na rozvaděné pány konejšivé posuňky a jeden pán — patrně člen divadelní správy — jim velmi hlučně nadává. Nás zvědavce konejší starší jedna dáma za námi slovy: „I což pak tohle, to není všechno nic, ale onehdy jste tu měli býti, to tu spráskal jeden muž svou ženu — c’ était bien plus rigolo.“ Nastává nový akt. Hanoi je dobyto. Francouzi jsou páni města, ale jeden mandarin tráví francouzské vojáky. Za to jej dává velitel oběsiti. Přichází námořník, jenž hlásí, že už se třepe ve vzduchu a ohlášení jeho pozdravuje obecenstvo aplausem. Nevěsta Georgesova blázní dál a Francouzi se chystají na odpor, poněvadž černé vlajky se blíží. Komandant však oznamuje, že mají málo náboje. Princ Ivan povídá, že jde pro něj. Pak boj, ve kterém Francouzi vítězí. Hřímavý potlesk, přední herci vycházejí, aby se poděkovali, však obecenstvo si přeje, aby vyšli také „les marins“.

Zase nový akt. Černé vlajky obnovily boj. Francouzi bez náboje podléhají. Černé vlajky střílejí na jevišti tak statečně, že málem zapálily jednomu vojevůdci kabát. Ve všeobecné rvačce objeví se komandant francouzské lodi a dá se do rvačky s černými vlajkami. Ty ho zajmou a jejich velitel zajatého na místě zastřelí. Komandant padá, má však tolik duchapřítomnosti, že si může ještě načerveniti košili, tak že vypadá, jako krví zbrocený. Obecenstvo zejména na galerii, hlasitě nadává veliteli černých, vlajek „špinavců“ (salaud), protože zastřelil komandanta francouzského. To však černým vlajkám nevadí, a co z Francouzů nepobito, jest zajato a svázáno. Mezi těmito Georges a jeho nevěsta, která pořád ještě blázní.

Nová scéna předvádí svázané marináře, kteří se mrzí, že komandant zemřel, „rozbil svou dýmku“ (il a cassé sa pipe). Přichází velitel černých vlajek s nevěstou Georgesovou, kteréž nevěří, že blázní, a chystá se povražditi marináře i Georgesa. Nevěsta tohoto však náhle nabývá rozumu a dělá veliký povyk. Mezi tím doručila tajně jedna Číňanka marinářům, nůž, ti rozvážou pouta sobě i Georgesovi a vrhají se na velitele černých vlajek. Ten vida, že je zle, střelí po nevěstě Georgesově, však v tom skočí mezi ni a něj bývalá jeho, poněkud sestárlá milenka a zasáhnuta kulí velitelovou, padá. Je ale proto zle; těch několik neozbrojených marinářů by na velitele černých vlajek nestačilo, kdyby v pravý čas nepřišel princ Ivan, který dosud neměl čas poříditi si jiný kabát, a pomocí žlutých vlajek pochytal velitele a jeho družinu.

V okamžiku, co zajímá velitele, rozlehne se veliký pokřik z galerie: „Zabte ho!“ (Tuez-le). Princ Ivan dá si říci, poněvadž velitel černých vlajek kdysi úskočné na jeho život byl učinil útok, a zastřelí jej na místě. Veliký potlesk.

Poněvadž pak většina v kuse zaměstnaných hrdin je postřílena, pověšena a otrávena, zbývá jich jen málo. Georges odvádí svou nevěstu, Ivan také odjíždí, snad pro jiný kabát a slibuje Francouzům, „že se snad setkají na jiném místě“. Obecenstvo při této významné narážce jásá, houslista fruktifikuje svou třiašedesátku a my odcházíme v každém ohledu uspokojeni — o půlnoci dále.