Vedle cesty/Umění na lidském těle

Vedle cesty Josef Thomayer
Básníci a lékařství	Umění na lidském těle	Barva lidského oka

Údaje o textu
Titulek:	Umění na lidském těle
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 42–53. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1876
Licence:	PD old 70

Bojím se nedorozumění! Výrok „umění na lidském těle“ má příchuť poněkud více než neurčitou, a nepochybuji, že některý citlivější člen společnosti lidské bude mne kárati v domnění, že chci podati snad nějaký ovar z podezřelých tolarových knížeček o thematě — recte o titulu podobném sepsaných. Proti čemuž se ovšem ohrazuji; thema řádků těchto je naprosto nevinné; chciť promluviti o umění, s jakým se setkáváme v krámech s náčiním chirurgickým, či o tom, jak možno některé scházející neb znetvořené části těla našeho uměle nahraditi aneb podstatně zlepšiti. Kdybych ve skromnosti své dělal si nárok na úplnost, mohl bych dodati ještě něco z tajné historie krámů se zbožím vatařským a kaučukovým, však nechci z těchto řádků učinit skandální kroniku. Vímť dobře, že mnohá plastická forma jest darována jinou přírodou než tou, která dává témuž jednotlivci na př. požitek kuřích ok, avšak ježto mi jde o zásadu, halím se v plášť šlechetnosti a vystříhám se podrobností.

Umění, jež na mysli mám, je blízko svého zenithu; ba pokročilo tak, že pomalu nezbude platnou než pověstná pravda „komu není s hůry dáno“ atd., jak už každý pokročilý český vrabec zpívá. Jenom mozek — jenom rozum s podobnou některou maličkostí nemůžeme si ve skutečnosti koupiti; ostatní se již skoro všechno prodává — lidé se o to ostatní postarali s péčí až úžasnou.

Prohlédněme si člověka od hlavy až k patě, a jsem jist, že bez přinucení dá mi každý za pravdu, že toto umění již značně z plének se probralo.

Začnu s vlasy. Každý člověk na příklad je má míti, aspoň každý spořádaný — než počínám s věcí otřepanou. Umělé vlasy již nosili klassičtí národové. Paruka je historickou vzpomínkou a co se barvení vlasů týče, tu již bujné Římanky v tajemství podobné zasvěceny byly. A jak za dob našich svět se utužil, pozná každý, vyjde-li v libovolnou chvíli na ulici; jsem přesvědčen, že bude na příklad ze ženštin počítati ony, které umělých vlasů nemají, však nikoliv ty, které je mají. Zdálo by se, že tu nové, netušené nějaké umění nenalezne půdy — avšak chyba lávky. Právě v nejnovější době tvrdí se, že vlas vyrvaný i s cíbelem z půdy své a zasazený uměle na nové některé místo v kůži dále bují a roste! — Člověk, který se chytne této věci methodicky a bude sázet vlasy en masse, musí být věru do roka millionářem; — k tomu mu samojediní bezvousí mladíci pomohou, nad to pak holohlaví! Ubohý Sokrate, že se tvá pleš dobrodiní takového nedočkala!

Stopujíce tělo člověka s hůry dolů, po vlasech na oči přicházíme. Jakého triumfu zde uměleckému průmyslu se dostalo, je vůbec věcí známou. Za našich dnů zhotovují se tak dokonalá umělá oka, že stěží je v tváři od pravého oka rozeznáme. Bohužel ovšem nenahradí skvostná tato hříčka oko také co do vidění i obmezuje se pouze na odstranění nepříjemné fysiognomie, ztrátou oka zaviněné. Ještě v jednom ohledu osvědčila se kosmetika u oka dosti prospěšnou; je to tak zvané taetování rohovky, jež mám na mysli. Známo jest totiž, že po různých chorobách průsvitné hladké blány, již rohovkou nazýváme, zbývají vypukliny bíle zkalené, soulad tváře nemálo rušící. Že bývá u nich vidění aspoň částečně možné, nelze na vyrvání oka a zasazení umělého pomýšleti, a proto přišlo se na důmyslnou operaci, taetování rohovky zvanou. Do zkaleného takého výrostku totiž vsazují se zrníčka umělé barvy, dosti hustě ovšem vedle sebe, a tím se spůsobuje, že nápadná tato vada se zakryje. Dodati ovšem dlužno, že je-li duhovka modrá, užívá se barvy modré, je-li hnědá, hnědé a podobně. Ovšem je velmi řídkou věcí viděti člověka takto přetvořeného — a že změna oka celou fysiognomii přetvoří, nedá se tuším popírati — neboť operace taká jest, jak se samo sebou rozumí, drahá, a vedle toho choroba operaci podobnou potřebující právě u bohatých je vzácnou. Podobným spůsobem dají se — aspoň v theorii — přetvořiti známá plamenná znamínka, tváře člověka dosti často hyzdící. Jsou dosti známé tyto rudé skvrny v obličeji, zakládající se na tom, že malé krevní cévy pod koží příliš nemírně jsou roztaženy. I ty daly by se zahojiti, ovšem jen tenkrát, jsou-li menšími; avšak k zahojení takému není třeba jen zručné ruky lékařské, nýbrž také uměleckého vkusu; aby se volila barva tak, by zbarvení skvrny po taetování rovnalo se barvě ostatní pleti.

Mezi očima sídlí jako král, nevyslovitelný nos. Umělé hotovení nosu je nejstarší kosmetickou operací, což dá se jen tím vysvětlit, že již za šerých dob ztráta nosu bývala nehodou dosti častou.

Operaci tu prý Indové vynašli; u nich prý ale také bývalo zvykem uřezávat taškářům nosy. Patrně bývali již za starodávna také bohatí lidé taškáři, neboť nedovedu si ani představiti, že by se byli indičtí lékaři jen tak z bůhdarma o hotovení umělých nosů pokoušeli, kdyby taškáři indičtí pouze z pariů se byli rekrutovali. Ježto jsem již při jiné příležitosti^[1] vysvětlil, jak možno z kůže čelo pokrývající nos pomocí operace vytvořiti, nebudu zde čtenáře opakováním nuditi a zmíním se raději o skutečně umělém nose.

Že totiž nos plastickou operací utvořený není vždy zcela podle aesthetických pravidel, pomýšleli chirurgové již ode dávna přístrojem buď z kovu neb kaučuku odstraniti znetvoření tváře po ztrátě nosu vybývající a dali zhotovovati u jiných odborných znalců umělé nosy, jež pak ku brejlím připevněny nosili, a aby ku tváři přiléhaly, zvláštním přístrojem v dutině nosní upevněným se přitahovaly. Nedá se upříti, že podobné úpravy bývají tak dokonale provedeny, že je s těží rozeznati lze od nosu skutečného — přece však nevešly v užívání obecné.^[2] Neboť jsou věci podobné především nad míru drahé, za druhé však mohou jich používati jen lidé vkus mající: neboť barva v tváři se často měnívá, a tu, má-li být nos skutečně umělým, nemohou se majitelé jejich bez líčidla ani obejíti. Jinak poznáme okamžitě, oč se jedná, a účel celé úpravy patrně nepostihnut.

Pod nosem rozestřeny jsou pysky, mezi nimiž rdí se otvor ústní. I u pysků i u otvoru ústního známa je celá řada operací, porušený tvar napravujících; jmenovitě se dají utvořiti zcela nová ústa v případu, že zarostla, aneb nebezpečným spůsobem zúžena byla, tolikéž i na příklad u známého zaječího pysku zcela nový, velmi dobrý ret vytvořiti se dá, avšak to vesměs jsou věci příliš odborné, než aby snesly lehkého, feuilletonistického vylíčení.

Za rty nachází se „ἕρκος ὀδόντων“, hradba zubů, jak Homér v úctě říkal, patrně se ještě dobrák více bál zubů než jazyka, před jehož nebezpečnou činností zvláště my zas máme velmi ušlechtilou úctu. Že zuby jsou nevyhnutelnou částí lidské krásy, počali šlechetní lidé již dávno scházející zuby uměle nahrazovati a to tak vydatně, že v dobách, kdy se k zasazování zubů ještě zlatých plíškův užívalo, na příklad v Paříži, zcela vážně pomýšleno na to, zdali by se — rýžování zlata na hřbitovech nevyplácelo; tvrdiloť se, že ročně umírá tolik lidí se zuby zlatem upevněnými, že by systematické hledání zlata toho snadno mohlo býti spekulací velmi výnosnou. Na neštěstí však upevňují se umělé zuby za našich dnů pouze kaučukem, a světu se nedostalo na příklad akciové společnosti k rýžování zlata, dejme tomu po hřbitovech pražských. Umělé zuby zhotovují se ze zubů hrocha, ale také z porcelánu; dobře očištěných lidských zubů řidčeji se k tomu účelu užívá. Jinak je spůsob zasazování již tak všeobecně znám, že se zajisté mezi čtenáři listu našeho nalézají jednotlivci, kteří tu věc seznali třeba z autopsie.

U zubů je věc arci obecně známa, však s těží řekl by kdo, že i jazyk lze nahraditi, ovšem ne jazyk jako sídlo chuti, ale jako ústrojí k mluvení nevyhnutelně potřebné. K vynálezu tomu dopomohla náhoda.

Před dávnými časy žil totiž u města Bourges ve Francii muž, jemuž uříznuta byla přední polovice jazyka (příčina se ovšem neudává). Muž ten žil po tři roky v truchlivém stavu — nemoha ani slova pronésti. Tu pokusil se jednou, an držel mezi zuby dřevěnou vařečku, z níž pil, promluviti a ku svému podivení byl s to, aby srozumitelná slova pronesl — vařečka sloužila mu jako prodloužení jazyka. Od té doby neoddělil se již od podobného dřevěného přístroje, nose jej na krku uvázaný. Příklad jeho ovšem nenalezl mnohých napodobitelů, neboť umělé odstranění jedné části jazyka vždy tak bývá řízeno, že aspoň malá část špičky zůstává, avšak pro případ podobný, jaký se u onoho muže udál, cesta jíž naznačena, a věru nebude takovému nešťastníku již potřebí, aby při plném zdraví dlouhou dobu bez daru řeči trávil.

Tvrdé i měkké patro v ústech, na něž po jazyku přicházíme, jsouc buď od narození rozpoltěno anebo byvši chorobou nějakou poroucháno, operací tak zvanou plastickou zahojiti se dá i — kaučukovým listem nahraditi, což všechno arci na interess širšího obecenstva počítati nemůže; neníť představa o části té tak všeobecnou, jako o jiných částech těla, jež jsem uvedl a uvésti ještě chci. Z téže příčiny také o tak zvaném umělém bubínku sluchovém jen krátce se zmiňuji.

Sluchovod náš totiž v jisté vzdálenosti od ucha vnějšího přepažen je více méně kolmě stojící jemnou, kulatou blanou, kterouž zvuky, mají-li býti slyšeny, do chvění přivésti musejí, čímž začíná složitý postup přenášení zvuků až k ukrytému nervu sluchovému, kterýž pak dále mozek o zvuku zpravuje. Bubínek tento jest nutný ku slyšení, avšak právě on bývá přečasto různými chorobami zničen, a tu snaží se vadě té ušní lékařství odpomoci tím, že vsází na místo porouchaného bubínku jemnou blánu podobného tvaru, napnutou na stříbrném či zlatém rámci.

Náhrada to ovšem dosti skromná!

Přicházím k jedné z nejodvážnějších změn v odboru, o kterémž mluvím; ku věci, která byvši asi před třemi roky teprve vykonána, pozornost veškerého čtoucího světa ve značné míře na se obrátila.

Roku 1874 odvážil se tehdejší vídeňský chirurg Billroth na odstranění chorobného hrtanu (v obecné mluvě: jablko Adamovo); a dokonav s dostatečným zdarem nevídaný dosud pokus, zasadil člověku tomu do mezery tak vzniklé hrtan umělý. Důležitost takovéto operace nebyla asi ještě obecně oceněna. V hrtanu vzniká totiž hlas, který pak nešen hlavně dutinou ústní ven, rozličnými pohyby různých ústrojí v dutině ústní a kolem ní se nacházejících na mluvu přetvořen bývá. Vytržení neb vyříznutí hrtanu z krku znamená tedy ztrátu hlasu; bez hrtanu nelze na hlas mluviti a bylo k tomu zajisté potřebí nevšední odvahy, nahraditi ústrojí tak vzácné jiným, umělým. Pokusů podobných nevykonáno mnoho.

Řídké vykonávání této operace jest odůvodněno jednak tím, že místní nebezpečná choroba hrtanu dosti zřídka se vyskytuje, ale jednak také tím, že by přečasto již ani takováto operace výsledku neměla pro přílišnou pokročilost choroby, která již v samých počátcích rázného jednání požaduje. Bývá pak to hlavně některý zhoubný novotvar, který vyrvání hrtanu opravňuje. Přístroj, jenž do krku po operaci vsazen bývá, založen je celkem na téže zásadě, jako na př. klarinet. Týž upevněn jest v jiné rouře tak, že chce-li člověk dýchat, zvykový strojek odvrátí od proudu vzduchového z plic při vydechnutí se řinoucího, kdežto chce-li mluviti, k témuž proudu jej přivrátí. Tím vzniká zvuk, který se pak v ústech na mluvu přeměňuje.

Hlas takový má tu vadu, že je monotónní a příchuti takové, jakou zvuky na strojích hudebních vyluzované vůbec mají. Přes to ovšem má přec vynález tento cenu nemalou. Krkem přecházíme k trupu vůbec, avšak zde „umění“ hrubě půdy nenalezlo; jsouť ústrojí v trupu umístěná příliš specifická a složitá, než aby se činnost jejich uměle nahraditi dala, a také kosmetika nemá zde půdy hlavně pro ukrytost poměrů.

Tím více za to přiklonila se technika lékařská ke končetinám. Již Götz z Berlichingů měl prý umělou ruku, a zdá se, že vědomosti v oboru tomto již za dávných dob se vyvinovati počaly. Jsouť přemnohé případy, kdy ruku odejmouti dlužno, ovšem hlavně k vůli onemocnění, život člověka přímo ohrožujícímu. Tak k vůli těžkým pohmožděninám, hlízám a p. Aby nebožáku podobnému aspoň pro zevnějšek poskytnuta byla jakási náhrada, upevňují mu přístroj k zbývající části, ztracený díl ruky co možná věrné nahrazující. Prospěch ovšem není značný. Užitečnějšími jsou přístroje podobné u nohy. Vídáme ovšem příliš často pouhý válec dřevěný za podporu k zbývající části nohy upevněný, kterážto úprava upevňuje se hlavně k vůli láci své. Avšak užívají se také přístroje nejen tvar nohy úplně napodobující, nýbrž i také klouby opatřené, tak že člověk nohu takovou mající netoliko téměř zcela správné choditi, nýbrž i sedati může, při čemž nepatrné stisknutí péra ohnutí kolena umožňuje, a takž ukrývá se vada, odejmutím nohy povstavší, velmi vtipně.

Zajímavější jsou přístroje nahrazující jednotlivé svaly. Sdělím tuto za příklad jeden interessantní a pověstný případ.

Francouzský pianista jeden — byl prý výtečný virtuos — ztratil vládu nad svaly po hřbetu ruky rozloženými. Dosah ochrnutí takového byl asi ten, že člověk onen sice volně prsty ohýbati mohl, ale nikoliv natahovati — leda ovšem pomocí ruky druhé, neboť svaly, kterýmž výkon ten jest přidělen, následkem ochrnutí nervů účinnosti své pozbyly. Třeba by jen jednu ruku tímto spůsobem byl onemocnělou měl, nalézal se člověk týž ve stavu hrozném, neboť nebyl již s to, aby umění své provozoval. Veškeré léčení osvědčilo se dokonce marným a takž byl by se člověk onen na vždy piana zříci musel, kdyby lékař Delacroix nebyl mu pomohl velmi důmyslným spůsobem. Delacroix dal totiž sestrojiti úpravu takovou, že po hřbetu každého prstu upevněna byla pružná drátěná spirála, chorobné svaly dosti dobře nahražující. Ohnul-li klient jeho prsty, jak toho ku hře na pianě potřeba, a což také — jak praveno — volně učiniti mohl, bylo mu lze i na piano udeřiti, ale v tom momentu, kdy sval některý prst ohybující, v činnosti své ustal, vzpřímila ho drátěná spirála a takž mohl virtuos po delším cvičení na piano hráti zase jako dříve. Po prvém takovém příkladu byla ovšem cesta do Ameriky snadná, a záhy počaly se přístroje takové množiti a zdokonalovati.

I na noze dá se užiti množství podobných apparátů, a třeba by věc nebyla tak frappantní, jako u onoho francouzského pianisty, bije přece prospěch strojů takových přímo do očí. Tuším, že správněji učiním na místě theoretického vysvětlování, objasním-li věc příkladem. Na lýtku našem vidíme velmi silnou vrstvu svalů, jejichž činnost spůsobuje, že hřbet nohy vzdaluje se od přední plochy bérce (t. j. části mezi kolenem a vlastní nohou.) Stane-li se, že svaly ty následkem choroby v činnosti své ustanou, povstává chorobný tvar nohy na tom se zakládající, že hřbet nohy nesmírně se blíží k přední ploše bérce, čímž nabývá noha nehezké podoby hákovité. V mírnějších případech dá se činnost svalů lýtkových buď kaučukem aneb spirálami jako nahoře u ruky nahraditi a takž předchází se značnému znetvoření nohy.

Tím končím podav aspoň nástín způsobu, jakým se umělé nahražování scházejících a znetvořených částí těla ubírá. Jest patrno, že brali jsme se nejrovnější cestou, všímajíce si jen hrubých obrysů a nikoli četných, ba nesčíslných podrobností; avšak k povšechnému názoru jest tuším i kontura dostatečná. Naproti tomu unavuje popis jednotlivostí, známých jen úzkému kruhu lékařskému. Na jedno však dovolím si ještě upozorniti: jest to okolnost, že kde nejedná se o pouhou kosmetiku, pracuje chirurgie přesně na základě zásad fysikálních a vůbec rozumových, kteréžto faktum nad jiné okolnosti důležitějším jest k posouzení lékařských snah nynější doby vůbec.

---

1. Viz „Lumír“ r. 1875: „O čichu“.
2. Zvěčnělý přítel L. Stroupežnický takový nos vlastní konstrukce, k brejlím připevněný nosil (1894).