Vedle cesty/Prodavači a jich nápisy

Vedle cesty Josef Thomayer
Pobožnost v Notre-Dame	Prodavači a jich nápisy	Les attaques nocturnes

Údaje o textu
Titulek:	Prodavači a jich nápisy
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 240–247. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kupci pařížští jsou ode dávna a budou snad ještě dlouho mistry ve vkusné úpravě krámové. Kdo si vzpomene na nádherné vyšňoření velikých skladů naproti Louvru aneb „au bon marché“, dá mi za pravdu. Avšak i nejmenší kramář umí si vyzdobiti svůj krámek spůsobem, jemuž nelze upříti vkus. Vzpomínám si zde na sličnou úpravu výkladních skříní všelikých prodavačů salámů, cukrářů a podobně, ba i nepatrný řezník ve čtvrti hadrníků ozdobuje řadu v krámu visících skopců guirlandami umělých květin a svěží chvojí, ba i v lůj na hřbetu skopců všeliké arabesky z hvězdy vrývá. K tomu hokynářka osloví vás, jdete-li k ní pro kus mýdla, s touže důstojností jako snad některý z prodavačů řádů v „Palais Royal“. Viděl jsem kdys pod večer na nábřeží de Montebello starce, hotovícího v kruhu několika ošumělých existencí podstavec pod žehličku ze silného drátu — tytéž, jaké v pražských ulicích prodávají mladí i staří dráteníci slovenští. Dráteník náš nabízí své zboží prostě na prodej, avšak pařížský kollega jeho neobejde se bez řeči, jakož důstojné řečnění je snad slabou stránkou každého obyvatele města nad Sekvanou! „Pánové a dámy,“ děl důstojný muž ten, „já jsem jediný vynálezce (seul inventeur) a továrník předmětu tohoto, jehož úprava, jak si lichotím, není prosta složení důmyslného!“ Dobrý muž neprodal sice ničeho, avšak mnohá z dam odcházející byla snad přesvědčena, že se Paříž hemží duchaplnými lidmi.

A podobných zkušeností nasbírá člověk krok za krokem.

Navštívíme na příklad březnovou výstavu tučného dobytka a drůbeže, spojenou s výstavou plodin v „palais d’industrie“. Nepřehledná řada krmených volů, skopců a jiných ssavců, legie krocanů, perliček, kapounů a holubů; celé pyramidy ovoce svěžího, zavařeného, lesy květin nashromážděny jsou v obrovském paláci výstavním. Leč zastavte se kdekoliv a prohlédněte si jakoukoliv maličkost — již stojí u člověka zřízenec firmy a dávaje vám vkusnou, pikantními kresbami ozdobenou visitku ve všelikých barvách prosí vás, abyste závod jeho poctili důvěrou.

Divím se na příklad skleněné báni zavařených hrušek — ovoce jako křišťál — však již stojí u mne zřízenec firmy řka, že vidí na mně, že jsem znalec a že mi tajemství zavařování prodá za dvacet franků. Zastavím se u krámu s rozličným koloniálním zbožím a prohlížím překrásné zde vystavěné věci. Však v okamžiku mi již zase tvrdí někdo v tvář, že se patrně interessuju o tento druh zboží, a strká mi několik strakatých lístků do ruky. Venku před palácem hospodářské stroje! Prohlížím si je s patrnou důvěrou, poněvadž mi lidé před chvílí byli tvrdili, že rozumím toliku předmětům! Avšak jako Číňanu líbilo se nejvíce z koncertu ladění nástrojů, tak i mne především upoutal stroj tuším svého spůsobu jediný — mlátící stroj na obilí — avšak složení přepůvodního. Kůň stojí ve zvláštní skříni, do níž se dá obilí, půda skříně je prorytá několika příčnými latěmi, parní stroj pak táhne půdu skříně sem a tam, následkem čehož kůň musí neustále přešlapovat — a tak mlátí obilí. Leč jen se chvíli dívám, již mi zase agent tvrdí drze do očí, že jsem znalec; spustí parní stroj, maltretuje ubohého koně, vtiskne mi ku konci sáhodlouhou visitku závodu do ruky a poroučí se mi co nejzdvořileji. A tak se to má dále a dále, že opouštím výstavy maje v kapsách ohromné množství visitek, návodů a brošur o krmení drůbeže, chování psů, dělání sýra atd. atd., v hlavě pak vědomí, že „rozumím“ věcem, o nichž jsem neměl tušení.

Avšak návštěvou není výstava vyčerpána. Všeliká zvířata dostanou ceny a tu teprve nastává pravý rej pro prodavače pařížské. Ve výkladní skříni celého zástupu restaurantů vidíte po výstavě oškubanou i neoškubanou drůbež, na níž zavěšena „originální“ tabulka, že ptáče to dostalo v poslední výstavě prvou, druhou anebo jinou cenu. Řezníci provádějí ulicemi, v nichž krámy své mají, ověnčený, taktéž cenou poctěný dobytek spolu s nápisem, kdo ho koupil a kdo ho sekati bude atd. atd. Zde teprve se člověk přesvědčí o užitečnosti výstavy takové.

Avšak rozepsal jsem se — dada se svésti upomínkou — o předmětu tomto mimovolně šíře než jsem chtěl a málem zapomínám, že jsem chtěl psáti jen o firmách, t. j. jen o nápisech na krámech. Již první dni, kdy doplňoval jsem linguistické vědomosti své čtením všech možných a postižitelných nápisů, překvapila mne nejednou smělá původnost, jež některým nadpisem sálala, i mimovolně zapisoval jsem si nalezené do zápisků svých, avšak čím dále jsem ulicemi pařížskými bloudil, tím více jsem nabýval přesvědčení, že jsem na stopě předmětu velice zábavného.

Tak ku příkladu jest zajisté velmi vábným hotel u panny Marie v ulici u suchého stromu (rue de l’arbre sec), neméně zbožným jest kožešník u malého Ježíška (à l’enfant Jesus) v ulici Rivolské. Krejčí v téže ulici má sklad „u dobrého ďábla“, prodává „tout pour rien“ — vše zdarma a mírní patrně důmyslem svým obecný předsudek o pekelných hodnostářích. Méně určitě smýšlí barvíř jeden v ulici „Hôtel de ville“, který provozuje barvířství na černo (teinturerie noire) u „červeného klobouku“. Zoologické vědomosti Pařížanů zdokonaluje sklad pian v rue Caumartin „Au Ouistiti (u hedvábné opice), tolikéž pak zahradník „u smělého kohouta na „quai de la Megisserie““. Naproti tomu ctí občanskou statečnost hostinský u „věrného kočího“ na tomže nábřeží. V botanice pracuje restaurant v boulevardu du palais, který ctí — vavříny (laurier roses), aneb krejčí na boulevardu St. Michel, který pracuje pod záštitou pomněnky (au myositis). Dobrým a zároveň poetickým zeměpiscem zdá se býti krejčí v rue faubourg St. Honoré, který má sklad „u skotských hor“, kdežto prodavač uhlí „u hor ruských“ (aux montagnes russes) trpí jakož patrno poněkud smělými představami, snad vzdoruje zmíněnému krejčímu, neboť bydlí s ním v téže ulici.

Přesnými vlastenci jsou přemnozí z prodavačů pařížských; tak na příklad švec „u erbu Francie“ (aux armes de France) v ulici Rivolské, anebo v téže ulici krejčí, který je spokojen s „dějinami Francie“ (à l’histoire de France). Jiný krejčí vzpomíná si při přišívání knoflíků na slavného pěvce Berangèra (Au souvenir de Berangère, boulevard de Strassbourg), kdežto prodavačka košil a límců v ulici Rambuteau nemůže zapomenouti na „novou Heloisu“ a napsala proto na krám svůj „à la nouvelle Heloise“. Z oboru úzkého vlastenectví vyprostil se hostinský naproti Pantheonu, jenž řídí hotel „u velikých mužů“, jejž odporučuju všem českým básníkům.

Za to nedovedu určiti, jakou lest zamýšlí vlásenkář u svatého Sulpicia svým „jižním salónem“ (Salon meridional). Neméně nesnadnou záhadu uvrhli před oči bludných poutníků po ulicích pařížských, na příklad plechař a prodavač drobného kovového zboží vůbec, bydlící v ulici svatého Honoria, týž prodává „u stavěcího psa“ (au chien d’arrêt); tolikéž švec v rue Monge, na jehož tabuli rve lev botu, kdežto nápis poznamenává, že zde slove „u lva pouště“ (au lion de désert); pokud mé vědomosti sahají, vím na určito, že lvi na poušti nechodí v botách.

Lichotivé soudí o svých výrobcích jeden z nesčíslných krámů krejčovských — ač-li mu dobře rozumím — kterýž zove se „u pokušení“ (à la tentation, rue de Rivoli). Za to ale mne naprosto neuspokojil hostinský v rue faubourg St. Denis, kterýž tvoří divy „u dvou kašparů“ (aux deux gaspards). V zápiscích svých mám firmu tuto psanou třesoucí se rukou, ne rozechvěním, ale tím že zhlédl jsem ji z omnibusu, tím také mohu si vysvětliti, proč jsem k majiteli závodu u dvou kašparů nešel a nepožádal ho za laskavý výklad.

Jsa vůbec mírným pánem chci míti za to, že prodavač prádla „u ubohého Kuby“ (au pauvre Jacques, boulevard du tempel) odznačil krám svůj takto z pouhé bonhomie, aniž by snad chtěl tím psát satyru na své kupce, znamenáť nemýlím-li se, ve frančině Jacques tolik jako náš „Honza“.

V ulici faubourg St. Denis našel jsem také hostinec „au petit bock“. Bock je, jak známo, míra — malá sklenička piva. Nápis takový jest možným jen u nevinných Pařížanů. Na Smíchově by na příklad hostinec „u malé holby“, což by asi tak pařížskému nápisu odpovídalo, znamenal urážku všech pijících smrtelníků.

Nepopiratelnou důvěru vzbuzuje zajisté řezník „u hrnců s masem“ (aux marmites, v rue faubourg St. Denis), kdežto restaurant „u chvalně známých smažených bramborů“ (à la renomée de pommes de terre frites) v rue de Recollets může jakož patrno počítati na důvěru jen jistých a obmezených kruhů společenských — oněch právě, kteří se domnívají, že není lepšího pokrmu nad brambory. Pěkně se vyjímá také nápis v „avenue de l’Opéra“ hlásající, že se v krámě onom spravují solidně všecky polámané předměty (ici on repare avec solidité tous les objets cassés). Naproti tomu však je naprosto poučným nápis, jejž jsem odkryl kdysi v nekonečné ulici Lafayetově, nápis ten zní: „Specialité des portefeuilles pour tous les professions“ — tedy portefeuilly pro všechny stavy. Lituji, že jsem byl tak lehkovážným a zaznamenal si pouze nápis, aniž bych se byl dal poučit krámem samým. Dnes na příklad bych milerád věděl, jak vypadá portefeuille pro samovrahy, na cti utrhače, vdovy a podobně — avšak již je pozdě. Vím sice, že čtení podobných věcí, jako jsou řádky předchozí, podobá se značně požívání sýra, jehož dobře vychovaný člověk za dessert jen málo pojí, a bylo by tedy na čase, abych ustál ve své intimitě jevící se zajisté v míře nesmírné ve sdělování tajných zápisků; avšak nemohu pustit čtenáře z ruky, abych nevnutil mu ještě nápis, jejž jsem našel na zevnějším boulevardu — La Vilette; na jedné hospodě červeného tohoto okresu totiž — „Au génie industriel“. Pod nápisem je ohromné fresko představující genia industrie, an dává mužům práce vavřínový věnec na hlavu; pod freskem pak stojí: Mužům průmyslu vděčný genius průmyslový („Aux hommes de l’industrie le genie reconnaissant“); pak puntík a hned pod tím: „Salon hodící se k svatbám a mohoucí pojmouti sto dvacet osob“.

Mám za to, že ukončil jsem představení důstojným osvětlením bengálským.