Vedle cesty/Noviny a jich vnady

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Noviny a jich vnady
Autor: Josef Thomayer
Zdroj: THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 212–232. Dostupné online.
Vydáno: 1879
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Mrzí mne počínati sevšednělou frásí, avšak nelze mi vyhnouti se jí. Pařížské novinářství dokazuje plnou měrou, že jsou noviny šestou velmocí. Pravdivost výroku toho potvrzuje člověku každý krok, ať si jej činíme po ulici, ať si vsedneme na dráhu, navštívíme veřejnou místnost nebo cokoliv jiného veřejného. Všude je to mrak novinářských hlaviček, jenž naše oko na novo poutá.

Sedneme ráno na imperiál omnibus, na příklad před osmou hodinou, kdy se ulicemi hemží prodavači, roznašeči, dělníci. Omnibus plný, nahoře i v dole. Společnost, — jak patrno nepříliš vznešená, nahoře několik blousierů bez čepic — avšak všecko mlčí; a většina pohřížena jest ve čtení malých lístků. Lanterne, Petit journal, Petit republique, Nouveau journal republicain a řada lístků jiných vesměs po sous (dvou krejcařích) mihá se v rukou sousedů, a našinec sám přivyká v několika dnech na zvyk ten a nevystupuje později na vůz, aniž by ozbrojen byl číslem některého takového, z pravidla výtečně redigovaného žurnálu.

Navštívíme posluchárnu na fakultě lékařské, nebo právnické — kteroukoliv. Přednáška počíná o deváté, avšak již několik minut před devátou plno. Asi jako u nás! Jen že u nás jsme bývali před přednáškou hluční, až v hlavě vířilo! Politické, ostré debaty, hrůzné vtipy, posměšná líčení honily se v jednom proudu posluchačstvem! Otvírám však dvéře amfitheatru — (posluchárny v nemocnicích) — a ticho hrobové mne překvapuje. Domnívám se, že již professor zasedl za stůl, i vystupuje tiše po stupních vzhůru do lavic. Amfitheatr plný. Skorem na všech lavicích studenti s klobouky na hlavách tísní se po nízkých lavicích bez opory a bez stolů. Avšak stůl professorův jest prázdný a většina studentů má v rukou — politické listy. Voltaire, XIX. Siècle, Petit journal, Marseillaise, některý Figaro, a zase Lanterne mihají se v rukou čtenářů.

Navštívíme některé menší divadlo pařížské. Na příklad Théâtre des Gobelins nebo Cluny. Jde na osmou hodinu a před kasami stojí hadovité řady obecenstva tvořící obvyklé „queue“. (Obecenstvo se totiž zde netlačí jako jinde, nýbrž stojí v řadě jedna osoba za druhou čekajíc až na ni dojde, a se špatnou by se potázal ten, kdo by po chvalitebném zvyku domácím předbíhati neb odstrkovati chtěl. Tu nejen policie ale i obecenstvo vetřelce ostře ba i posměšně kárá.) Postavíme se tedy také do „queue“ a čekáme. Mezi tím však obletuje řadu obecenstva celý roj prodavačů novin, prodavačů starých i mladých, žen i mužů. Nabízejí speciální divadelní lístky po 3—4 sous — L’orchestre, Le Molière a podobné výrobky vycházející denně a obsahující programy všech pařížských divadel a větších zábavních míst, cirků a podobně! Programy jsou na prvé a poslední straně listů těch — vnitřek naplněn jest „referáty“ a „kritikami“, majícími dosti jednotvárnou vlastnost — že všecko všudy nacházejí výtečným, skvostným a skvělým, tak že si člověk volky nevolky sám předkládá rétorickou otázku: Co taková kritika asi „stojí“? Konečně dotřeme se za několik franků lístku do přízemí a sedáme s uspokojením, jaké poskytuje člověku vědomí vykonané práce herkulovské. Však jedva odehráli malý vaudeville anebo proverbe, sloužící jako „hors d’oeuvre“ před vlastní hostinou, před vlastním dramatem, kteráž jsou v posledních dobách na menších divadlech nesmírně v modě, již se rozlétnou všecky dvéře do přízemí ústící, a hejno prodavačů vyvolává na novo! Nejen pak svůdný „suc d’orge“ anebo nesmiřitelné chutnající pomeranč za dva sous, ale na novo zní tu: Demandez L’orchestre, Le Molière, a prodavači listů těchto smýkají se mezi obecenstvem vnucujíce přímo neocenitelné literární výrobky své.

Mezi tím táhne na devátou — divadelní listy mizí a má se k počátku hry — avšak na novo rozpřádá se litice novinářská. Přicházejíť noví prodavači — ohlašující poslední večerní list pařížský — Le soir, jehož prvá čísla právě lis byla opustila. Pravil jsem „ohlašující“, ale správně má zníti „řvoucí“, neboť máme-li provolávání prodavačů těch precisně označiti, jiného výrazu užíti nemůžeme. Leč nejen to: i na oponě, kteráž jak známo v malých divadlech pařížských z pravidla bývá kupeckými ohlášeními pomalována, ohlašují se politické i illustrované listy pařížské hlásajíce chlubně světu vnady své.

Slovem zavadíme každým krokem o noviny. Prodávají pak je nejen v nesčíslných úpravných kioscích, rozsetých po větších ulicích pařížských, ale i téměř ve všech krámech papírnických, na nádražích a jinde nečítaje ani zástupy potulných prodavačů vyskytujících se všude. Ba i na pověstném mostě „Pont des Arts“ viděl jsem každodenně téměř slepce (most slouží jen pěšcům), který chodě po mostě sem a tam prodával kolemjdoucím časopisy, vyzývaje ke koupi tabulkou zavěšenou na prsou s nápisem: „Je suis aveugle“ atd. V kioscích pak, zejména na boulevardech a na větších náměstích prodávají do pozdní noci noviny. Nejednou jsme si o jedné hodině s půlnoci kupovali v kiosku před Palais Royal večerní listy — jako la France a podobné!

Za takových okolností je pochopitelné, nacházíme-li čtenáře listů nejen v kavárnách, ale i na ulici. Ba větší krámy mají dokonce své a notabene hojně zásobené čítárny, v nichž „nudící“ se „kupující“ obecenstvo volně může čísti francouzské i zahraničné listy. Avšak o této specialitě pařížské promluvím jindy snad obšírněji. Podobně i v „Palais de justice“, soudní budově pařížské, mají advokáti pařížští čítárnu svou, a vypadá takový, oděvem svým i baretem na protestantského pastora připomínající advokát pařížský velmi titěrně. Viděti jej lze v čítárně, zasklenou stěnou od korridoru odlišené, nonchalantně rozloženého a ve čtení listu pohříženého. Připadali mně vůbec dosti koketní tito pánové, jakoby za sklem obecenstvu dávali na jevo, že naprosto nemají času, aby mohli svůj žurnál přečísti si doma! —

Umí pak pařížský majitel časopisu upozorniti na svůj časopis. Zejména pověstný „Le petit journal“, jenž vychází denně a jehož číslo stojí pouze jeden sous, může ještě po dlouhá léta sloužiti potomkům za vzor v ohledu tomto! Neníť hrubě jediné větší ulice, kde by na některé stěně anebo prázdné zdi domové neohlašoval se list ten ohromnými bílými literami v modrém poli. Všude čtete: Le petit journal, časopis denní, pět set tisíc odběratelů, tři miliony čtenářů, pět centimů (jeden sous) číslo. To je annonce nejstarší, na novějších čteme již pět set padesát tisíc odběratelův a na nejnovějších dokonce šest set tisíc! Každým pak skoro dnem najdeme na procházkách svých nové potřenou modrou stěnu, na níž malíř písma na novo — stabilní ona slova maluje. Vedle toho na každém malém parníku na Sekvaně, sloužícím za omnibus vodní, vidíme vyvěšenou tabuli s velikým písmem — Le petit Journal — journal quotidien, se všemi oněmi tisíci a milliony čtenářův a odběratelů. Nevím, není-li to náhodou, ale připadlo mi, že stěny k nápisům sloužící jsou tak strategicky vybírané, že annonce ony pronásledují člověka celou Paříží jako zlé svědomí. Člověk vystoupí na Pantheon nebo na věže chrámu Matky boží — a na všech stranách, na blízku i v mlhavé dáli kolem Montmartru vystupují modře potřené zdi i stěny s ominosním oním nápisem. Totéž se opětuje, vystoupíme-li zase na Montmartre nebo na nejvyšší bod hřbitova Père-Lachaise — všude jest to prožluklý Petit journal, jenž jako duch Bankův se vynořuje a obyvatelstvu pařížskému se vnucuje. Také ovšem vidíme žurnál ten všude — všude má své ctitele, své odběratele. Pravím ctitele! Jestiť list vskutku výtečně řízen a zábavně psán, takže spisovatele v něm vystupující čítati lze právem k nejznámějším osobnostem pařížským. Byli jsme kdysi poblíž známých ústředních „Halles“ záhy ráno — či pozdě v noci, abychom viděli báječný onen ruch, jejž vyvolává tou dobou zaopatřování „Halles“ novými zásobami; i zašli jsme k ránu do blízké krčmy v „rue des Innocents“, slynoucí tím, že zde jísti možno prvé téhož dne do Paříže dopravené ústřice. Společnost v krčmě té poskytuje největší směsici, jakou si lze pomysliti — labužník — hejřil, utýraný prodavač či prodavačka z Halles — jsou zde každodenními typy. Ač byly již čtyry hodiny z rána, neustáli přece ještě pohospodští prodavači v obchodu svém a mezi jinými přišel také jeden nabízející laciné podobizny, Gambettovu, Hugovu, Grèvyovu atd. Přišel ke stolu obchodníků z Halles, a někteří jali se prohlížeti krám jeho.

Jedna z žen, osmáhlá, prostě vypadající, ptá se ho: „Est-ce que vous avez Adolphe Bellot; je l’aime beaucoup.“ A „C’est ça, Adolphe Bellot, est-ce que vouz l’avez?“ ozvala se společnost ve sboru. —

Adolphe Bellot je dodavatelem hrůzostrašných románů pro feuilleton Petit journalu; a tou dobou počal nervy Pařížanů napínati novým kusem nazvaným „Les étrangleurs“ (rdousiči), „dernières mystères parisiennes“ (poslední tajemství pařížská). Dnes je osobou v Paříži skoro tak známou jako Emil Zola nebo Alphonse Daudet! Petit journal mu k tomu dopomohl; že by se oběma těmto předním prosaikům francouzským této doby rovnati mohl, ovšem netvrdím.

A jako nakladatel listu, tak i poslední prodavačka jeho v budce někde na Plaisance, či v některém „červeném“ quartieru umí zrak kolemjdoucích na zboží své upoutati. V kioscích, jež jsou otevřeny, pne se nad hlavou báby — prodavačky pravá kupole ze špagátu sestrojená a časopisy klenutá. Na otevřených pak dveřích, jakož i na zevnějších plochách vyvěšeny jsou vážné i humoristické listy illustrované. Zejména humoristické listy, jichž obrázky tonou ve všelikých křiklavých barvách, nacházejí na dveřích umístění svého, aby bily co možná do očí. A že dosáhnou prodavači účelu svého, vidíme každodenně. Trefná karrikatura vládního některého orgánu je za několik hodin po objevení známa po cele Paříži; a slyšíte o ní mluviti v kavárnách i v restaurantech při snídaní i obědě. Jako zvláštnost poznamenávám, že vídal jsem u karrikatur takto vyložených baviti se dosti často policejní strážníky a nejednou viděl jsem na tváři bodrého takového jinocha policejního příjemný úsměv; když pak jsem přihlédl ku předmětu zábavy jeho, viděl jsem, že se kochá v „La jeune garde“, „Le Don Quichotte“ nebo v jiném radikálním protivládním lístku!

Vůbec lze tvrditi, že dobrý žurnál — a dobře redigovány jsou téměř všecky pařížské listy — těší se u čtenářstva svého úplné pozornosti ba i jakési sympathii, kteráž právě činí žurnál takový mocí dosti vážnou. Připomínám jen, že svého času poděkoval se ministr spravedlnosti z úřadu svého; činěnyť na něj ve sněmovně versailleské tak prudké nájezdy pro spůsobenou jím persekuci listu „Lanterne“, že nemohl po útocích oněch více se ctí na místě svém setrvati. „Lanterne“ totiž přinesla svého času řadu zpráv o nesprávnostech pařížské policie. Marcère však místo aby nesprávnosti ty prozkoumal, dal Lanterne pohnati před soud, což skončilo odsouzením listu. Událost taková zavdala právě stoupencům listu tohoto pohnutku k uvedeným nájezdům — a ministr padl.

Připomínám, že je Lanterne list za jeden sous, veliký asi jako české denníky, šetří a hájí zásady radikálních republikánů. Když pak ministr z uvedené příčiny se poděkoval, nebylo snad jediného čtenáře listu, který by s výsledkem tím nebyl býval spokojen; právě proto, že pařížské listy dovedou obsahem svým obecenstvo upoutati. A veškeré kouzlo vážnosti jejich spočívá v tom, že pařížští žurnalisté píší zábavně, že píší zábavně každou řádku, již v listě uveřejněnou nacházíme. Zábavnou jest úvaha politická — kdo četl kdy Girardinovy články ve „France“ — pochopí, co to znamená psáti o politice zábavně, zábavnými jsou denní zprávy — a tyto zejména, dále soudní síně, ba i zprávy umělecké a literární. Kdežto tyto poslední jsou u nás z pravidla v politickém listu pouhým a z pravidla velmi nudným přívěskem, je v pařížském listu referát o nové knize, o novém kuse divadelním rubrikou s jinými naprosto stejnorodou a z pravidla tak zábavnou, že bez úplného pročtení její listu hrubě ani neodkládáme. Přirozeným následkem toho ovšem jest, že obecenstvo v nejširších vrstvách se o umění zajímá. Sto a několika dvacet vydání některého spisu Hugova, padesát vydání Daudetových románů jsou výmluvnými svědky o lásce obecenstva pařížského k literatuře. Tuším, že spůsob psaní úvah o knihách v listech pařížských značnou má zásluhu o lásku takovou, a pochopil jsem úplně mladého spisovatele, kterýž mi vyprávěl, chystaje se k vydání prvé knihy, že neučiní tak spíše, dokud si nezajistí přízeň některých listů denních. Denní listy mají na rozkvět literatury národní veliký vliv, a kdyby naše listy byly dovedly zprávami svými v obecenstvu vzbuditi zájem pro krásnou anebo vědeckou literaturu, nepotřebovali jsme v posledních dobách tak klesati.

A zrovna jako literatura, i výtvarné umění těší se přízni žurnalistů pařížských. Viděti příklad toho v důležitosti pařížského „Salónu“ — výstavy umění výtvarného. Každá zprávička, která se výstavy této tkne, podává se v listech denních, tak že jí nikdo nepřehlédne, záhy před otevřením jejím přinášejí se zajímavé detaily a klepy o vystavených obrazech i vystavujících umělcích, takže otevření „Salónu“ stává se každoročně dnem slavnostním; a již dlouho před otevřením mluví se o ní v nejširších kruzích pařížské společnosti; slyšel jsem o ní baviti se společnost starých paní — kupcových, vdov po průmyslnících a podobně, tedy ve společnosti, v níž bychom u nás zbůhdarma podobnou rozpravu hledali. Ba mluvil jsem i s domovníkem jedním o „Salónu“ a přiznávám se, že mi interes, s nímž muž tento o předmětu tom hovořil, velice imponoval.

O tom, jak píše pařížský list o divadle, ani slova psáti nechci, bylo by nutno pověděné opakovati.

Mnoho zpráv takových o umění a literatuře je zajisté reklamou, avšak kdož by zde reklamě neodpustil, když jde o prospěch tak důležitých činitelů v životě národa. Mluvívá se u nás o hnilobě národa francouzského, ale jen nechte probůh také náš národ hníti tak, aby všímal si hojně literatury a umění, a tuším, že i ti, kteří mluvili o hnilobě francouzské, budou spokojeni.

II.[editovat]

Posvěcuju druhou část stati té vlastním vnadám časopisectva pařížského, to jest jejich obsahu.

Pestrá směsice hlaviček novinářských zírá na mne se stolu mého při psaní, a jsem věru na rozpacích s hledáním stylistické formy; nejednáť se v skutku o to co, ale jak psát? Nuž dovolím si působiti kontrastem!

Sahám na zdař bůh do „pokladu“ svého — a táhnu číslo 2535 časopisu „L’événement“ ze dne šestnáctého měsíce března (1879.) na světlo boží. Počnu tedy jím. Kupoval jsem druhdy po ulicích pařížských beztoho jen speciality a nepotřebuji se báti, že bych zamotal si svůj „ordre de bataille“ nějakým povážlivějším spůsobem. Číslo toto má v čele listu zprávu o nové premii pro odběratele listu. Spekuluje ovšem jako každý podnik s premií zejména na odběratele duchaplnější, kterýmž obsah listu nepostačí. Plán takový není zrovna nový, veliké listy německé i všeliké podniky české, podniky naprosto solidní nuceny jsou takovým spůsobem hledati odběratelstvo. Avšak jak jsou nevinní němečtí a čeští nakladatelé u porovnání s francouzským svým kollegou! U nás dělal „ve čtrnácti barvách umírající Žižka“ svého času sensaci — co to je proti nakladatelstvu časopisu „L’événement“? Suďtež. Překlad zprávy o nové premii zní v neautorisovaném překladu tomto takhle: „Čtenáři naši vědí, s jak stálou pečlivostí my vyhledáváme, co by jim mohlo býti příjemné a užitečné (prosím za zvláštní zřetel k oběma těmto slůvkům, originál dí: agréable et utile). Takovým spůsobem se nám to posléze podařilo tím, že jsme dali k disposici premii z voňavek sestávající, premii, jejíž úspěch neměl rovného. Dnes jsme přemítali, že by předmět užitečný, jejž mnozí v okamžiku přítomném považují dokonce za nutný, nebyl méně vítaným, a proto necouvli jsme (nous n’avons pas reculé) před velikými obětmi, abychom mohli nabídnouti odběratelům našim, starým i novým — novou premii ceny vskutku výminečné, spočívající v nádherném „revolveru“ (což jest tištěno velikými literami), pocházejícím z jedné z prvních továren pařížských.“ Po té následuje popis nabízených revolverů a udání nepatrného doplatku, kterýž při volbě toho či onoho druhu platiti sluší.

Tuším, že každý čtenář pocítí tutéž úctu, která mnou zavládla po přečtení článečku onoho a která mi zavdala pohnutku, abych upozornil naše majitele žurnálů na pokročilost jejich francouzských kollegů! Jsemť přesvědčen, že by časopis „Lumír“ dodělal se úspěchu sensačního, kdyby na příklad věnoval celoročním předplatitelům svým šest košil anebo mlejnek na kávu! Že pak mi jde jen o prospěch české literatury, sděluji ve vší nezištnosti problém Francouzů se všemi nakladateli! Kde není pak podnik tak rozsáhlý — jako u velikého politického listu „L’événement“, tam odporučuji příklad malého týdenníku studentského — „Le quartier latin“, jenž tvrdí, že je žurnálem humoristickým, literárním a vědeckým (!) i orgánem pro potřeby a zábavy (!) studentů. Vrátím se ještě k obsahu výborného tohoto listu, jenž počal vycházeti šestnáctým březnem 1879. (číslo za dva sous — čtyři krejcary), a proto k účelům svým upozorňuji zde jen na tučně vytištěnou rubriku pod hlavičkou: „Premie zdarma. První abonenti listu budou míti právo na jednu z následujících premií: předně sto visitek, za druhé tři inseráty v žurnálu v odstavci nadepsaném: „Maisons recommandées“. Časopis tento dožil se ve dvou dnech tří vydání a vyvolal příval sympatických přípisů svědčících slavné redakci. Ale tím vinen jest ještě obsah jeho a o něm promluvím dále. Avšak vidím vůbec, že řádky moje mohou se státi velmi užitečnými všem těm, kteří mají listy anebo je založiti chtějí, a proto třeba mi vzdáti se tónu lehkovážného.

Jaká bývá u nás v Čechách na příklad jen nouze o vhodný titul listu! Všecko přichystáno již, nesmírná řada prací, adressy a pod. — jen hlava schází, redakce se radí — má potíže; že však při vší snaze jsou jen lidmi nepatrnými u porovnání s francouzskými žurnalisty — dovoluji si tvrditi všemu světu přímo v tvář. Mám před sebou žurnály nadepsané: „Journal des cocus“, což v nesmírně volném překladu českém zní: časopis pro muže mající nevěrné ženy, anebo — „L’Ouistiti“ — Ouistiti je název malé opice, zvané tuším hedvábná; avšak v pařížském jargonu značí jméno to velmi nelichotivou a nepřeložitelnou přezdívku, dále „Le sansculotte“, politický humoristický lístek redigovaný v Levallois-Perret u Paříže; vychází jednou v témdni a počítá čas podle starého revolučního zvyku; číslo, jež mám před sebou, označeno jest: Quintidi, 5 Ventôse, au 87.; tedy pátého dne prvé dekády měsíce „Ventôse“. Nerozluštil bych dnes více datum to, kdybych neměl ve svých pokladech také jedno číslo „La révolution française“, která udává v čele obě data. Číslo toto je ze dne 1. ventôse r. 87., t. j. devatenáctého února 1879.; 5. ventôse jest tedy dvacátý třetí den měsíce února; anebo: „Le Journal des abrutis“, tedy časopis pro blbce. Pod hlavičkou čtu: „par une société de ramollis (ramolli, t. j. člověk se změklým mozkem), dále: „Každý, kdo přinese legalisované vysvědčení, podepsané třemi lékaři, konstatující, že jest úplně blbý, má právo předplatiti se na celý rok“, a pak: „články příliš duchaplné anebo příliš politické odevzdány budou jiným časopisům“. Heslo listu jest: Plus un paletot est laid, plus il est beau“ a premie — kteráž se zasýlá zdarma: „Diplom fakulty blbců.“ Atd. Málo jen ukázek sice — mohl bych počet jich snadno rozmnožiti — avšak mám za to, že jsou jadrné, skličující.

Že za okolností takových je obsah listů s tak vynikajícími a překvapujícími tituly a premií taktéž vynikající a překvapující, nepotřebuji tuším přísahou dotvrzovati.

Proberu na příklad jediný: „Le quartier latin“ podrobněji, abych ukázal, jak genialní může být francouzský žurnalista — chce-li. List ten věnovaný, jak již výše pověděno, všelikým potřebám studentským, vychází jednou v témdni o čtyrech stránkách rozsahu nepříliš velkého. Mám v rukou jen prvá čísla lístku tohoto a mohu tedy jen o těch mluviti, avšak snaží-li se list zejména na počátku trvání svého býti dobrým, tu nabývám o „dobrotě“ listu mého názoru dosti nevšedního. Výtečný tento plod má na příklad v druhém svém čísle počátek vážné stati o volbě milenky. Ovšem jen potud, pokud toho „potřeba studentova vyžaduje“. Autor píše ostatně i pro ty, kteří již mají milenku a to proto, „poněvadž se nám zdá nemožným, aby studující (avis české čtenářce) spokojoval se pořád jedinou milenkou.“ Avšak nečekejte snad, že nastoupí nyní líčení aetherických, ethických a transcendentálních stránek lásky! To, to! Zprvu jde především o to, má-li být milenka čtenářova brunettou či blondýnou, kterýžto důležitý problém přesně nerozluštěn, poněvadž luštění jeho podléhá povaze dotčeného pacholete. V dalším proudu jde o to, má-li býti milenka tlustá či hubená, velká či malá. Slovem, článek tak praktický, že by se mu měl každý student pařížský učiti z paměti. Avšak jak rozluštil duchaplný spisovatel tuto otázku? Bohužel, laskavý čtenáři, tak, že to přeložiti nelze, ba ani originál citovati se mi nechce. Uvažte, že počátek rozluštění toho zní takto: „Avšak, přátelský čtenáři, až budete na rozpacích mezi dvěma ženami, z nichž jedna je tvarů kypících, druhá však postavy něžné, neuvažujte než jednu věc: en quelle saison vous faites votre choix!“ (v jaké roční době činíte svou volbu).

Rozumí-li list takový touto měrou potřebám studentstva, pak nesmíme se ovšem diviti, jsou-li v rubrice divadelní a koncertní stati o: Chalet, Folies-Bergères, Bullier, Skating a jinak nazvaných závodech. Přeloženo do jazyka pražského znamenalo by to asi totéž, jako kdyby naše „Akademické listy“ přinášely zprávy o Orfeu u Šárýho, Teatro Italiano, o tanečních zábavách v Kravíně, v Lázních a podobných podnicích mravy mládeže zjemňujících a zušlechťujících. Pak také není divu, nezná-li někdo z obecenstva listu prozatím jiné potřeby — jak z jeho „Zaslána“ soudím, než onu, aby ředitelstvo závodu „Bal-Bullier“ zamezilo všeliké úchylky mathematické, jichž se sklepníci při počítání dopouštějí. Bal-Bullier jest závod světoznámý a sotva bude cizince, které by ho při návštěvě své pařížské nebyl uviděl. Druhdy se mu říkalo „Closerie de Lilas“ a Pařížané v něm léta již tančí elektrisující — kankan. Ostatek listu věnován jest pestré směsici básniček, vtipů, anekdot, „myšlének“ vesměs skoro frivolních, pak nacházíte zde zprávy o záležitostech školních atd. — slovem list pro „potřeby“ studující mládeže. Abych aspoň jedním řádkem tendenci listu ještě charakterisoval, otiskuji tuto z rubriky nadepsané „pensées“ následující! „La menthe est la préface de l’amour; le copahu l’épilogue!“ Tuším, že specialitě takové rozumí jen taková část čtenářstva, která odvykla si již červenání. —

Inu chci psát krásně! Jeden z mých přátel spisovatelů děl mi kdysi, že krása nepodá se nikdy tak plasticky jako tenkráte, když spisovatel použije kontrastů!

Avšak dávám přednost dalšímu pokračování předmětu tuto líčeného před „duchaplnými“ reflexemi. Viděli jsme tedy, jak se „Quartier latin“ stará, aby vyhověl potřebě čtenářstva svého — avšak list ten není v příčině té také jediným. Jako žurnalistika pařížská vůbec, tak i líčený tuto druh její „stará“ se vesměs pečlivé o obecenstvo své! Dovolím si na příklad upozorniti na vzorný časopis „La presse illustrée“. List tento vychází jednou v témdni o osmi stránkách, čtyři z nich potištěny jsou zúplna illustracemi vesměs původními. Některá čísla — jedno za dva sous — jež chovám, obsahují aspoň v skutku původní illustrace. Čtu ve vídeňských listech lékařských, že professor Biesiadecki, jenž byl vyslán rakouskou vládou, aby studoval poměry moru astrachanského, podával před několika dny ve spolku vídeňských lékařů zprávy o bádání svém, ve zprávě té pak podotýká, že pověstná ves Vetljanka je místem bohatým, dosti výstavným a čistým. Povídám to zde pro to, že by člověk nevěřil, jak taký učenec může mít obecenstvo za blázna. „La presse illustrée“ přinesla již dvacátého třetího února tohoto roku velikou illustraci — ukazující Vetljanku v plamenech, „zapálenou na rozkaz vyšší“, jak oznamuje skromně nápis pod illustrací. Jak známo, bylo lze čísti svého času v listech, že bude prý ves tato vskutku zapálena, později však zpráva tato odvolána. Redaktor časopisu „La presse illustrée“ četl však patrně jako já prvou zprávu v listech pařížských — a dal ihned již ves spálit, aniž by byl čekal na odvolání, Vetljanka tedy spálena jest, ať si pan professor Biesiadecki povídá, co mu libo. Myslím pak, že pro okolnost tuto nebude nikdo pochybovat o původnosti jiných illustrací v listu tomto umístěných, jako požár města Hong-Kongu, demonstrace petrohradských studentů a pod. V čele listu neskvějí se sice osoby o vlast zasloužilé, ale za to osoby zavražděné, přepadnuté, zbité a pod. List ten stará se o potřeby čtenářstva svého a nepochybně pořád tímže spůsobem již po dvacet pět let. Předplatné však obnáší na celý rok pouze šest franků! atd.

Kdybych měl takovýmto spůsobem probrati hojnější ještě takovéto levobočky francouzského tisku, musil bych se nutně státi perennujícím komisařem a kdybych měl je probrati do podrobna, tu bych byl zajisté nalezl již účel svého života. Není téhodne, ve kterém by člověk nenalezl v některém kiosku neb papírnickém skladu nového, novými vnadami vyšnořeného lístku — a práce má neměla by konce. Zejména strakatina humoristických listů, zející ve všech barvách jako louka v máji na diváka, vyžadovala by podrobného studia jazyka a mravů pařížských, ač-li člověk chce postihnouti smysl namnoze frivolního obsahu. Mně pak šlo jenom o naznačení směru, v jakém jedna část novinářstva francouzského bují i živoří. Každá věc má dvojí svou stranu a rub pak nebývá vždy příjemný. Avšak ku konci dovolím si dáti ještě anekdotu na pospas.

Jistý mladík z Prahy zavítal do Paříže chovaje v prsou svaté přání jednoho z přátel svých, aby mu zaopatřil poslední číslo časopisu „L’artiste“. Mladík tento domnívaje se, že není nic snadnějšího nežli vyplniti takového přání, odebral se záhy do jistého knihkupectví, kdež dostal za odpověď, že knihkupectví předně nemá obchodu s věcmi podobného obsahu a za druhé, že nezná vůbec časopisu tohoto jména. Překvapen vešel mladík do knihkupectví druhého, třetího až i sedmého, aby tak uslyšel konečně, že redakce a administrace listu toho nachází se v Avenue de Friedland. Šlechetný mladík, plný mladistvého zápalu, sedne druhého dne na impérial omnibus a jede do zmíněné ulice. Číslo domu jemu poznamenané našel sice, avšak vida palác bez nápisu s portýrem a premovanými sluhy v průčelí zahořel opovržením vůči pramenu svého poučení a sednuv na omnibus znova jel na velké boulevardy, kdež počínaje od chrámu Madeleiny vešel do každého knihkupectví, aby s třesoucími rty ptal se po — „L’artiste“. Avšak marně. Mladík bloudil po dvě hodiny a teprve na boulevardu Monmartru se dopátral, že administrace listu toho je v rue Favart. Odešel tedy do rue Favart a zbrousiv každý dům v ulici vešel konečně — do administrace listu „Gazette des beaux arts“. Seznav omyl ptá se mladistvý tento nadšenec, kde že tedy je „L’artiste“? „V Avenue de Friedland“, zněla odpověď, v témž čísle, kam jinoch ostýchal se vejít. Třetího tedy dne konečně mladík zajde do „Avenue de Friedland“ a nachází ku svému milému překvapení, že dům ten jest residencí listu „L’artiste“, že jsou chodby v něm samé koberce a květiny a že hovorna redakční plna hedvábných fauteuilů jest téměř vybraným museem předmětův uměleckých. A o takovém listě, jejž redigují Arsene Honssaye, Alexander Dumas, který má palác, o takovém listě víme sice v Praze — avšak v Paříži zrovna musí se člověk po něm trochu ohlédnout.

Jest Paříž v tomto ohledu divná směsice. Předmětu, nezajímajícího širší vrstvy, člověk tak snadno nenalezá, avšak co interessuje obecenstvo veliké, o to klopýtáme každým krokem.