Vedle cesty/Na hřbitově doma

Vedle cesty Josef Thomayer
Překrásnou ulicí	Na hřbitově doma

Údaje o textu
Titulek:	Na hřbitově doma
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 268–274. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1889
Licence:	PD old 70

Po dlouhé době seděl jsem zase jednou na vršku poblíž naší vesnice. Byla krásná srpnová neděle. Den se chýlil ku konci a světlo denní stačilo zrovna tolik, že pohodlně bylo viděti červenou, šindelem pokrytou báň našeho kostelíčka i jednotlivé domky roubící veliký rybník.

Sám bůh ví, v čem spočívá to kouzlo rodné vísky. Sotva deset roků jsem v ní nepřetržitě strávil, dvacet šest roků jsem jí z největší části úplně vzdálen. Třinácte roků ji sotva jednou za léto vidím, jinde se živím, jinde nalezl jsem přátely a přece je mi celý svět cizinou a jen ta malá víska naše v údolíčku nehrubě velikém je jediným domovem mým. Stokráte jsem si pomyslil, jak by to bylo příjemno, kdybych si pod večer mohl zablouditi domů a promluviti se starými svými přátely o tom, co jsem ve světě viděl a slyšel. Leč z těch známých, milých tváří, k nimž vábívalo mne to tolik před lety, již málo jen mezi živými. Sešli se pospolu tam na protějším hřbitově ve stínu bříz a pod ochranou vysoké lesnaté hory. A spočívají tam klidně, bez sváru a vášně, že jim člověk věru závidí. Vzpomínám si na jednotlivce a neodolatelně mě vábil hřbitov k sobě. Večer se skláněl více a více nad vesnicí. V některé chalupě u rybníka zpívaly mladistvé dívčí hlasy. Podivnou náhodou — národní píseň, která v našem kraji vymírá více a více. Za deset roků, co toulám se po Čechách, sotva jednou slyšel jsem po českém venkově prostý lid zpívati národní písničku.

Pěkné zvuky písně nesly se lahodně přes rybník k mému sluchu a vzpomínal jsem si, jak jsme před dvaceti roky také chodívali pod večer a také národní písně zpívávali.

Blížil jsem se k hřbitovu. Po několika minutách stál jsem u nízké zídky hřbitovní. Smekám klobouk a opíraje se lokty o střechu zdi, pohlížím na jednotlivé dřevěné a železné kříže v šeru. Několik šedých, velikých lišajů poletovalo mezi stromy a to byla jediná stopa života v místě tomto. Oddávám se vzpomínkám, deroucím se neúprosné v mysl. Hle, na místě, kde stojím, pochovávali samovrahy, tuším, že jim teď vykázali zvláštní místo na hřbitově ve svěcené půdě. Samovrah byl vzácnost v našem okolí. Poslední, na nějž se pamatuju, byl můj nerozlučný druh z mládí, Václav. Před třiceti roky byli jsme nerozdílní. Pak nás škola rozloučila. Nevím, jak se to stalo. Ale v pozdějších letech jsme se právali. Pamatuju se dobře na jednu takovou rvačku. Nový přítel můj Jan mně pomohl a Václav i jeho přítel — též již mrtvý — byli od nás nehorázně zbiti. Ale později nesvár zmizel. Když jsem byl na studiích, chovali se ke mně Václav i Jan stejně zdvořile. Sami mezi sebou byli též dobří. A rostli jsme. Já dospíval na universitě, oni na vandru po světě. Leč po čase se vrátili a počali pracovati ve vsi. Tenkrát řezníkova Baruška dospívala a stalo se z ní děvče hezké. Oba kamarádi se do ní zamilovali. Jelikož pak Jan byl vítězem, tu se Václav ve zhrzené lásce zastřelil. Všední historie, nezajímavá v době interessantních samovražd, jež zachvívají tisíci. Ale kus života pro kandidáty samovraždy poučný. Neviděl jsem šťastný párek více roků. Snad pět, či šest. Pak jednou, jakou náhodou, již nevím, vkročil jsem do stavení, kde zůstávala dřívější Baruška. Našel jsem světnici neuklizenou, všude nepořádek. Baruška neúhledné ustrojená, bez předních zubů a — bez bývalé krásy. Věru, Václave, dnes bys se již pro ni nestřílel. Že jsi nepočkal!

Rozhlížím se, jak již podotknuto, po jednotlivých křížích a nečetných chudých náhrobcích a vzpomínám si, kam koho pochovali. Zde nejstarší vzpomínka. Bylo mně pět nebo šest roků, když hřbitov u nás opravovali. Udělali v něm cestičky a ty pískem vysypali. Nebožka babička vedla mne jednou po opravě na hřbitov a klekla v tiché modlitbě na písek jedné z nově vysypaných pěšin. Nechápal jsem, jak může někdo klečeti na pěšině, na níž není rovu. Ale babička zvědavci to vysvětlila. Modlila se na místě, kde její matka před uděláním silnic měla svůj rov.

A druhá stará vzpomínka: Bylo to před válkou anebo ve válce roku 1859. Ve škole jsme odpoledne dělávali cupaninu pro raněné. V těch dobách svítalo se v mé duši dětské, jaký význam má matka pro dítě. Když jsem vídával matku od časného jitra až do pozdní noci při práci až do únavy, odpočívající jediné v neděli odpoledne od práce při knize, projel mne mráz až do kostí, když jsem se rozpomenul, jak by nám dětem bylo, kdyby maminka zemřela. Tenkráte zemřela v sousední vesnici domkářka. Znal jsem ji i děti její od vidění. Synové mi připadali nevlídní. Když ji ale přinesli k nám na ves ku kapličce, odkud vycházel pohřeb, viděl jsem syna jejího v prostém „tisknutém“ obleku u rakve matčiny hořce plakati. Vzpomněl jsem si na svou matku a bylo mi plačícího syna tak líto, že jsem se dal rovněž do pláče a šel s pohřbem na hřbitov. Pochovali tenkrát nebožku poblíž zídky, u níž jsem stál. Avšak dnes po třiceti letech sotva který z polosetlelých dřevěných křížů as ještě hrob nebožčin naznačuje.

Jen několik „panských“ rovů zůstalo beze změny. Kříže a náhrobky sestárly, nápisy jsou polosetřené, avšak je to zde zrovna tak jako před lety. Tam hrob panského tajemníka. Byl starý mládenec. Po jeho smrti jako v písmě dědicové metali o roucho los. To bylo as roku 1860. Když měla býti pozůstalost jeho projednána, našli mezi papíry jeho nápis na vlastní hrob psaný v německých verších. Verše ty mu pak také na kříž napsali. Pak ale nastala událost, která živě rozrušila tehdejší mládež v naší vesnici. Dědicové nebožtíkovi, jichž nikdo neznal, a kteří nesli ztrátu příbuzného s příkladným klidem, uspořádali po pohřbu na věci zesnulého veřejnou licitaci. Co je licitace, o tom ovšem ani nejsmělejší z nás neměl tušení. Panský dráb, který při příležitosti této vyvolával „ponejprv, po druhé, po třetí“, získal u nás mládeže nemálo na úctě, jelikož jsme v drábovi netušili tolik vzácných vědomostí, aby i dražbu říditi mbhl. Při té licitaci koupil jeden z příznivců mých — bohužel již nevím, který — za několik krejcarů zeměpisnou mapu a dal mi ji presentem, jakožto dobrému žáku místní školy. Myslil jsem tenkrát, že se mi v učenosti tak hned někdo nevyrovná. A ještě si vzpomínám na nebožtíka. Sloužil dlouho u vrchnosti a vynikal znalostí světa nad jiné. Jednou — vlastně vícekráte — stonal, ale jednou pil karlovarskou vodu. Maminka naše mu ji ohřívala a on ji pil. Jelikož tehdejší vědomosti moje v oboru lékařství obmezovaly se na znalost zelené masti (která se dělala z rozmanitých bylin a másla o svatém Bartoloměji tlučeného), jakož i na puškvorec v kořalce naložený, o jehož málo příjemné chuti jsem se kdysi potají u babičky přesvědčil, imponovalo mi pití karlovarské vody ohromně. Myslil jsem, že jen vznešení lidé mohou míti nemoci, proti kterým je karlovarská voda dobrá. A jako příval jde vzpomínka za vzpomínkou při pohlížení na hřbitov v mysl mou.

Zde pochovali nebožtíka zámečníka, který mi vždy říkával, že už mnohým lidem dobře poradil, jeho že nikdo neviděl opilého a podobně. Chuďas ale sobě neradil nejlíp. Ač po mínění jeho nebyl viděn opilým, pil přec a hospodařil od pěti ke čtyřem. Jednou mluvilo se o tom, že šikovný člověk dovede plochou rukou udeřiti na ostří břitvy, aniž by se pořezal. Zámečník, to že on už dávno dělal. Tak, aby to zkusil. Přinesli břitvu, zámečník plochou rukou na ostří udeřil a šťastně si dlaň hluboce poranil. Odpočívá svorné po boku nebožtíka pekaře. Chuďas pekař býval subtilní člověk, bylo by se zdálo, že kuřeti nedovede ublížiti; ale dovedl aranžovati domácí scény, které valně vzrušovaly celou ves. Pohádal se někdy se ženou a dopálil-li se, stěhoval příbytek svůj do vody. Házel peřiny do rybníka, mosazné svícny, židlice a bůh ví co vše z výbavy ženiny. Scény tyto patřily k hrozným pro mne a celý ustrašen jsem se jich jako divák účastnil. A ještě starého Blaňka si připomínám. Byl výminkář šedý, lysý. Ale o něm šla pověst, že on jediný dovede býti veselý, jako bývali naši předkové. Vzpomínám si na masopustní úterek jeden. Z přespolní vesnice byla svatba a svatebníci šli vesnicí naší. Vesnici však protíná potok, a starý Blaněk nešel silnicí, nýbrž potokem do kostela. Pak byl za sychravého počasí přítomen mši a po mši, ač zmoklý, výskaje, vracel se domů.

Malichernosti!

Nač tu vypisuju, co vzpomínal jsem si, stoje u hřbitovní zdi ve svém domovu. Co čtenáři po tom, jestliže ti malí lidé beze jména dělali tak či onak. Inu pravda.

Ale i spisovatel je někdy egoista. A já, píše tyto malicherné vzpomínky, byl naladěn dobře. Bylo mi příjemno. Viděl jsem se mladým hochem bez starosti, obklopen lidmi, o nichž se mi aspoň zdálo, že všichni myslí se mnou dobře. Zapomněl jsem, že mi oknem zaznívá ke stolu hluk tramwaye a jiného řevu velkoměstského. Bylo mi, píšícímu, jako tehdy u zdi hřbitova. Totiž dobře.