Ve stínu lípy/III.

Ve stínu lípy Svatopluk Čech
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Ve stínu lípy. 3. vydání. Praha : Eduard Valečka, 1886. s. 37–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dík, pane mistře,
- s pousmáním děl
mládeže pěstoun, štíhlé prsty noře
lehounce v tabatěrky hnědý pel,
jak ptáče letem perutě své v moře —

dík za příběh, jenž bajce roven smělé,
ač znak má pravdy bezúhonné v čele.

Zejména věřím rád, že v bujném pychu
vévodil humor při besedě mnichů.
Květ veselosti bují v stínu kápí,
když vinná rosa lupeny mu skrápí.
Nesvědčíť duši lidské věčný smutek,
v ní stále mraky střídají se s jasem,
a veselost jen výš se vzepne časem
pod žíní drsnou, pod ranami dutek.
Kdys nahlédl jsem v žaltář z dávných věků
mnich pobožný jej na pergamen psal —
a hle! květ mnohý barvitého vděku
kajícných žalmů verše proplétal:
i mnohý rarach, z asketova štětce
vyklouznuv drze na posvátnou blánu,
jak opíče tam vhoup’ se k nohám světce
gotických liter zlatou na lianu
a šklebnou lící hlásal v časů příval,
že mnich již dávno slabé chvíle míval. — —
Než čekal jsem, že z příhody té divé
snu vyloupne se finta škádlivá.
Vždyť spánek útvary své proměnlivé
v kroj skutečnosti časem odívá.

Zpomínám noci jedné, noci žalné.
Mráz ovíval mne za varhany v kůru
a pod nohami zbožných davy valné
se v beztvárnou mi rozplývaly chmuru,
v níž svíce oltářní tak divně plály
jak bludičky, když mlhou tančí v dáli.
A bezvýznamně, jako vody ruch,
pastýřské písně šuměly mi v sluch,
ty starodávné prostoněžné zpěvy,
že vzešla hvězda nad betlémský lán,
že narodil se, narodil se z děvy,
z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.

Jen zvykem prsty po klávesách spěly —
však myšlénky mé v minulosti dlely.

Dům nízký vidím, v hojné révy zdobě.
Na prahu jeho něžná postava,
půl děva vesnická, půl města robě,
drůbeže davy pestré svolává.
Jeť popelka to, zapomněvší skrýti
za rána dárek blahopřejných víl:
klobouček slaměný, jenž plný kvítí
na stuhách hedvábných jí klesl v týl.
Vlas prostý vlnou bohatou se lije
na pružná ramena, po jemnou hruď,
dlaň bělostná kol zrní zlaté sije
a lahodný rtík vábí: puť puť puť!
Mrak perutí se hemží v šumném plese
u nohou jejích, v jasném zápraží —
tak nejprv jsem ji spatřil, vraceje se
z vycházky ranní, s knihou pod paží
a líbezný ten obraz prostých vděků
nesmaže s paměti mé ruka věků.

Pak viděl jsem ji v jizbě polotmavé,
jak ve závoje lehké, bílé stíny
přede mnou stoudně líčko vila smavé,
na skráních majíc vínek rozmariny.
Však posléz rozptýlil ty skoupé sněhy
prst její laškovný a zpod závoje
dvě hvězdy májové, tak plné něhy,
plesaly němě: Tvoje! Navždy tvoje!
Pak viděl jsem ji, klonící se tiše
nad stinný oblouk prosté kolíbky,
v níž uneseny do snů divné říše
houpáním jejím, písní, polibky
dvě hlavičky lnou k sobě v růžném znoji
jak pod ochranným listem poupě dvojí.
Mé rámě k srdci blahou vine matku
a ret můj na jejích teď hoří rtech.
Kolíbky šelest — vrkot kolovrátku —
praskání ohně — dítek jemný dech —
bouř zimní oknem v liché řinčí zlosti —
ó, božský půvab šťastné domácnosti!

A teď? Mým dítkám v lůžka zasněžená
ukolébavku zimní vichr sténá
a ženuška má v pusté jizbě leží.
Jak nevěstě jí opět závoj střeží
bělostnou mlhou vděkuplné líce —
však chladné prsty nezdvihnou jej více.

Kol hosana! i alleluja! pěli,
zvon kovovým se v ples ten mísil rtem,
varhany jasně pod rukou mi zněly —
však duší válo temné rekviem.
Poslední smutně sestupuji s kůru
a potácím se sněhem k domovu —
tisíce světel hraje po azuru
i po bělostném země příkrovu.

Má jizba plná stříbrného jasu,
že paprsků mi jeví klidný ples
list myrty každý ve drahém tam vlasu
i svatých obrázků těch pestrou směs,
jež snesla soustrast na tu mrtvou vnadu,
jak suché lupení dech listopadu.

K mrtvole sličné v kolena jsem klesl
a ruku jeji chladnou ke rtům vznesl.
Nadarmo žhoucí vláha na ni padla —
již neokřeje lilie ta zvadlá!

Což na věky již spjata ledným chladem
ta miloteplá druhdy, hebká pleť?
Ni jeden ještě stisk? — A ruka pádem
zazněla temně v žalnou odpověď.

Jen jednou, ještě jednou vzbuď se, milá,
tvůj druh tu zoufá — a ty klidně spíš —
vždyť jsi mi věrnou těšitelkou byla —
zda žalostné mé prosby oslyšíš?!
Ať kdekoli tě tají duchů sídla,
té prosbě neodoláš, buď kde buď:
jen jednou ještě odlož hvězdná křídla
a vrať se v tuto mramorovou hruď,
jen jednou ještě v tichém, krátkém vzdechu
otevři pro mne oči blankytné
a libým rtem mi šeptni pro potěchu
jediné slůvko lásky soucitné!

Tak volal jsem — leč stínů jenom roje
po tváři její v tajném hrály chvění
a na rtech usmání, v němž zastihlo je
anděla smrti chladné políbení.

Za rána teprv dovedli mne k loži —
toť byl můj Štědrý večer, hod můj Boží.

Míjeli dnové líným, hluchým krokem,
bez cíle, vděku rok se střídal s rokem.
Jak báje rek, mdlým okem touže k rovu,
jsem přikován pněl k žití pusté skále,
vzpomínek dravci obletován stále,
již ránu mou vždy rozdírali znovu,
mé síly chably, skrovný statek hynul,
květ každý uvádal, kam krok se šinul,
pošmourných asketů jsem přijal mravy,
hled lidský míjel, řeči souzvuk jarý
a skrytě pěstoval jen bol ten dravý,
jenž v srdce moje zatínal své spáry.
Později v knihách úlevu jsem hledal.
Zejména rád jsem vědy perutí
v nesmírné světů prostory se zvedal,
v zářící slávu nebes klenutí,
nad tento svět, jenž ve kvítí svém hluchém
i s mravenčím kol něho lidstva ruchem
mou hruď jen steskem plnil, nechutí.
Leč kdy jsem bádavými vědy zraky
rej světů známých vyměřil a sčet’
až po nejzazší bledé stálic mraky,
kam ducha lidského se vznáší let,
kam v závratných se čísel vine šiku,
let myriády měře v okamžiku,
a když jsem představil si sbor ten celý,
tušených světů spoustu veškeru,
jak nespočetný písek zlatoskvělý
v nesmírném velemoři étheru
i jiných světů myriády k tomu
co pouhý prášek v kosmu šírém dómu:
přec bez potěchy vracel jsem se k zemi —
vždyť v obrovském tom hmoty pantheonu
jsem darmo hledal, kde tam perutěmi
můj anděl kývá v toužném hlavy sklonu.
Ze spousty knih jsem těžké zdvíhal skráně
a raděj pod oblohu živou spěl,
kde často s milosrdné nebes báně
útěcha, jíž jsem v knihách nenašel,
v podobě luzné sechvěla se ke mně
po mostě stříbroskvoucím, mléčnou dráhou —
tu kolena jsem nížil k prachu země
a srdce pookřálo zraků vláhou.

Byl Štědrý opět večer. Z jizby pusté
mne vypudil roj temných myšlének
do spousty sněhu, metelice husté.
Jí kmitala zář jasných okének
pod bílých krovů ledovatým svahem
jak očka dětská, jiskřící se blahem.
Ples šuměl po vsi — chvíli zazněl náhle
přeletem saní zvonec, dívčí smích —
a do hlaholu zvonů zněly táhle
radostně zvuky rohů pastýřských.

Leč já jsem prchal z radostného ruchu
bez cíle sněhem ve kraj zatmělý,
až hlahol zvonů zasínal mi v uchu
jak andělských jen křídel ševely,
nesoucích pokoj dobré vůle lidem;
též má se hruď tu naplnila klidem.
Zrak vlhký s tichým pozoroval sněním
hvězdiček bílých dovádivý rej,
jenž nesčíslným jemným políbením
mi rozpálený chladil obličej.
Sníh padal houšť. Však přál jsem si té chvíle,
by bez ustání takto padaly
na hlavu mou ty chladné hvězdky bílé,
by pozvolna se v rubáš spřádaly
a pochovaly jemně pod závějí
hruď sirou bez potěchy, bez nadějí.

Vtom náhle sněhu tanec třepetavý
lehkého stínu chmuru tajemnou
objevil zraku; jemný obrys hlavy
pak zřetelně se mihl přede mnou.
A jasněji se jevil, určitěji,
až rázem hlavinku jsem poznal — její.
Těch kadeří jsem poznal světlé vlny,
milostné tílko, lehkou chůzi víl,
klobouček slaměný, jenž květů plný
na stuhách růžových se svezl v týl,
tu dívku půvabnou, jak první jitro,
když ozlatilo rajských palem sbor. — —
Nesmírným blahem zachvělo se nitro,
až slzou trysklo vlnění to v zor.

V tu chvíli zapomněl jsem, že to robě
v mou paní rozkvetlo a zvadlo v hrobě.
Vše prchlo z paměti a v blahém zdání
jsem za dívenkou spěl, jak v dávný den,
kdy po prvé jsem stezkou chvátal za ní
a dostihnout ji váhal roztoužen.
Ta stezka tehdáž v olší ranním stínu
k tichému luhem vlnila se mlýnu.

A vše tak nyní. Vánice ta krutá
v zelený kolem změnila se luh,
v němž nesčíslná září očka žlutá
a sněžných motýlů se hemží ruch,
jímž pěšina se vine do dálky
pod lehkou nohou vábné rusálky.
Však běda! V mihotavém nyní chvění
podoba něžná bledne, rozplývá se.
I spěchám blíže — sahám v roztoužení
po roucha prchavého siné řase —
tu ke mně obrací se ladná víla —
ne dívka již — zjev paní vděkuplný;
kol údů ztepilých jí sněžné vlny
vlající závoj lehce rozestýlá
a s tváře bledé, jež se ke mně kloní
zář očí krásných těšivě se roní.
I roste, roste ve hvězdné až kraje
postava vzdušná, hasnouc pojednou,
jak mlha závoj třepetavě vlaje
v oblasti šíré vlnou průhlednou —
již jen ty oči v rozplynulé tváři
od nebes ke mně sklánějí se v zem —
teď hvězdy dvě tam vysoko jen září
nad bílé střechy chudým obrysem.

Okénka světlého se chytám rámu,
do sněhu klesnuv před neznámým krovem,
jenž nade mnou hrá kmitem jasných plamů
v ledových ostnů věnci křišťálovém.
Tu poznal jsem, že k cizí kamsi chatě
jsem polospánkem objat zabloudil
sněživou nocí — jiný řek’ by svatě,
že choti duch jej tamo přiloudil
z úmyslů tajných, lásky puzen plamem,
přioděv těla vzdušného se klamem.

V okénko hledím. Jizba nízká, skrovná,
a přec tak vábná, plná drobné zdoby,
již ruka pilná schraňuje a rovná, —
mi připomíná zašlé s chotí doby.
Nádobí čínské, lože povlak sněžný,
mech v okně kyprý, na něm Betlém něžný,
na skříni jablek uzardělých řada —
vše, jak to mívala choť moje ráda!
Strom vánoční se hvězdičkami kmitá
a zlatý ořech kývá s každé snítky,
do stínu jeho milostné dvě dítky
peřestá vábí hříčka rozmanitá.
Stařenka šedovlasá scvrklou dlaní
v krabice sahá tajuplnou skrýš
a před lesklá jich očka v usmívání
báječnou Liliputu kouzlí říš
z nizounkých postav, obydlí a stromů, —
máť sličná opodál se těší tomu.
Přec není bez chmury ten obraz jasný:
postavu paní mladé ovívá
truchlivou vlnou černý hedváb řasný
a její hled se nyní zarývá
nad lože v obraz, obestřený flórem,
v uvadlých nezabudek vínku sporém,
rty, řasy paniny se jemně chvějí
a slza vytryskla teď v líce její.

Jí zajisté též schází bytost milá
k vánoční besedě — a křeslo páté,
jež nyní slzíc k stolu přistavila,
vzpomínce jistě zasvěceno svaté.
I prostřeno má vedle krásné paní
před židlí tou neviditelný host,
jenž duchem jistě z nadzemí se sklání
v tu svatonoční tichou společnost.

Pojednou vstala paní, vztáhla ruku,
hled zakotvila v okno ztrnulý,
vskočily dítky obě v plesném hluku
a z jizby o překot se hrnuly.
Jásavé „tatínek!“ se v cupot mísí
a již ti šotci na šíji mně visí.
Máť sličná za nimi se kloní s práhu. —
Což činit? Do teploučké vcházím koby
a dím, kdo jsem a co té svaté doby
sem hustou vánicí mou vedlo dráhu.
I slyším navzájem, že v blízkou ves
jsem zbloudil k chudé po lékaři vdově.
K večeři zvou mě. Díky! Zvou mě nově,
bych zhrdavě jim spaní neodnes’,
a na obrat již ruka švarné ženy
plášť s ramenou mi snímá posněžený.

Na křeslo u stolu mě nutí prázdné.
I přisedám — ves odpor na rtu vázne.
Polévka vonná přede mnou se kouří,
bych poohřál se po sněhové bouři.
A musím vyznat, po drahné že době
lahodná prósa dobré kuchyně
mne opět jednou podmanila sobě.
A brzy jak ve vlastní rodině
jsem seděl v lidiček těch cizích středu
u kamen praskavých. Jak stříbro ledu,
jež drobnou perlou ve vlasech mi tálo,
i srdce mé se zvolna rozehřálo.
Já o choti, o mrtvém ona muži
jsme mluvili, v hovoru svěží vínek
jsme natrhali s keře upomínek,
tak mnohou bělostnou i černou růži.
I žertů pak jsme rozzvučeli zvonce,
na rubu šachovnice hráli mlýnek,
ořechy louskali a konec konce
punč zakouřil se z útlobokých sklínek.
V má ramena se kloní s obou stran
hlavinky dítek jak dvé klasů váním.
Spí stařena. Již čas, bych s děkováním
opustil vděkuplný tento stan.

K domovu kráčím. Čisto září nyní
hvězdnatá obloha a řízou sněhu
na spící krajině se klenot jíní
v bezčetných jisker jasném blýská žehu.
Však také v duši mojí hravý jas
teď rozptyloval těžkou žalů chmuru,
a když jsem o půlnoční seděl zas
nad zbožným davem za varhany v kůru,
tu zasáhl jsem jaře do kláves,
že chrámem zvučný rozlehl se ples
a slavně hlásal s pastýřskými zpěvy;
že hvězda vzešla nad betlémský lán,
že narodil se, narodil se z děvy,
z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.

A konec víte. Za rok na sanici
od vísky nedaleké v naši ves
s rolniček smíchem, sněžnou plískanicí
jsem štěstí bývalé si domů vez’.