Ve smuteční vějíř

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ve smuteční vějíř
Autor: Růžena Jesenská
Zdroj: Zlatá Praha, roč. XXXIII (1915–1916), čís. 36, s. 426. Dostupné online.
Vydáno: 7.6.1916
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Otto

Jako list k listu bolestně rychle řadí se k sobě drahé vzpomínky ve vějíř, v těžký smuteční vějíř palmový: opět jedno drahé jméno jest nám vepsati v jeho temný epitaf.

Ve dnech akátových květů, kdy celá Praha rozdýchala se bělostnými vlnami svých bohatých korun po parcích, nábřežích a starých náměstích, usínal hlubokým spánkem věčného míru opět jeden z našich nejlepších lidí, neúnavný pracovník, muž veliké energie, vznešených emocí, velikých cílů — Jan Otto.

Opojná vůně stromů, rozkvetlých pod jeho okny, jistě vnikala do posledních jeho polosnů, vkouzlujíc do jeho mrákot toužebně slavné scény, utkané ze skutečnosti a z nadpomyslných končin svátečního jara.

Jeho pracovna v nakladatelství dosud plna jest jeho bytosti, a ještě dnes na prahu jejím jako by mne vítal od psacího stolu svým jemným úsměvem na krásné tváři a svým srdečným pozváním k rozhovoru, v němž vždy bylo tolik obsažnosti, pochopení a laskavého souzvuku!

Kdyby byla jiná léta, vyprávěl by v tu dobu, jak bylo krásně dole na rivieře v slunci a před majestátem moře a jak pozdravuje přece zase rád Prahu, a byl by mluvil o práci, která byla jeho radostnou nutností do nejposlednější životní chvíle. Vše ho zajímalo, a od prvního do posledního písmenka jeho knih a publikací vše neslo pečeť jeho duchovních doteků.

Kolikrát za poslední léta bývala jeho tvář jakoby zastřena únavou neb smutkem, a opět se rozjasnila důvěrou v život a postup a krásu.

Jan Otto přijímaje knihy v náklad přibližoval si dílo a prostupoval je, a nejednou až překvapilo, jak se i dosti nezřetelným rukopisem zabýval a četl a vždy jevil umělecký zájem a pravé sympatie.

A neunikalo jeho prozíravosti nic z literárního a uměleckého světa, a jeho úsudky o různých zjevech byly neovlivované. ryzí a jasné, věděl vlastní intuicí, kde je spravedlnost a kde křivda, kde skutečná cena. Dobrá česká kniha byla jeho ctí a vznosnost českého díla literárního jeho ctižádostí.

Styk s Janem Ottou jako člověkem, jako gentlemanem byl nad pomyšlení milý, a každá chvíle v jeho blízkosti byla prozářena jeho ušlechtilostí a noblessou ať vyprávěl o rodině, již tolik miloval, ať o přátelích, jejichž osud ho dojímal, ať o práci národní, která mu ležela na srdci, ať prostě o běžných, společných zájmech.

Vzpomínám jedné nezkaleně radostné vyjížďky na Zbraslav. Přijel pro mne s dcerou paní Mášou Mádlovou automobilem. Bylo na konci zimy, a Vltava zatarasena kry ledovými až ku břehům. Toho dne byla nálada tak jasná jako jiskřivé nebe nad námi a nad svítícím ledem, v zahradě u řeky tak volno, v komnatách vlídné teplo, a tolik myšlenek promítalo se v budoucnost okřídlených a bezstarostných. Zdá se mi, že jsem nikdy neviděla pana Jana Ottu tak veselého a prostého vší tísně. Dojista onoho večera, kdy jsme se vraceli ze Zbraslavě silnicí ke Zlíchovské skále a ku Praze již rozsvícené, cítil se plně zdráv a mlád a viděl před sebou cesty otevřené v nejlepší perspektivy života a síly práce…

A dnes, kdy jsem mu nesla růže, zjevoval se mi stále, jako kteréhosi letního večera po utěšeném půldni ztráveném v kruhu rodinném na Zbraslavi, viděla jsem ho státi jako tehdá u parníkového přístavu, jak mi kynul rukou na rozloučenou. Stála jsem na palubě s kyticí růží z jeho zahrady, parník odplouval… A tak loučícího se uprostřed rodiny s tváří šťastně rozjasněnou, s kynoucí rukou na břehu řeky v přísvitu zapadajícího slunce vždy ho budu viděti ve svých drahých vzpomínkách, muže, jehož posvátné jméno vsazuje národ český v souhvězdí svých průkopníkův a strážců s vědomím, že jimi národ český vzrůstal, mohutněl a nabyl nepřemožitelné síly k nesmrtelnosti.

V Praze dne 30. května 1916.