Večery na slamníku/Ženichové

Údaje o textu
Titulek:	Ženichové
Autor:	Jaromír John
Zdroj:	JOHN, Jaromír. Večery na slamníku, s. 178-180 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Brno: Polygrafie, 1920
Licence:	PD old 70

Náš poručík sám držel raport. Na konci řady stálo šest provinilců, vodičů soumarů, kteří vrátili se ze čtrnáctidenní dovolené. Došli včera večer, špinaví, zpustlí, hladoví mnohadenní cestou a blouděním.

Asi před měsícem dostali jsme na Černou Horu z divisního velitelství výnos o dovolené. Bylo tam uvedeno: Ke krátké dovolené buďtež navrženy pouze osoby vojenské neb ve svazek armády v poli příslušející, které mohou se vykázati dokumenty, svědčícími o závažných důvodech rodinného rázu (úmrtí neb těžká nemoc nejbližšího člena rodiny, matky, otce, dětí, nikoliv strýce et cetera), mohou však býti dovoleny také ony osoby vojenské (osoby ve svazek armády v poli příslušející), jež míní uzavřití sňatek manželský… Udělení dovolené jest závislé na pečlivě vypracovaném dobrozdání velitelství jednotlivých polních formací, eventuelně…

Když jsme tento výnos uvedli ve všeobecnou známost, přihlásilo se ještě týž večer dvacet mužů, většinou vodičů soumarů z Bosny, Chorvatska a Uher.

Dokumenty, svědčícími o závažných důvodech rodinného rázu, nemohl se žádný z nich vykázati, za to všichni jedněmi ústy ujišťovali, dostanou-li dovolenou, že se zcela jistě ožení. Mezi nimi byli mladíci sotva škole odrostlí i starci a bylo nad slunce jasno, že v celém světě sotva by se našla osoba ženského pohlaví, která by chtěla s nimi sdíleti jho manželské, ač ku podivu právě tito lidé bohem i ďáblem se zaklínali, prosili, slibujíce, že se „sigurno“ (zcela jistě) ožení…

Byli odmítnuti. Záležitosti těch, kteří zbyli, byly prozkoumány a ukázalo se, že i mezi nimi jest mnoho podvodníků. A tak zůstalo na konec pouze šest opravdu vážných kandidátů ženitby. Byli navrženi, obdrželi dovolenou a nařízeno jim přinésti ověřený opis oddacího listu, potvrzení farářovo nebo starosty obce.

Nuže — dnes stojí těchto šest šťastných novomanželů u raportu, aby služebně hlásili svůj návrat. Stojí vedle sebe, šklebí se proti slunci, potahují, mrkají, sledují kroky poručíka, potí se.

„Nikolo Korovčuku — zdrávo došli?“ žertuje velitel a přistupuje k prvému.

„Zdrávo — zdrávo!“ — usmívá se Korovčuk a jeho červená, jako opařená hlava podobá se melounu.

„Kako se ima tvoje děvojka… he… he!“ směje se nahlas poručík.

„Dobro — dobro — zdrávo… ihé — hihi!“ rozveselí se tázaný a s ním směje se celý raport.

„Ukaž písmo — oddací list!“

Úsměv zmizí. Tvář vodičova protáhne se v dlouhé, kolmé čáry. Raport zmlkne. Hrobové ticho.

„Písmo — ukaž!“ Korovčuk mlčí, jen rty se pohybují, jako by říkaly: „Smiluj se, ó Pane bože… májko… modlím se…“ Poručíkova tvář stahuje se v přisný výraz. Muž se ošije a zvolna řekne:

„Gospodin lajtnant… nemám… neznám!“

„Jak… nemáš?“ diví se poručík… „Jsi ženat?“

„Nejsem.“

„Proč? Jak to? Co to? Dovolenou jsi dostal, aby ses oženil!“

„Dostal…!“ přisvědčuje Korovčuk.

„Proč ses neoženil — darebo?“

„Molim pokorno …“ praví muž tichým, poníženým hlasem, „… děvojka umrela.“

„Tak! Umřela! Aha! No počkej…! Strážmistře, zapište ho! Po druhé nebude klamat vojenské úřady…!“

„Co ty, Martine Petričeviči, jsi ženat?“

„Nejsem — molim pokorno…“

„Jak —?“

„Těžko… gospodin lajtnant… těžko!“

„Kako… těžko? Proč ses neoženil, když jsi dostal dovolenou, aby ses sigurno oženil?“

Mladý, statný muž opálené cigánské tváře cosi nezřetelně bručí.

„Co povídá?“ obrátí se poručík k strážmistrovi.

„Poslušně hlásím, on povídá, že se nemohl proto oženiti, poněvadž ta ženská se z obce odstěhovala, neznámo kam…“

„Aha… neznámo… No počkej… Naučím tě… Zapsat!“

„Vasile Brentaiioviči, jsi ženat?“

„Be—Ъe—e—e—e—!“

„E—e—e nejsi… už vím,“ zlobí se poručík. „Proč — he?“

„E—e— kráva kopla — bolestná děvojka—“

„Kopla? Všechny tyhle podvodníky napsat! Oklamali! Lhali! Zavru je! K soudu s nimi!“

Poručík obrátil se k strážmistrovi: „Viděl jste už někdy takovou prohnanou sebranku pohromadě?“

„Poslušně hlásím, pane poručíku, že neviděl!“ salutuje strážmistr.

„Jurko Varyčeviči, tys býval řádný člověk, jsi starý a rozumný muž… zdali pak ses oženil?“ přistupuje důstojník k zakrslému mužíku, který má ovázanou hlavu jako ženská, s uzlem pod bradou, cípem vzadu.

„Jest!“ (ano) praví mužík.

„Ukaž oddací list!“

Varyčevič rozepíná usmolený pastýřský plášť s kožešinou — nosil kočičí kůži na prsou — hrabe se dlouho v kapsách. Poručík tluče netrpělivě jezdeckým bičíkem o holinku.

„No, vida,“ praví uklidněn, rozbaluje zažloutlý list „přece jeden slušný člověk má trochu cti v těle. Bravo — bravo — můj milý,“ poklepává mužíku na rameno, „tak je to v pořádku!“

Oddací list byl psán kyrilicí a poručík podal jej strážmistrovi.

„Poslušně hlásím, pane poručíku, že Jurko Varyčevič je ženat patnáct let…“ salutuje po přečtení strážmistr.

Poručík zrudl, dupl nohou a rozkřikl se:

„A tihle — tihle dva — taky podvodníci! Co? — He! Oženili jste se…?“

„Nje — gospodine!“ praví jedněmi ústy.

„Marš — raport — pryč — s očí — rozežeňte je — ničemnou čeládku! —“

Mužové se vzdalují, někteří utíkají…

Místo, kde byl raport, jest prázdné. Pouze četař Steinbach stojí tu dosud zamyšlen. Obrátí se, odplivne, máchne opovržlivě rukou a pomalu odchází…