Večery na dědince blízko Dikaňky/Začarované místo

Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol
Ivan Fedorovič Špoňka a jeho tetička	Začarované místo

Údaje o textu
Titulek:	Začarované místo
Autor:	Nikolaj Vasiljevič Gogol
Zdroj:	Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: J. Otta, 1892
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ignác Hošek
Licence překlad:	PD old 70

Začarované místo.

Pověst vypravovaná od ďáčka ***ského chrámu

Bože, už mne omrzelo vypravovati! A co si myslíte? Opravdu, mrzutá věc: vypravuj a vypravuj, a zbaviti se vás člověk nemůže! Nuže, prosím, budu vypravovati, ale Bůh je svědek, naposledy. Ano, tuhle jste mluvili o tom, že člověk může vládnouti, jak se říká, zlým duchem. Ono, ovšem, to jest, jestliže si věc dobře rozvážíme, bývají na světě všelijaké příhody… Avšak nemluvte tak: zachce-li se ďáblu člověka ošiditi, ošidí ho: Bůh je svědek, ošidí ho!… Jen se račte podívati: nás všech otec měl čtvero; já tehdy jsem byl ještě hlupáček, bylo mně všeho let asi jedenáct… ale ne, nebylo jedenáct: pamatuju si jako nyní, když jsem jednou se rozběhl po všech čtyřech a začal štěkati jako pes, tatíček vzkřikl na mne, zavrtěv hlavou: „Aj Fómo, Fómo! čas je tě oženiti, a ty se blázníš jako mladý mezek!“

Děd byl ještě tehdy živ a na nohy, — ať se mu lehce škytne na onom světě, — dosti čerstvý. Časem si umínil… Ale kdo pak bude takto vypravovati? Jeden vyhrabuje z peci celou hodinu uhlí pro svou dýmku, druhý běžel pro cosi do komory. Co je to, na mou věru?… Kdybyste ještě poslouchali nevolky, ale vždyť sami jste mne prosili. Když poslouchati, tedy poslouchati!

Tatíček už na začátku jara vezl do Krymu na prodej tabák; ale nepamatuju si, naložil-li dva či tři vozy; tabák tehdy platil. S sebou vzal tříletého bratra — aby ho učil záhy čumákem; nás zbylo: děd, matka, já, a bratr, a ještě bratr. Děd nasázel zeleniny u samé silnice a přestěhoval se do slaměného salaše; vzal i nás s sebou, abychom vyháněli vrabce a straky ze zahrady. Nelze říci, že by se nám při tom bylo vedlo zle: najídali jsme se za den tolik okurek, dýní, řepy, cibule, hrachu, že nám v životě, Bůh ví, jako by kohouti byli kokrhali. Nu, a kromě toho měli jsme i výdělek: pocestní táhnou po silnici, každému se zachce si pochutnati na melouně nebo na dýni, a z okolních dědin nanesli na výměnu slepic, vajec, krůt. Žilo se krásně.

Ale dědu nejvíce se líbilo, že čumákův každý den jelo kolem asi padesát vozův. Lid je to, víte, světa znalý: dá-li se do vypravování — jen uši nastavuj! A dědovi to bylo tolik, co hladovému halušky. Mnohdy se setkával se starými známými, — děda každý už znal, — můžete posouditi sami, co bývá, když se sejdou staří lidé: tara, tara, tenkráte, ano tenkráte, taková věc, ano taková věc se přihodila… Nu, a dají se do povídání! vzpomenou si Bůh ví na jaké staré časy.

Jednou, — ale, na mou věru, jako by se to nyní bylo přihodilo, — slunce začalo se už kloniti, děd chodil po zahradě a snímal s melounů listy, kterými je přikrýval ve dne, aby jich neopálilo slunce.

„Hleď, Ostape,“ říkám bratru: „tamhle jedou čumáci!“

„Kde čumáci?“ tázal se děd, položiv znaménko na velikou dýni, aby jí náhodou nesnědli chlapci.

Po silnici táhlo skutečně vozův asi šest. Před nimi kráčel čumák už se šedými vousy. Nedošed, jak bych vám řekl? — asi na deset krokův, zastavil se.

„Pozdrav tě Pán Bůh, Maksime! Hle, kde nás Pán Bůh spolu svedl!“

Děd přimhouřil oči: „Á! pozdrav tě Pán Bůh, pozdrav tě Pán Bůh! Odkud tě Pán Bůh přináší? I Bolačka je zde? Pozdrav tě Pán Bůh, pozdrav tě Pán Bůh, bratře! Kýho šlaka! a tu jsou všichni: i Krutotryščenko! i Pečeryca! i Kovelek! i Stecko! Pozdrav vás Pán Bůh! Á ha, ha! ho, ho!…“ A začali se líbati.

Voly vypřáhli a pustili je na pastvu do trávy, vozy zůstaly na silnici; a sami si sedli všichni do kola před salašem a zakouřili z dýmek. Ale co jim už bylo pak do dýmek? pro povídání a pro žvastání každý sotva i po jedné vykouřil. Po svačině začal děd častovati hosty dýněmi. Tu každý, vzav si po dýni, očistil ji čistounko nožíkem (všichni byli hoši ostřílení, zkusili světa nemálo, věděli už, jak se jí na světě, i za panský stůl, třebas: hned, byli hotovi si sednouti); očistiv ji důkladně, propíchl každý prstem dírku, vypil z ní kyselou šťávu, začal jí krájeti po kouscích a dávati do úst.

„Co jste, chlapci,“ pravil déd: „otevřeli huby? tančte, psí děti! Kde je, Ostape, tvá píšťala? Nu, kozáčka! Fómo, podepři si boky! Nu takhle! Hej, hop!“

Byl jsem tehdy chlapík hybný. Stáří proklaté! Nyní už netančím tak; místo všech klik a háků nohy jen klopýtají. Dlouho hleděl děd na nás, sedě s čumáky. Pozoruju, že mu nohy nestojí ani chvilku na témž místě: tak jako by jimi něco škubalo.

„Hleď, Fómo,“ pravil Ostap: „nedá-li se stařec do tance!“

Co si myslíte? ještě ani nedořekl — neudržel se stařec! Zachtělo se mu, víte, pochlubiti se před čumáky. „Hleďte, čertovy děti! či tak se tančí? Takhle se tančí!“ pravil, vzchopiv se na nohy, natáhnuv ruce a přiraziv k sobě podpatky.

Nu, netřeba mluviti, co do tance, tančil tak, že mohl si zatančiti i s hetmankou. Ustoupili jsme stranou, a stařec jal se kroutiti nohama po celém hladkém místě, které bylo vedle záhonu s okurkami. Ale sotva že došel do polovice a chtěl se rozběhnouti a vyseknouti nohama jako vichr jakýsi svůj kousek, — nezdvihají se nohy, a nezdvihají se! Kýho šlaka! Dělej co dělej — noha se nehýbá. Rozehnal se znova, došel do prostřed — noha se nehýbá a nehýbá! Nohy se udělaly jako dřevěnými. „Hleďme, ďábelské místo! hleďme satanské pokušení! Vpletl se mi do tance Herodes, nepřítel pokolení lidského!“ Nu, jak pak by sobě udělal hanbu před čumáky? Pustil se znova a začal mrskati nohama rychle, drobně, radost hleděti; do prostřed — ne! nelze dotančiti, a konec! „Á, šelmovský satanáši! abys se udávil shnilou dýní! abys ještě v dětství zdechl, psí synu! Takovou hanbu mi udělal na stará kolena!…“ A vskutku vzadu se kdosi zasmál.

Ohlédl se: ani zahrady, ani čumákův, ničeho; vzadu, v předu, po stranách — hladké pole „É! sss… tu máš!“ Jal se přimhuřovati oči — místo, zdálo se, nebylo docela neznámé: s boku les, za lesem trčela jakási tyč a zračila se daleko, daleko na nebi. Kýho šlaka? Vždyť to je holubník, který má pop v zahradě! S druhé strany též se cosi šedá; podíval se pozorně: humno obecního písaře. Až tam ho zavlékl zlý duch! Když chodil chvilku kolem do kola, přišel na stezku. Měsíc nesvítil; bílá skvrna se kmitala místo něho mrakem. „Bude zejtra veliký vítr!“ pomyslil si děd. Hle — stranou od stezky na rovečku vzplanul plamének. „Hleďme!“ Stanul děd a ruce si opřel o boky, a hledí: plamének zhasl; v dáli a trochu opodál zaplál druhý. „Poklad!“ vzkřikl děd: „sázím se Bůh ví oč, není-li tam poklad!“ A už si naplil na ruce, aby kopal, ale vzpomněl si, že nemá ani rýče ani lopaty. „Ech, škoda! Nu, — kdo ví? — snad: stačí jen zdvíhnoutí drn, a on tam už leží, drahoušek! Co dělat, poznamenám si aspoň místo, abych nezapomněl později!“

I přivlékl pořádnou haluz, ulomenou patrně vichrem, a položil ji na ten roveček, kde hořel plamének, a šel dále po stezce. Mladá doubrava začala řídnouti; zakmitl se proutěný plot. „Nu, tak! neříkal jsem,“ pomyslil si děd: „že je to popova štěpnice? Tuhle je plot jeho! Nyní nemám ani versty k zahradě.“

Velmi pozdě však přišel děd domů, a halušek nechtěl jísti… Probudiv bratra Ostapa, zeptal se jen, dávno-li odjeli čumáci, a zabalil se do ovčího kožichu. A když bratr se začal vyptávati: „A kam pak tebe, děde, čerti dnes zanesli?“ — „Neptej se,“ odpověděl, zahaluje se ještě pevněji: „neptej se, Ostape: sice zešedivíš!“ A zachrápal tak, že vrabci, kteří zaletěli do zahrady, vylétali poplašení do výše. Ale ne snad, že by tehdy byl spal! To je pravda, byl šelma chytrá, — dej mu Pán Bůh království nebeské! — uměl se vždy chytře vytáhnouti. Mnohdy takovou zazpíval písničku, že pysky si člověk začal hrýzti.

Druhého dne, sotva že se začalo smrákati na poli, děd si oblekl halenu, podpásal se, vzal pod paží rýč a lopatu, dal na hlavu čepici, vypil džbán chlebového kvasu, utřel si pysky šosem, a odebral se přímo k popově zahradě. Už minul i proutěný plot i nizounkou doubravu. Mezi stromy vine se stezka a vede do pole; zdá se, táž. Vyšel už z doubravy na pole — místo docela takové jako včera: tamhle trčí holubník; ale humna není viděti. „Ne, tohle není to místo. To jistě bude dále; musím se patrně obrátiti k humnu!“ Vrátil se nazpět, dal se druhou cestou — humno je viděti, ale holubníku viděti není! Opět se vrátil blíže k holubníku — humno se skrýlo. Na poli; jako naschvál, začalo krápati. Běžel znova k humnu — holubník zmizel; k holubníku — humno zmizelo.

„I abys, proklatý satanáši, ani dětí svých už nespatřil!“ A déšť se spustil jako z vědra.

Tu zul nové boty, zavinul je do šátku, aby se nezkrabatily deštěm, a pustil se do takového běhu, jako by byl panský jinochodník. Vlezl do salaše, promoklý na kůži, přikryl se ovčím kožichem a začal cosi bručeti skrze zuby a lichotiti čertu takovými slovy, jakých jsem ještě co živ neslýchával. Přiznávám se, byl bych se jistě zarděl, kdyby se to bylo přihodilo ve dne.

Když jsem druhého dne procitl, vidím: už děd chodí po zahradě jakoby nic, a přikrývá lopuchem melouny. U oběda se opět stařeček rozhovořil, začal strašiti mladšího bratra, že vymění za slepici jeho a ne meloun; a poobědvav, udělal sám ze dřeva píšťalku a začal na ni pískat; a dal nám na zábavu dýni, která se zavinula do tří závitkův zrovna jako had, a kterou nazýval tureckou. Nyní takových dýní jsem nikde ani nevídal: pravda, semeno dostal odkudsi zdaleka.

Večer, povečeřev už, šel děd s rýčem překopat nový záhon pro pozdní tykve. Šel kolem toho začarovaného místa, i neudržel se, aby nezabručel skrze zuby: „proklaté místo!“ Přišel do prostřed, kde nemohl dotančiti předvčerejškem, a praštil ve zlosti rýčem. Hle — okolo něho opět je totéž pole: s jedné strany trčí holubník, a s druhé humno. „Nu, dobře, že mne napadlo, abych vzal s sebou rýč. Tahle je stezka! tuhle stojí roveček, tahle je položena haluz! tuhle hoří také plamének! Jen abych se nezmýlil!“

Po tichounku běžel, drže rýč vzhůru, jako by chtěl jím častovati divokého kance, který se zaryl do zahrady, a zastavil se před rovečkem. Plamének zhasl; na rově ležel kámen zarostlý travou. „Tento kámen musím zdvihnouti!“ pomyslil si děd a jal se jej okopávati se všech stran. Veliký je ten proklatý kámen! Ale přece, opřev se silně nohama o zemi, srazil jej s rovu. „Hu!“ ozvalo se po dolině. „Tam si táhni! nyní rychleji půjde práce.“

Tu se děd zastavil, vyndal růžek s tabákem, nasypal na pěst tabáku, a už se chystal jej dáti k nosu, když náhle nad hlavou jeho „pší!“ kýchlo cosi tak, že se zatřásly stromy, a dědovi zastříkalo celý obličej. „Odvrať se aspoň stranou, když chceš kýchnout!“ promluvil děd, protíraje si oči. Ohlédl se — není nikoho. „Ne, čert patrně nemá rád tabáku!“ pravil dále dávaje růžek za ňádra a chápaje se rýče. „Hňup je on, vždyť takového tabáku ani děd ani otec jeho neměl příležitosti šňupati!“ Jal se kopati — půda je měkká, rýč jen jen leze. Tu cosi zabřínklo. Odhodiv zemi, spatřil kotel.

„Á, drahoušku, tuhle jsi!“ vzkřikl děd, strkaje pod něj rýč.

„Á, drahoušku, tuhle jsi!“ zapištěl ptačí zobák, klovnuv do kotla.

Ustoupil děd stranou a vypustil rýč.

„Á, drahoušku, tuhle jsi!“ zabečela beraní hlava s vrcholku stromu.

„Á, drahoušku, tuhle jsi!“ zařval medvěd, vystrčiv za stromem svůj rypák. Mráz projel dědem.

„I tu je strach říci slovo!“ zabručel děd pro sebe.

„Tu je strach říci slovo!“ zapískl ptačí zobák.

„Strach říci slovo!“ zabečela beraní hlava.

„Říci slovo!“ zařval medvěd.

„Hm…“ řekl děd a sám se polekal.

„Hm!“ zapištěl zobák.

„Hm!“ zabečel beran.

„Hum!“ zařval medvěd.

Pln strachu se obrátil děd: Bože můj, jaká noc! ani hvězd, ani měsíce; kolem do kola propasti; pod nohama sráz beze dna; nad hlavou se svěsila hora; a už už, zdá se, chce se na něho svaliti! I zdá se dědovi, že za horou se mihá jakási obluda; hu! hu! nos — jako měch v kovárně; nozdry — třebas po vědru vody vlej do každé! pysky, pro Boha, jako dvě klády! červené oči se vyvalily vzhůru, a ještě i jazyk vyplazila a škádlí! „Čert tě vem!“ pravil děd, nechav kotla. „Vezmi si i poklad svůj! Jaká ohavná tlama! Už se chtěl dáti do běhu a ohlédl se, ale stanul, uviděv, že všechno bylo jako dříve. „To mne jen straší zlý duch!“

Chopil se znova kotla — ne, je těžký! Co dělati? Tu ho přece nenechá! I sebrav všechny síly, chopil se ho rukama: „Nu, rázem, rázem! ještě, ještě!“ a vytáhl jej. „Uch! nyní si šňupnu!“

Vyndal růžek. Dříve však, nežli se jal nasypávati, ohlédl se důkladně, není-li koho. Zdá se, že není; ale tu se mu zdá, že peň stromu pychtí a se nadouvá, že se ukazujou uši, že se vyvalujou červené oči, že nozdry se rozduly, že nos se svraštil, a že už už se chystá kýchnouti. „Ne, nešňupnu si!“ pomyslil si děd, schovav růžek: „opět mi zaplije satanáš oči!“ Uchopil rychle kotel a dal se do běhu, co dech stačil; ale slyší, že vzadu cosi ho mrská pruty po nohou… „Aj! aj! aj!“ jen pokřikoval děd, rozběhnuv se ze vší síly; a jak doběhl k popově zahradě, tu teprve si trochu oddechl.

„Kam pak to zašel děd?“ myslili jsme si, čekajíce na něho tři hodiny. Už z dědinky dávno přišla matka a přinesla hrnek horkých halušek. Není tu a není tu děda! Jali jsme se opět večeřeti sami. Po večeři vymyla matka hrnek a hledala očima, kam by vylila pomyje, protože kolem do kola byly samé záhony, a tu vidí, že jí jde přímo nanaproti káď. Na nebi bylo pořádně tma. Jistě některý z chlapcův schoval se žertem za ni a postrkuje ji. „Právě vhod, abych do ní vylila pomyje!“ pravila a vylila vřelé pomyje.

„Aj!“ vzkřikl kdosi basem. Hle — děd. Nu, kdo ho znal! Pán Bůh ví, myslili jsme, že se valí bečka! Přiznávám se, ačkoli je to hřích, přece mně opravdu bylo do smíchu, když šedá hlava dědova celá byla polita pomyjemi a ověšena kůrkami z melounův a dýní.

„Hleďme, čertova baba!“ pravil děd, utíraje si hlavu šosem: „jak mě opařila! jako nějaké prase před vánocemi! Nu, chlapci, budete mít nyní na preclíky! Budete, psí děti, choditi ve zlatých kaftanech! Podívejte se jen, podívejte se sem, co jsem vám přinesli“ zvolal děd a otevřel kotel.

Co pak byste myslili, že tam bylo? Nu aspoň, když si to důkladně rozvážíte: ha? zlato? I to to! kam pak zlato? smetí, trus… hanba říci, co to bylo. Vyplil děd, zahodil kotel a ruce po tom si umyl.

A od té doby zapřisahal nás děd, abychom nikdy nevěřili čertu, „Ani si nemyslete!“ říkal nám často: „všechno, cokoli řekne nepřítel Krista Pána, všechno nalže, psí syn! V něm není pravdy ani za halíř!“ A jakmile časem uslyšel stařec, že na tom a onom místě není klidno: „Aha, nuže děti, žehnejte se křížem!“ zvolal na nás: „tak ho! tak ho! pořádně!“ a začne se žehnati křížem. A to proklaté místo, kde nemohl dotančiti, ohradil plotem a kázal tam házeti všechno, cokoli je nepotřebného, všechnu trávu a smetí, který vyhraboval ze zahrady.

Tak vizte, jak šidí zlý duch člověka! Znám dobře onen pozemek! Po té události najímali jej od tatíčka na zelnou zahradu sousední kozáci. Půda je výtečná, a úroda tam vždy byla podivuhodna; ale na začarovaném místě nikdy nebylo nic dobrého. Zasejou, jak se patří, ale vzejde taková chamraď, že ani rozeznati nelze: dýně — nedýně, tykev — netykev, okurka — neokurka… čert ví, co to je!