V zimním slunci/Otka Přemyslova

V zimním slunci Josef Václav Sládek
Čtyři bohatýři	Otka Přemyslova	Mělnická ballada

Údaje o textu
Titulek:	Otka Přemyslova
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	SLÁDEK, Josef Václav. Spisy básnické, Díl II. Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Spisy básnické: Souborné vydání ve dvou dílech. Praha, J. Otto 1907. s. 294 – 298.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Přemysl Oráč

Přemysl oráč na poli
dooral poslední líchu,
sed' na svůj pluh a spřežení
páslo se v poledním tichu.

Skřivánek umlk' nad polem,
větřík nepohnul travou,
byl slunný den a mnohý sen
spěl v tichu oráči hlavou.

Na světlou kněžnu vzpomínal
na zlatém Vyšehradě,
na Libušu, jak vídal ji,
pod lípou sedávat v radě.

Na její úsměv vzpomínal
v té mužů směsici valné,
na její oči, hvězdy dvě
tak stkvoucí, dálné, ach dálné!

Na muže kruté, divoké
a jejich surové hněvy,
jak bouřili se, nechtěli,
by vládla ruka jim děvy.

A ona, světlá věštkyně,
když vládce chtěli mít všude,
jim řekla: »Muže zvolím si.«
— Kdo asi knížetem bude?

I hleděl jako v mrákotě
na zašlý, zašlý sen mnohý,
v tom oči vznes', neb dálný les
táhlými zazvučel rohy.

A modrou lesa ovrubou
mnohé se zaleskly zbroje,
a duní zem a jezdců tém
ze tmavé vyjíždí chvoje.

A kopyt hluk a rohů zvuk
hlaholí blíže a blíže:
»Od Libuše, od Libuše
ti pozdrav nesem, náš kníže!

Co stojíš tu tak bez hnutí,
jaká té vidina mámí?
na stolec, na stolec knížecí
pojedeš, Přemysle, s námi!«

A on tu stál a otku vzal,
a hluboko vrazil ji v půdu
a děl: »Až hůl ta rozkvete,
pak teprv knížetem budu.«

A kmetové a vladyci
na sebe hleděli němě,
a dí: »To nikdy knížete
česká se nedočká země.«

A Přemysl se usmál jen
a na hůl hleděl jak v snění,
a jaký div! — hůl, suchá dřív,
v zelenou haluz se mění.

A od kořene vyrůstá
jí haluz druhá a třetí,
a list a květ a zralý hned
plod vidět na každé sněti.

A kmeti stojí v úžasu:
»Teď vzhůru, Přemysle, s námi,
už vidíš sám, že knížetem
chtějí tě bozi mít sami.«

A bledý stál tu Přemysl,
jak když se něceho hrozí,
a řekl jen: »Hle, znamení
nové dávají bozi.

Dnes na stolec nás povsnesou
a zítra záhubu strojí,
vizte, co bozi věští dnes
té zemi haluzí trojí.«

A lístek svad' a lístek spad',
a uschlá haluz se chýlí,
a lístek svad' a lístek spad'
a druhá uschla v té chvíli.

Však haluz první zůstala
a list a plody ji šatí
a zpod ní skřivan vyletěl
a slunce záře ji zlatí.

V líc Přemyslovu odleskem
ta záře slunečná padla.
»Co značí,« kmeti tážou se,
»haluze, čerstvá i svadlá?«

»Rod Přemyslovců knížecí
znamená prut jeden holý,
jak hluchý klas, jenž měl svůj čas
a zrna nenechal v poli.

A haluz druhá, to jste vy,
vladyci, lechové, kmeti,
již zapomenou jedenkrát.
že této země jsou děti.

Rod Přemyslův, jak žlutý list,
hnán větrem v podzimku, zmizí,
a vaše děti samochtíc
šíj skloní pode jho cizí.

Však dřív, než byl jsem knížetem,
byl země oráč jsem prostý;
hle, první prut, jak vyhání
vždy nové letorosty!

Na nebi dokud neshasne
to slunce zářící všude,
ta štěpná haluz oráčův
na věky růsti tu bude.

Na věky tady bude kvést
v té země žalu i štěstí;
můj zajde kmen, vás přejde den,
a ona plod bude nésti.«

A Přemyslu jak spadla by
teď s prsou osudu tíže —
a čelo zved' a na kůň sed',
od hlavy do paty kníže!

Na Vyšehrad, na Vyšehrad
pro úsměv Libušin sladký
teď kníže jel. — Než zajížděl,
se ještě ohlednul zpátky.