V zimním slunci/Ano — ne

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ano — ne
Podtitulek: R. E. Jamotovi.
Autor: Josef Václav Sládek
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Spisy básnické: Souborné vydání ve dvou dílech. Praha, J. Otto 1907. s. 302 – 304.
Licence: PD old 70

K nám přicházíval, když se peří dralo,
nás dětí hejno starocha se bálo
a schoulilo se, kde jen skrýška tmavá:
bylť hrobník, němý byl a lysá hlava
tak vzpomínala na umrlčí lebku. —
Vždy u krbu si used' na otépku
a hlava ta, zle nějak neduživá,
jak svědčila by »tak!« se stále kývá
a zas jak »ne!« se vrtí v okamžiku,
to stále, jako vídali jsme chvěti
se hnědý list na holém ořesníku. —
Jej kmotrem zvali naši a my děti:
»Kmoch Ano — ne«, — jak u dětí to bývá.

Sed' u krbu a příkládal tam louči
a dým jak vstoupal, kotouč po kotouči,
on, němota, jen do ohně se díval
a veselý když hovor hlučel kolem,
on, zamyšlen, vždy jenom tak tu býval,
jak myšlénky by šly tím jeho polem,
a lysou hlavou vrtěl jen a kýval. —

A od zpěvu když došlo na strašidla
a děsem v žilách krev nám dětem stydla,
tu ptali se ho, — on co tomu říká:
zdaž viděl jinak ležet nebožtíka
ve shnilé rakvi, než jak ho tam dali, —
zdaž samovrahy, zed jak přelézali
se dostat chtějíce do svaté pudy?
a potrhaný rubáš čouhat z hrudy
a kostlivec v měsíčnu na věžičkách
neb mrtvých mši v půlnoci o dušičkách
a jiný strach za padesát těch roků,
co okopával tak to pole smrti. —
A on jen hlavou kývá a zas vrtí,
vrtí a kývá, divného cos v oku. —

A náhle vstal, — všem ruku podal němy
a když mu řekl děd před veřejemi:
»Až zas ti bude smutno, brachu stará,
tam u hřbitova, než dočkáme jara,
jak's bez ženy a dětí, vítán věru
zde budeš dlouhých, zimních za večerů,
ať není tebou zrovna veseleji;
ty přijdeš zase, viď, můj brachu stará? —«
on hlavou kýv' a vrt' a zmizel v šeru
a zimní vzduch v síň zavál od veřejí —
— — — — — — — — —
— — — — — — — — —
Tak dávno tomu, — když se rozpomíná!
Sny dětství prchly, — skoro život celý.
V své pole zašel hrobník osamělý,
motyku jeho zakopala jiná
a na tu jiná už se strojí nyní. —

A žití krb jak zvolna dohořívá,
a rozhlížím se v stínech prázdnou síní,
jak viděl bych tu kmotra zas, mi bývá.
Však není to víc on; — to Život sedí
tu u krbu a do oharků hledí. —
A náhle beze slova pozvedá se
a ptám se: »Kmotře, přijdete-li zase,
dnes, zítra, někdy? — a jak zde se stmívá,
snad někde ráno, smutném po večeru?« —

A on, jak němý jde, jen hlavou kývá
a vrtí: — Ano — ne — a mizí v šeru.