V poddanství vladyckém/III

V poddanství vladyckém Josef Braun
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha : Edvard Beaufort, 1887. s. 95–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na promodralém šeřícím se nebi kdesi za Čáslavou rděly se první ranní červánky, když vyšed ze tvrze písař Pech pospíchal ke vsi Vysoké.

Starosť, dostala-li se Alena v noci šťastně domů, již tak časně s lože ho vypudila.

Nebyl ani v polovině cesty, když ta, o niž se tak byl staral, přiběhla mu vstříc, všecka pobledlá i uplakaná!

„Pane slovutný,“ štkala plačíc, „v noci nikoho doma jsem nezastala. Teď mi teprve lidé ze vsi naši vyprávěli, že matička u rychtáře —“

A usedavé zaplakala.

„A kde bratr?“

„Sám Pánbůh ví — —“

„Jdi, děvče, domů. Za chvíli tam přibudu.“

A zrychliv krok, písař ubíral se nahoru do vsi.

Za chvíli stál již v jizbě rychtáře Pýchy, který hlučně domácím vykládal, jaká to česť bude, až on řekne, že na zboží J. Mti. pana Jiříka Voděrodského ze Hrušova a na Dobřeni, vypátravše škůdnou čarodějnici, k obecnému dobru ji upálili.

„Vězníš tu, rychtáři, poddanou,“ začal Pech.

„Čarodějnici“ — oslovený dodal zhruba. „Za chvíli odevzdám ji k právu J. Mti. na Dobřeň.“

„A čeho zavinila, komu načarovala?“

„Sobě, pane písaři. Zastal jsem ji právě, ana vyčarovala si panské krmě a — —“

„Není vinna, pravím ti — —“

„O tom rozhodnu já a Jeho Milosť!“ prudce a drze rychtář odtušil. „Ostatně, co tobě na ní záleží? Je poddaná naše.

Či se ti líbí její dcerka? Toť už jinému náleží! A ten stojí nad tebou!“

Písař na drzého urvalce vážně pohleděv, děl: „Nerad komu zlého připomínám, nechť je kdokoli. Ale tebe, rychtáři, zdá se mi, jako bych už byl viděl. Pamatuješ-li se na pranýř Starého města Pražského a na stínání — —.“

„Slyš, pane slovutný,“ chvatně vskočil do řeči rychtář, na němž bystrozraký písař dobře rozeznal, kterak se zachvěl a pobledl, „pravil jsi, že je nevinna. Mohl-li by si mě o tom přesvědčiti, pustím ji ihned.“

„Jak by mohla krmě ty vyčarovati, když já, pravím já, rychtáři, za souhlasu paní Mandaleny, choti Jeho Milosti našeho pána, do domku jejího jsem je zanesl, právě když stařena spala!“

„Nu, proč pak jsi to hned neřekl? Račiž se mnou, pane slovutný, vydám ti ji hned té chvíle!“ úlisně hovořil Pýcha, veda písaře přes dvůr ku prázdné stodole, která byla této noci strašným, studeným vězením stařeně, oděné košilí a jedinou sukní.

Za krátkou dobu Alena všecka rozradostněna klonila již pěkná svá líčka nad matkou, která téměř bez vlády na loži odpočívala. V tu chvíli Michal Pech již chvátal z Vysoké k Suchdolu.

Tam, na tvrzi, snášela se nad hlavami všech domácích, nevyjímaje ani paní Mandalenu, hrozná bouře. Byloť první starostí pánovou, jakmile oči byl protřel, podívati se na „lapenou holubičku“, kterou byl z večera pro požití hojného truňku navštíviti opomenul.

Leč jaký byl jeho úžas, když nárožní komnatka byla prázdna! Rozlícen procházel se po prázdném nádvoří, čekaje, kdo první mu přijde do ruky, aby si na něm vyliti mohl zlosť svou.

V tom vešel brankou Pech.

„Rota psí!“ klel vladyka, „činí na mém majetku, co sami chtějí. Viz, písaříku, někdo mi pustil jatkyni — a to v noci! Nemáš v tom také prsty?!“

„Mám,“ klidně a vážně odtušil písař, „sám jsem ji pustil. Nebylať Tvé Milosti poddanou — —“

„Chlape, co ti po tom!“ zařval vzteklivec a již vytasiv ocel hnal se na Pecha. Však ten se nezalekl a neustoupil ani o krok.

„Pomni, pane, na Boha a na soud práva!“

Vztek zalomcoval rytířem ještě více.

„Sebeř se, okamžitě at jsi z mého zboží!“

„Jak je ti libo — bez toho je pozejtří svatého Jiří. Ale dříve mi vyplať, co mi náleží.“

„Tobě ještě platit? Měl jsi panskou stravu a kromě toho mohl jsi vybírati od poddaných za lýtníky. Chceš-li, zaplatím ti, ale mečem na plocho!“

„Jsem, pane, rodu měšťanského — jen sáhni. Ale úmluva — —“

„K čertu jdi i s úmluvou! Pravím ti: nebudeš-li za hodinku prázden mého zboží, nohy ti zpřerážím!“

A pan vladyka zlobně se zasmál. Pak odešel nahoru, aby ještě své choti po ránu hněv svůj cítiti dal.

Skutečně asi za hodinu vyváděli Michala Pecha z poručení pánova tři ozbrojení čeledínové ze tvrze. Šli s ním až k Miskovicům, načež on sám v průvodu pacholete, skrovné věci jeho mu nesoucího, pospíchal k rodišti svému, k nedalekým Horám Kutným.

* * *

Záhorových Alena nyní se od lože své matky ani nehnula. Měla sice jíti na robotu, ale bála se opustiti matku. Tato vůčihledě pracovala k smrti. Ona hrozná noc jí dodala. Těžce ji rmoutilo, že ani sama, ani Alena nevěděla, kam se poděl Bobeš. Snad prchl někam do města, nejspíše na Hory Kutny, aby matce něco vydělal. Ale to by sotva učinil tak náhle, beze vší opovědi, teď, kdy jarní robota dnes nebo zítra se ukončí, teď, kdy by měl na vlastním zorávati, zasívati a zrno sháněti!

Smutně vždy Alena se rozhlížela, zdali snad někde v okolí neuvidí bratra. Ale nešel, nešel — A ta pole! Každého rána kol nich chodila a div nezaplakala, vidouc, kterak plevel a tráva tu bují. Co to jen Bobeš učinil! Trpká hořkosť nyní rozlila se jí po útrobě, kdykoli na Bobeše vzpomněla. Těžko, ale na konec přece jen upevnila se v ní myšlénka, že Bobeš příkladu Jíry Tomšova následoval. Jak jinak vysvětliti jeho náhlé zmizení v této době nejhorší?

Zpomnělť on si na Babušku a — všeho jiného zapomenuv, odešel — —.

Matce vedlo se hůře a hůře. Už byla na shasnutí! A Bobeš pořád nešel.

Bylo to několik málo dnův po sv. Jiří, když Alena přiběhla z venčí domů všecka udýchána a polekána.

Matka, nemohouc již téměř ani mluviti, jen pohnutím očí a tázavým výrazem bledé, svadlé tváře se jí ptala po příčině rozrušení její mysli. Alena nemohla odolati, aby matce nepověděla novinu, že na jich vlastní půdě čeládka Suchdolského pana vladyky oře a seje.

„Můj nebeský Bože!“ potichu zastenala stařena, „ty dopouštíš, aby nás připravili i o poslední?“

Zdálo se, jakoby v ten okamžik jí přibylo síly.

Vzchopila se na lůžku, nedbajíc proseb dceřiných.

„Musím — vždyť to naše jediné, poslední,“ šeptala odhodlaně, „snad se ti čeledínové sami nade mnou ustrnou a zanechají práce. Podepři mne — pojď —“

A bosa, v nuzném šatě, s hlavou nepokrytou vyšla pomalu ven, podpírajíc se o dceru.

Marně Alena varovala, prosila — stará máť, jakoby v té chvíli všecka nemoc s ní spadla, jinak nedala.

Na zápraží stanuly. Byloť odtud viděti, kterak na nedalekých jejich polích hemží se chasa ze Suchdolské tvrze. Prudký, studený vítr zavál z údolí a zanášel sem smích a křik čeládky.

„Ó Bože, Bože,“ vzdychla Záhorka. Dech se jí skrátil, několikráte prudce vydychla — a bez ducha klesla v náruč naříkající dcery — —.