V lidomorně na hradě Žebráku/Ztratili synáčka

V lidomorně na hradě Žebráku Alfons Bohumil Šťastný
Do podzemí	Ztratili synáčka	Na hradě rytíře Temnického

Údaje o textu
Titulek:	Ztratili synáčka
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. V lidomorně na hradě Žebráku. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 11–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Žebrák (hrad)

Z jitra bylo pozorovati na hradě rytíře Miloty neobvyklý ruch.

Oděnci běhali zmateně sem tam, prohlíželi všechny temnější kouty a všechny místnosti. V jejich obličeji bylo zříti zármutek a mnohý starý bojovník poškubával se za vous, projevuje tak svou nespokojenost.

Teď vyběhla z hradu tlupa mužů, majíc v čele hradního.

Stanuli a hradní dával jim rozkazy.

„Božej a Libor půjdou do lesů na západ, Lutoš s Velkem prohledají vesnice, Ondřej a Kuneš obrátí se ke skalám na půlnoc, a já tuto s Pavlem proslídím okolí hradu na straně polední. Hledejte horlivě, a Bůh dej, abyste Slávka nalezli! Jen aby byl ještě živ!“ zamumlal a přejel si oči pravicí.

Zbrojnoši se rozešli, přejíce si vzájemně hojně zdaru.

Podívejme se zatím do rodinné síně na hradě rytíře Miloty.

V měkké lenošce seděla mladá, sličná paní; hlavu měla k prsoum skloněnou a na sepjaté ruce kanuly jí slzy. S obou stran stála dvě děvčátka, objímajíce paní a usedavě štkajíce. Úpravnou jizbou přecházel statný muž, oděný skvostným šatem. Obličej jeho byl zachmuřen a lícní svaly chvílemi sebou škubaly.

„Můj synáčku, můj milý Slávečku!“ zaúpěla paní a zalomila rukama.

„Slávečku, Slávečku!“ opětovala po ní obě děvčátka.

Rytíř Milota zaťal zuby, aby snad také neoslzel. Přeměřiv jizbu několikráte prudkými kroky, stanul posléze u lenošky.

„Utiš se, drahá choti,“ řekl chvějícím se hlasem, bera paní za ruku. ,Dá Bůh, že naši lidé ztraceného synáčka nám přivedou. Nejspíše zatoulal se do lesův a zbloudiv, nemohl najíti cestu ke hradu.“

,Ale, kterak jenom mohl dostati se z hradu, když padací most je vytažen?“ zvolala paní, které slova manželova nemohla poskytnouti útěchy.

„Zapomínáš, milá Jitko, že včera odpoledne byl most delší dobu spuštěn, když jej naši lidé opravovali. Nepochybně ve chvíli, kdy oděnci poodešli, vyběhl Slávek ven a někam se zatoulal.“

„Jest mi však s podivením, že jste ho nenalezli, když v noci pátrali jste po něm. Přece nemohlo dítě tak daleko ujíti.“

Rytíř se zasmušil. Uznával, že námitka manželčina jest oprávněna.

Když včera večer pohřešili na hradě Slávka, pátrali po něm oděnci, majíce v čele rytíře. Prohledali s pochodněmi v rukou dosti značný okršlek, volali až do ochraptění — však po zmizelém nikde ani stopy.

Milota připomněl si, že v noci hledali také okolo nevelikého, ale značně hlubokého rybníka.

Nebesa, aby tak hošík byl spadl do vody! Však neprojevil slovy této obavy, aby ztrápené manželky ještě více nepoděsil.

A zase jal se přecházeti komnatou; chvílemi přistoupil k otevřenému oknu a vyhlížel do krajiny. Nemohl se ani dočkati, s jakou vrátí se oděnci.

Uplynulo asi půl hodiny a rytíř nemohl v komnatě již vydržeti.

„Dám si osedlati koně a podívám se za zbrojnoši,“ ozval se, obrátiv se k manželce.

„Jdi, milý choti,“ svolovala paní Jitka, „a Bůh dej, abys mne po svém návratu potěšil. Budu se zatím modliti, aby Pán uvedl do mého náručí ztraceného synáčka.“

„Budeme se modliti s tebou, matinko,“ zahovořily obě dívenky najednou a přitulily se k paní.

Rytíři sevřelo se srdce žalem. Políbiv své milé kvapně sešel na nádvoří a za chvíli vyjížděl z brány.

„Mnoho štěstí, milý choti!“ volala za ním paní Jitka, vyhlížejíc s dceruškami oknem.

„Přiveď nám Slávečka, tatínku!“ žádala děvčátka.

Milota pokynul rukou a brzy ztratil se pod pahorkem.

Pozdě po poledni vrátili se oděnci do hradu. Oknem seznala paní Jitka z jejich tváří, že nepořídili ničeho. Zaúpěla a zalomila rukama. Přivolavši služebnou, poslala ji pro hradního.

Když volaný stanul před ní s úklonou, zvolala nedočkavě: „Zvěděli jste něco?“

„Bohužel, ničeho, vzácná paní,“ odvětil starý muž a sklonil hlavu.

Paní Jitka přitiskla ruku k srdci a hrozně zbledla. Oči její, do krvava vyplakané, zůstaly suché; neměla již slz.

Jako ve snách naslouchala, když jí hradní vyprávěl, že ohledali širé okolí jak jen možno nejbedlivěji, že doptávali se lidí — ale o hošíkovi nikde ani stopy. Toliko jeden hlídač lesní vypověděl, že za soumraku zahlédl jakéhosi jezdce a že se mu zdálo, jako by něco skrýval pod pláštěm.

Až dosud nevšímavě naslouchající paní při těchto slovech stala se pozornější. Zdvihla hlavu a živě zadívala se na hradního.

„Jezdec jakýsi? A jakoby skrýval něco pod pláštěm?“ opětovala slova hradního.

„Tak aspoň pravil onen hlídač,“ děl hradní.

„A ve kterou stranu ujížděl?“

„Někam jako k Velízi nebo k Žebráku,“ sděloval hradní. „Aspoň ten člověk při svém vyprávění mávl rukou tím směrem.“

Paní Jitka se zamyslila.

„Poslechni, pane hradní, nemyslíš, že by mohl někdo našeho Slávečka unésti?“ zvolala pojednou a zraky její tázavě spočinuly na hradním.

„Něco podobného jest ovšem možno, vzácná paní,“ souhlasil správce tvrze. „Přihodilo se již častěji, že zlí lidé — aby domohli se hojného výkupu — ukradli děti vznešených rodův. A také ze msty byly již spáchány podobné loupeže.“

„Ze msty,“ opětovala paní a trhla sebou. Na chvíli se odmlčela; bylo zřejmo, že o něčem přemýšlí.

Pojednou vydralo se jí z hrdla zvolání: „Temnický!“

Hradní porozuměl. Znal dobře rodinné poměry manželů Milotových.

„Vzácná paní je snad na pravé cestě,“ osmělil se promluviti.

„Viď, že by to mohlo býti?“ zvolala paní a uchopila jej za rameno. „Rytíř Temnický jest naším úhlavním nepřítelem, a divím se, že až dosud nikterak nám neuškodil. Což jestliže on unesl našeho Slávečka, aby se nám pomstil?“

Hradní kýval hlavou.

„Rytíř ten jest podobného činu schopen; známy jsou jeho nepěkné vlastnosti. Může býti, že uloupil hošíka.“

„A tomu-li tak, co s ním asi učiní? Snad jej ten nešlechetník neusmrtí?“ dotazovala se paní úzkostlivě.

„Toho neučiní,“ tvrdil hradní určitě. „Není přece ještě tak zkažen, aby vraždil útlá nevinňátka. Jestliže dítě unesl, snad je uvězní na svém hradě a vydá svůj lup teprv tehdy, až bude vyhověno jeho žádostem. Jaké výkupné bude chtíti, zda peníze, statky, či něco jiného — to ovšem nemohu věděti.“

„A byť žádal cokoli, všeho se mu dostane, jen když vrátí nám dítě neporušené!“ slibovala paní Jitka.

V tu chvíli spuštěn byl padací most a rytíř Milota vjel na svém oři do nádvoří.

Odevzdav koně sluhovi spěchal do rodinné síně.

„Tys již zpět, pane hradní? Jak jste pořídili?“ zvolal kvapně, shlédnuv správce hradu u své choti. A povšimnuv si zaraženosti obou, dodal truchlivě nečekaje ani odpovědi: „Zajisté ne lépe, než já! Bože můj, jaké to neštěstí stihlo můj rod!“

A statný ten muž byl rozechvěním tak přemožen, že musil se posaditi, aby snad neklesl.

„Vypravuj, pane hradní,“ žádal po chvíli a se zachmuřeným obličejem naslouchal slovům věrného správce.

Když zaslechl o jezdci, jenž viděn byl, jakoby ukrýval nějaké břemeno, prudce vyskočil.

„Že některý bídák uloupil našeho synáčka?“ vykřikl prudce a pravice jeho bezděky sevřela ozdobnou rukojeť dlouhého meče.

„Vzácná paní také tak soudí, a já přidal jsem se k jejímu náhledu,“ ozval se hradní.

„Kdo to asi byl? Ujížděl k Velízi nebo k Žebráku. Však tam nemám přece žádného nepřítele, ani nebydlí v těch místech lupiči. Velíz jest obydlen mnichy benediktinskými a obyvatelé na jejich zboží jsou vesměs lidé hodní. A na Žebráce sídlí zase lidé královští; ti by přece neprohřešili se proti zákonům zemským!“

„Můj choti, což nemohl lupič schválně obrátiti se v tuto stranu, aby zavedl nás na stopu nepravou?“ ozvala se teď paní Jitka.

Milota zahleděl se na ni překvapen. Po chvíli řekl kývaje hlavou: „Tvůj úsudek zdá se mi býti správný. Kdo však, blesky Boží, jest asi lupičem?“

„Nechci nikoho křivě nařknouti; ale myslím, že činu takového byl by schopen náš nepřítel, rytíř —“

„— Temnický!“ dopověděl prudce Milota a z očí mu sršely blesky. „Já bláhový, že jenom nevzpomněl jsem si na toho člověka! Ano, ano, je-li můj synek uloupen, pak není tím vinen nikdo jiný než Temnický. Nešlechetník ten přisáhal mi pomstu, že tvůj otec blahé paměti dal ruku tvoji, milá Jitko, mně, pominuv z dobrých příčin rytíře Temnického, jenž také ucházel se o tebe. Divil jsem se, že odpovědný ten náš nepřítel dosud nám nikterak neuškodil. Patrně nemohl dlouho najíti vhodné příležitosti; až nyní. A věru, krutěji nemohl nás raniti než únosem Slávka! Však, blesky Boží, neprojde mu skutek ten tak snadno! Rytíř Milota dokáže mu, že lidé jeho nezapomněli dosud se zbraní zacházeti!“

Paní Jitka přistoupila k rytíři a položila mu obě ruce na ramena.

„Drahý manžele, směla bych ti poraditi?“ ozvala se jemným hlasem.

„Jen mluv, milá Jitko!“ vybídnul ji Milota.

„Neschvaluji, abys brannou mocí pokusil se o vysvobození našeho synáčka. Nepochybuji, že by se ti zdařilo dobýti hradu Temnického; ale nešlechetník ten mohl by dříve pomstiti se tím, že by dítě naše usmrtil.“

„Díš pravdu,“ zamumlal rytíř hněvivě a zaťal pěsti. „Co však mám tedy činiti?“

„Bylo by nejlépe, kdybys vyslal k němu někoho — třeba tuto pana hradního — a dal jej vyzvati, aby Slávka propustil a aby oznámil dříve své podmínky. Snad chce Temnický činem svým získati peněz. Nuže, přece bychom neváhali přinésti pro syna jakoukoli oběť?“

Milota se zamyslil. Z počátku nezdálo se mu, aby v dobrotě vyjednával s rytířem; ale posléze uznal, že rada manželčina jest v tom případě nejlepší.

„Nuže, pokusím se o to,“ řekl posléze.

„Však nebude-li Temnický ochoten propustiti zajatce, pak, blesky Boží, nedám se zdržeti, a neustanu, dokud ho nepotrestám!“

Když rytíř nabyl zase chladné rozvahy, radila se paní Jitka s ním i s hradním delší dobu; a posléze usneseno, že příštího jitra odebéře se hradní k rytíři Temnickému jakožto vyslanec rytíře Miloty.