V lidomorně na hradě Žebráku/První den v lidomorně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: První den v lidomorně
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. V lidomorně na hradě Žebráku. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 26–36. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Žebrák (hrad)

Synek rytíře Miloty se probudil.

„To je dnes veliká tma! A taková zima!“ zamumlal ještě v polosmu. „Matinko, matinko!“ zavolal tiše; a když nikdo mu neodpovídal, opětoval volání své hlasitěji.

Však nikdo se mu neozval, nikdo nepřicházel.

Náhle přepadl hošíka veliký strach. Začínal chápati, že nespal v útulné světničce na otcovském hradě. Tam přece nikdy nebylo tak temno, tak chladno, tak dusno!

„Kde to jsem?“ zavolal ustrašeně a posadiv se, snažil se proniknouti temnotu, která ho obklopovala. Však neviděl ničeho — kromě pusté, černé prázdnoty.

Sbíral tedy své myšlénky, a pojednou upamatoval se, že vyběhl z hradu a že byl jakýmsi jezdcem uchvácen a na koně vsazen. Co dále dělo se s ním, nebylo mu známo.

„Posléze snad jsem v nějakém žaláři!“ napadlo ho a myšlénka ta jej tak poděsila, že začal hlasitě naříkati.

Pojednou ozvaly se volné kročeje. Zdálo se, že někdo k němu přichází.

„Kdo to tu běduje?“ zazněl chvějící se hlas.

„Lidé dobří, pomozte mi odtud, a odveďte mne k tatínkovi a k mamince!“ lkal Slávek.

„Aj, toť nějaké dítě!“ ozvalo se zcela na blízku. „Chlapče, kterak ty jsi sem se dostal?“

Synek rytířův zahleděl se v tu stranu, odkud hlas přicházel; ale neuzřel nikoho. Přece však sepjal ruce a pohlížeje do temnoty, prosil vroucně: „Hodný člověče, pomoz mi odtud na světlo! Bojím se tolik té tmy!“

„Kterak mám ti pomoci, když sám jsem vězněn!“ odpovídal neviditelný truchlivě. „Bojíš se tmy, ač jsi zde teprv jen kratičkou dobu. Což teprv, kdybys měl tu prodleti tolik let jako já!“

„Tedy jsem opravdu ve vězení?“ zalkal Slávek.

„Bohužel — a k tomu ještě v takovém, kterému říkají lidomorna.“

„Ale, vždyť jsem nikomu neublížil?“ stěžoval si hošík. „Proč tedy mne sem zavlekli?“

„Dítě zlaté, tak je to již na světě: lidé nevinní bývají žalářováni, kdežto mnozí vinníci beztrestně užívají světských rozkoší, mnohdy i těší se veliké úctě a oblibě.“

„Kdo jsi ty, jenž takto mluvíš?“ dotazoval se Slávek. „Nevidím tě a jsem jako slepý.“

„Kdo jsem? Vězeň jako ty,“ řekl neviditelný trpce.

A po chvíli dodal:

„Věřím, že mne v této egyptské tmě nevidíš. Oči tvé ještě nenavykly prozírati temnotou. Já naopak vidím tebe dosti zřetelně, a zdá se mi dle oděvu tvého, že jsi dítě z rodu vznešeného.“

„Tatíček můj zván jest rytířem Milotou. Mamince říká: Jitko a mně: Slávečku. Mám také dvě sestřičky: Alenku a Boženku,“ vypravoval hošík dětsky upřímně.

„Tedy z rodu rytířského?“ zvolal neviditelný. A šeptem dodal: „Komu asi překáželo jsi, dítě ubohé, že zbavili tě zlaté svobody?“

Pojednou bylo slyšeti nad nimi tlumené kročeje.

„Aha, žalářník přichází s každodenní potravou.

Slávek se vzchopil a zahleděl se vzhůru. V tom uzřel jakési světélko, jež zvolna spouštělo se k němu. Za chvíli octl se na zemi kahan, hojně olejem naplněný.

„Hošíku, jsi zde?“ zazněl ve výši hlas.

„Jsem,“ odvětil Slávek rychle. „Dostanu se již z tohoto ošklivého vězení?“

Na tato slova nebyla dána odpověď.

„Odvaž ten kahanec,“ řekl žalářník pouze. Slávek chtěl tak učiniti, ale nedařilo se mu.

„Pusť, hošíku, pomohu ti,“ nabídnul se neviditelný.

Slávek odstoupil a v záři kahance uzřel muže, trochu schýleného, jenž byl zarostlý dlouhým vlasem a vousem, místy již prošedivělým. Oblek jeho byl již značně rozedrán a všecek znečištěn hlinou.

„Aj, tvůj společník se již s tebou seznámil?“ volal žalářník s hůry. Potom dodal: „Pospěš si, člověče, ať mohu vám spustiti ještě chléb a vodu. Nemám dnes času nazbyt.“

Za chvíli vznášel se uvolněný provaz vzhůru, a když klesal zase do hlubiny, byl obtížen košem. V tom byly dva bochníčky chleba a veliký džbán s vodou.

Shrbený muž vybral věci z koše a pohleděv do výše zvolal: „A co s tím kahanem?“

„Ten si ponechte u sebe, aby vám bylo veseleji. Je v něm tolik oleje, že vydrží svítiti skoro celý den. Bude-li mi možno, opatřím vás každodenně svítivem a také vám přilepším na stravě. A dnes ještě vhodím vám dolů otep slámy a ještě nějakou houni.“

Obličej uvězněného muže ozářil se radostí. Sepjav ruce, zašeptal ubožák: „Díky Tobě, Pane, že vzbudil Jsi soucit v srdci žalářníkově!“

„Až bude příhodná doba, spustím se k vám a podívám se, kterak jste se zařídili,“ volal žalářník, v němž čtenář jistě již tuší vrátníka Bartoše. „Nyní musím již jíti. Žádám tě, člověče, abys byl k hošíkovi laskavým a hleděl jej utěšiti. Dá Bůh, že jednou oba vyjdete zase na svobodu.“

Po těch slovech vytáhl provaz s prázdným košem a za chvíli nebylo po žalářníkovi již ani slechu.

Slávek dal se do pláče.

„Tedy mám opravdu zůstati v žaláři, Bůh ví jak daleko od svých milých rodičův a sestřiček? Proč mne ten člověk nevytáhl vzhůru a nepropustil na svobodu?“

„Utiš se, dítě,“ těšil jej muž. „Žalářník jest pouhým sluhou a nemůže rozhodovati ani o tvé, ani o mé volnosti. Ozbroj se svatou trpělivostí a pokojně vyčkávej doby, kdy zase shledáš se se svými milými. Děkuj Pánu Bohu, že obměkčil srdce žalářníkovo. Chápu, že jen k vůli tobě stal se tak soucitným. Po celou tu dobu, co zde meškám, nepromluvil se mnou ani slůvka, nedával mi sem světla ani houní, ani nehleděl mi přilepšiti na stravě. A přece musil jsem zde vydržeti tak dlouho, strádaje zimou a nedostatkem, a nemaje s kým si pohovořiti, s kým se potěšiti.“

Slávek však nepřestával bědovati. Posléze však, když se dosti vyplakal, utišil se trochu.

„Posilněme se jídlem,“ vybídl jej muž a hošík byl k tomu ochoten, neb hlad již svíral jeho útroby.

Usadivše se na houně, mlčky pojídali černého chleba a zapíjeli jej vodou.

Když se nasytili, vyzval muž Slávka, aby šel s ním a prohlédl si vězení.

Hošík vzal zbytky chleba do jedné, džbán do druhé ruky, muž přehodil si pokrývky přes záda a svítě na cestu kahanem, zvolna kráčel podzemní místností.

Bylo to sklepení značně rozlehlé. Půda byla hlinitá, místy okluzká; kameny, jež tvořily silné zdi, byly tu a tam mokré a hustě pokryty plísní a mechy; strop byl klenutý. Vzduch v tomto vězení byl značně chladný, vlhký a zapáchal ztuchlinou.

Posléze dostali se uvěznění k jakémusi výklenku ve zdi, jenž byl ve výši asi dvou stop nad zemí.

V té vydutině bylo upraveno lože ze zpuchřelé slámy.

„Zde spávám,“ vysvětloval muž. „Místo toto jest z celého sklepa nejsušší a proto zvolil jsem si je za ložnici. Zde bude dosti místa také pro tebe, milý Slávečku. Až dá nám žalářník slíbenou otep, upravím ze slámy a z houní pohodlné lůžko, kde bude se nám hezky spáti.“

Slávek nejevil tolik potěšení jako společník. Vzpomínal na svou postýlku v útulné světničce a již již stály mu zase slzičky v očích.

„A co tu budeme pořád dělati?“ zeptal se, aby přišel na jiné myšlénky. „Pověz mi přece, dobrý muži! Ale,“ rozpomněl se náhle, „ještě ani nevím, kterak se nazýváš.“

„Jméno mé jest Prokop,“ odpověděl spoluvězeň a povzdechl z hluboka. „Již tolik let neslyšel jsem jména toho z úst lidských! — Eh,“ mávnul rukou, jakoby zapuzoval chmurné myšlenky, „mluvme raději o něčem jiném! Ptal jsi se mne, Slávečku, co zde budeme dělati? Všelicos, hošíku. Ukáži ti, čím jsem si zapuzoval dlouhou chvíli.“

Odloživ houně a kahan, sáhl do výklenku a vytáhl odtud dosti velikou kostku kamennou — patrně z některé zdi vypadlou. Při bližším ohledání seznal Slávek s údivem, že pokryta jest drobnými, do kamene vyrytými literami. Řádky byly nerovné a písmeny nestejné velikosti i polohy; však přece daly se dobře čísti.

Hošík vyznal se již dosti dobře v písmě a četl zvolna polohlasem:

„Pánu Bohu nebeskému
poroučím se do ochrany,
dal mi duši nesmrtelnou,
nech ji zase vezme k sobě.
Nevinného uvrhli mne
do temnoty, do pustoty;
trápím se tu a se soužím,
nemám nikoho k potěše,
jenom svého Pána Boha.
Trpím zimou, tmou a hladem,
za družky mám jenom myši,
kolik let již neuzřel jsem
ani jedné lidské tváře.
Pane mocný na nebesích,
nedej mně tu zahynouti,
dej mi sílu, abych mohl
trpělivě všechno snášet!“

„Kdo to vyryl do kamene?“ otázal se Slávek.

„Já,“ přiznával se Prokop. „Nalezl jsem ve zdi kus zrezavělé skoby, tu jsem přibrousil na kamenech a rytím do tohoto kamene krátil jsem si čas.“

„Kterak ale mohl jsi vše napsati, když jsi tu neměl světla?“ divil se hošík.

„Dlouhým pobytem ve vězení zvykly mé oči temnotě, tak že dosti zřetelně viděl jsem na svou práci.“

Slávek delší dobu pohlížel na Prokopa s jakousi úctou, která vzbudila se v něm při pomyšlení, že onen člověk umí tak pěkné verše skládati a je také napsati.

„Co jsi dělal, dokud byl jsi ještě na svobodě?“

„Léčil jsem nemocné všelikými léky a mastěmi, jež sám jsem vařil; při tom zanášel jsem se také člením a opisováním.“

„A proč dostal jsi se do vězení?“

„Poněvadž zlíbilo se tak jistému pánu, kterému nechtěl jsem býti po vůli, když mne vybízel, abych mu pomohl spáchati zločin. Když pak hrozil jsem, že ho udám právu, zmocnil se mne a dal mne uvrhnouti do žaláře.“

Slávek se zamyslil. Po chvíli se otázal: „Na kterém asi hradě jsme zavřeni?“

„Myslím, že nejspíše na Žebráce,“ zněla odpověď.

V tom bylo slyšeti v jednom koutě pronikavé pištění a hnedle zjevil se zástup krys.

„Tyhle myši také zapuzovaly mi dlouhou chvíli,“ řekl Prokop. „Přivykly mně tak, že na zavolání přiběhly a daly se krmiti zbytky mé krmě. Nyní bojí se světla; nejsou mu zvyklé.“

Postaviv kahan za sebe, tak že zavládlo pološero, zahvízdal Prokop jemně a myši běžely k němu o překot i braly z jeho ruky drobty chleba; potom zase zalezly do děr.

„Br, to jsou ohyzdná zvířata!“ otřásl se Slávek.

„A přece byly mně až dosud milejší než nejkrásnější ptáci na svobodě,“ doznával muž.

Po chvíli skončena prohlídka místnosti a oba vězňové usadili se do výklenku; hnedle byli zabráni v živý hovor.

Po několika hodinách spustil se do lidomorny vrátník Bartoš, jenž byl od obou radostně uvítán.

Bartoš s účastí pohlížel na Prokopa, jehož tvář byla mu dosud neznámou; však mnohem větší pozornost věnoval hošíkovi, jenž stal se mu tak milým, jakoby byl jeho vlastním synem.

Ukazuje na koš, jejž držel v ruce, pravil: „Přinesl jsem vám trochu teplé polévky a kaši. Takový pokrm bude zajisté vítán hlavně tobě,“ obrátil se ke Prokopovi.

„Jak by nebyl!“ zvolal muž trpce; „vždyť již tolik let kromě chleba a vody neokusil jsem ničeho!“

Bartoš poškubnul se za vous. Výčitka tato dotkla se ho nemile. Třeba byl purkrabí poručil, aby vězeň stravován byl nejskrovněji, přece mohl mu Bartoš o své vůli přilepšiti. Než umínil si nyní, že bude ho lépe živiti.

Muž i dítě s chutí pustili se do teplého pokrmu a značně jím pookřáli. Bartoš vrátil se k otvoru a přivlekl otep slámy, ze které upraveno ve výklenku dosti slušné lůžko.

Pak posadili se všichni tři a rozproudil se vzájemný hovor.

Prokop pověděl Bartošovi, kterak sluje a proč byl zbaven svobody. Když pak pronesl domněnku, že toto vězení jest jistě částí královského hradu Žebráku, trhl sebou vrátník a zmateně otázal se, z čeho tak soudí?

„Onen pán, jenž chtěl učiniti ze mne spoluvinníka při zločinu, byl a snad dosud je purkrabím na Žebráce; myslím tedy, že zavlekl mne na ten hrad.“

Bartoš neřekl ničeho. Pohovořiv ještě chvíli s uvězněnými, slíbil, že je dle možnosti často navštíví a že vynasnaží se, aby jim pobyt v lidomorně zpříjemnil. Podal Prokopovi ruku, Slávka políbil na čílko a pak vyšplhal se po provaze do hořejší chodby.

Po jeho odchodu muž i dítě ještě dlouho spolu hovořili, až posléze zmáhala je ospalost. Pomodlivše se vroucně, ulehli do výklenku na slámu, pokryli se houněmi, a brzy usnuli; spali dobře — snad lépe než mnohý velmož na měkkých poduškách.