V boudě

Údaje o textu
Titulek:	V boudě
Podtitulek:	Noční kresba
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	Světozor, roč. 21. č. 49. s. 769. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	28. 10. 1887
Licence:	PD old 70

S kamarádem Pepíkem seděli jsme před boudou na mezi, porostlé hustým kožichem porosené trávy, mezi níž dýchaly rozlezlé trsy mateřídoušky. Byla ta bouda jednoduchá, ale důkladně slámou obložená; aby v ní bylo teplíčko, vystlány v ní dobré dvě otepi slámy z pohrabin.

Pepík byl junákem tak asi dvanáctiletým, ale byl již hezky zrostlý a zavalit; mou dlaň byl by rozmáčkl jako shnilou hrušku; já byl proti němu jako pudlík — nu, bylo mi teprve asi deset.

A šli jsme spolu hlídat; o mně vědělo se ovšem, že neuhlídám ani angrešt na zahrádce, ale jen aby nebyl Pepík sám. Tlusté, sukovité bandasky, na které jsme si odpůldne schválně zašli do remízku, ležely vedle nás na mezi. Nemluvili jsme mnoho; Pepíkovi bylo sice přes tu chvíli do hovoru, ale málokdy dostav odpovědi, umlkl konečně také. Bylo mi úzko — něco strachu příliš podobného probíhalo mi kostmi, proto nebylo mi do řeči, proto také tichounce jsem dýchal naslouchaje každému slabému šelestu, který způsobila snad malá šedá myška nebo temný noční motýl, zdvihnuvší se s trsů bramborových.

Mohlo býti po desáté… Noc byla jasná, obloha jako zvonky, kterými ve dne modrala se stráň u „slivkového háje“, a mezi modří naseto hvězdiček větších i droboulinkých jako jsou ta zlatožlutá kvítečka mochen po úvozech. Mléčná cesta táhla se nebem jako dlouhý, průsvitný, bleděžlutý dým, a teprve při delším pohledu vytryskovaly v něm tisíce a tisíce hvězdiček pramaličkých. Měsíc nesvítil, ale bylo šero, jaké bývá v letní noci, kdy sotva že západ nadobro vyhasl, počíná se východ rdíti bleděrůžovým svitem…

Z městečka za vrchem zaléhají sem táhlé zvuky mužského chraplavého hlasu a potom divná drmolina:

„Ata čija, ata čija“ — to blázen Matěj „vytrubuje hodiny“ a přidává cosi jako „Půlnoční hodina“. Matěj odhouká si svou půlnoční třeba v deset, potom „na rybníčkách“ natáhne se do trávníku a spí blaženě; lidé, kteří ho spícího pozorovali, vypravovali, že se ze spánku směje tak, jako se jindy nesmává — jako člověk rozumný. Bůh nebeský sám ví, co se mu zdává; snad o mamince — mívalť ji tak neskonale rád, třeba že je blázen — nebo o sestře, dokud bývala ještě jeho, dokud ho před lidmi nezapřela.

Dole v příkopě skákaly zářivé mušky svatojanské, některá zakmitla se i mezi brázdami; na bahništi v dolíku při strouze tryskl někdy modrý plamének bludičkový. V blízkém „slivkovém“ háji vyzváněl nějaký drobný zpěváček, a mezi píseň jeho zahvízdl — snad ze spánku — kos nebo zahoukal divoký holub; bylo to zahouknutí ze hluboka, tak nějak smutně.

Někde v Hořických lesích zaduněla rána — snad tam v té chvíli přivíralo se veliké černé oko srnčino a ze štíhlého boku valil se rudý zdroj.

Zpěváček na chvíli umlkl, jenom holub hlasitěji zahoukal. Potok hrčel, a dole pod strání klapal Podhrázský mlýn, jehož malá okna byla osvětlena. Les Zboří byl černý jako hřích. Teď jsme vyskočili rázem — někde v poli ozval se hvizd a potom kdosi silně zahoukl. To baráčník Pařízek také hlídá brambory a chudák bojí se; proto houká, aby se mu druzí hlídači ozvali a tak potěšili ho v samotě. Teď troubí na dlaň po vojensku, třeba že jaktěživ na vojně nebyl. Sotva že odtroubil, zazněl z rozličných stran hvízdot a hukot; hlídači se ozvali, znali ho již. Pepík zahukal také, já bych se byl toho neodvážil. S věže našeho kostela až sem doletěly zvuky jedenácté; bude bezpochyby pršeti, že je tak slyšeti zvony.

Zalezli jsme do boudy a zahrabali se do slámy. Stébla na boudě každou chvilku zapraskala nebo zasvištěla, před otvorem kmitl se časem černý bod nějakého nočního hmyzu, bylo ticho, ale přece zdálo se mi, jako by vzduchem cosi šeptalo — to snad rosa padá.

Od Podhrázského mlýna zavzněl křik.

„Vácslave, tohlečko jsem nečekal!“

„Čekal nebo nečekal — již táhněte!“

„Ale, Vácslave, jenom ne tatínka!“

„Mlč mi, ať táhnou oba — jen krev mi upíjeli!“

„Krev mi upíjeli — tak, tak, tak — tohlečko, Vácslave —“

Ještě jsme slyšeli třískot dveří a bolestný kvil nějakých starých prsou.

Mlynář vyhnal svého tchána, bývalého pana otce v Podhrázském mlýně.

Tomu starému říkalo se u nás dančák, což jest přezdívkou pro lidi z Krkonoš, kteří říkají ještě „kopat, běhat, koupit“.

Tak vidíš, starý! Pořáde jsi zeťáčka chválil, třeba že nerad mu svou dolíčkovatou Františku dával a při tom syna blbého Tondu na „pretenci“ ošidil — teď šli oba. Tak jsem se v duchu vmyslil do Podbrázské mlýnicc, kde jsme jednou s otcem přes noc mleli. Starý mlynář seděl tenkráte u mlýnku a toče zvolňounka klikou, pobafoval z krátké dýmčičky. To bylo brzy po svatbě mladých. Tenkráte si starý povídal: „I trajdum, tohlečko mám na stará kolena dobře.“

Kde pak se dneska s Tondou vyspí!

Třeba že po uši do slámy jsem se zahrabal, nebylo na spánek pomyšlení: kostmi probíhal stále týž mrazík, a Pařízek přes tu divíli troubil po vojensku.

Potom se přece víčka zvolna zavírala, ale nespal jsem, třeba že se mi již „zdálo“; tak někdy člověku bývá, tělo dosud nespí, ale hlavou proudí již sny — potom to jedním škubne a je po všem.

V lese ozval se nový hlásek ptačí — nějaký chudáček, který nemá spaní a již tak časně vstává. A zase jsme šipkou vyskočili — štěkot a křik nás vytrhl:

„I ty šibale šibalská!“

„Kmotře, kmotránku! Pomozte, vždyť mne roztrhá!“

„Já ti dám kmotránka! Troubí si, že prý se bojí, zatím zkoumá, kde je ticho, aby si natahal!“

A z dálky svištělo a buchalo to jako do lidských zad.

Chytrák ten Pařízek, ale tentokráte se omýlil.

Potom jak prý je to možná, že při tolika hlídačích jsou přece sem tam brambory potahány! Takto mluvíval Pařízek, a nikdy netušili jsme, proč se při tom tak jedovatě šklebí.

Hlukem vyplašen vyletěl ze strniště zajíc a obrovskými skoky přehupoval se nad řádky brambor; na mezi se zastavil — od boudy viděli jsme dlouhé špičaté sluchy a zářivé dvě oči — již opět upaloval dále.

U Zhoří zakyrykaly koroptve. Pod mezí zavrčel cvrček, ale jen jako ze sna.

Hvězdy sbělely a na východě zmizely docela.

Bylo nám zima.

„Pojďme domů!“

Pařízek nás předešel, ošíval se chudák a šklebil prapitvorně.

V příkopě „u jiter“ ležel Podhrázský mlynář; Tonda seděl vedle, díval se po nebi a pohvizdoval: „Boleslav, Boleslav…“

Starého mlynáře našli ráno na kolejích dráhy s hlavou rozdrcenou…

Tondu u nás od té doby nikdo nespatřil, ale když brzy potom po střeše Podhrázského mlýna rudý kohout rozepjal perutě, hádalo se všelijak.