V Otakaru Hostinském

Údaje o textu
Titulek:	V Otakaru Hostinském
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy 8. 1910–1911. Praha : Československý spisovatel, 1956. s. 59–60.
Vydáno:	28. 1. 1910
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Otakar Hostinský

V Otakaru Hostinském, který zemřel dne 19. ledna v 63. roce, ztratili jsme vzácného ducha, představitele první heroické generace zakladatelů a budovatelů našeho dnešního podkladu vědeckého i literárního, druha Gebauerova, Gollova, Masarykova. Otakar Hostinský byl nejen opravdový myslitel a pracovník vědecký, odborník vzácných kvalit, byl i víc: byl i moderní osobnost kulturní, muž, jemuž nebyl žádný zájem lidského ducha ani srdce cizí, muž, který dovedl státi za svůj moderní názor celou svou osobou. Herbart, R. Wagner, Semper byli v mnohém učiteli a mistry jeho myšlenky, ale ne jejími vládci a pány: Hostinský domýšlel je často a naplnil nejednou šťastně i podmínku, kterou klade Nietzsche na opravdového žáka: dovedl jíti přes svého učitele a popřípadě i proti němu. V estetice vyšel ze stejných předpokladů jako Durdík, ale jaký jest rozdíl mezi nimi! Vedle upjatého dogmatika Durdíka, který hledí do minulosti, stojí tu Hostinský s tváří obrácenou k budoucnosti, duch pragmatický a životný. Jest možno, ano jisto, že budoucnost bude jinak pojímati a řešiti nejednu otázku, než jak ji pojímal a řešil Hostinský, souditi nejeden zjev jinak, než jak jej soudil on, — ale to nezmění nic na jeho významu, aniž ho seslabí: ušlechtilá a harmonická osobnost stála za každým jeho projevem, který byl výrazem její vnitřní nutnosti, a tu jest cosi, co jest nedostupné pouhým útokům časovým. Goethovo slovo o osobnosti jako nejvyšším štěstí a daru smrtelníků může svým přízvukem opakovat i Hostinský. Populární svody nedovedly nikdy zlákat, jako hrozby nepopulárnosti a davového pošklebku a posměchu nedovedly nikdy odstrašiti tohoto čestného a opravdového myslitele: jeho estetické stanovisko nečinilo nikdy ústupku popularitě a nekoketovalo nikdy s širokým pohodlnictvím mas; nepopulární byli umělci, za něž lámal kopí; nepopulární byl v té době Smetana, nepopulární Richard Wagner, nepopulární Fibich. Tento tichý muž, oddaný jen své práci, který nenáviděl hluku veřejného fora, dovedl položiti i celou svou osobu na váhu, šlo-li o věci jeho uměleckého nebo vědeckého a mravního přesvědčení, jako v bojích rukopisných.

Podivuhodná byla duševní svěžest a pracovitost Hostinského do poslední doby. Ještě v prosinci, kdy měl jsem čest mluviti s ním naposledy, byl plný plánů literárních a projevoval nevšední zájem o časové otázky estetické a literární. Rozhovořil se mimo jiné s bystrou živostí o některých psychopathických výkladech geniality a polemisoval s velikou bystrostí a parátností se spisem Lombrosovým, sem spadajícím. Dogmatický apriorism Lombrosův, jeho nekritičnost a nepřesnost, s jakou zachází s fakty, pobuřovaly zřejmě Hostinského a obratem ruky uvedl mně několik flagrantních dokladů, jak fantasticky sestavuje si Lombroso své důkazy, jak lehkomyslně a jednostranně vykládá fakta, jak nevědecky vykořisťuje i nejpochybnějších anekdot. Na thema toto dostali jsme se z hovoru o tom, jak pojímati Shakespearova Hamleta. Hostinský slíbil mně totiž již dříve příspěvek pro Novinu a při této příležitosti tázal se mne, vyhovoval-li by mně článek o Hamletovi, a skizzoval mně hned své pojetí tohoto geniálního karakteru Shakespearova. Velmi karakteristicky obracel se přitom proti těm interpretům, kteří nevycházejí od básníka a jeho síly individualisační a karakterotvorné, nýbrž podkládají mu své generalisace spekulativné; v lehké odbočce do herectví srovnal pak velmi jemně různé německé herecké pojetí Hamleta s pojetím Vojanovým. Tuto studii o Hamletovi slíbil mně Hostinský na leden; ale nebyla mu, žel, popřána již možnost dostáti svému slibu. Novina má tedy dvakráte příčinu želeti smrti tohoto nevšedního ducha; ztrácí v něm příznivce, který ji sledoval, jak mně napsal, pozorně a se sympatií.