Všeho moc škodí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Všeho moc škodí
Podtitulek: (Zločin veřejného násilí.) Před soudem čtyřčlenným.
Autor: Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj: Národní listy roč. 28, č. 247. s. 3
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 05. 09. 1888
Licence: PD old 70

Všeho moc škodí — staré a osvědčené přísloví. Ale hlavně přivádí ke škodě — jak téměř denně okazují poučné případy ze soudní síně — mnoho božího trunku.

Řeklo by se, že lidé, kteří s ním denně zacházejí a žíznivým bližním ho poskytují, umějí ho užívati s mírou. Chyba lávky! Přihází se — ovšem dosti zřídka — že také hostinský a výčepník zasedne na lavici obžalovaných, aby se zodpovídal z činů, kterých se dopustil pod vlivem účinků nemírného »paření«.

Panu J. D., 26letému, v Nechanicích rozenému výčepníku v Praze na Novém městě, přihodilo se to včera.

Při obchůzce své v noci na den 5. července spatřil strážník Antonín Zimmer asi ve čtvrt na šestou ráno u domu č. 486-I. v Kožné uličce lidskou postavu, opřenou o zeď, nepohnutou, s hlavou skloněnou na prsa a vyrážející ze sebe povědomé zvuky, jaké humor lidu nazval »řezáním prken«. Strážník se přiblížil, pohlédl pozorněji na »časného« člověka a poznal, že důkladně spí. Z přírodopisu je známo, že v podobném postavení dovede usnouti jen člověk řádně opilý a pak slon. Jak řečeno, ten, který spal na domě č. 486, byl beze vší pochyby člověk.

Strážník »ušlého« spáče vzbudil, tázal se ho, jak se jmenuje a doporučoval mu, aby se šel vyspat domů, že to je mnohem příjemnější.

Znavený požíválek vytřeštil oči, nehnul se však a odpovídati také nechtěl. Opakoval tedy strážník svoji otázku: »Kde pak bydlíte?«

A nyní zavrčela postava: »V košili!«

»No zde vás nemohu nechat,« řekl strážník, »musím vás dovésti na komisařství.«

»Jen jestli s vámi půjdu!« zabrumlal vyrušený spáč.

»To se podíváme,« řekl strážník a ujal spáče za ruku. Ten se vzpíral, i chopil ho strážník za límec a odváděl jej. Když přišli o nějaký dům dále, k hostinci »u dvou kominíčků«, vytrhl se ctitel Gambrinův strážníkovi, chytil ho za blůzu a prohlásil, že dále nejde. Jak trhl strážníkem, vypadla tomuto kniha zápisek a adresář, a když se pro něj shýbal, sahal opilý po šavli policistově, chtěje ji z pochvy vytrhnouti. Strážník to spozoroval v čas a zabránil tomu.

Zatím mimojdouci upozornili druhého strážníka, Josefa Vocta, jakou má kollega jeho práci, i přispěl Vocet prvnímu na pomoc a nyní vedli oba potácejícího se hodovníka. Ale nedošli daleko. U skladu papírníka zastavil se opilý znova a nechtěl živou mocí dále, tak že strážnici musili poslat pro »zelené paleto«, totiž pro obecní truhlu.

Truhla zde byla dost brzo a strážnici chystali se, aby do ní vzdorného svěřence svého uložili.

»Já nejsem ožralý,« protestoval tento, »já tam trefím sám!«

Vlezl si do »šněrovačky«, víko nad nim sklaplo a za málo minut octl se na komisařství, kde se dopustil nové neprozřetelnosti. Vynadal totiž strážníkům podle noty, jak se říká.

Všechno toto jeho počínání vyneslo mu obžalobu státního zastupitelstva ve dvojím směru: pro zločin veřejného násilí a pro přestupek uražení stráže dle § 312., včera pak byl pohnán před soud, jemuž předsedal rada z. s. p. rytíř Aull.

Obžalovaný tvrdil, že neví, co dělal, že se na nic nepamatuje, poněvadž prý byl na mol. Ale svědci, na prvním místě policejní strážníci, seznávali, že tak příliš opilý nebyl a že mohl posouditi, co počíná. Přece však podařilo se obhájci jeho, p. dru. Frant. Dvorskému, uvésti tolik vývodů a polehčujících okolností, že obžalovanému, který byl uznán vinným, vyměřen byl poměrně mírný trest čtrnáctidenního žaláře.