Vězeň v nové věži/12.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 414–417. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hodinu půlnoční oznamoval hlásník na hradě, kdež dosavade sezení své měl jinoch, řečený Adam Ploskovský. Ale zvuky rohu i hlas ponocního zpěvu třásly se přetrženou noční tichostí, a srdce hlásníkovo při tom pukalo. Mnoholetá družka jeho, věrná žena, pracovala k smrti.

Nezdržev se ani chvíli venku na baště, v skrovný svůj příbytek hned se tesklivý muž opět navrátil, kdež se byla umírající právě vyzpovídala. U lože jejího, na malém, bíle prostřeném stolku stály dvě voskové svíce z hradní kaple, a mezi těmi lesknul se mosazný kříž s obrazem umučeného Spasitele. Vedle něho ležela schránka se svatým olejem a modlitební kniha domácího kněze a zpovědníka, starce velebného, sedícího vedle postele.

I držel pastýř duchovní ruce sepjaty a modlil se nad ženou slábnoucí, i těšil ji slovy nábožnými, a hlas jeho zněl po tiché světnici jako zaváté zvuky s výsostí nebeských. Tváře ženy vyjasňovaly se — mír věčný na nich se rozkládal.

Za to ale nepokoj děsivý — brzy jako dech jizlivých pecí, brzy jako fičení ledových mrazů — třetí osobou lomcoval, ježto nestejnými kroky po komnatě přebíhala. Byl to mladý Adam. Na tváři mu brzo smrtelný pot vyvstával, v srdci mu brzo krev klokotem vřela. Hněv, žalost naděje a zoufalost jím potřásaly. Náhle se u lože již již hasnoucí ženy zastavil. Oči jeho jako šípy ji probodaly, a s rtoma třesoucíma se zvolal:

„Mluv pravdu, prokletá kejklířko, anebo tě i s hanebnou lží do pekla srazím — mluv pravdu — a vyznej, že jsem pravý Ploskovský!“

A žena z mrákot smrtelných, již jako soudcem věčným probuzena, vzchopila se k odpovědi:

„Zaklínám se před Bohem věčným, že nejsi Ploskovský!“ a bez sebe sklesla nazpět na podušku, a pastýř velebný jí oči zatlačil.

S křikem zoufalce utíkal jinoch z komnaty i zavřel se v ložnici vlastní, jakoby se brániti měl před houfem pronásledujících jej duchů půlnočních, a nesvlečen uvrhl se jako ve mdlobách na lože. I ležel takto beze smyslů několik hodin, až jej podivný, pomatený po hradě ryk z tuhé mrákoty probudil. Vyskočil a letěl k oknu.

Slunce právě z dalekých modrých hor se vyvinovalo. Celá východní obloha hořela jako veliká od věčnosti pochodeň. Adam z okna pohleděl na náhradí, kdež v ranním soumraku veliké bylo mužstva hemžení.

Na baště zněla trouba, břinkot zbraně rozléhal se po hradě, do ložnice k Adamovi vyděšený zbrojnoš přiběhl.

„Pane! lstivý nepřítel hradu se zmocnil!“

„Do pekel s tebou i s nepřítelem!“ zasoptil jinoch, jemuž se zdálo, že ho z domu již již vyhánějí; a popadna meč, ven se hnal zoufanlivě mezi čeleď svou.

Za ranních temností byl se starý Božech s několika odvážlivci až k hradní brance po zemi připlazil, a zvolav na strážníka hlasem denně přicházejícího a potravu z blízkých dvorů přinášejícího pastuchy, vpuštěn byl do hradu. Tam ale ihned strážníka, nežli se povyk strhnul, ostrou dýkou skoliv, soudruhy zatím venku čekající také do hradu vpustil.

Ale zděšené a pomatené čeledi Adamově zdálo se, jakoby celé pluky byly hrad ztekly, a takž sama zmocnění se hradu nepříteli usnadnila. Pan Adam, seběhna mezi ni, darmo k odporu vybízel — byloť, jakoby je sám strach bičem železným rozháněl. A na baště zněla trouba pořád úzkostněji, až pak i tam leknutím umlkla, a na podhradí ryk přicházejících zástupů Chlumských a bojovné jich rohy zavzněly.

„Vzdej se!“ zvolal nyní hlas na jinocha Adama, a tentýž při denním zábřesku postavu poznal, ježto se byla otcem jeho jmenovala.

„Vrať se v temnosti, ježto tě zrádně vyplily!“ zařičel jinoch a ťal po ní mečem. Ale ocel jeho zaťala se v tlustou medvědí kůži, a s mečem, při ranních červánkách jako blesk se míhajícím, stál před ním nový hradu pán.

„Duch tě zachvátí — vzdej se!“ volal na něho, mužně se vztýčiv silnou postavou. „Já pán tobě káži — zahoď meč!“

Ale Adam na krok uskočiv, meč opět pozdvihnul, a v hněvu zoufanlivém očima jiskře, se rtoma modrajícíma vyjektal: „Tys tedy nástroj chytrého podvodu?“ a k novým ranám na jinocha se rozehnal. I bylo podivno boji nastalému se dívati. Mladík, v umění rytířském vycvičený, mečem velmi těsně na odpůrce dotíral; ten však po ranách bystře pozor dávaje, jako mrštná lesní šelma ranám pořád skočmo se uhýbal, brzo stranou, brzo z předu i pozadu na statného šermíře tepaje, až i meč mu v ledví zarazil.

Ani hlasu nevypustiv, sklesl bývalý Adam Ploskovský. Proud krásné mladé krve vyvalil se mu na oděv, a jinoch na pustinách vychovaný, jakoby dosavad s lesním medvědem byl zápasil, v běsnosti své uvrhl se na tělo, a oděv na něm roztrhna, hltavými ústy chtěl píti z potoku krev.

Ale v tom jej mocnou ranou ruka mužská odhodila, a s pronikavým křikem vrhnul se na stydnoucí tělo jinochovo šedivý Božech. Byloť to poslední propuknutí lásky otcovské, ustupující před pomstou. Lesní vychovanec ale s divokým, nesrozumitelným pokřiknutím vyskočiv, i opět po meči svém se rozehnav, nyní, celý se třesa v náramné vzteklosti, očima jako zničujícími blesky po otci bývalém střílel.

Po náhradí znělo řinčení mečů, zvuky trub a volání: „Zdráv buď Dalibor, pán Ploskovský!“ — a válečným hlukem tímto krev jinocha nevázaného ještě více se bouřila, až i opět po krvi touže, s mečem padnouti chtěl na samého starce, jenž ho byl od vřelého červeného pramene odtrhnul.

Ale v tom náhle na blízku zvuky zavzněly — jemné, líbezné, žalující i chlácholící zvuky, a jinoch rozdivočený se zarazil, meč mu z ruky vypadnul, celá jeho bytost nenadále v sladkou bolest se proměnila — i byloť se naň dívati jako na zkrotlého beránka.

Zvuky umlkly, a jinoch jako ze sna kouzelného hlavu pozdvihna, hudce Blažeje spatřil vedle sebe stojícího, a s okem zaroseným na prsa mu sklesl.

„Zdráv buď Dalibor, pán Ploskovský!“ zvolal zástup po náhradí, i vedl jinocha do hradu. Vzešlé slunce dívalo pak se přes hradby na starce Božecha, an samojediný pod širým nebem seděl, mrtvého syna křečovitě v náručí svíraje.