Větry od pólů/Láska

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Láska
Autor: Otokar Březina
Zdroj: BŘEZINA, Otokar. Větry od pólů. Praha: Moderní revue, 1897. s. 36–38.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Záře dalekých jiter se zrcadlí v úsměvech mlčení vašich před odpovědí
a myšlénky vaše jsou jak přezrálé klasy samy se otvírající.
Přišel čas nejkratších večerů; s výší střesené květy dotkly se země,
vůně dne nocemi bloudí a konstelace letní vystouply na vašem nebi
a i v nejroztržitější pohledy vaše chytá se padání hvězd.
Smích a výkřiky žíznivé krve už nestačí vaši zbohatlé duši,
šílenství její cítí se silným přijati bolesti věků
a mluviti řečí, v níž láska má hluboká poznání smrti,
agonie extatické úsměvy milujícího a rozkoš je sesutí světů
(neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu
a bolest je výčitkou odloučeného.)

Hle, bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů,
a dech její roven je větru všech zahrad, etherná kytice tisíců vůní.
Mlhy zdvihly se k výši: k posledním, příštím, světům se rozšířil obzor,
a v extasi vaší zazvonil vesmír jak hudba při hostině nesčíslných.
Ale neubývá úrody vaší: dech Věčného táhne pod nebesy vašeho srpna a října
v den slavnosti klasů a zahrad a vinic a duší,
a žeň vaše je podobna úrodě světla:
do příchodu nesčetných nocí žali z ní národové
a nezmenšili jí v tisíciletích. — —

V nové síle život jste pocítili
a tepot vašeho srdce vrací vám dálky jak bouři.

Neboť nekonečno všech cest kříží se v duši milujícího
a v hlase lásky mrtví se ptají, kdy nastane hodina vysvobození,
a nezrození jim odpovídají bolestí její.
V klidu jejím je nepokoj očekávání a v úsměvech jejich vzpomínky slunce,
jež zapadlo nad nivami země a vyšlo na nebi neviditelném
a vzpomínky slunce na ohnivá vření, než první světy se odtrhly v dálku.
A v blesknutí jejího zraku řeřaví tajemná čára, přítomnost nepoznaného,
jež protíná vidmo mlhovin nejvzdálenějších,
z nichž dosud hvězdy se neutvořily.

Bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů
a dech její roven je šepotu soumraků v měsíci jarního tání.

Tušení jejímu dáno je spatřiti duše v prvotním světle
a pozdravit bolest, když vrací se z tajemství věcí
zbohatlá cestami svými a silná rozpjetím křídel svých v Rythmu.
Z požáru dotknutí jejího vzbouzí se větry, jež zmítají slehlými atmosferami
a hudbou ukrytou v plamenech provázejí jásot paprsků osvobozených.
Bez bázně pohlíží láska v zrcadla nocí, jež ztravují přízraky barev,
však hlubiny svoje dokořán otevrou světlu,
a vteřiny její čítány nejsou padáním krůpějí z oblaků tohoto času,
jenž sluneční hodiny její pokrývá vrženým stínem
a slabé sesmutněl nejistotami:
cestami hodin kráčí v nich stínem stoupání druhého slunce
a měří den vašich duší.

Bratří! Zatřeste keři svých růží! Mnoho hořkých vůní vám přinesou dálky!
Bolesti neznámé těm, kteří nemilovali, blíží se k samotám vašim.

Bolesti touhy, jež staletí topí se v krvi a tisíce rukou pozvédá k nebi!
Bolesti lásky, jež zemřela polibky a té, která zhřešila v očekávání!
Bolesti nesčetných úsměvů odvátých vichřicí pohledu nepřátelského!

Bolesti bázně, aby Nepřítel nepřišel k hostině vaší, neviditelný,
zavolán slabostí ukryté myšlenky vaší,
a neotrávil vám víno dřív než jste ho podali bratřím;
neb láska, jež ztratila jediné vítězství, tisíckrát byla poražena
a hodující, jenž opustil komnatu světel, zraky má zmatené vzpomínkami,
a noc jeho je temnější všech nocí a plna nebezpečenství.
Bojte se stínů, jež padají do vašeho světa z vyhaslých předvěkých světů
a bolestí viny, jež plíží se podsvětím nenarozených.
Bolesti, které vystouply z hrobů a z krve a z příliš jasného světla
a z úsměvů krásy a z odchodu dříve než uzříte spočinout jitro
na loži růží a rosy ustlaném staletími.
V průvodu stínů vychází duše stoupajícího; však stíny bojí se výší
a zemdlí na strmých cestách a zraky milujících se jasní:
jediná pýcha závrati nezná, bojte se pýchy, o bratří!

Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky:
Pozdrav vám vykřiknou krajiny v květu, nejhlubší mlčení dají vám lesy,
a zrající leta, jež vábí svou písní podzim do polí a zahrad,
řeknou vám tajemství věčné své žízně po nových jarech.
I bude poznání vaše jak potkání noci a dne, které má za svědky tisíce hvězd,
a za křídly vašich odletlých hodin zvlní se brázdy etherné vůně.
I rozšíří se pohled váš jako čas plný světla a obejme zemi,
v úsměvu vašem tisíce úsměvů zasvítí z tisíce duší,
tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně
a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život.