Větévky z útlého kmene/Prsten

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
Nový šat	Prsten

Údaje o textu
Titulek:	Prsten
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 83–92. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zámku hraběte Světelského panoval jednoho jitra neobvyklý ruch. Po chodbách běhali uděšení služebníci s bledými tvářemi.

„Co je? Co se stalo?“ ptali se vzájemně.

„Nevím. Ale pan hrabě jest nesmírně rozhněván. Slyšíte, jak křičí?“

„Pravím ti, že jsi zloděj!“ bylo slyšeti sípavý, hlas.

Milosti, sešedivěl jsem v poctivosti,“ odpovídal jiný hlas, značně se chvějící.

„Toť Jan, komorník pana hraběte!“ šeptali shromáždění. „Co se asi stalo, že pan hrabě nařknul Jana z krádeže?“

Než, nikdo nevěděl odpovědi. A poněvadž bylo se obávati, aby hrabě nevyšel snad na chodbu a zvědavce nešetřil, rozešli se neuspokojení sluhové do svých příbytků.

„Však my to zvíme!“ těšili se.

Asi před hodinou probudil se hrabě Světelský, muž čtyřicítiletý, pánovitého vzezření. V nádherně zařízené ložnici panovalo pološero, poněvadž husté záslony zabraňovaly paprskům slunečním přístup do komnaty.

Hrabě zívnul. „Zas jeden nudný den na mne čeká,“ zahučel, usedaje na měkké lože. Pak vztáhnul ruku po stříbrném zvonci, jenž ležel vedle na stolku, a zazvonil. Pronikavý, zvučný hlas zazněl jizbou.

V okamžiku rozevřely se dvéře, a dovnitř vkročil starý muž s hlavou pokrytou šedinami. V jeho tváři zračila se bodrosť a poctivosť. S hlubokou úklonou stanul nedaleko lože.

„Vaše Milosť poroučí?“ ptal se pokorně.

„Oblékat,“ zněla úsečná odpověď hraběte.

Komorník pomohl svému pánu z postele a jal se ho strojiti. Mlčky oděl ho vkusným oblekem; posléze došlo i na stkvosty, jež ležely nedaleko na mramorovém stolku.

Tu komorník zbledl. Údy jeho začaly se chvěti.

„Nu, což jsi tam přimrzl?“ vyjel si hrabě. „Prsten chci! Náš rodinný prsten!“

„Milosti!“ vyhrkl posléze komorník. „Milosti, nepochopitelná věc — prsten zmizel!“

„Co pravíš?“ rozkřikl se hrabě. „Nenahraditelný náš stkvost, jenž má nesmírnou cenu hmotnou i uměleckou, že se ztratil?“

„Aspoň ho zde nevidím,“ řekl komorník, těše se slabou nadějí, že snad stkvost někam zapadl; ač dobře se pamatoval, že prsten i včera do této schránky uložil — jak to činil už přes dvacet let.

„Zmizel-li prsten, pak jej někdo vzal,“ řekl po chvíli hrabě. „A poněvadž tys byl zde včera posledně, stroje mne na lože, a od té doby nepřišel sem nikdo, neukřivdím ti asi, když řeknu, že o prstenu dobře víš.“

„Milosti!“ zvolal komorník chvějícím se hlasem, a do očí vstoupily mu slzy.

„Ano, ty jsi jej vzal!“ křičel hrabě, jemuž zlostí naběhly žíly na čele. „Už dlouho pozoruji, že se mi ztrácejí různé klenoty a zlaté peníze. Však nechtěl jsem ničeho říci, dokud bych nevypátral zloděje. Ale teď jsi se prozradil.“

A přistoupiv k Janovi, zahleděl se mu hrozivě do obličeje a zasípal: „Pravím ti, že jsi zloděj!“

„Milosti, sešedivěl jsem v poctivosti,“ hájil se bledý komorník.

„Může být, že jsi byl až do té doby poctivcem. Ale, nyní jím už nejsi. Odkud také bral bys peníze na vydržování svého vnuka, jehož posýláš do drahé malířské akademie? A své sestře na venku zasýláš prý každý měsíc značný obnos! Vím všechno, ty zlodějský ptáčku, jenž okrádáš svého chlebodárce!“

Komorník se zapotácel. „Pane hrabě, Bůh mi svědkem, že neodcizil jsem vám ani špendlíku. Že vnuka svého vydržuji — pravíte? Ano, je tomu tak. Však z jeho studií nevznikají mi skoro pražádné výlohy. Hodný ten hoch požívá úroků z nadace šlechetného příznivce umění. A kromě toho také zanáší se kreslením podobizen na zakázku. A pokud se týče sestry — na tu opravdu pamatuji každý měsíc. Je chudák neduživá a nemůže pracovati. Štědrá ruka Vaší Milosti udělila mi už mnohého daru. Co mi přebývá, toho dopřávám sestře. Ale že bych proto dopustil se skutku nepoctivého, toho mne Bůh zachraň!“

„Už dosti těch řečí!“ zvolal hrabě, „Prsten se ztratil, a mimo tebe nepřichází sem nikdo. Nechci tě odevzdati soudu, ale ve službě již nemohu podržeti člověka nepoctivého. Vyhledej si místo jinde. Zítra ať tě zde již nevidím!“ Po těch slovech odvrátil se od ustrnulého komorníka.

Tomu vyhrkly z očí slzy. Pohleděv vzhůru, zašeptal: „Děj se, Pane, vůle Tvá!“ A matným krokem opouštěl ložnici.

Po jeho odchodu zjevila se v koutě komnaty ohyzdná hlava. Patřila opici hraběte, jehož byla miláčkem; mnohou noc ztrávila s ním společně v jedné komnatě. Opice tiskla přední ruce ke hrudi a spokojeně se ušklíbala. Když pak hrabě odešel do vedlejšího pokoje, vstala opice a otevřenými dveřmi vyklouzla ven.

* * *

Téhož dne bylo v jizbě komorníkově ještě před desátou hodinou večerní světlo. Ubohý muž skládal své věci, aby navždy opustil hraběcí palác, v němž byl strávil skoro čtvrt století. Při té smutné práci pomáhal mu jeho vnuk Václav, mladík asi sedmnáctiletý, štíhlý jako jedle, obličeje vlídného a upřímného.

Děd i vnuk mlčky skládali do truhly šaty. Časem ozval se jizbou povzdech deroucí se z prsou starcových.

„Nermuť se, dědečku,“ ozval se Václav. „Však nás Pán Bůh neopustí. Dobří lidé ve světě dosud nevyhynuli, a práce najde se všude.“

„Což o postavení mi nejde!“ řekl děd tichým hlasem. „Moje malé úspory dovolily by mi tráviti poslední dny mého života v domku sestřině. Však jedná se tu o mou česť, až dosud nezkalenou, o mé dobré, poctivé jméno, jež zdědil jsem čisté po svých rodičích.“

A obrátiv se k mladíkovi, řekl žalostně: „Hochu, kdybys věděl, jak bolí mne to nařknutí! Po celý život nevstoupila mi na mysl hříšná touha po cizím majetku, a přece byl jsem nazván zlodějem!“

Zakryl si oči rukama a začal usedavě štkáti.

Václavovi sevřelo se srdce lítostí. Tiše přikročil k dědovi a objal jej. „Utiš se, dědečku. Víš, co jsi mi povždy říkával? Vyjde pravda navrch, jako olej nad vodu. Dá tedy Bůh, že i v tomto případě osvědčí se toto pořekadlo.“

Slova hodného jinocha byla hojivým balsámem na raněnou duši starcovu. Kmet osušil oči a přitisknuv Václava k srdci, políbil ho na čelo. „Bůh dopřej ti svého požehnání, drahý hochu!“

S upokojenější myslí dal se opět do práce.

Nechybělo mnoho do jedenácté hodiny, když byl majetek komorníkův do posledního kousku zabedněn; stařec chystal se na lože.

„Poslední noc!“ pronesl zkormouceně. „Zítra již bude na tomto loži spáti nový komorník pana hraběte. Dejž Bůh, aby můj nástupce byl ušetřen podobného zármutku!“

Pojednou strhl se na chodbě hrozný pokřik.

„Hoří! Hoří! V pokojích naší vrchnosti!“

Jako blesk vyrazil Václav z jizby. Jeho děd, třesa se na všem těle, spěchal za ním dlouhou chodbou do prvního patra, kde byly pokoje hraběcí rodiny. Zasklená chodba byla plna dusivého dýmu.

Právě otevřely se jedny dvéře, a jimi vyrazil zděšený hrabě, drže v náručí omdlelou manželku. Za ním vyvalily se mraky kouře. Zároveň osvítila se chodba rudou září.

Hrabě položil paní na dřevěné sedátko a divoce ohlížel se okolo sebe. Spatřiv šedého komorníka Jana, zrudnul hněvem.

„Zlosyne, to je tvoje dílo! Za to, že jsem propustil zloděje ze služby, odměnil se mi žhářstvím!“

A obrátiv se ke sluhům, kteří spěchali sem s konvemi, naplněnými vodou, vzkřikl mocným hlasem: „Toho šedivého hříšníka svažte! A někdo ať doběhne okamžité pro stráž!“

Po těch slovech nastalo ticho, rušené jen praskotem rozpoutaného živlu. Nikdo neodvážil se vztáhnouti ruku na stříbrovlasého kmeta, jehož tvář v záři plamenů zdála se tak velebnou.

„Bůh vám odpusť, Milosti!“ řekl stařec žalostně. A uchytiv opodál stojící konev, kráčel k ohroženému místu.

Tu ozval se uvnitř pokojů hrozný křik. Zřetelně bylo slyšeti ženský hlas a dětský pláč.

Hrabě chytil se za hlavu. „Pro Bůh, mé dítě!“ vzkřikl hrozně. A jako šílenec řítil se do pokojů. Sluhové a Václav za ním. Proběhli řadu komnat, kdež pro čpavý a hustý dým viděli jen nezřetelně. Dostali se až k dětskému pokoji. Zjevilo se jim hrůzné divadlo.

V saloně před dětským pokojem šlehaly plameny až ke stropu. Nejvíce zuřil požár v okolí silných dubových dveří, za nimiž dlel hraběcí synáček se svou vychovatelkou.

Hrabě Světelský překročil práh salonu a chtěl proniknouti mořem plamenů. Však v okamžiku vzplanul na něm noční oblek. Zoufale naříkaje, byl nucen odstoupiti.

„Což nikdo neodváží se vysvoboditi mé dítě? Lidé srdcí kamenných, slyšíte, jak můj syn volá o pomoc? A nevinný ten hlas nemůže pohnouti vaší myslí? Pro Boha vás prosím, dobří lidé, ustrňte se nade mnou a zachraňte mi jedináčka! Co budete chtíti za odměnu, vše vám dám!“

Však nikdo se nehnul. Všichni cítili otcovu bolesť, rádi by byli pomohli; ale dravý živel nedal jim proniknouti.

Starý komorník sepjal ruce a ohlížel se po svém vnukovi. Však toho zde nebylo. Již před chvílí byl odběhl do dvora, kamž vedlo okno dětského pokoje. Chvatně uchopil dlouhý řebřík, ležící u zdi a vztýčil jej právě pod oknem. Jako veverka vyšplhal se vzhůru. Ale, jak se zděsil, shledav, že řebřík nedosahuje k oknu. Jal se tedy křičeti na vychovatelku, aby otevřela okno a aby mu podala mladého hraběte. Však jeho hlas zanikl v praskotu ohně. Rychle sjel do dvora. Přiskočil ke studni, polil se řádně vodou a hlavu obalil namočenou plachtou, již strhl s nedalekého povozu. Jako šipka pak doběhl k salonu.

„Bože můj, Bože, což není pomoci? Má dítě mé zhynouti tak strašlivou smrtí?“ Tak volal hrabě, zatím co jeho čeleď oheň ulévala.

„Ať někdo dojde do dvora a tam ať vyleze na řebřík pod oknem!“ zvolal právě přiběhší Václav.

Všichni porozuměli, co jinoch zamýšlí učiniti. Tři sluhové okamžitě seběhli po schodech. Václav přistoupil ke prahu hořícího salonu. Děd ho následoval.

„Modli se, dědečku,“ obrátil se k němu Václav, „aby Bůh mi dodal síly.“

A podav starci ruku, pokřižoval se — a již byl uprostřed plamenů. Strašlivý žár zbavoval ho smyslů. Však mokrý šat neposkytoval plamenům potravy — a tak stanul jinoch skoro neporušen u dvéří. Rozevřev je a skočiv do dětského pokoje, opět dvéře přirazil, aby kouř a plameny za ním nemohly.

V pokojíku ozval se radostný výkřik. Všichni poznali hlas mladého hraběte. Otec jeho bezděky sepjal ruce. Žádný skoro ani nedýchal. Zdaří se odvážný čin Václavův? Neprohoří-li dvéře do té doby, než přijde pomoc ze dvora? A úsilovně lili někteří vodu do ohně — nejvíce směrem ku vchodu do dětského pokoje, aby obmezili zhoubný živel.

Náhle vyrazily ze salonu plameny a zachvátili pokoj, v němž přítomní dleli. Těm bylo ustoupiti.

Na ulici ozval se poplašný zvuk hasičské trubky a rachot stříkačky. Za krátko vlévaly se proudy vody do obou pokojů. Oheň syče, zvolna hasnul. Bělostná pára vše zahalovala.

Vidouce, že zde již pomoc, lidé hraběte spěchali na dvůr; pán domu byl již daleko před nimi. Přišli právě v tom okamžení, kdy bledý Václav podával oknem vedoucím do dvora hraběcího synáčka muži, jenž stál na řebříku. Ten podal ho druhovi níže stojícímu, a tento opět třetímu. Šťastně dopraven dolů, kdež položili ho blaženému otci do náručí. Po té spustila se dolů i vychovatelka a za ní Václav. Sotva octli se na dlažbě, zaplál dětský pokoj rudou září. Dubové dvéře patrně prohořely, a dravý živel zachvátil tuto komnatu. Hasiči statně pracovali. Asi po půl hodině podařilo se požár uhasiti.

Hrabě donesl synáčka do ušetřených pokojů, kdež dlela i jeho zotavená manželka. Pak šel podívat se na spoustu. Shořelo mnoho krásných věcí.

Když vstoupil do dětského pokoje, vplížila se za ním opice. Zaměřila přímo k těžké zásloně, visící u okna a něco tam vstrčila. Hrabě si toho povšimnul. Přikročil blíže a rozhrnul záslonu. Něco zacinklo na podlaze. Shýbnul se a s úžasem shledal, že je to dukát. Rozčilen nahlédl do záhybu a tu spatřil více stkvostů a několik kusů peněz, jež byl už dávno pohřešoval. A hle — zde leskl se i rodinný prsten. Hrabě věděl vše. Opice byla zlodějem, a ne starý komorník!

Ještě téže noci povolal hrabě do svého pokoje Václava a jeho děda.

„Václave,“ obrátil se k jinochovi, „vy jste mi prokázal velikou službu. Zachránil jste mé dítě. Ode dneška považujte mne za svého pěstouna. Postarám se, aby vlohy vaše došly náležitého vývinu.“

A obejmuv zardělého Václava přitiskl ho k srdci. Pak obrátil se ke komorníkovi a řekl chvějícím se hlasem: „Obvinil jsem tě křivě. Tys poctivý a věrný služebník. Hle, zde prsten a ostatní pohřešované věci, jež zanesla ta ošklivá opice do pokoje mého syna. A pokud se týče požáru, ten zavinil jsem asi sám. Vzpomněl jsem si, že večer odhodil jsem v salonu oharek doutníku na koberec. Jene, starý příteli, můžeš mi odpustit?“

Po těch slovech podával starci ruku. Ten přitiskl ji ke rtům.

„Dekuji ti, Bože, že smím ztráviti poslední dny svého života v domě, jemuž jsem tak přivykl!“

„Ano, zůstaneš u mne; ale ne jako sluha, nýbrž jako můj přítel!“ řekl hrabě pohnutě. A slovu svému také dostál.