Větévky z útlého kmene/Potrestal ho

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
V den svatého Mikuláše	Potrestal ho	Němý

Údaje o textu
Titulek:	Potrestal ho
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 53–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Otec Adamův pracoval u kolářského mistra Bartoše, jehož dílna byla umístěna v menším domku. Dveřmi v zadní části domku vycházelo se do veliké, nevysokou zdí obehnané zahrady, na jejímž konci stálo úhledné stavení, v němž bydlel mistr s rodinou a se starým otcem. Když byl veliký nával práce, nechodil otec Adamův domů k obědu; hoch donesl mu jídlo do dílny. Zatím, co otec obědval, vkročil hoch někdy do zahrady, plné hruškových i švestkových stromů, ovocem jen obsypaných. Však oči Adamovy upíraly se vždy jen na dlouhou zeď, po které táhla se vinná réva; mezi listím modraly se a zelenaly šťavnaté hrozny.

Hříšná touha zmocnila se Adama. Usmyslil si, že v příhodnou dobu utrhne několik lákavých hroznů, aby si na nich pochutnal. Příležitosť k tomu naskytla se brzy.

Jako obyčejně, přišel Adam i dnes s obědem k dílně. Dvéře domku byly zamčeny. Hoch několikrát zaklepal; však uvnitř nikdo se neozýval.

„Otec někam odešel,“ mínil hoch a postavil košík s nádobami do kouta. „Počkám, až se vrátí.“

Adam čekal už hezkou chvíli. Tu mu připadlo: „Což abys podíval se na hrozny! V dílně není nikoho; s té strany tedy netřeba obávati se překvapení. A ve stavení jsou právě u oběda. Tedy chutě k dílu!“

Opatrně rozhlédl se na vše strany; nezhlédnuv nic podezřelého, vyškrábal se na zeď. Zahrada byla prázdná. Bystře nahlížel hoch mezi listy vinné révy. Sice uzřel několik hroznů, ale ty byly příliš hluboko, že jich nemohl dosáhnouti. Aby seskočil dolů, k tomu neměl odvahy. Šoupal se tedy dále po zdi, až poštěstilo se mu utrhnouti veliký hrozen, jenž nehluboko pod ním se modral. Jsa tímto výsledkem povzbuzen, pátral Adam po nových hroznech. Nepočínal si příliš obezřele, neboť byl jist, že ho nikdo nepozoruje.

V tom však se mýlil. Starý otec Bartošův, čtverácký muž, zpozoroval oknem své jizby mladého škůdce.

„Počkej, kloučku, já tě vytrestám!“ řekl, šelmovsky se usmívaje. Zastrčiv do kapsy kostěnou tabatěrku, spěchal ze stavení na silnici. Obešel zvenčí zahradu a dostal se ke dveřím dílny, kde stál již Adam s nadutými kapsami u spodků i u kabátu. Zhlédnuv starého pána, zbledl hoch jako stěna.

Bartoš se usmál. „Čekáš na otce?“ zeptal se hocha. Ten rozpačitě přikývl hlavou.

„Přijde brzy. Jel s mým synem do sousední vesnice, aby odevzdali tam nově zhotovený vůz. Sečkej tedy chvíli.“

A pokynuv přívětivě hlavou, ubíral se starý muž volným krokem dále.

Adamovi se odlehčilo. Umíral strachy, aby Bartoš se nezeptal, čím má kapsy naplněny.

Jen kdyby už tu byl otec, aby mohl brzy domů!

Nastojte! Bartoš se zastavil. Začal si prohlížeti kapsy. Po té obrátil se hbitě a zaměřil přímo k Adamovi.

„Poslechni, hochu, něco mi uděláš! Zapomněl jsem dopoledne v dílně tabatěrku. Dojdeš mi pro ni?“

„Ale jak dostanu se dovnitř, když je domek uzavřen?“

„Máš pravdu,“ řekl starý muž. „Ze zahrady také nelze se tam dostati, jelikož i druhé dvéře jsou zamčeny. Co teď?“

Tu padl zrak jeho na otevřené okénko, jež bylo nevysoko nad zemí.

„Hochu, což abys prolezl oknem?“

„Zkusím to, nebude-li okno příliš nízké.“

„Do dílny dostaneš se snadno, poněvadž pod oknem je hromada prken.“

Adam přistavil si nízký špalek, jenž válel se opodál v trávě. Chytil se okrajů otvoru a prostrčil hlavu do dílny. Namáhavě dral se úzkým oknem. Tu vzpomněl si na hrozny v kapsách, a leknutí projelo mu žilami. Vždyť je rozmačká! Chystal se tedy slézti zpátky. Však starý muž zvolna strkal ho dovnitř.

„Pane Bartoši, já tam neprolezu!“ křičel Adam.

„To by bylo hezké; takový štíhlý chlapík, jako jsi ty, dostane se i klíčovou dírkou.“

A se šibalským úsměvem tlačil hocha dále do okna. Již byla skoro hořejší polovice těla Adamova v dílně. Ruce jeho nahmataly prkna, nahromaděná pod oknem; že by dopadl k zemi nebylo se mu tedy obávati. Však mnohem větší obavy měl o hrozny, jež dosud zůstaly ušetřeny.

Ale teď postrčil Bartoš silněji hochem, že vjel hezky daleko do okna. Tělo jeho jen jen že prošlo. Ozvalo se chrupnutí, a ubohý Adam pocítil na těle chladný mok. Hbitě vtáhl se do dílny a seskočil s prken. Prvním jeho činem bylo sáhnouti do kapes. Běda, tam bylo jako po povodni, Všechna zrna byla rozmačkána. S uslzeným zrakem jal se pátrati po tabatěrce.

Když ji nalezl, octnul se za pomoci Bartošovy po chvíli zase venku. Starý muž sotva zdržel se smíchu, když pohleděl na ztrápeného Adama.

„Ale hochu, co to bylo v té tabatěrce?“ tázal se.

„Nevím, nedíval jsem se do ní, zde jest,“ řekl překvapený Adam.

„Ach, já myslil, že jsi ji dal do kapsy, a že z ní něco vytéká.“

A pan Bartoš významně zahleděl se k Adamovým kapsám. Ten povšimnul si jeho pohledu. Porozuměl mu.

„Pane Bartoši, prosím vás, odpusťte mi to! Já už nepůjdu nikdy na hrozny!“ volal s pláčem, spínaje ruce.

„Vidíš, hochu, že nic nezůstane v tajnosti. Pozoroval jsem tě z okna, a umínil jsem si tě pokárati. Budiž ti to pro vždy výstrahou. — Hle, tamto jde tvůj otec. Jdi mu naproti!“

A volným krokem vracel se stařec k domovu.