Větévky z útlého kmene/Mladý houslista

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
Dobré skutky přinášejí úroky	Mladý houslista	Otokárek

Údaje o textu
Titulek:	Mladý houslista
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 33–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Bartoloměj neměl ani otce, ani matky. Oba zemřeli mu před několika roky; nejdřív matka, a brzy potom otec. Matička nezanechala svému synu ničeho, kromě několika obrázků Svatých a Světic. Však přece zdědil hoch po ní něco, co mělo větší cenu nežli všecky poklady světa: dobré srdce a zbožnou mysl. Po otci zůstaly hochovi staré housle, na něž otec časem hrával a také synka hráti naučil. Bartoloměj měl patrné hudební nadání, neboť v krátkém čase znal z paměti všechny písně, v krajině zobecnělé.

Těšívalo otce, když po denní práci syn mu něco pěkného zahrál. Pak přišel smutný čas, kdy houslím bylo dlouho, dlouho odpočívati. Matka se roznemohla a po dlouhé nemoci skonala. A za měsíc ulehl otec, aby ji brzy následoval. Veliká bída stihla rodnou chatu Bartolomějovu. Skrovné úspory byly dávno spotřebovány; brzy došlo na nářadí i na nábytek. Po pohřbu otcově zůstala Bartoloměji jenom prázdná chaloupka. Ale ani ta nepatřila mu dlouho. Byly tu dávné dluhy, k nimž věřitel z nenadání se přihlásil. A tak stalo se, že osiřelý Bartoloměj odstěhoval se ku svému kmotrovi, neodnášeje s sebou kromě šatu na těle, několika obrázků, školních knih a houslí — ničeho.

„Jen když vy jste mi zůstaly!“ těšil se hoch, tiskna k sobě upomínku na otce. „Jak jsem rád, že si budu moci časem zahráti! Snad mi pan kmotr dovolí!“

Nepomyslil si ubohý hoch, že nahraje se více, než mu bude milo.

Kmotr jeho byl člověk sice dosti zámožný, ale veliký lakomec. Mrzelo ho, že Bartolomějem přibyl mu do domu nový jedlík.

„Poslechni, chlapče,“ řekl mu jednoho dne, „jistě sám uznáš, že tě zadarmo živit nemohu. Jmění mé je skrovné, a mé čtyři děti také něco spotřebují.“

Bartoloměj sklonil smutně hlavu. „Vždyť já chci pracovati, pane kmotře,“ řekl tichým hlasem; „budu pomáhati na poli, v zahradě i v domácnosti. Přičiním se, abych vám nebyl za obtíž.“

Kmotr se surově zasmál. „Ty bys toho udělal! Posléze bych mohl propustit i čeládku ze služby, když bych měl takového siláka v domě. Ne, chlapče, z toho nebude nic. Ale vím o něčem jiném.“

Sedlák si odkašlal a po chvíli řekl: „Ty prý umíš hrát na housle?“

„Trochu, pane kmotře,“ zněla odpověď.

„Tak vidíš, hochu; myslím, že bys mohl lidem hráti pro zábavu a za to vybírati od nich po krejcárku.“

Bartoloměj zbledl. Příčilo se mu, aby chodil po vsi. Vždyť bylo to skoro jako žebrota.

„Nu — nelíbí se ti to?“ vyjel si naň nevlídník. „Pak můžeš táhnout o dům dál. Lenocha živit nebudu.“

„Vždyť já udělám, co chcete,“ vyhrkl hoch, a slza zaleskla se mu na lících. „Kdykoli přijdu ze školy, půjdu hrát.“

„Ze školy — pravíš? Holenku, z toho nebude nic. Nemohu tě do školy posýlati — kam bych přišel! A ostatně, co by ti bylo učení platno? Pánem nebudeš — a na žebráka jsi až dosti vzdělaný!“

Tato surová slova bodla ubohého hocha přímo do srdce. Jak jinak mluvíval tatíček!

„Uč se, hochu, uč,“ říkával, „čemu se v mládí naučíš, v stáří jakobys našel. Škola jest druhá naše matka. Co od ní dostaneme, toho nám nikdo nemůže vzíti. Jejími vzácnými dary můžeme prospěti sobě i spolubližním. Protož nezameškej zbytečně ani hodiny školního vyučování!“

Vzpomínka ta vyloudila z očí hochových proud slz.

„S tím pláčem přestaň!“ rozkřikl se kmotr. „Jak jsem řekl: buď zanecháš školy a budeš hrát po vesnicích, anebo půjdeš z domu.“

Nebylo zbytí. S krvácejícím srdcem odhodlal se Bartoloměj k potulnému životu. Co se v ten čas naplakal! Po některé době však stal se klidnějším. Ne snad, že by byly toulky ty se mu zalíbily; však proto, že lidé prokázali mu mnoho dobrého a že ho měli rádi.

„Bartoloměj jde!“ ozývalo se, vkročil-li hoch do některé dědiny. A již shlukla se k němu mládež, dychtiva jsouc jeho písní. Brzy přidružili se i starší — a tak hrával hoch, obklopen jsa pozornými posluchači.

Písně jeho všem se líbily. Vesničané teprv nyní seznali, jak krásné jsou jejich národní zpěvy, a od té doby počali si jich více vážiti.

Stalo se často, že shromáždění, uneseni hrou, dali se do zpěvu. A když Bartoloměj spustil nějakou skočnou, tu nastal na návsi veselý rej. Staří, mladí — vše se točilo, vše jásalo.

Vracíval se pak Bartoloměj domů se slušnou odměnou. Hladu nezakusil, neboť všude dávali mu tolik jísti, že mohl i dětem kmotrovým lecos přinésti.

Když vrátil se hoch s plnou kapsou a snad i s naplněnou mošnou, vždy dostalo se mu od kmotra vlídného přijetí. Však časem přišel Bartoloměj mezi lidi nevlídné aneb chudobné, kteří místo dárků odbývali ho úsečným „Naděl Pán Bůh!“ Tu bývalo zle. Kmotr láteřil, nazýval hocha darmochlebem a zaříkal se, že, stane-li se to ještě jednou, bez milosti ho vyžene. Se slzami v očích ubíral se hoch na své lůžko — otep slámy na půdě. Tu vrhl se na zemi a pláčem ulevil svému hoři. Z rána pak vycházel už před rozedněním, jen aby za den více vydělal. —

Jednou kráčel po břehu řeky, jež tekla podle sousední vesnice. Housle držel v rukou, neboť chystal se v dědině zahráti. Tu spatřil silného chlapce, jenž proti němu přicházel. Poznal ho. Byl to jediný syn zámožného rolníka Doliny, největší nezbeda v celém okolí. Rodiče měli s ním soužení. Ať ho napomínali, ať trestali, ať mu slibovali: nic platno. Ani ve škole nebyl o mnoho lepší. Z té příčiny všichni spolužáci před ním již z daleka utíkali.

I Bartoloměj chtěl se mu uhnouti, však bylo již pozdě.

„Hej, kam pak, šumaři?“ rozkřikl se Frantík a skokem byl u mladého houslisty.

„Jdu k vám do vsi, abych si něco vydělal,“ odvětil hoch klidné.

„Málo toho sebereš!“ zasmál se Frantík. „Všichni sousedé usnesli se, že ti nedají ani krejcaru; mají prý tvé muziky až po krk. Kdo by také poslouchal takové skřípání! Vždyť ani neumíš vzít housle do ruky! Podívej se, takhle se hraje!“

A rázem vytrhl Bartoloměji housle z rukou. Jal se pak převráceným smyčcem jezditi zběsile po strunách, při čemž pitvorně se ušklíbal.

Struny, přejížděny jsouce dřevem, nelibě skřípaly. —

„Františku, prosím tě, přestaň!“ volal Bartoloměj. „Vždyť mi přetrháš struny!“ Však zbujník jakoby ho ani neslyšel.

Bartoloměj dal se do pláče. „Počkej, povím to tvému otci!“

Frantík spustil ruku, v níž držel housle.

„Cože — ty chceš žalovat pro takovou maličkosť? Abys měl k tomu opravdovou příčinu, koukej!“

A než mu Bartoloměj mohl zabrániti, zamával pravicí. Vysoko vyletěly housle a pak dopadly do vody. Na štěstí narazily na povrch spodní deskou. Dutý nástroj zůstal na vlnách, a proud unášel jej hbitě dále.

Bartoloměj zoufale vykřikl. „Tatíčku, mé housle!“

A bez rozvahy vrhl se do vody. Silný proud ho ihned uchvátil. Mocně pracoval hoch, aby ho vlny nestrhly do hlubiny. Šťastně doplul k houslím. Hbitě je uchopil levou rukou a zdvihl nad hlavu. Vesluje pravou rukou, otočil se ku břehu. Však síly jej opustily, a on byl by jistě utonul, kdyby řízením Božím nebyla k němu připlovala veliká kláda. Té uchytil se tonoucí, a udržován dřevem nad vodou, dostal se na břeh, kdež vysílen klesl.

Když se trochu zotavil, obrátil se ku Frantíkovi, jenž tam dosud stál. Hoch byl bledý jako stěna a třásl se po všem tele.

„Bartoloměji, prosím tě — neříkej o tom nikomu!“ zvolal prosebným hlasem, spínaje ruce.

Houslistovi bylo Frantíka líto. „Nevyzradíš-li toho sám, jistě nikdo o tom nezví.“

Záblesk radosti kmitl se v očích Frantíkových. Přiskočil k Bartoloměji a stiskl mu prudce ruku. —

„Prosím tě, odpusť mi to!“

„Už jsem zapomněl na vše!“ řekl pohnutý hoch.

„Děkuji ti,“ zvolal Frantík a náhle dal se do běhu. Utíkal k domovu.

Bartoloměj svlékl šaty a sušil je na slunci, ukryv se zatím ve vrbách.

Obléknuv se, prohlížel housle. Těm nestalo se ničeho, neboť dobrý nátěr nedal vodě vniknouti do dřeva.

S pokojnější myslí ubíral se hoch do vsi…

II.

„Frantík Dolinův těžce stůně,“ pravil asi za týden po této události kmotr Bartolomějův své ženě. „Byl prý už kolik dní všecek přeměněn. Z divého vlka stal se tichý beránek. Stále jen vyhledával samoty a kladl hlavu do dlaní. Až včera ulehl. Je prý to zlé, řekl doktor.“

Po těch slovech neměl Bartoloměj doma stání. Sebral housle a pádil do nejbližší vesnice. Bez dechu stanul před Dolinovým statkem. Tam bylo ticho. Čeleď chodila beze zpěvu a bez obvyklého hovoru.

Tu vyšla na zápraží panímáma. Byla bledá a přepadlá. Uzřevši Bartoloměje, smutně se usmála.

„Dnes tu nebudeš hrát, hochu,“ řekla. „Máme nemocného.“

„Vím to, panímámo. Jak je Františkovi?“

„Špatně, hochu, špatně. Nepomůže-li Pán Bůh, lékař jeho život nezachrání.“

A z očí matčiných skanuly horké krůpěje.

„Budu se zaň modliti,“ řekl Bartoloměj tiše. „Dovolíte, abych se tu častěji zastavil a na jeho zdraví se poptal?“

„Jen přijď, hochu,“ kývla selka hlavou.

Každého jitra stavěl se Bartoloměj u Dolinových. Frantík byl v nejprudší horečce. Stále vykřikoval a prosil někoho za odpuštění. Bartoloměj se rozplakal, když pootevřenými dveřmi spatřil zsinalou a vyhublou tvář nemocného.

Týden takto uplynul ve stálém strachu. Teprve devátého dne prohlásil lékař, že nebezpečí pominulo. Radosť šťastných rodičů byla nesmírná; neméně i Bartolomějova.

Když pak nemocný trochu sesílil, navštívil ho Bartoloměj. Frantík slabě se usmíval a podával mu ruku.

„Tys přec jen hodný hoch,“ zašeptal. „Sedni si vedle mne a povídej mi něco!“

Bartoloměj vyprávěl, až slabý ještě Frantík usnul.

Po několika dnech projevil Frantík přání, aby mu Bartoloměj zahrál na housle. Ten učinil mu po vůli. Přejel smyčcem struny, a po chvíli loudily se z nástroje sladkobolné zvuky, jež až k srdci pronikaly. Znělo to, jako když slavík za večera v olšinách se rozžalostní. Posluchačům zvlhnul zrak. Frantík sepjal ruce, a po lících kanuly mu slzy.

Bartoloměj skončil.

Pohnutý Frantík zavolav rodiče, vyznal se jim skroušeně, co byl tehdy Bartoloměji vyvedl.

„Nehněváš se proto na našeho syna?“ obrátila se selka k houslistovi.

„Už dávno jsem na to zapomněl!“ řekl tento srdečně a podal churavému ruku.

„Tatínku, maminko,“ ozval se teď Frantík nesměle, „mám k vám velikou prosbu!“

„Jen povez, čeho si přeješ?“ pobízeli ho rodiče.

„Víte zajisté, co ubohý Bartoloměj od svého kmotra zkusí; celá ves o tom vypráví. Chtěli byste mi ho dáti za bratra?“

Se slzami v očích zlíbali rodiče svého syna. Zlíbali i Bartoloměje.

„Zasluhuješ, abychom se tě ujali, neboť bezděky přivedl jsi našeho syna na pravou cestu. Zůstaneš u nás. Vychováme tě společně s naším Františkem. Budeš choditi do školy a těch toulek zanecháš. Jsi spokojen?“

Místo odpovědi zlíbal Bartoloměj ruce šlechetných lidí. Pak přiskočil k lůžku a vtiskl svému novému bratru vřelý polibek na čelo.

„Bůh ti odplať!“ zašeptal pohnutě. —

Nerad propouštěl ziskuchtivý kmotr Bartoloměje. Ale posléze svolil, aby hoch přistěhoval se k novým rodičům.

Bartoloměji vedlo se nyní dobře. František zůstal už hodným hochem. K jeho žádosti dal ho otec učiti hře na housle — a tak často za večera hrávali oba hoši v sadě pod stromy, že bylo milo je poslouchati.