Větévky z útlého kmene/Kříž v lese

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
Oběť za bližního	Kříž v lese	Podivné přání

Údaje o textu
Titulek:	Kříž v lese
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 12–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šerý, hluboký hvozd. Zasmušile pohlížejí staleté duby na tu mláď pod sebou, jež oděna je šatem listnatým i jehličnatým. Buky, břízy, javory a habry ztrácejí kvapně svou ozdobu; kolkolem žlutých, svadlých listů jakoby nastlal. To podzimek a jeho soudruh vichr je oloupili, aby matičku zemi a její dítky — útlé květinky — přikryly, dříve než zavane dech kruté zimy. I borovice, smrky a jedle vichr přepadnul; rval se s nimi, ohýbal je k zemi, točil se v jejich koruně — však nemnoho jehliček urval. A ty byly by stromům jen na závadu, jsouce žluté, uvadlé. Vítězně vyšly sosny z boje a stkvějí se v hustém, tmavě zeleném rouchu, očekávajíce útok kruté zimy.

Nebývalo ani v létě v těch lesích příliš hlučno; však nyní panuje tam ticho skoro hrobové. Jen časem zašustí spadlé listy, když s jedle nebo s borovice sletí přezralá šiška k zemi. Tu a tam přehoupne se čilá veveřice. Z vrcholku nejvyšší jedle vyletěl právě havran — samotář. Krá — krá — ozvalo se vzduchem, a již letí černý pták těžkopádně k severu. Nejspíše na lov.

Aj, tamo hustým křovím něco se probělává!

Toť malá dívenka. Chatrný oděv z lehounké látky kryje její tělo; před chladným větrem chrání hlavinku pouze rusé vlásky. Na levé ruce má dívčinka zavěsený věnec ze šípkoví; rudé ty plody závodí s ruměnnými tvářičkami. Červen bývá na těchto líčkách řídkým hostem; jen když dívenka se uběhne.

Dívka došla pod nevysokou skalinu, obrostlou mechem a lišejníky, a stanula u železného kříže, jenž pod ní vztyčen na pískovém podstavci. Rychle oddychujíc sklesla na kamenný stupínek a sepjala útlé ručky. Zahleděla se vroucně ku kříži. Z modrých oček zářily jí zbožnosť a nadšení. Tak asi modlívají se andílkové v nebi.

„Milý Otče nebeský, vyslyš mou prosbu! Matinka moje těžce stůně, a tatínek nemá peněz na léky a pro pana doktora. Prosím tě vroucně, svatý Bože, ustrň se nad naší bídou a pozdrav moji matičku! Budu se k Tobě vždy modliti a Tvých přikázání dbáti, abych dostala se k Tobě do nebe!“

Zřetelně nesla se tato prosebná slova chladným podzimním vzduchem. Na nedalekém stromě poskakující veverka tiše usedla, jakoby nechtěla rušiti dívčinu modlitbu. Ve křoví na skále něco zašustilo.

Však dívka nevšímala se ničeho. Pohroužila se cele do modlitby Páně, již šepotaly její rty. A když skončila i „Zdrava’s Maria“, svatý mír rozhostil se jí v prsou. Důvěřovala v Pána Boha, že matičce sešle pomoc.

Po té povstala a vystoupila na podstavec kříže. Levou rukou uchytila se železa a pravicí navlékla na jedno rameno kříže věnec ze šípků. Pak sejmula s druhé příčky uschlý věnec z nejpozdnějších květinek a uložila jej pod skálu, kde byla již hezká hromádka suchých květů.

„Škoda, že nemohu již víti věnečky z květinek! Však ze šípků jsou taká hezké; a těch najdu po celou zimu dosti. Ubohý pan hrabě, tak náhle zde přišel o život, aniž mohl rozloučiti se se svými milými. Jak asi líto bylo jeho dětem a vnukům, když pana hraběte uzřeli už jen jako chladnou mrtvolu! Byl tak hodný — říkávají vesničané, vzpomenou-li naň. Však k tomuto místu málokdo zabloudí; každý se ho děsí. A přece je tu tak hezky, tak tichounko — jako v kostele. Dokud budu moci, vždy sem zajdu a v upomínku na hodného pána pověsím sem věneček.“

Křoví na skále opět se pohnulo.

Dívenka pohlédla ještě jednou na věneček; a poznamenavši se svatým křížem, dala se na cestu k vesničce. Pospíchala, aby byla co nejdříve u churavé matinky.

Brzy po jejím odchodu zjevil se v roští na skále mladý, statný muž v úhledném mysliveckém kroji a se stkvostnou ručnicí na rameně. Hbitě spustil se se skály a zaměřil ku kříži; za ním klusal veliký pes, bílý jako padlý sníh.

Myslivec zastavil se u kříže a smekl klobouk zdobený pérem. Oči jeho zvlhly.

„Ubohý, ubohý děde můj!“ zašeptal. „Že tak brzy bylo nám od tebe se odloučiti! Nikdy bych si nebyl pomyslil, že mrtvice učiní konec tvému drahému životu na tak pustém a odlehlém místě, že zemřeš, aniž by ti duše přátelská poslední poskytla útěchy. Byla to vůle Boží!“

Zrak jeho obrátil se teď ku věnci na kříži.

„Hodné dítě!“ řekl myslivec pohnutě. „Kolik už let spočívá děd můj v hrobě, a ono dosud naň vzpomíná! Bůh odmění je zajisté!“

Zavolav psa, pustil se pěšinkou — taktéž ku vsi. Když stanul na návrší, pod nímž rozkládala se vesnička, zahlédl bělavý šat dívenky. Tato se nyní ohlédla. Uzřela myslivce a psa — a zrychlila kroky. Mladý muž následoval ji zrakem, až zašla do nízké chaloupky na pokraji vísky. —

Příštího dne zavítal do této chýžky lékař ze zámku; za ním vkročil sluha, nesoucí balík šatů a koš s potravinami.

Mlčky přistoupil lékař k loži udivené ženy a prozkoumal její žilobití. Pak dal jí některé otázky.

„Vysílení,“ řekl posléze. „Budete jísti sílicí pokrmy a píti dobré víno. To vám brzy pomůže.“

„Ach, pane doktore, kde však na to vezmeme? Jsme chudí lidé.“

„Nestarejte se. Milostivá vrchnosť mne sem vyslala; každého dne přinese vám sluha, čeho bude třeba. O tu maličkou prý se paní hraběnka postará. Prý za ty věnečky na kříži v lese.“

Sluha zanechal ve světnici přinesené věci a odešel s lékařem.

Matka divila se nenadálému štěstí. „Ale, jak zvěděla milostivá vrchnosť, že stůňu? A co myslil pan doktor těmi věnečky?“

Všecka zapýřena vrhla se dívčinka k nemocné matce.

„Maminko, já jsem někdy dala na ten kříž věneček. A včera jsem za tebe prosila Pána Boha. Snad mne slyšel ten myslivec s velikým, bílým psem, jehož jsem pak zahlédla u lesa.“

„Myslivec s bílým psem?“ užasla matka. „To byl sám mladý pan hrabě. Kéž mu Bůh dá všechno dobré!“

A chudou jizbičkou zaznívala slova vroucí modlitby za šlechetného dárce.