Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Věrný sluha

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Věrný sluha
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 119–126.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

Byl jednou jeden starý král, jenž nemocen jsa těžce ležel na své posteli a vzpomínaje konce života svého, myslil, že asi již nevstane s lože. I pravil: „Pošlete mi sem věrného Jana!“

Jan byl nejmilejším jeho služebníkem a nazýván věrným, poněvadž byl králi vždy věrně sloužil.

Když přistoupil k loži, oslovil jej král takto: „Můj věrný Jene, cítím, že blíží se konec mého života; nemám starosti větší, nežli o syna svého; jest posud mlád a nezkušen, i neví sobě přečasto rady, a neslíbíš-li mi, že jej poučíš o všem, čeho třeba jemu věděti, a že chceš býti druhým otcem jeho, nebudu moci pokojně zavříti oči svoje.“

Věrný Jan odpověděl: „Neopustím ho a budu mu sloužiti věrně, kdyby mne to i život stálo.“

Po té řekl starý král: „Nyní jsem spokojen.“

Dále pak pravil: „Po mé smrti ukážeš mu celý zámek, všecky síně, komory a sklady, i všecky poklady, jež jsou kdekoli uloženy, ale poslední komoru v dlouhé chodbě, ve které jest podoba dcery královské od zlaté střechy, nesmíš mu ukázati. Uzří-li obraz onen, pocítí lásku, omdli a nastanou mu časy zlé, před kterými jej máš chrániti.“

Když věrný Jan rukou dáním to přislíbil starému králi, utišil se ten, položil hlavu na podušku a vypustil ducha.

Po pohřbu starého krále vypravoval věrný Jan mladému králi, co přislíbil jeho otci na smrtelném loži, a dodal: „Co jsem slíbil, splním a budu věrným tobě, jako jsem byl jemu, a kdyby mne to stálo třeba život.“

Když minula doba smutku, pravil věrný Jan kraleviči: „Jest čas, bys poznal dědictví svoje po otci, ukáži ti celý zámek.“ Vodil jej po celém zámku, ukázal mu všecko bohatství a všecky komory; jenom jedné komory neotevřel, kde byl nebezpečný obraz, jenž byl tak postaven, že kdo vešel, hned jej uzřel, i byl tak uměle zhotoven, že každý myslil, že to osoba živá, a že není nad ní krásnější ve světě.

Kralevič poznal, že věrný Jan pominul jedny dvéře, i pravil: „Proč neotevřeš těchto dveří?“

„Jest tam něco, čehož bys se ulekl,“ odpověděl Jan.

Mladý král pak řekl: „Viděl jsem celý zámek a chci tedy také věděti, co jest v této komoře —“

I šel a chtěl dvéře násilně otevříti.

Věrný Jan ho zadržel řka: „Slíbil jsem otci tvému před jeho smrtí, že neuvidíš, co jest v této komoře, poněvadž bylo by to neštěstím pro tebe i pro mne.“

„Ach ne,“ odvece mladý král, „nevejdu-li tam, bude to mou záhubou; neměl bych pokoje ve dne v noci, neuzřím-li to, a teď nehnu se s místa, pokud neotevřeš.“

Věrný Jan poznal, že není pomoci jiné, a s bolestí vyhledal náležitý klíč.

Když otevřel dvéře, vešel tam první, mysle, že zakryje obraz, jehož přes něj král neuzří; ale to nepomohlo, král vystoupl na špičky a díval se jemu přes rameno.

Když pak uzřel podobiznu panny, která byla velmi krásna, i leskla se zlatem a drahými kameny, padl omdlelý na zemi.

Věrný Jan jej zdvihl, odnesl na lože, a myslil si: „Neštěstí se stalo již, Bůh sám ví, co z toho pojde.“

Potom dával mu víno, by jej posilnil, a pokračoval v tom, pokud se nevzpamatoval opět.

První slova, jež pronesl, byla: „Ach, jaká jest to krásná podobizna?“

„Toť dcera krále od zlaté střechy,“ odpověděl věrný Jan.

Král pak pravil dále: „Láska moje k ní jest tak veliká, že by všecky listy na stromech nemohly vysloviti, co cítím, kdyby měly jazyky. Život svůj nasadím na to, bych ji dostal. Ty jsi můj věrný Jan, a musíš mi přispěti ku pomoci.“

Věrný sluha přemýšlel dlouho, kterak by úkol ten vykonal, poněvadž bylo velmi nesnadno, jen dceru královu spatřiti. Konečně si vymyslil jeden prostředek a pravil králi: „Vše, co má a vidí kolem sebe, jest ze zlata, stoly, židle, mísy, číše, hrnky a veškeré nářadí; v tvé pokladně jest pět tun zlata; poruč, by zlato jedné tuny bylo sděláno na rozličné věci, nádoby, nářadí a rozličná zvířata; to se jí zalíbí. Pojedeme tam a zkusíme štěstí svoje.“

Král poručil svolati všecky zlatníky, jižto musili pracovati ve dne v noci, až byly urobeny ty nejkrásnější věci. Když to všecko naložili na loď, oblekl věrný Jan oděv kupecký, a král učinil totéž, aby nebyl poznán.

Potom vydali se na cestu, a pluli po moři tak dlouho, až dospěli k městu, ve kterém bydlela dcera krále od zlaté střechy.

Věrný Jan řekl králi, by zatím počkal na lodi. „Snad,“ pravil, „přivedu dceru královu s sebou, postarejte se, by vše bylo v pořádku, by věci zlaté byly vystaveny a celá loď náležitě ozdobena.“

Sebral pak do zástavy rozličné zlaté věci, s kterými se odebral do města. Když přišel do dvora královského zámku, uzřel u studně sličnou dívku, jež měla v ruce dvě zlatá vědra, jimiž nabírala vody. Když pak se obrátila, chtíc odejíti, spatřila cizího muže a tázala se ho, kdo by byl.

On pak odpověděl: „Jsem obchodník,“ a rozevřel zástěru, by viděla, co v ní jest.

„Aj, jaké to krásné věci,“ zvolala dívka postavivši nádoby s vodou, i jala se prohlížeti jednu po druhé.

Potom pravila: „To musí věděti dcera králova; milujeť velice věci zlaté, a koupí to všecko.“

Vzala potom kupce za ruku, a vedla jej k dceři královské.

Když tato spatřila překrásné zboží, měla z toho radosť a pravila: „Jest to tak krásně pracováno, koupím to všecko.“

Věrný Jan pak řekl: „Jsem pouze služebníkem bohatého obchodníka; co tuto mám, není ničím naproti tomu, co pán ještě má na lodi, a to jsou nejkrásnější uměle provedené věci, že krásnější ze zlata nikdy nebyly zrobeny.“

Chtěla, by to vše bylo přineseno do zámku, ale Jan pravil: „K tomu bylo by potřebí mnoho dní, tolik jest věcí těch a mnoho síní, kam bylo by lze je postaviti, že v domě vašem pro to není místa ani.“

Tím podrážděna zvědavosť její, tak že konečně pravila: „Veď mne na loď pána svého, chci tam jíti sama, bych uzřela ty poklady.“

Jan tedy ji vedl na loď jsa potěšen, že lesť jeho se zdařila a král, když ji uzřel, poznal, že jest krásnější ještě, nežli podobizna její.

Vstoupila na loď a král ji vedl; věrný Jan zatím nařídil plavcům, by natáhli všecky plachty, by loď letěla jako pták v povětří. Král pak prováděl princeznu, jížto ukazoval zlaté nádoby, každý kus zvláště, mísy, číše, hrnky, ptáky a rozličnou zvěř.

Tak uplynulo kolik hodin, nežli princezna všecko prohledla, při čemž neznamenala, že loď pluje dále.

Když prohlédla vše, děkovala kupci, a chtěla jíti domů, avšak když vystoupila na palubu, poznala, že loď jest již daleko ode břehu, a že uhání s největší rychlostí po hladině vodní dále.

„Ach,“ zvolala uleknuta, „jsem oklamána, unesena, v moci kupcově, i chtěla bych raději zemříti.“

Král pak vzal ji za ruku řka: „Nejsem obchodníkem, nýbrž králem a tedy rodem se ti vyrovnám. Že pak jsem tě unesl způsobem lstivým, to stalo se z přílišné lásky k tobě. Když jsem ponejprv uzřel podobiznu tvou, klesl jsem omdlelý na zem.“

Když to princezna zaslechla, pocítila útrpnosť a srdce její bylo pohnuto měrou takovou, že svolila státi se jeho manželkou.

Když tak dále se plavili, seděl jednou věrný Jan na palubě, i spatřil v povětří tři havrany, kteří spolu hovořili. Poněvadž tomu rozuměl, jal se pilně poslouchati slova jejich. Jeden z nich pravil: „Aj, ten co veze domů princeznu od zlaté střechy.“ „Ano,“ pravil druhý, „ale posud jí nemá.“ „Má ji přece,“ ozval se třetí, „vždyť sedí u něho v lodi.“

Po té ozval se opět první havran řka: „Což mu to platno, až přirazí ku břehu, přicválá mu vstříc ryšavý kůň, a král bude chtít vyšvihnouti se naň, a učiní-li tak, uletí s ním kůň, tak že nikdy již nespatří milenky své.“

„Není tu žádné pomoci?“ pravil druhý.

„Jest pomoc na snadě; vsedne-li na kůň jiný a chopí pistoli, která vězí v sedle, a zastřelí koně, bude mladý král zachráněn. Ale kdož to ví! A kdo to ví a řekne jemu, promění se v kámen až po kolena.“

I pravil druhý: „Vím ještě více; i když kůň bude zabit, nebude princezna králova. Až přijdou do zámku, naleznou tam na míse košili svatební, jež zdá se býti ze zlata a stříbra, avšak jest ze síry a smoly; oblékne-li ji, spálí ho na prach a popel.“

I pravil třetí havran: „Není spásy proň?“ „Ovšem že jest,“ pravil druhý, „chopí-li někdo, maje rukavice, košili tu a hodí do ohně, by shořela, bude král zachráněn. Ale co platno. Kdo to ví a poví mu, zkamení do polovice těla, od kolena až k srdci.“

V tom pravil třetí havran: „Vím ještě více; i když spálí se košile ta, nebude míti král ještě nevěstu svou, neboť když po svatbě počne tanec, zbledne uprostřed tance princezna a padne jako mrtva, a nezvedne-li ji někdo a nevytáhne jí z těla tři kapky krve, jež musí vypíti, tedy ona zemře. Ale kdo to prozradí, zkamení na svém celém těle.“

Havrani letěli dále; věrný Jan slyšel a rozuměl vše, ale stal se od té chvíle smutným a zádumčivým. Jestliže by zatajil pánovi svému, co byl slyšel, stane ten se nešťastným, a poví-li mu to, ztratí sám život. I pravil sám sobě: „Pána svého zachráním, a kdybych při tom sám zahynouti měl.“

Když přirazili ku břehu, stalo se, jak byl havran prorokoval: přiklusala krásná ryzka.

„Nuže, oř tento ať donese mne do mého zámku,“ pravil král chystaje se vsednouti naň, ale věrný Jan předešel jej, vyšvihnul se na koně, vyňal pistoli a zastřelil ryzku.

I volali ostatní služebníci, kteří nenáviděli Jana: „Jaká to zlomyslnosť, zastřeliti tak krásné zvíře, jež mělo krále donésti do zámku.“

Avšak král pravil: „Mlčte a nechte ho; jest mým nejvěrnějším sluhou a kdož ví, k čemu to dobré.“

Šli do zámku i spatřili v síni mísu, na které ležela svatební košile, jež zdála se stříbrnou a zlatou býti. Mladý král blížil se k ní, by ji vzal do ruky, ale věrný Jan odstrčil ho, chopil v rukavičkách košili, donesl ji na oheň a nechal ji shořeti.

Sluhové ostatní zase počali reptati řkouce: „Hle, teď spálil svatební košili královu!“

Ale mladý král řekl: „Kdož ví, k čemu to dobré; nechte ho, jest to můj nejvěrnější Jan.“

Potom se slavila svatba; nastal tanec a nevěsta tančila také; věrný Jan pozoroval ji bedlivě; pojednou zbledla i klesla jako mrtva. Jan přiskočil, zdvihl ji a donesl do komory, kdež poklekl a vyssál z jejího těla tři kapky krve, jež pak vyplil.

Mladá královna vzpamatovala se pak, ale král, jenž to viděl a nechápal, rozhněval se a zvolal: „Uvrzte jej do žaláře.“

Druhého dne byl věrný Jan odsouzen a veden k šibenici, a když stál nahoře a měl býti odpraven, pravil: „Každý, kdo má zemříti, smí před svou smrtí ještě mluviti, zdaliž bude i mně toho dopřáno?“

„Ano,“ odvětil král, „smíš mluviti.“

I pravil věrný Jan: „Jsem odsouzen, ač jsem ničeho nezavinil; byl jsem ti vždy věrným.“ Potom vypravoval, jak vyslechl na lodi hovor havranův, a že to všecko musil učiniti, by zachránil pána svého.

I zvolal král: „Milosť mému nejvěrnějšímu Janovi, milosť, sveďte jej dolů.“

Ale věrný Jan, když pronesl poslední slovo, klesl a byl mrtev, i spadl zkamenělý.

Tu rmoutil se král s královnou velmi, a král pravil: „Ach, jak bídně odměnil jsem se za takovou věrnosť ubožákovi tomu.“ I poručil zdvihnouti kamennou sochu, a postaviti do své ložnice vedle postele.

Kdykoliv pohledl na sochu, plakal a naříkal: „Ach, kéž mohl bych tě zase vzkřísiti, můj nejvěrnější Jene!“

Po čase obdržela královna dva synáčky, blížence, jižto dařili se výborně, jsouce největší radostí svých rodičů.

Jednou, když královna byla v kostele, dítky pak seděly vedle otce hrajíce si, pohledl král smutně na kamennou sochu, a s povzdechem pravil: „Ach, kéž mohl bych tě opět vzkřísiti, můj nejvěrnější Jene!“

Tu počal kámen mluviti řka: „Ano, můžeš mne vzkřísiti, chceš-li na to obětovati, co tobě nejmilejším jest.“

I zvolal král: „Vše, co mám na tomto světě, dám za tebe.“

Tu pravil kámen dále: „Usekneš-li vlastní rukou hlavy oběma svým dítkám, a potřeš mne jejich krví, obživnu zase.“

Král se nemálo lekl, když slyšel, že má vlastní rukou zabiti svoje nejmilejší dítky. Ale vzpomněl si zase na neobyčejnou, velikou věrnosť Janovu a že ten proň dal život svůj, i tasil meč a vlastní rukou usekl oběma dítkám svým hlavy. Potom natíral krví dítek svých kamennou sochu, a když tak byl učinil, vrátil se život v kámen, a věrný Jan tu stál před ním živ a zdráv.

I pravil Jan ku králi: „Tvoje věrnosť má dojíti slušné odměny.“ Vzal hlavy obou dítek a přiložil je k trupům a potíral rány jejich krví, i stalo se, že rány ty se hned zacelily, a že dítky žily opět a vesele si hrály skákajíce kolem, jakoby se jim nebylo pranic stalo. Z toho měl král velikou radosť, a když viděl, že královna se vrací, schoval Jana i dítky do skříně.

Když pak manželka jeho vešla do jizby, tázal se jí: „Modlila jsi se v kostele?“

„Ano, a vzpomínala jsem stále na věrného Jana, jenž pro nás byl nešťastným,“ řekla ona.

„Milá ženo,“ pravil král, „můžeme jej vzkřísiti, ale musíme na to obětovati obě dítky svoje.“

Královna zbledla leknutím, ale pravila: „Jsme povinni tak učiniti pro jeho velikou věrnosť.“

Těšilo jej, že smýšlela jako on, i přistoupil ke skříni, otevřel ji, načež vyšli Jan i dítky obě; potom pravil: „Díky Bohu, Jan jest spasen a dítky máme také.“

Potom jí vypravoval, co byl učinil. I žili od té doby všickni pospolu v pokoji a blaženosti.