Věnec slávy žen slovanských/Kateřina II., cařevna ruská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kateřina II., cařevna ruská
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 88–93.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Kateřina II. Veliká

Kateřina byla dcerou Kristiana Augusta, vévody anhalt-srbišťského (Anhalt-Zerbst). Narodila se ve Štětíně dne 2. května 1729. Na křtu obdržela jméno Sofia Augusta. V mladém již věku zasnoubena byla careviči ruskému Petrovi; matka sama přivedla ji k ruskému dvoru, kdež přestoupivši k víře pravoslavné obdržela jméno Kateřina Alexejevna a oddána jest r. 1745.

Manželství její nebylo však šťastné; Petr byl náruživý surovec, a ani naděje její v nádherný a rozkošný život, jaký povede co budoucí panovnice veliké říše, nesplnily se za živobytí cařevny Alžběty. Jsouc povahy čilé, hledala náhrady v milostném záletnictví, které nezůstávalo tajným. První její milostník byl Soltykov, druhý Stanislav Poniatowski, pozdější král polský.

R. 1761 zemřela Alžběta a manžel Kateřinin dosedl na trůn co Petr III. Tu stávala se roztržka mezi Petrem a Kateřinou vždy větší, až onen se konečně chtěl dáti s manželkou svou rozvésti. Aby tomu předešla, odvážila se Kateřina k činu rozhodnému, i spikla se s přátely svými a s četnými nespokojenci s vládou Petra, jenž ve všem slepě následoval krále pruského Bedřicha II., k jeho svrhnutí. V noci na den 9. července 1762 přepaden jest car od spiklencův a uvržen do vězení, v němž po několika dnech uškrcen.

Hned po činu tomto prohlášena Kateřina za panující cařevnu a s velikou okázalostí v Moskvě korunována, při čemž národu ruskému veliké sliby učinila. Počala ihned vyvíjeti v panování neobyčejnou ráznosť. Přivtělení Polska a zničení říše turecké vytknula si za životní úlohu svou. Jejím působením zvolen za krále polského Stanislav Poniatowski, jenž byl hříčkou v rukou jejích. Spiknutí, mající za účel povýšení na trůn Ivana VI., zmařeno jest tím, že Ivan zavražděn ve svém vězení r. 1764. Nyní oddala se Kateřina jednak rozkošem života dvorského, jednak dalekosáhlým záměrům politickým. Pamětihodným činem bylo svolání zástupců ze všech provincií k poradám o opravách v soudnictví. Když ale ve shromáždění tom učiněn byl návrh, aby se zrušilo nevolnictví, Kateřina ulekší se toho kvapně je rozpustila.

V Polsku překazila působením svým všeliké opravy ústavy a vzbudila pod záminkou, že chce chrániti práva dissidentů (pravoslavných a protestantů), zhoubnou válku občanskou mezi barskou konfederaci a králem od Rusů podporovaným.

R. 1768 vypověděla vláda turecká Rusku válku. Ve válce této pokořeni jsou Turci porážkami u Prutu a u Kalugu, ztrátou Chotimu a Benderu. Loďstvo turecké bylo od ruského loďstva do archipelagu vyslaného blíž ostrova Scio úplně poraženo a spáleno. Po takových nehodách obrátila se vláda turecká k Rakousku a Prusku o sprostředkování slušného míru, načež uzavřeno příměří; když ale obě prostředkující moci uspokojeny byly prvním rozdělením Polska, r. 1772 vypukla válka na novo. Rusové z počátku nešťastně bojovali. Zároveň vypukla v Rusku vzpoura kozáka Pugačeva, jenž, velmi podoben jsa zavražděnému Petrovi III., za něj se vydával a zvláště ve východním Rusku mnoho přívrženců získal. Zpoura tato ukončena r. 1774 porážkou a zajetím Pugačeva. Zároveň nastal příznivý pro Rusko obrat ve válce turecké. Obklíčení velikého vezíra u Šumenu mělo za následek mír Kučuk-Kainadžský (r. 1774), v němž Rusku povolena svobodná plavba ve všech vodách tureckých a postoupen jemu Kinburn, Azov, Jenikale, Kerč a obě Kabardy. Krim prohlášen za samostatný, aby se brzy stal kořistí Ruska.

Dva velkolepé plány zaujímaly po první válce turecké ctižádostivou Kateřinu II.: Předně měl se pojistiti svobodný obchod všech národův i za války; pročež vystoupila za severoamerické války se soustavou ozbrojené neutrality námořní, k níž přistoupilo Švédsko, Dánsko, císař německý, Prusko a Portugalsko. Pak si umínila, že vypudí Turky z Evropy a založí novou říši byzantskou, v čemž ji utvrzoval tehdejší její milostník Potemkin. Jedna brána moskevská opatřena jest nápisem: „Cesta do Cařihradu“ a jeden z vnuků Kateřininých dostal jméno Konstantin. Provedení plánu toho započal Potemkin r. 1787 přivtělením Krimu, jenž od posledního míru neodvislým učiněn byl. Půlostrovu tomu dáno opět staré jeho jméno Taurie. Když pak Kateřina na své cestě po jižním Rusku i Taurii navštívila, dovedl Potemkin nejhrubší šalbou zemi pod jeho libovolnou a krutou vládou rychle zpustlou co šťastnou a kvetoucí ukázati, začež se mu dostalo příjmí Tauřana. Na léto cestě sešla se Kateřina v Chersonu s císařem Josefem II., jehož pohnula ku spolku proti Turkům. V druhé této válce ruskoturecké, jenž trvala od r. 1787 až do r. 1792, vítězili z počátku Turci, naposled ale zvítězili Rusové pod Potemkinem a Suvarovem, spojeni jsouce s vojskem rakouským pod princem Koburským a Loudonem, po dvakráte, a zmocnili se několika důležitých pevností. Povstáním belgickým nastal ve válce příznivý Turkům obrat a po smrti Josefa II. uzavřelo Rakousko mír. Kateřina však nedbajíc na vyhrožování Pruska i Anglicka pokračovala ve válce, povolila však po smrti Potemkinově (r. 1791) Turkům mír v Jasech (1792), ve kterémž se spokojila postoupením země mezi Buhem a Dněstrem i s pevností Očakovem.

Francouzská revoluce polekala Kateřinu tak, že zapřevši zjevenou dříve svobodomyslnosť, poskytovala pomoc svou emigrantům, s Francií všeliké spojení přerušila, ba s Anglií proti ní spolek učinila.

Turecké války chtěli Poláci použiti k opravení své ústavy, uzavřevše proto smlouvu s Pruskem. Dne 3. května 1791 dali si Poláci novou ústavu, jíž se pověstné „Veto“ zrušovalo, měšťanům dána možnost nabytí práv šlechtických a tudíž i podíl ve správě státní; zároveň prohlášen trůn polský za dědičný v rodině kurfirstů saských. Sotva však Kateřina válku s Tureckem dokončila, pohnula protivníky nové ústavy, by se sestoupili ke konfederaci targowiczské k obnovení staré ústavy. K podpoře konfederace vtáhla ihned ruská vojska do Polska, proti nimž marný byl statečný odpor Poláků pod Josefem Poniatowskim (synovcem královým) a Tadeášem Kościuszkcm. Vyhrožováním ruským pohnut král, že přistoupiv ku konfederaci targowiczské vojsku zastavení nepřátelství naporučil a k zrušení nové ústavy svolil. Zároveň obsadili Prusové pohraniční země polské, předstírajíce, že toho jistota státu vymáhá. Tak připraveno druhé rozdělení Polska r. 1793, při čemž Kateřina nabyla Litvy.

Již příštího jara obnovili Poláci boj; ruská posádka ve Varšavě byla dílem pobita, dílem zajata a Kościuszko jmenován vůdcem povstání. Pruský král Bedřich Vilém II. vtrhl vojensky do Polska, porazil Kościuszka a dobyl Krakova, musel ale pro povstání v jižním Prusku vypuklé upustiti od započatého obléhání Varšavy. Nyní ale poslala Kateřina dvě ruská vojska do Polska pod Fersenem a Suvarovem. Aby jich spojení překazil, opřel se Kościuszko Fersenovi u Maciejowic, byl ale poražen a zajat, načež krvavým dobytím Pragy a vzdáním-se Varšavy boj ukončen. Král Stanislav Poniatowski musel se vzdáti vlády a odvežen do Ruska, kdež r. 1798 zemřel. Nato uzavřela Kateřina s Rakouskem a s Pruskem r. 1795 o třetím a posledním rozdělení Polska, jehož zbytky mezi Rusko, Prusko a Rakousko se dostaly. Rok před tím byla Kateřina i Kursko k říši své připojila. Podniknuvši nato válku proti Persii zemřela Kateřina mrtvicí raněná v Petrohradě dne 17. listopadu 1796. Nástupcem jejím byl syn Pavel.

Kateřina měla velké schopnosti, pojímala veliké idey a jevila v čas potřeby ducha mužného a rázného, ctižádost majíc neobmezenou; ale s druhé strany byla plna ženských rozmarů, otrokyní své smyslnosti a marnolibosti, sobecká a časem i ukrutná. Četní její milostníci povýšeni byli k velikým důstojnostem v říši. Mezi těmito byl nejmocnější sprostý, bezmravný Potemkin, jenž nemaje ani státnických ani vojenských schopnosti po 16 let (od r. 1776 až do své smrti 1791) udržel se v neobmezené vládě a Kateřinu v důmince utvrditi dovedl, že je pro její jistotu nevyhnutelně potřebným. Vyšinuv se ze strážmistra až na ministra války a německého říšského knížete (za Josefa II.), nakládal nejen s velmoži, nýbrž i se samou císařovnou drze a nestydatě, a obětoval s bezpříkladnou hýřivostí veřejný majetek i život poddaných k uspokojení každého nápadu.

Kateřina podporovala též literaturu a umění, jmenovitě pak hledala slávu v příznění-se s francouzskými filosofy a encyklopädisty, zvouc Voltaira (čti: Voltéra) k sobě a s Diderotem si důvěrně dopisujíc. Také se dala do překládání Marmontelova Belisara. U vnitřní správě podporovala zvelebování živností a průmyslu, opravovala zákony a odstraňovala všemožně všeliké nešvary; stavěla města a pevnosti, zakládala školy a vysílala vědecké výpravy po suchu i po moři. Říši dala nové rozdělení v menší gubernie, obmezila moc guvernérů, že jim odňala soudnictví a vybírání daně.

Německou svou národnost zcela ze sebe svléknouc, stala se Kateřina tělem i duší Ruskou. Vše činíc více z okázalosti nežli z jiného podnětu, libovala si v pochlebování, jehož se jí také v plné míře dostávalo. Ráda slyšela se od svých velebitelů jmenovati severní Semiramidou.