Věnec slávy žen slovanských/Jadwiga (Hedvika), královna polská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jadwiga (Hedvika), královna polská
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 38–39.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Hedvika z Anjou

Hedvika, nejmladší dcera krále uherského Ludvíka Velikého, narodila se v Krakově roku 1371; strávila mládí své v Uhřích a zasnoubena byla Vilémovi rakouskému. Po smrti otce svého byla od shromážděných stavů za nástupkyni trůnu polského prohlášena, s tím však obmezením, že se bez svolení stavů neprovdá. Matce její Alžbětě nelíbilo se jmenování toto, jelikož odporovalo záměrům zemřelého krále ve prospěch Marie, starší dcery; proto však přec poslala sněmu zprávu o brzkém příchodu kněžničny Hedviky. Přitom však žádala, aby se dovolil Hedvice po korunování návrat do Uher, aby tam vychování její dokonati se mohlo. Stavové větřili v přání tomto tajný záměr, zadat ruku kněžničny proti vůli jejich. Aby to zmařili, zvolili Ziemoviče za krále a určili ho Hedvice za manžele. Vojvodové Alžbětě zprávu tuto přinesší shledali ji ochotnější, nežli se byli nadáli. I usneslo se, že kdyby měla Hedvika bez potomků zemříti, přejde koruna polská právem na sestru její Marii.

Smlouva tato nelíbila se Ziemovičovi i zaplavil krvavou válkou zemi, již brániti měl. Volba jeho byla zrušena, nicméně stala se Polska jevištěm krvavých válek. —

Teprve r. 1384 došla Hedvika do Krakova a byla zde dne 15. října téhož roku korunována. Zároveň se zavázala stavům, že se bez jich svolení neprovdá. Bylo jí tehdáž teprve třináct let, rozum ale její sahal daleko nad léta, byla povahy pevné a ducha šlechetného. S vlastnostmi těmito spojovala pořídkou krásu; protož se také značný počet knížecích záletníkův o ruku její ucházel.

Mezi těmito nejvhodnějším byl stavům sousední kníže litevský Jagiełło, jenž se též ucházel o Hedviku, chtěje způsobem tímto obě sousední říše spojit proti společnému nepříteli, rytířům německým. Jagiełło vypravil roku 1385 poselství ku královně Alžbětě do Uher a vymohl od ní ruky Hedviky, což naplnilo sice radostí národ polský, nikoliv ale Hedviku. Ošklivilť se mladé dívce čtyřicetiletý pohan Jagiełło za divocha vyhlašovaný, trval jí však v paměti sličný Vilém rakouský. Nicméně však podvolila se, ovšem s těžkým srdcem, všeobecnému přání národa, uváživši také to, že získá panovníka i národ jeho víře křesťanské, ačkoliv ještě před příjezdem Jagiełłovým trapných chvil a bojů duševních zakoušela za přebývání Viléma v Krakově. Byliť jí líčili přívrženci Vilémovi Jagiełła v nejčernějších barvách, tak že Hedvika vyslala svého důvěrníka, pana Záviše z Olešnice, k Jagiełłovi do Polsky se ubírajícímu, aby jí o něm podal bližších zpráv; a teprv, když tento příznivě jí ho líčil, odložila bázeň i předsudky své o Jagiełłovi. Jagiełło přijev do Krakova 12. února 1386, dal se pokřtiti a slavil sňatek svůj s Hedvikou dne 17. února.

Hedvika byla paní pobožná, vlasti a jazyka svého milovná, přála vědám (veliké zásluhy má o zřízení university krakovské), a blahodárně účinkovala na svého muže, jemuž pomáhala šířiti křesťanství v Litvě, smířiti obě nepřátelské strany Gřimalčíky a Naleče. Sama vypudila roku 1387 Uhry z Haliče, když se Jagiełło právě v Litvě zdržoval. Porodila dne 12. června 1399 dceru Alžbětu Bonifacii, která však již v několika dnech zemřela. Po ní zemřela brzo i Hedvika 17. července 1399. V závětu svém určila, aby se klenoty její prodaly a výtěžek z nich byl na podporu chudých a na dostavení university krakovské vynaložen.