Věnec slávy žen slovanských/Eližběta Johanka Westonie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Eližběta Johanka Westonie
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 61–64.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Alžběta Johana Vestonie

Tato bez odporu nejpřednější básnířka věku svého narodila se dne 2. listopadu 1582 v Londýně a pocházela ze staré rodiny šlechtické. Otec její opustil z neznámých příčin rodiště a odebral se se svou rodinou do Francie, pak do Vlach a konečně do Čech, kdež se usadil. V Čechách získal si přízeň i ochranu Voka z Rožmberka a nedlouho nato koupil si dům a statek v okolí městečka Mostu. Zde dal své děti, syna a dceru Eližbětu, vychovat.

Eližběta osvojila si již za pobytu ve Vlaších zběhlost v řeči vlaské, v Čechách pak naučila se česky i německy. Zároveň s bratrem svým učila se u Jana Hammona řeči latinské, v níž vbrzku tak dospěla, že římské klasiky a básníky četla a jim rozuměla. Básnictví bylo jí nejmilejším zaměstnáním, a jsouc obdařena bohatou fantasií stala se v krátkém čase znamenitou básnířkou.

Avšak r. 1597 zemřel jí otec, který po sobě zanechal dluhy, pro kteréž se na usilování věřitelů dům i statek zvěčnělého prodaly. Zbytek po zapravení dluhů nebyl vdově vyplacen, a byly matka i dcera donuceny odebrat se do Prahy, aby se práva svého u císaře Rudolfa dovolaly. Známoť, jak se přístup k tomuto mocnáři zamezoval, zvláště oněm, kteří při dvoře žádných přátel neměli. Petr Vok z Rožmberka neplatil nyní ničeho u císaře Rudolfa, protože z katolické k reformované církvi přešel. Mezi tím časem, co ubohá vdova na příznivou příležitosť čekala, aby císaři žádosť svou přednésti mohla, ztrávily obě poslední zásoby tak, že do největší bídy upadly a často i hlad trpěti musely.

Konečně ujal se jich učený kanovník Berthold Pontán z Breitenbergů v Praze. Nepochybně je znal z Mostu, kteréžto městečko jeho rodištěm bylo. Mimo bohaté dary na penězích opatřil jim též příznivce a přátely u dvoru a mezi šlechtou. Nejhlavnější z nich byli: Filip de Monte, císařský dvorní kapelník, Mikuláš Majus, apelační rada a přednosta dolů jáchymovských, jejž Westonie často druhým otcem nazývala, pak Jan Barvicius, císařský tajemník, a Jindřich z Písniče, místokancléř království českého, muži to, kteří nejen byli učeni, ale též učenosti, umění a duchaplnosti si vážili. Není tedy divu, že k naší Westonii tak přilnuli, když ducha a básnické vlohy její blíže seznali. Jindřich z Písniče přijal ji i s matkou do domu svého, kdež jí všeho, co jí k žití zapotřebí bylo, poskytoval. Zároveň vynasnažoval se všemožně, aby spravedlivým požadavkům jejím u císaře Rudolfa průchod zjednal, a byl příčinou, že se vrchní kancléř Zděnek z Lobkovic věci té ujal a ji císaři přednesl, který nato celou rozepři vrchnímu sudímu zemskému Adamovi ze Šternberka doručil s rozkazem, aby se Westonii a matce její právo zjednalo; avšak pře tato se tak prodloužila, že ještě r. 1603 ukončena nebyla. Mezi tím musela Eližběta od velikomyslnosti svých příznivců žíti, k čemuž ještě smutná zpráva ji došla, že bratr její Jan Weston, jinoch velmi nadaný, r. 1600 v Ingolštátě zemřel. Studovalť tam, a matka i sestra kojily se nadějí, že jim bude někdy žádoucnou podporou; avšak naděje tato byla náhle zničena.

Takovéto neštěstí a jiné nehody, kteréž Westonii zastihly, byly by s to bývaly, potlačit i nejsilnějšího ducha; avšak veliká a šlechetná duše její povznesly ji nad tyto svízely. V době této psala nejtklivější elegie v nejčistší latině, a dobyla si nejen u českých učenců, s nimiž obcovala, nýbrž i v cizině znamenité pověsti. Sláva její rozšířila se brzy po Německu, Anglicku a Nizozemsku, tak že jí nejslovutnější mužové tehdejšího času, jako je Skaliger, Lipsius, Paulus Melissus a j. zasílali dopisy, hojnou pochvalou oplývající. Melissus, jenž byl takřka hlavou básníků své doby, poslal jí r. 1601 vavřínový věnec, a toto bylo alespoň malou útěchou pro Westonii.

Dva roky nato staly se poměry její příznivější. Právník a agent císařského dvoru v Praze Jan Leo nabídl jí ruku svou, kterouž také přijala. Jemu se zalíbil krásný duch a vznešená ctnost Westonie, a tato se pokládala za šťastnu, že jest manželkou muže, který ji chrániti a rozepři její s prospěchem vésti bude. Nezklamalať se ve svém očekávání, a když se jí sám král anglický ujal a ji císaři vlastnoručným dopisem odporučil, vyplnila se její přání. Žilať nápotom šťastně a zemřela dne 23. listopadu 1612. — Spisovatelé tehdejšího věku nemohou dosti vynachváliti ctnosti a výtečné vlastnosti její. Všichni souhlasí v tom, že všecky svízely, jež ji zastihly, mužnou myslí snášela; chválí její cudnosť, skromnosť, nábožnosť, a připisují jí nejkrásnější vlastnosti, ježto ženskou zdobí.

Básně a listy její vyšly pod názvem: „Elisabetae Joannae Westoniae, nobilis Anglae et Poëtricae longe celeberrimae opuscula“,[1] aneb „Parthenicon“ pětkrát: nejdříve ve Frankfurtu nad Odrou r. 1602, pak v Praze r. 1606, v Lipsku r. 1609, v Holandsku a posledně ve Frankfurtu nad Mohanem r. 1723.


  1. Alžběty Johanky Westonie, slavné Angličanky a nad jiné proslulé básnířky díla.