Věnec slávy žen slovanských/Barbora Radziwiłłovna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Barbora Radziwiłłovna
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 53–55.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Barbora Radziwiłłovna

Tato královna polská, jedna z nejpoetičnějších osobností historie polské, stvořena jsouc k tichému štěstí, nešťastnou se stala pro povýšení své na trůn a zemřela v květu mladosti a ženských vděků, opustivši trůn, jejž zdobila, spojujíc posledního Jagajłovce s lidem litevským, jako předtím Jadwiga prvního Jagajłovce povýšila na trůn polský. Jadwiga i Barbora stojí na začátku a na konci pásma dějin polsko-litevských, nejskvělejší doby obou národův.

Barbora narodila se r. 1520 a byla dcerou Jiřího Radziwiłła, známého bohatýra litevského, který byl účasten slávy Konstantina Ostrožského v bitvě pod Oršou. Ztrativši otce vdala se za letitého již Gastolda, vojvodu trockého. Ve dvacátém roku ovdověvši bydlela s matkou svou ve Vilně, a tu ji poznal Sigmund August, králevic polský a vladař velkého knížectví litevského. Ovdověv právě po Alžbětě Rakouské a zamilovav se do mladé vdovy Gastoldovy, dal se s ní, nemaje naděje, aby rodiče jeho k tomu svolili, tajně zasnoubiti. Když však r. 1548 starý král Sigmund zemřel, oznámil Sigmund August druhé své manželství ve Vilně veřejně a vydal se s Barborou do Krakova.

Stará královna Bona a pánové polští byli tímto krokem mladého krále na nejvýš uraženi. Petr Kmita, vojvoda krakovský a oblíbenec Bonin, pak bohatý Ondřej Górka, vojvoda poznaňský, postavili se v čelo nespokojenců pro toto manželství krále a žádali na něm ve sněmu petrskovském, aby Barboru opustil. Petr Boratyňský při veřejném sezení sněmu padl na kolena před králem a po něm všickni ostatní poslanci i zaklínal jej, aby národu oběť přinesl a nerovné toto manželství zrušil, že, kdyby v tom nějaký hřích viděl, jej na vlastní svědomí berou. „Věziš to celý svět,“ pravil dále, „i budoucí i nynější, že králevic polský Sigmund August tak své poddané miluje, že jim všeliké libosti, rozkoše i pláč své milé ženy obětoval.“

Mladý král trpělivě všecko vyslyšel, konečně vstal a řekl vážně: „Co se stalo, odstati se nemůže, a vám nesluší od povinnosti mne odvolávati, ano raději mne k ní povzbuzovati máte. Kdybych měl přelhati ženu, již jsem před Bohem věrnost přísahal, čeho byste se i vy ode mne nadíti mohli? Přísahal jsem, a víra má jest mi milejší, než všecka království na světě.“ — Taková stálosť králova odzbrojila stavy, i složili již po druhém sněmu r. 1550 jednohlasně svůj hold královně Barboře, která byla 13. listopadu t. r. v Krakově korunována. Jen královna Bona špatně ukrývala nepřízeň svou za líčenou přívětivostí, a sličná Barbora již v den své korunovace cítila trávení jakés od lékařův neuhodnuté moci. Když jí všickni svá přání a své poklony přednášeli, řekla prý bolestně se usmívajíc: „Pro jinou korunu mne nebeský Pán povolá, proste jej tedy se mnou, aby zemské žezlo v palmu nebeskou proměnil a milého muže ve smutku po mně potěšil.“

Nemoc její zmáhala se vůčihledě. Barbora tušíc příčinu její králi ji oznámila, těšíc ho a zaklínajíc pro lásku k vlasti a k národu, aby se opět oženil, a slavný trůn polsko-litevský potomkovi z krve Jagajłovcův odkázal. Dne 6. dubna 1551 skončila tiše mladý věk svůj, co nevinná oběť vlaských úkladů tchýně své. Neukojitelný v bolesti své Sigmund August sám tělo její do Vilna doprovodil a vedle první své manželky pochovati dal. Od té doby nosil černý oděv, dal pokoje své v Knyšině černě obíti a při pohledu na památky milované své choti plakával; národ pak všeobecně královnu Bonu vinil, že najatým lékařem vlaským Barboře jedu dala.