Věštcové slávy/III.

Věštcové slávy František Ladislav Chleborád
II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Věštcové slávy
Podtitulek:	K oslavení tisícileté památky prvosvětitelů Slovanů sv. Cyrilla a Methoděje
Autor:	František Ladislav Chleborád
Zdroj:	CHLEBORÁD, František Ladislav. Věštcové slávy. K oslavení tisícileté památky prvosvětitelů Slovanů sv. Cyrilla a Methoděje. Praha: vlastním nákladem, 1886. s. 50–64 a 70–71.
Licence:	PD old 70
Zapracovány poznámky č. 51–55 ze str. 70–71.

Jitřenky nachem, zlatem vzplály
moravské chlumy, zdounské skály,
a z moře mlhy zablesk’
čarovným leskem ranní záplavy
zlatého kříže odlesk,
v němž zatřpytly se vlny Moravy.

A vlna za vlnou
se noří v duhy hravě
a hvězda za hvězdou
se skrývá Zoře smavé,
až zašuměv s hor vánek ostrý
v průzračné mlze zjevil kostry
bašt, hradeb, šerých věží,
v podhradí sady svěží,
a sraziv oblaků roj v řeky klín,
odhalil náhle zrakům slávy týn.

Nad veletokem Moravy
v objetí něžné Olšavy
tu strmí Slávy umem vykouzlený,
jak maják vlnám bouří vystavený
moravský Vyšehrad,
posvátný Velehrad.

Okouzlen poutník stane;
zbožnosti slza s oka kane.
Kochá se pohledem na skvělý boj,
jejž paprsků tu podnik’ se tmou roj,
na chrámů báně, na věží řadu,
na hradeb obry. volné krotit zradu.

„Buď slaven!“ jásá, „věčný tvorstva zdroji,
jenž v červánkové zlatokuté zbroji
z údolí hájů noční šero pudíš,
a bodrý národ k slávy činům budíš!

Buď slaven Moravěnky skvoste,
jenžs povznes’ vnady její prosté!
Ty vrahům její nezdolná jsi stráž,
a dítkám její nejvzácnější dráž!“

A srdce vzrušeného tluk
utišil blahověstný zvuk:
s výsostí vdol po strání sklonu
se vlní hlahol dumných zvonů;
s jitřenkou budí sladký lidu sen,
a věští obrození jeho den.

Kol z dědin, hájů, z dálných hor,
kam dosahuje oka zor,
sem spěchaj’ Moravského lidu davy
jak potoků roj v proud tam bleskotavý.

V tom zapěl hlučně obrněnců sbor,
kde dopěl plachý opeřenců chor:

„Buď zdráv! Buď zdráv! Ty moravský náš háji!
Nechť v slovanském vždy zelenáš se ráji!
Ty bohů našich věkovzdorný krove!
Ty reků našich věkobytný rove!
Ozvi se! Ozvi! Hurrá!

Až vrazi naši v tvůj se skryjou stín,
nás pozvi pomstit sprzněný tvůj klín!
My přikvapíme jako bouře mrak,
je v stín tvůj sklátit jako vlny vrak!
Pozvi nás! Pozvi! Hurrá!“

A v široširý kruh
ples, jásot hřímá pluk;
a dálný horstva pruh
ozvěny vrací zvuk.

Na Velehradu širém nádvoří
již ranním jitrem hlučně táboří
dvořanstva, paní, lechů, vládyk roj,
oděný v pestrý zlatozdobný kroj.

Jak sloupy ztepilé
se věnčí kyprou révou,
tak dívky spanilé
v sbor mužů půvab stelou.

Šišáků zlatoskvoucích blesk,
pancířů šupinatých lesk
o sněhobílé obráží se řízy,
jak luny svit o sněžnou kůru břízy.

Prsténce kadeří ve slunce žehu
po šiji bělu roní sladkou něhu
zde paní vznešených, tam lepých děv —
milosti, krásy čarovábný zjev.

Zazněly rohy, trouby zvučné,
a kotle zavířily hlučné.
Rostislav sestupuje s hradu;
již vidět jarých pážat skvělou řadu.

Hřmí tisíceré „sláva“ lidu z dáli;
zní v choru: „Pějme bohům píseň chvály!“

Korouhve zavlály,
přilbice zaplály,
zajiskřil drahokam i zraků jas,
a chvěl se paní, panen zlatý vlas.

Hned seřadil se průvod hlučný,
a ruče spuštěn živý most,
a přes hluboký důl
se rojí dvořané,
komonstvo, zemané, —
ves Velehradu vzácný host,
jak včelek bzučný úl.

Obklopen lechy, vladykami
k posvátné lípě kníže kráčí,
jež rozložena před hradbami
svůj kořen v svatém zřídle smáčí;
a naslouchá tu zbožným zvukům,
jež vznášejí se k nebi z údolí.

Jak od buku se nese k bukům
zpěv ptactva, s jitřenkou když šveholí,
an rozvlní se, jemně zase stlumí,
až v společném pak choru hájem šumí:
tak na peruti hebké ranních vánků
se vznášely ke knížecímu stánku,
radostné zvuky z dáli z podlesí,
až jako něžný slavíků tluk z doubí
svou něhu vlévá v našich srdcí hloubi,
sem hájem táhnoucího procesí
zpěv zazněl dušejemný:
„Gospodi pomiluj ny!“

Hle, z dalekého Cařihradu
se vrací k hradbám Velehradu
poselstvo, vyslané tam Rostislavem.
Již Ctibora znát v čele věrných druhů
a družiček sbor zářných zlatohlavem,
jež sledují dva mnichy v polokruhu,
i vyslanců sbor vzácný, leposkvělý,
v němž jinoch čarokrásný, pleti sněhu,
pohlíží černým okem, plným žehu
tam k Ctiboru jak Argus jeho bdělý.

Za tímto sborem bezpočetný dav
zbožného lidu Moravského,
dnes oděného ve slavnostní háv,
v oslavu obrození svého.

Již v stínu lípy kněží vznešení!
Hle! vznešenější nežli v nadšení
si zbožná mysl bohy kouzlila,
když o jich vzdušné říši blouznila.

Tu knize zaplesal
a národ zajásal,
jak ptactva plesající chory,
když vítaj’ příchod zlaté zory.

A jako plavec bludný k hvězdám hledí,
lid zbožně vzrušen zraky světců slédí.
Ti žehnaj’ knížeti a jeho lidu,
jenž kouzlem jejich velebnosti jatý
stich’, vln jak rozpěněných šum,
když slunko zlatí pláň i chlum.
I poklek’ vůkol u posvátném klidu,
an blahověstit jal se Cyrill svatý:

„Jak tato lípa ve svém stínu
vše ptactvo stejně hostí,
nechť různou písní šveholí:
tak vede církev ve svém klínu
vše lidstvo stejné k ctnosti,
nechť různou řečí hlaholí.

Jak stromů našich různé listoví
a luhů těchto pestrý květ
vždy tentýž sálá životvorný dech:
tak různorodí věrci Kristovi,
chovejž jich miliardy svět,
přec k jedinému Bohu vznášej vzdech.

Jak všehomíru zjevy luzné,
zdroj světla, pohyb, spousty hmot nesmírné
jen jediné jsou síly výkonem:
tak lidských spolků tvary různé,
již dozírné a posud nedozírné,
jen jedním ovládat lze zákonem.

Tím láska k lidstvu, pod znakem jenž kříže
sobectví krotí, srdce k srdci víže.
Pod tímto znakem v Krista vroucí víra
s blednoucích lící smrti hrůzy stírá.
Pod tímto znakem v plamen kráčí ctnost:
té lásky v srdci chraňte vzácný skvost.

Ó lásko Krista, na věčné jenž časy
jsi lidstva otevřela zřídla spásy!
Po tvojím právu v člověčenstva víru
jen spravedlnost měří pocty míru!
Tvůj zákon volní rabů chabé paže,
a službu za službu jen dáti káže!

Toť rovné právo, jež nám velíš ctít,
nám bráníc z krve, tuku bližních týt.
Vždyť outky jeho spravedlnost tká,
jenž křesťanství jest blahoslibným cílem,
ta nad porobou spravedlivých lká,
jenž pohanství jest světoborným dílem.

Neb jménem práva loupit,
a lidstvo k hrudě snoubit,
hle! Quiritů jest mravem
a dávnověkým právem;
však statky bližních bránit,
a volnost jejich chránit,
co vzdělanosti květ
křesťanský slaví svět.

Tot základem i slovanského práva,
s nímž vzrostla vaše moc i vaše sláva.
Kam vniká, vrací lidu zemi, volnost
a nevolností vyhoštěnou svornost.

Je střeztež Sinaje jak Juda rozkaz,
rod rodu zůstavujž co věčný odkaz,
by síly zbylo Slovanskému rodu,
až přikvapí naň bouře od východu,
jenž výspu vrhne ve slovanské moře,
že od Alp k Tatrám rozvlní se hoře,
že plemen krutá zášť
jak Titan nad Aetny vrch vzroste,
a pod krvavý plášť
své srdce zavře lásky prosté.
Nesmáčíť svobody hrob slzí rosou,
kdo mrzkost poroby ssál z matky prsou;
jen národ volný volnosti skvost ctí
a trýzeň bratří na tyranech mstí;
a sporné síly, v které rozdrobí
nesvornost plémě Slovanské,
se jenom jedné moci podrobí:
vítězné lásce křesťanské.
Pak Slávů uhnětený kmen
zas spatří vykoupení den,
a její kouzlem z prachu, žáru,
v něž svržen bude kletbou svárů,
též Moravanů dnešní slávy chrám
se zase hrdě zvedne ke hvězdám.

Pak národ s této výše
křesťanské osvěty své bleskem
sobectví, křivdě, pýše,
svých předků chlubící se leskem,
zapálí vetché pergameny,
a vyprostí lid ujařmený.

Neb zřím jak rudá korouhev sem vlaje,
a pod ní bídou rozkácená laje
se ďáblu koří,
své chrámy boří,
své krále soudí,
v bezvládí bloudí,
jak bouř se valí rozpoutaných duchů
řád starý zničit v světoborném ruchu!

Až v bahno setře lidské krásy pel,
a na trůn zvedne lidstva vyvrhel,
až mečem, ohněm zvrátí světu mír,
a hekatomby strhne ve svůj vír,
pak mroucí zoufalého lidu zrak
se zvedne tam, kde skví se spásy znak;
pak v zemi zavlaženou krve mořem
a lidstva otřesenou lkaním, hořem,
Slavie svého práva símě vloží,
jež neudusí více křivdy hloží.

To silnějšího moc i ducha sílu
pokoří spravedlivých rukou dílu,
jež dělit nebudou ni les ni lán,
a zabrání, by velel rabu pán.
Pak zmizí knuta, pranýř, žalář, meč,
a nevrátí se více války seč.
Pak doplní se krásná báj:
lid najde ztracený svůj ráj!“

Tu lípy hustěrostlým větvovím
skráň líbaj’ apoštolům Kristovým
a zdobí slunka vniklé střely zlaté
nebeskou aureolou kněze svaté,
an náhle výkřik zazněl lidu děsný,
jenž zraky zvedá na kruh hradeb těsný,
kde Perunův chrám výhní plamennou
jich hrany barví září ruměnnou.

Tam nad cimbuřím stojí zástup kněží,
jichž roucha sněhobílá větrem vlají;
jich skráně zdobí lípy zeleň svěží;
pěst třímá bůžky, nad jichž koncem lkají.

V jich středu Bohdan klne Rostislava,
že odříká se bohů věkožízných;
blíž k velknězi se tulí Vlastislava
kříž zlatý ke rtům tisknouc v duše trýzních.

Než klesnout nemá kněžice v hrob krásná!
Jak Fénix z plamen k ní se Ctibor vznáší;
v dav kněží padá blesk jak z jasna;
jak orel holoubka ji s oblak snáší.

Schodištěm stěnovým pod divým skokem,
jež hořícího krovu plnil dým,
jak z pralesa lev žáru rudým okem
ven z chrámu východ hledá s plenem svým.

Jim s pochodní se jinoch v cestu staví;
to není Ares líté války bůh:
toť kněžic, Velehrad v němž hosta slaví;
s ním žrečky bachantek jak divý kruh.

„Děv nejkrásnější! Perun tebe volá!“
křik’ Theodor, kol mávnuv smolnicí.
„Už volá! bohům nikdo neodolá!“
zní za ním v dívek bujné směsici.

Jak smečka tygřic na gazelu spjatou
se sápá, nedbajíc střel lovců skrytých,
tak zástup na kněžici mdlobou jatou
se vrhá navzdor meče šlehů lítých,
v před vůdce, mávaje svou zbraní žhavou.
Leč Ctiboru sil rostlo s útokem,
zpět zástup tlačí v boji divokém,
až náhle šlehnuv damascenkou bdělou
nad Theodora chabě krytou hlavou
v ráz rozpoltil mu přilbu stříbroskvělou.

„Ha Theodora!“ Ctibor zvolal žasna,
an pod přilbou se ronil dívčí vlas.

„Ach nepomstěná!“ volá dívka krásná,
v loď chrámu klesajíc jak v žertvu klas.

Tam kolem sloupů řezbou zdobených,
jež pyšné kupole tíž hravě nesou,
spod purpurných clon kol stěn zlacených,
jež pádem krovů v základu se třesou,
dav kněží svatý olej v oheň lije,
an v smolnic reji déšť kol jisker prší,
z nichž hned se líhnou rudé zmije,
že po všem chrámu mláďat roj se míhá,
se dole plazí, po stěnách se zžíhá,
až po říze mok vážícího žrece
se k tůni ohnivý had vyplazil,
z níž okusiv jak báječná saň z klece
ven v plamenu a dýmu klenbou vyrazil.

Chrám v základech se otřás’ hromu ranou,
že s klenbou padá štít, jenž kácí stěnu,
kde z bortících se břeven volnou branou
rek prchá, dívku nesa proud jak pěnu.

Své sladké břímě složiv k nohoum věštců,
ždá požehnání pro dceř Bohdanovu,
jenž přijímá křest z rukou světců,
an plamen zžírá svatyň Perunovu.

Zočivší zážeh v náruč reka klesá,
jenž dívku drahou k srdci vina plesá,
an v sboru krásnohlásných děv
kol zazněl jarošumný zpěv:

„To není Perunův trůn nad oblaky,
co tamto halí černobílé mraky:
toť trosky chrámu jeho v plamu, kouři,
se žreců trupy, padlých v děsné bouři.

Svantovít neděsí víc příšerný
poutníky posvátného Velehradu:
již zdobí křiž chrám jeho nádherný,
jejž vztyčili tam světci z Cařihradu.

Říš klesá Černoboha v země šíru,
s ní bohovláda kněží pohanských;
na jejích rumech zkvétá říše míru,
říš věčná zákonů to křesťanských.

Víc neumírá v těsném objetí
v noc zemi halícího Tyfona^[1]
Osiris;^[2] nad ním Isis v podsvětí
už neslzí víc nebes královna;
víc nemstí jeho smrti Horus,^[3]
jenž v tisícerých věků stálém kruhu
se rodil s jitřenkou; neb věrných sluhů
rozplašen Apisových chorus;
a jásá křesťan víry pokroku,
kde pod břemene tíhou
dav ujařmených bídou
tam u pyramid zmíral otroků.

Již vzdušná shroucena v své pýše
říš bohů Olympských, s jichž výše
tam s Charitkami v plesném roji
Zevs oslyšel ze Spartských plání
ve krutém beznadějném boji
helotů klesajících lkání;
neb na Golgatě pozdvižený kříž
již nad Olymp svou rozšiřuje říš.

Znak tento slavná zdobí křesla,
s nichž navždy římská Themis klesla,
když zaslepená netrestala hrůzy,
jež na ctnosti kdys páchal rozmar lůzy.

Co symbol božstva k tvorstvu lásky věčné,
již Hindu zove družkou Bramovou.^[4]
a od pravěku z hlubin mysli vděčné
ctí skalních pagod říší chrámovou,
se zaskví nad svatyní Ellorskou
i nad mramornou tvrzí Tandžorskou,
a v trojice tam Bramy, Višnu, Šivy
dnes ve trojhranu spjatý kruh^[5]
svých bezpočetných světů vpíše divy
křesťanský trojjediný Bůh,
jejž vzývat bude národ jarobujný,
nechť země vzplane vrahů hněvem,
své slávy věštců zbožným zpěvem:
Gospodi pomiluj ny!“

---

1. Tyfon, zlý bůh Egypťanů. Zhoubný vítr pouště byl jeho dechem, slaná voda moře, jímž často Dolení Egypt zaplavoval, byla jeho pěnou.
2. Osiris, nejvyšší bůh Egypťanů, původně v podobě Apisově vyobrazený, byl obrazem Egyptu blahodárného slunce.
3. Horus, syn Osirise a Isidy, bohyně nebes, vyobrazován se sokolí hlavou. Dle mythologie egyptské Tyfon zabil Osirise, jenž z podsvětí navštíviv Hora, jej k boji s Tyfonem vyzval. Boj ten věčně se opětuje, poněvadž Tyfon po každém vítězství Hora obživuje. Význam báje snadno lze uhodnouti. Osiris jest slunce, každého večera v náručí noci umírající; než oplakán od Isidy, bohyně nebeské, probouzí se každého jitra jakožto mladistvé slunce, jež otce mstíc tmu přemáhá.
4. Brama, nejvyšší bytost božská Hindů, která stvořila svět, jejž Višnu zachovává a Šivá ničí. Probouzející se v něm touha, aby se zjevil v míru, skví se mu po boku jakožto choť Maja, t. j. láska k tvorstvu.
5. Vzpomněl jsem tu trimurtí, t. j. trojice indické, kterou zosobněno jest tvoření, zachovávání a ničení úkazů světových, jejíž obrazem bylo tělo o třech hlavách, nebo kruh v trojhranu.