Výlet na Krym/Krym

Výlet na Krym Josef Svatopluk Machar
Skizzy z cesty	Krym	Domů

II.

KRYM.

JALTA

Ach, Jalto, Jalto! Barvy tvoje luzné
v mé duši mění na tony se různé
a splétají se, krouží, tančí, vijí
v tak harmonicky sladké melodii!

A šťastné chvilky, dávno zapomněné,
jež v žití měl jsem, vstaly oživené,
já cítím zase jejich vůni svěží,
a bouřně krev má žilami zas běží.

A cítím křídla – vzlétám do azuru
nad lesklé střechy tvé, nad vrchy vzhůru,
však pohled dolů – padám k tobě střelou
a objímám tě, sladká Jalto, celou!
– – – – – – – – – –

To stálo u mne Štěstí … Vím, že byly
v mých očích slze … Také vím, v té chvíli
že zapomněl jsem všecky svazky žití,
ba ani svého necítil jsem bytí.

Jen jako ve snách kýv’ jsem izvoščíku,
a když tak trůnil přede mnou na kozlíku,
já miloval jej, a tak chtělo se mi
zpříjemnit život mu v té luzné zemi.

I říkal jsem mu roztomilá slova
i koně jeho chválil zas a znova
a nadšen byl jsem zvonků jejich hlasem
a „holoubci“ je tituloval časem.

Ach, štěstí naivní a hloupé bývá …
Však u mých noh je dole Jalta snivá,
ach, Jalta, Jalta, barev harmonie,
div světa, zázrak, který duši zpije!

Tak leží v klíně hor … A od hřebene
se ku hřebenům skvoucí nebe klene
a modré, jak je spatříš jenom tuto,
a za strop Jalty té je vyříznuto.

A nehmotny, jak obraz nadechnutý
v zelených vlnách zpola zavinuty
pestří se villy, kupole se vzdýmá,
a delikátních cypřiší sbor dřímá.

Po bocích hor sní chaty Tatařínů
a ztrácejí se v temnomodrém stínu
sosnových lesů – s druhé strany moře
jak pohádka se modrá po prostoře – –
– – – – – – – – – –

Eh, slova, slova … Marny všecky řeči.
Mé vlastní verše dnes mě nepřesvědčí,
že nezpil tehdy přelud duši moji,
že vskutku tam má sladká Jalta stojí!

PORTRÉT MÉ HOSTITELKY

V čas květu Říma, tenkrát za Nerona,
poprvé na tom světě žila ona.

A měla Artemidy pohled tmavý
i Afrodity úsměv shovívavý,
zjev Héřin, sladkou moudrost Atheninu.

Stál palác její v středu Aventinu,
stěn bílý mramor svítil temnem stromů,
(neb veliký park ležel kolem domu,
kde laury byly, fíky, mandlovníky,
olivy šedé, cyparessů šiky
a bílé hermy bohů nesmrtelných –
vzácné to práce řeckých mistrů čelných),
vestibul prošel's, z celly své tě zdraví
janitor černý, Numiďan to pravý,
a vede atriem tě, jehož stěny
jsou ději z Aeneidy vyzdobeny,

a v jehož středu vodotrysk se tříští;
zem kamenná se mosaikou blýští,
tvé sandály se na ni tiše kladou,
a vstoupíš v peristyl: tu stojí řadou
v čtverhranu sloupy, až k těm hlavám jejich
od země vzhůru rudých ve peřejích
se vlní růže, kvetou, zeď to živá,
dech omamný z ní těžkým proudem splývá
a nutí snít.

Ty růže milovala.
Zde byla ráda. Její rudá palla
se dobře v červeni té odrážela.
Ta zlatými se květinami skvěla,
jež umně stkaly na hedvábném kmentu
osmáhlé otrokyně z Orientu,
nádherné, štíhlé, dar to prokonsula.
Ze šatu toho jemná vůně dula
a tkvěla všude, kudy prošla v letu.

A žila. Dělaly jí toilettu,
ji koupaly a česaly jí vlasy,
stůl vystrojily – potom usedla si,
čtla Ovida či verše Catullovy,
neb Petroniův svižný román nový,
i listy psala, vtipu pravé skvosty,
vzdáleným známým, přijímala hosty,

i probraly kus nový na divadle
i nový poměr kterés krásky svadlé
i šeptný klep z paláce císařova
i z senátu – a tlumila se slova –
i mudrováno časem bylo dosti
o životě, o duše nesmrtelnosti,
o starých bozích, které skepse sžírá –
snům Platona jen byla dána víra,
jej cenily si …

Nad tím rozhovorem
by Cicero byl mohl šílet skorem:
to nebyla už dikce jeho čistá,
jich latina už rozrazila zjista
gramatik pouto, mrštně vyskočila
a šípy řeckých citátů kol sila.

Když tesknota ji někdy divná jala,
hadačku známou zavolati dala,
jí naslouchala ve ztrnulém žase
a za chvíli pak všemu vysmála se.

A k večeru, když úpal slunce litý
za paláců a vrchů klesal štíty,
v nosítkách zlatých čtyři Afrikáni
po Via Sacra nesli svoji paní;

je stín tam chladivý a vánek svěží
od vzdáleného moře tudy běží,
svět vznešený se potkával tu, zdravil,
ten onen se známým se pozastavil,
i ona často vzkřikla na otroky
a stavila jich stejnoměrné kroky
a na jdoucího kohos kývnouc živě
zvídala svým „Quid novi fertur?“ chtivě…

V měsíci Junia do Bájí jela,
neb ráda šumem vln se opájela
a ráda měla pláně vody valné
a barev hru a horizonty dálné.

Tak žila hrdá, vznešená v tom čase,
neb znala, kdy dvé božstev potýká se
o člověka, že člověk v ceně stojí…

A tehdy válčil právě v krutém boji
o vládu duší bohů zástup smavý
s tím Galilejským, který přísný, tmavý,
bral lidstvu radost, jas a všecko štěstí,
dal rozkoš muk mu, snění o bolesti
a k posile své křižované tělo,
jež po třídenní muce dotrpělo…
{{subst:Uprostřed|*}}

V Seville slunné potom znovu žila,
– to vlastně duše její zabloudila
k druhému žití, mihla se tu v letu
a dala brzy ráda s bohem světu. –
V svém krátkém žití ona milovala
oblohu modrou, která denně plála
zlatistým dechem slunečního jasu,
hor modré hlavy, moře všecku krásu
(kam jezdila a snila poblíž břehu)
i barvy stromů, květin vůni, něhu –
však život ne – jí temná zbyla tucha
na žití dřívější kdes v hloubi ducha –
i tísnila ji touha bezejmenná.
A tak se často vrhla na kolena
na chladnou dlažbu šedé kathedrály,
a tmavé oči na Krista se pjaly,
a bílé ruce zvedaly se k němu,
cit nutil ústa k vzlyku bolestnému –
však mlčel Kristus i ti světci šedí,
i boží máť nedala odpovědi –
tak Murillo ji viděl, v duši choval,
a bledou Madonnu svou namaloval.

*

Po třetí žila v osmnáctém věku.

Antická hlava plna luzných vděků

se skvěla vždycky pudrem sněhobílým.
Šat rokoka byl hávem roztomilým
postavě její; ruce její sněžné,
své zvláštní měly živobytí něžné,
ba, každý prst žil zvláštním žitím svojím.

A sama žila živobytím dvojím:
salonů dáma, jejíž bonmots svěží
po celém Versaillu z úst k ústům běží
a zbouzí obdiv, v logice je hbitá,
zná filosofy, poesie čítá,
i o reformách mluví, politice,
útrapách lidu – stále víc a více
ten její salon, jenž se třpytí zlatem,
soupeří slavně s velkým majestátem
královských síní; řadu satellitů
jak dobrotivé slunce na blankytu
svým světlem sytí, prostý lid ji chválí,
básníci píší o ní madrigaly –
květ stvoření.

A když se někdy zhostí
vířivých zábav hlučné společnosti,
jde v park a měří, čítá, nakazuje;
své drahé růže sama opatruje
(tak miluje je, ve všech barvách chová),
list každý těší ji i snítka nová;

své stromky zkoumá, zahradníkům káže
to, ono; slabé stonky sama váže
k podpěrným kůlům; raduje se denně
z cestiček písčitých i ze zeleně –
hold přírodě té milované skládá.

Se správcem sama účtuje si ráda
a plat odpustí nájemnému lidu,
když neúroda rodí v kraji bídu.

Tak žila… Když pak hrozná Revoluce
jak bouře snesla v život ten se prudce,
vše smetla, zvrátila a rozdupala
a v trosky teplou krví Nihil psala –
odešla z žíti plna ošklivosti
a s tichým steskem k mrtvé minulosti…

*

Madame Naděžda tmavé oči má,
antický účes trůní nad nima,
a v slunci hraje vlas ten havranní
nádechem lesklé mědě na skráni;
má bílé ruce, každý prst ten – div –
životem vlastním zdá se býti živ,
má rudý šat, to hedvábný je kment
a províjí jej zlatý ornament.

Miluje verše, v duši cítí je
a poesií život sleduje,
i hloubá ráda: mnohý filosof
jí dostal výklad temných svojich slov,
miluje park svůj, svoje cypřiše,
olivy, laury, z květin nejvýše
si cení růže; jejich parfumem
napouští ráda šatů svojich lem,
by cesta, kudy ona kráčela,
tou vůní ještě dlouho voněla.
Miluje moře, jeho bouř i klid
i barvy jeho, ráda zří je pít
sluneční odlesk; z duše ráda má
oblohu modrou, obzor s horama –
s tím ráda mění města vír a hluk,
povozy, divadla a známých pluk
i salon teplý, vonný, zářící,
v němž zvoní bonmots její sršící…

Miluje osmnácté století,
zná memoiry jeho z paměti,
jím končí pro ni lidstva dějiny –
co po něm – to už chaos jediný.

Všem k štěstí jest, kdož mohou kol ní být,
však ve své vlastní nechce uvěřit…

Má zvláštní chvíle: kam's se zadívá,
jak socha sedí bledá, neživá,
jen v tmavých očích jí to hrá a plá –
v těch chvílích asi duší její vlá
minulých žití tucha tajemná,
jak slyšená kdys píseň dojemná,
k níž není slov … však přece známe ji,
když tony její někde zachvějí…

RANNÍ HODINY

Víc ze žhavého slunce neproniká
než zlatý prach, neb plachty na verandě,
kde sedíme, jsou spuštěny. A sedíme tu
s ctihodnou vdovou, Madame Lebeděvou,
a samovar na stole šumí, šumí,
a zlatý čaj se ve sklenicích třpytí
a suchary tu, máslo, žluté hrušky,
jimž ruměnec na oblých bocích leží,
a velké hrozny omželého vína.

A Madame Lebeděva tiše, zvolna
mě jako špačka vyslovovat učí
akcenty ruské, slova vysvětluje,
i stránku přečte z čerstvě přišlých novin
a ptá se po žití a zvycích našich.

I vypráví o drahém Turgéněvu,
s nímž mluvila kdys, líčí jeho chůzi
i pohyb bílé ruky, když si projel
své stříbrné a čisté husté vlasy.

I verše zacituje, měkké verše,
jež psal – jen pár verst odtud blíže moře –
Alexěj Tolstoj, poet zbožňovaný
vší ženskou Rusí; kloní při tom hlavu,
ta sladká hudba dosud dojímá ji
jak před léty, když byla dívkou snivou.

(Muž její, rozšafný a vážný sudí,
už na druhý rok věčným spánkem dřímá
pod bílým kamenem tam v dálné Moskvě.)

O Moskvě mluví, Petrohradu, lidech,
kostelích, divadlech a obrazárnách –
a všecko zvolna, abych porozuměl.

Sbor svěžích hlasů slyšeti sem z blízka,
jichž zdvih a pád kol klepot připomíná,
to z Oleizu, ze školy, kde děti
Tatarů učí se moudrosti prvé
po způsobu svém.

Poodhrneš chvilkou
verandy plachtu: jaké jasné nebe!
A moře, moře, moře, velké moře
úsměvné, svěží, modře rozčeřené
s tím milionem blesků roztříštěných
v dál, v šíř se táhne…

Bozi, jaké ráno!

AI PETRI^[1]

Až pod baldachyn nebes modrý,
jen trochu hlavu shýbaje,
Ai Petri used, stařík bodrý,
a vesele zří do kraje.

A lidské oči neviděly,
co od rána až k pozdním tmám
děd pošetilý, zdětinštělý
jen z dlouhé chvíle tropí tam!

Když slunce stoupá v rudé páře
naproti němu z dálných vod,
on – v lících pivoňkami záře –
je pozdravuje o překot

a stojí – bůh sám ví, jak zvyk tu
si na mrav volný! – ve chvíli
té stojí – horribile dictu! –
v růžové tenké košili!

Než, hned se strojí; jeho hlava
se svraští v zádumčivý stín,
po těle háv jak hnědá káva,
a stojí tu jak kapucín.

Jak zbožného však mnicha dělat,
když ďas jím šije? – v jeden ráz
tu stojí fialový prelát
a směje se jak dříve zas.

Na lících květy zamodralé –
buď zdráva, vláho ohnivá,
jíž amplissimus vytrvale
ty kvítky asi zalívá!

Když pak se kolmo lije v půdu
zář chvějná, zlatá, palčivá,
on vysvlekne se beze studu
a staré kosti vyhřívá.

Pak ovine se modrým gázem,
by moskytů, much zahnal vztek,
a zadívá se tiše na zem
a podřímne si staroušek.

A vzbuzen sní as starý děda
o žití bujném junáckém:
huňatou šedou burku zvedá
a po spůsobu kozáckém

jak moloděc si plece halí,
jak moloděc se zamračí –
však prvý větřík neurvalý
mu burku v moře odvláčí.

I stiší se… A zatím nese
se slunce níž, i roste stín –
tu stařík rázem vytáhne se
a vstaví si je do šedin

a napne síly svalů k pose
a hrdě zírá v šíř i dál,
kol něho šarlat po obloze,
a on v něm stojí jako král…

Pak padá koruna se skvící,
on scvrká se a nemá sil,
by diadem ten klesající,
by červený plášť zachytil –

i usmívá se jaksi zticha
jsa celkem spokojen tím dnem,
houň černou vezme, klidně dýchá,
a už spí spokojeným snem.!.

CIKÁDY

Z planého vína na cestu se klonícího
v zářícím bílém ránu poprvé jsem slyšel
jak polní trubky zvuk kovový třepotavý
zpěv cikad jižních.

Jak by to zvířátko si deklamovat chtělo
svým monotonním hlasem řadu hexametrů,
jásavě začne, bez caesur je říká – v čtvrtém
zarazí náhle.

Kdys… před věky… šel asi antickým
tím krajem

v zářícím bílém ránu mladý poet řecký
a recitoval patře na thalassu modrou
zpěv z Odysseje…

A malou trosku tu – půl čtvrta hexametru –
zachytla v planém víně pramáť učenlivá,
a dnes jí jedna druhou překřičeti chcete,
cikády moje!

DÁČA GONČAROVA.^[2]

Hle, prázdné hnízdo… Dům tu opuštěný
v zeleném přítmí bujných rostlin dřímá.
Trhlina černá zeje středem stěny
jak živá rána, úponky v ni svýma
se břečťan chytil, stoupá vzhůru, v střechu,
co jeho brat se s větví stromů line
a rozlit bujně šedem její mechů
přetéká dolů. Sněti laurů stinné
hmatají po sklech oken… Ticho všude.
V to okno hledneš… pokoj nevysoký
ve starém stilu; tapety tu rudé,
dva obrazy, jak před dávnými roky
bývaly v modě, skříně s porcelánem,
ctihodné lenošky – vše truchlit tuto
se zdá za bývalým svým starým pánem,
od jehož skonu ničím nepohnuto.

A zdá se, k tomu poslednímu spánku
že dávno staroušek as sklonil hlavy,
jako bys četl z „Mrtvých Duší“ stránku,
tu stil ten, smutek, nádech popelavý…

Mech svěží used’ na kamenném práhu,
z cest písčitých se metlice klas zdvihá,
plž lesklou slinou značí svoji dráhu,
drozd udiven se kol tvé hlavy míhá –
vše bujné tak a svěží, třpytné, ryzí,
výskají barvy, vše se omlazuje –
hle, Příroda! z ní člověk sotva zmizí,
už i sled jeho ničí, zahazuje…

A před domem skryt sněťmi visícími
je starý bassin. Vody nelze zříti
pro koberec, jejž tkají listy svými
rostliny vodní… Jak ta zeleň svítí!
A náhle, jakbys octl v pohádce se,
s druhého konce tiše majestátně
se bílá labuť přímo k tobě nese,
prsoma dělí zeleň, jež se chvatně
zavírá za ní, pluje, pluje, pluje,
před tebou stane – pak jak ve sklamání
nad cizí tváří tvou – se oddaluje
a v smutku svém se neohledne ani.

VYJÍŽĎKA NA AI PETRI

My vyjížděli za jitří.

Jak smola černí oři tři
zvonečky hlasně řinčíce
letěli prachem silnice.

Na nebes pláni růžové
visely mléční mráčkové
a krajek jejich chuchvaly
krvavě doutnat začaly.

Bez biče, slov a bez klení
můj Tatar řídil spřežení.
Měl řecký profil, byl to syn
těch Hellenů, jimž Tatařín
kdys vnutil řeč i víru svou
i jméno rodu. Teď zde jsou
ty zpustlé zbytky antiky,
dob dávných bědné pomníky

v služebném znovu područí.
Však nebyl zrovna nejchudší
můj Tatar-Hellen: po šíji
se zlatý řetěz ovíjí,
kus práce staré mistrné,
i prsteny má stříbrné
a rudou jak mák v obilí
hedvábnou měkkou košili.
I carské gardě být by moh’
jak svíce rovný smělý hoch
s tou černí vlasů bohatou,
kam vsadil čapku huňatou,
ozdobou pyšnou – čertův syn!

A jedem. Svěží měkký stín
na cestě leží. Nad hlavou
pokryto vrstvou šedavou
se chvěje dubů listoví;
jím paprsk zlatě nachový
chvílemi křepce proskočí
a vbodne se ti do očí.

Kol dáči jedem. Stojí tu
vnořena v sladkou dřímotu,
a bílé clony na oknech
lehounce zdouvá vánku dech.

Služebnou vidíš dívčici
verandu líně čistící,
stůl prostřený i samovar,
jejž roztápí už uhlí žár –
pak zas ty stromy nad hlavou.

Zříš nebes klenbu modravou,
tím modřejší, že rozbita
jen v kouscích snětmi prokmitá.

A jedem, jedem. Šedý prach
se usazuje na brvách,
zrak přivírá se. Cikád hlas
se všech stran zvučí. Slunce jas
začíná pálit. Se strany
jak dálné, temné varhany
sem slyšet moře.

Do zadu,
kde splynou v kmenů hromadu,
se sunou duby. Po kraji
se cesty křoví zvedají,
tu plané růže, víno psí,
vše plno květů.

Jedem vsí.
Tatarská malá vesnice,
před domy stojí lavice,

vše pusto. Krámy zamčeny,
nic nehne se; jen vzbuzený
kůň v stáji hlasně zařičí,
pak zakdákání slepičí
se ozývá, a v dálce kdes
se katí nepokojný pes.
A v jednom okně svěšená
se poodkryla záclona,
a z oka černého jak tma
jde zvědavý hled za náma.

Les roste. Duby zmizely.
A nad hlavou mi ševelí
pinií sněti. Obr je
taková štíhlá pinie:
věž venkovského kostela
by mohla krýt se docela
při bouři v dešti velikém
jí jako dobrým deštníkem.

V klus proměnil se koní cval,
neb stoupáme. A vzduch se stal
vonnějším, těžším, omamným.
Je horký, doušky voní v něm
i jalovce svým výdechem

i trávník sluncem spálený
a pinií sen kořenný.

Ach, pinie! Hned v prvý ráz
si člověk zamiluje vás!
Neb jako nesplněný sen
jest v každé duši utajen
as taký obraz: spěti výš
a přímočarně v modrou říš
a tam rozložit korunu
svých myšlének a květů, snů,
kam nikdy nedostoupí svět,
kam člověk nemůž pohledět,
kam život nejde bláhový –
tak, jak žijete, stromy, vy…!

Stoupáme dále. V mlčení
můj Tatar řídě spřežení
napjatou trhá opratí;
v ostrých se úhlech klikatí
ujetá cesta; na boku
Ai Petri jedem v poskoku.
Chvílemi propast strašlivá
po straně jícen odkrývá,
a – čertův syn – můj vozataj
bravurně vjede v samý kraj

a neohledne, nehne se.
A nad srázem tím nese se
na roztažené peruti
obrovský orel bez hnutí,
jak byl by v modro nebes vbit.
A druhý se jak tečka kmit
a roste, roste, již se mih
kol prvého a v obloucích
se graciesně stíhají.

Je horko. Vzduchem mihají
se vrstvy rozvlněných čar.
A tiše sníš. Oh, jaký dar
je tohle snění! Zrak tvůj mdlý
ty barvy všecky zrcadlí:
vzduch, zeleň, skálu, nebesa;
v tvůj sluch směs tonů poklesá:
zpěv cikád, zvonky, koňů dept,
kol praskání i stromů šept –
však jinak pranic nežiješ,
ba, necítíš, že tady jseš…

Klus koní přestal. Krokem jdou,
neb cesta příkrou výšinou
začíná stoupat. Do dáli
se časem výhled odhalí:

přes tmavé vršky pinií,
na břehu křivou linií,
na bílé dáči, stužky cest,
na moře pláň, jež zprvu jest
blankytně modrá, dále pak
už leží jako šedý mrak,
že nelze poznat, její lem
kde s bledým splývá obzorem.
A v šedi vod těch zlehounka
se kreslí plachta bělounká,
i vzpomeneš si maně slov,
jež napsal o ní Lermontov,
a jak ty sloky v duši zní,
hned letěl bysi v dálku s ní…

Výš, stále výš! Zrak unaven
se šine plochou skalních stěn
mocného vrchu, hledá stín
obrovských stromů… lesa klín
se strany hledí tajemně:
tu stojí červenavé pně,
a bují zeleň dlouhých trav,
modř zvonků, liljí zlatohlav –
kdo ví, už kolik tomu let,
kdy šel jím člověk naposled!

Oh, už jsme v úhlu posledním:
Teď celý ráj ten dole zřím –
můj bože, jak je krásný svět!

Mílemi letí jím můj hled
a neví, kde se zastavit!

Medvědí hory oblý štít,
má sladká Jalta, hřebeny
modravých kopců, zčeřený
pruh zeleně a dáči v něm,
i Alupka i chatek sněm
i naše Barbó poznám též,
park, vinice a jeho věž –
vše malé tak, že přeletem
vpít mohu rozloženou zem –
jen moře ne… to bez mezí
svou velikostí vítězí,
a mníš-li v mžik, že v dáli je
kus břehu bílé Asie –
to přelud byl, to lehký mrak
oklamal domýšlivý zrak –
ó kdyby Satan tady stál
a děl: to vše bych tobě dal,
jestliže ty jen budeš chtít
přede mnou čelem o zem bít – –

ó, dobrodinče, Satane,
já neřekl bych jistě: ne!…

Tak vyjeli jsme na horu – –

Nic smutnějšího neviděl jsem v žití:
step rezavá se táhne k obzoru,
a slunce jaksi zoufale v ní svítí.

Špinavé hejno ovcí bloudí po ní
a ze zvyku víc, než v naději pastvy,
své čumáky v zem s resignací kloní.

A havrani tu velcí zčepýření
jdou stopou jejich blýskavými zraky
k těm ovcím zříce v krvelačném chtění.

Prostředkem stepi dlouhá cesta běží,
je lemovaná sloupy v cárských barvách,
a nezvířený rudý prach v ní leží.

A v přísné ohromnosti nad tou pouští
se nebe klene; za obzorem v dáli
se jeho okraj teprv dolů spouští –

Nic smutnějšího neviděl jsem v žití…

GURSUF.

Tatarská víska. Od mořského břehu
po mírném svahu chatky vystoupají
lehounké, vzdušné jako domky z karet;
mečeta stará štíhlým minaretem
jak prstem stále k nebi ukazuje;
na mysu skalném v rozvalinách leží
tvrz pevná kdysi dávných Janovanů;
zeleně vlny vyduly se místy
nad rudé střechy; v zadu v moři strmí
Aju-dagh, černá obrovitá skála,
dobrácký medvěd, jenž si líně hoví
svou neforemnou hlavu do vln skloniv –
však pro to vše sem neputují v davech
studenti sniví, bledé krasavice,
statkáři vážní a jich moudré ženy,
ni já jsem proto nepřijel sem dneska
v úpalu slunce mrakem prachu cesty –
však žil zde básník…

Po písčitém břehu
jsem kráčel, moře házelo mi k nohám

své šumné pěny, jako kdysi Jemu,
pod platan sed jsem, – nese Jeho jméno –
zjev Taťány, jenž přicházel zde k Němu,
se mihl kolem, našel jsem i cypříš,
již On zde vsadil – peň z ní pouze zbývá
a trochu metel… všecko orvali tu
studenti sniví, bledé krasavice,
statkáři vážní a jich moudré ženy…

POLEDNE

Nad temenem tvým v kolmé čáře
plá slunce hrozné nelidské,
kraj celý tone v zlaté páře,
vzduch – výdech pouště africké.

Tvá lebka hoří. Mozek žhavý
pout rozumových zbaven jsa
zrakové dojmy na sny taví,
na přeludy a fantasma.

Duhoví hadi vzduchem krouží
a blýskají zle očima;
cypříš se náhle parkem plouží,
vlas černý rozpuštěný má;

A vedle slunce převysoko,
se žhavé nebe otvírá,
a zkrvácené obří oko
otvorem na zem pozírá…

Madame Naděžda v zadumání
stanula v parku, zírá kol,
před sluncem starý dub ji chrání
a rudý její parasol.

A rudé jsou i šaty její,
té barvy, jež se jásavě
uplatní v blesku žhavém reji
i v plavé páry záplavě.

Jestli že někdo z lodi dalné,
jež pluje nyní po moři,
zastíniv rukou oči kalné
sem s údivem zrak ponoří,

přesvědčen bude, že to zkvétá
na Barbó pohádkový květ,
psát bude články v údiv světa
a všude o něm vyprávět.

MARGARITA

Jak je stejným člověk všude! Takých
dívčích patnáct let
nemění se místem, časem! Mojich veršů
hravý let
kroužil kol nich v domovině — hezký tomu
roků řad —
dnes je tohle poupě tady — a zas chce se
o něm psát.

Margarita v svět se dívá gazelíma očima,
pel a barvu svěží broskve na hebounké
tváři má,
rovná jako mladá cypřiš, dlouhá jaksi, vytáhlá,
však se hubený ten stonek stromem stane
znenáhla.

Vážné těžké knihy čte už. Pod útulný
stromů krov
Turgeněv ji provázívá, Dostojevský, Gončarov,

ale pušku též má s sebou, pták se mihne
na keři —
Margarita hodí knihou a na ptáče zaměří.

Dva rytíři dvoří se jí, bratři, soci zuřiví,
gymnasisti jako ona: Míša, mládec krasivý,
šestnáct let mu, hlavu plnou fantastické záliby,
dlouhé ruce, dlouhé řeči, s komickými
pohyby.

Pášovi je dvanáct roků, hezký není, za
to však
zocelenou povahou je, má už mužný pevný
zrak,
pevný názor na svět, lidi, sobě věren jedině,
silen ve všem, za to běda! v řečích sláb,
zvlášť v latině.

Margarita chytře pluje v bratrském tom
konfliktu,
rozum vždy jí řekne, kolik bráti tam a
kolik tu :
Míša smí vždy pracovati latinské s ní úlohy,
zatím Páša bloudí parkem vzteklý, žlutý,
nebohý.

Ale při stole zas Páša sedět může vedle ní,
udiví ji názorem svým, směrem svého myšlení,
tu vždy drsný hlásek jeho mužnou něhou
ševelí,
Margarita rozevírá oči svoje gazelí.

Byla večerní to chvíle, Margarita se
mnou šla,
vzduch byl vřelý, vonný, měkký, Margarita
byla mdlá,
— Páš či Míša — vzdýchala mi — jak ten
život těžký jest! …
jak to lidské srdce trpí v křižovatce svojich
cest! —

Margarito, dítě zlaté, ani Míša ani Páš —
to už nějak Osud spraví … Já však býti
Osud váš,
zaklel bych Vás na ten celý život do
patnácti let,
stále poupě, mladá cypřiš, co by kolem
stárnul svět !

„KRYMSKÉ SONETY“

I

Dnes je tu jinak, pane Adame!
Je bajkou Krym, jak ve Tvých slokách žije
a bohům dík — hned vděčně dodáme,
neb v romantice málo pohodlí je.

Dnes cesty tu, že vaz se nezláme,
cit bezpečnosti žandarm po nich sije,
a dobře po nich trojkou jecháme,
co telegraf nám šumí melodie.

I hotely tu, světlo elektrické,
francouzská kuchyň, sklepník bezvadný,
stříbrný příbor, účet důkladný —

a volbu máš tu, kouře cigarettu,
buď obdivovat květy exotické
či nejnovější damskou toilettu.

---

II

Ach, pane Adame, za tvojich let
tu Orient žil, stařec plný síly,
básnivá hlava, romantický vzhled —
nu, jaký div, že Jste se spřátelili?

Pak rostlo arci, nač Váš pohled slet,
pak hory se vám s nebem v jedno slily,
pak fantasticky hrbil skal se hřbet
a propasti se ještě prohloubily!

Dnes je tu dáma: pudr na líčku,
z pod šatů číhá špička střevíčku
a lorgnonem se ostře na vše dívá — —

Kraj celý zjemněl. Bledé zlato kmitá
se hymnou barev. A Tvůj eremita
se plaše v chýších Tatařínů skrývá.

---

III

Dnes Kikineis není docela
tak hroznou, jak to ten Tvůj sonet praví;
skála tu leží v moři omšelá
a bílých vlnek škádlí ji roj hravý.

Jak hnědý mnich je, jenž si do čela
kapuci stáh, neb lesk jej mořil žhavý,
na prsa ruce dal a z vesela
zří do vod mírným nakloněním hlavy.

My pohostinsky u něho jsme byli,
řad lahví krymské révy vyprázdnili
a něžně starocha jsme oslovili —

však ani nehnul sebou líný kmet
a zřel i potom v bílých vlnek let,
když lahvemi jsme bili v jeho hřbet.

---

IV

Tak často vidím : pěkný Tatařín
a modní dáma, salonů všech lvice,
na koních jedou, mizí v temný stín,
kde voní trávy, páchne pryskyřice.

Ve skal Tvých, pane Adame, jdou klín;
ta dáma mdlé má oči, bledé líce,
kůň jinochodník, Krymu rodný syn,
a Tatar sedí zpřímen jako svíce.

A kolikrát při světle měsíce
vídávám navracet se tyto páry!
Tak jedou, hlavy k sobě kloníce,

těm krasavicím svítí z očí žáry —
oh, pane Adame, ty skály tam
tak hrozny nejsou, jak Jsi říkal nám.

---

V

Kde bylo slunce. když's tím krajem jel,
ó pane Adame?! Je možným Krym
bez millionů zlatých jeho střel,
jež výskají si vzduchem modravým?

A lehkost barev též Jsi neviděl,
sen zpola, jenž už zniká očím tvým?
Ton každý, jak by odloupnout se chtěl
a žít svým vlastním žítím prchavým?

Jen jednou: nebe zataženo bylo,
při šedém světle od rána se lilo,
déšť padal šikmo jako tenké drátky —

Tvůj Krym jsem poznal; solidní a pevné
to barvy byly, nebe přísné, hněvné
a slunce zmizelo tu bez památky.

---

OREANDA

— — tu velký kněz byl zbaven velitelství
carského loďstva, a sem, v Oreandu,
jej poslal baťuška car rozhněvaný,
neb hříšné plány zrály v šedé lebce
holoubka velkokněze Konstantina
a vzpurný duch v tom obřím bouřil těle:
šel scestím, nebohý, a dával sluchu,
výhonek carský, bědným nihilistům.
Že plným trestem nestih hněv jej cara,
to proto, že byl baťuška náš dobrý
a pravý člověk ruský : soudil srdcem
a doufal v pokání a polepšení …

Však holoubek náš sedí v Oreandě,
přijímá listy, tajné manifesty,
sám píše stále, jeho kurýr jezdí
s kabelou plnou z Jalty v Sevastopol,
a velkokníže skládá v dumy čelo
a blýská zle svým orlím tmavým zrakem.

Až naplnil se Osud. Stojí jednou
Konstantin Nikolajevič a čeká,
jak zvykem jeho, posla z Petrohradu;
ten nejde, nejde; za to jede trojkou
Angličan suchý v kostkovaných šatech,
brejlemi hledí v rudou svoji knížku,
pak zvědavě se dívá po krajině,
nu, jak to již ti Angličané umí.
Zastavit velí, kráčí k velkoknězi,
jak cizí k cizímu, a líně smekne.
Byl nihilist to — dvě, tři slova řek mu,
že ztraceno vše — kurýr že byl chycen —
že v Oreandu s assistencí jede
sám náčelník třetího oddělení —
a smekne, v trojku sedne a zas jede.

A velký kněz, ten otočil se spěšně,
zde, po těch schodech, šel svým dlouhým
krokem.
v kabinet vejde, otvírá stůl, skříně,
mrak papírů z nich vyhrnuje na zem,
lamp obsah vyleje — pak škrtne sirkou.

A vyjde, parkem jde a, kde stál dříve,
zas postaví se na zad skříživ ruce.
Tak čeká. Hle, a generál ten přišel
v civilních šatech, všichni nenápadní.

— Kam? — zahřmí v líc mu v cestě
velkokníže.

— Sem v Oreandu, rozkaz Veličenstva —

— Jdi tudy, otroku — a kyne k schodům.

V té chvíli vyšleh zlatorudý jazyk
na rovnou střechu, jiné vyskočily
v černavých pláštích okny ven a tíhly
k nebesům vzhůru — Oreanda hoří.

I rozesmál se velký kněz, až v oči
mu slze vstouply, ceně bílé zuby
dál pobízel je: — Holoubkové, jděte!
Co stojíte? Ah, otroci vy líní!
Tak plníte mi rozkaz svého cara?
A přede mnou? Jenž gosudaru ujcem?!
Eh degradovat, Sibiř na vás, psiny! —
Tak smál se…
Tenkrát z Oreandy zbylo,
co dnes vidíme.“
Tlustý Cicerone,
professor z kterés petrohradské školy,
pot utíral si.
Těm zdem očazeným
byl stropem blankyt. Sloupy zpřeráženy

ležely u noh našich. Rezovaté svory

tu válely se. Metlice trav rostly v zbortěné mosaice podlah sálů, a z puklých stěn slez vinul se a sláma hnizd ptačích čněla — smutné spáleniště.

„Toť bláznovství,“ děl kdos, „mít Oreandu a dělat politiku s nihilisty!“

„Ba, ba,“ děl professor, „když car, náš otec, zákony vymýšlí a péčí svojí objímá Rus a nás, své hloupé děti.“

Má hostitelka ke mně tiše děla: „Což, slyšel jste? Hle, to je ruský člověk. A — nesmějte se — to je naše síla. Vy na Západě probíjíte síly a čas a nervy v hloupé politice. Čas, nervy, síly, jichž by upotřebit moh jinak národ váš“ — — a v středu trosek a shaslých snů všech velikého kněze

já hlavu skloniv, jsem jí přisvědčoval.

ALUPKA

Jak pohádka je v bujném parku skrytá, z té zeleně jen řada vížek kmitá,

Pohádka maurská, dítě Orientu, s gotickou zdobou ostrých ornamentů.

Sen Islamu s mystikou středověku se snoubí v harmonii luzných vděků.

Sen Islamu nad bájným mořem chví se, gotické vížky do skal rýsují se,

do skalných ploch, jichž hroty v nebe běží též jako špice středověkých věží…

A ten, jenž vysnil pohádku tu kdysi, v tom jednom sále v zlatém rámu visí,

ctihodný kníže, v límci převysokém, s mračivým čelem, přísným, chladným okem, ctný gubernator, jehož slávu dýchá silnice z Bajdar v Jaltu, Krymu pýcha,

rek, maršál, jenž sil v tuhém bojování

Kavkazem čest a hrůzu ruských zbraní.

VEČER

Kovové světlo měsíce se plíží vavřínů, oliv, dubů hustou mříží a hází bílé skvrny v černou trávu. Ty stromy stojí v pohádkovém hávu, v zeleněmodré fantastické třásni — kulissy k jakés romantické básni. Svit naší lampy žlutě vyzařuje, roj moskytů a můr jí obletuje, my chráníme své hostitelky líce dým cigar svojich v líc jí dýmajíce a probíráme — co nám nad hlavami cikády řinčí — dne se příhodami. To chvíle sladká je — neb vedro denní uvrhlo duši v pusté lenošení, teď chuděrka se sbírá, pouta shází, na jazyk sedá, v smích a hovor vchází a ovlažena révy rudé mokem, řeč nechá plynout poetickým tokem. Vysoko v temnu četné hvězdy svítí mrazivě cize. Velký Vůz se nítí i Orion i Vlasy Berenice. Cikády umlkají. Ze směsice nehybných snětí tikne hlásek ptáka. Pak ticho. Naše řeč jen chvilkou zláká smích bouřný. Nenadále v pause jedné se hluboký vzdech spokojeně vzvedne a vyšumí. To od břehu. Řeč ztichla. Tu po druhé si obří prsa vzdychla a po třetí a dále. Na to tiše se loučíme — neb moře ze sna dýše, a jdeme spat už v této svaté chvíli,

bychom mu řečí spánek nerušili…

SAVELIJ

Prostičký mužík. Za stříbrných nocí mých soudruh potulek … Jak rád se dívám do jeho průhledné a měkké duše, když cestou jdem, jež plyne cypříšemi, snícími v tichém zamodralém temnu, kde nic se nehne, na lávce kde chvilkou postava tmavá jeví se ti pouze — to Tatar, jenž si nevšimne tě, čeká, až černooká krasavice jeho se z noční lázně navraceti bude — kdy ticho v dáčích, krokem naším vzbuzen pes štěkne si, pak zas jen hvězdy šumí a moře dýcháním jim odpovídá.

Můj Savelij má rodnou svoji vísku daleko v dáli, celý týden cesty širokou Rusí, v kurské gubernii; ctí boha, cara, víru pravoslavnou; bůh povelí-li, dá za cara žití, car pokyne-li, tornistru si vezme a půjde hájit pravoslavnou víru. Tak Savelij bez mudrování cítí, vše nutno tak, a tak to v jeho krvi, jak tichá radost z večerního klidu dnů svátečních a dobré cigaretty. Ta moudrost citu pro život mu stačí jak cikádě a mravenci a včele, ji dětem vštípí a s ní umírati bez reptání a rozželení bude.

A sklon, jejž všichni lidé v sobě máme k metafysickým dumám, vyplňuje hra v šachy u něho … Tu viděl jednou před lety někde — a v ty mysterie se často noří, hovor náš vždy svede k těm čtvercům, soškám, koníkům a věžím — a vysvětluj mu nejlépe jak umíš, on hodí hlavou, usměje se tiše

a zítra jistě na novo se zeptá.

FEUILLETON

  Hu, trapný obraz… Dopoledne
tatarskou jedem vesnicí
a ďas jen k zahradě tam jedné
zavedl naši zornici:

  Tam černý Tatar klečí v trávě
a ostří nože blýskavé
v nevinné hrdlo noří právě,
v beránka hrdlo bělavé.

  Krev kouřící se proudí na zem
i ruce barví pohanské –
jak nezachvěly by se mrazem
ty naše duše křesťanské!

  Hle, jak tu zlobou nekřtěného
ten tichý symbol umírá,
jak odevzdaně oko jeho
na skonání své pozírá!…

– Náš beránek… jsa na smrt veden
úst ani neotevřel svých… –
Jak zabolel ten citát jeden
až v hloubi duší zvířených…

My jeli dál… však drahnou chvíli
jsme dumali a mlčeli,
pak v trojku vrátil se host milý,
žertovné naše veselí.

Ve Foros dojeli jsme, kde je
park nezvláštní, dům bez vkusu,
a slunce žár tam na zem leje,
jak zaplaceno od kusu.

K večere bylo. Jedem domů.
Do nebe skály trčely.
Do rozsochatých jejich lomů
se orli k spánku vraceli.

V daleku stranou modře snila
nesmírná moře hladina,
zladěná, tichá, jakby byla
to z barvotisku marina.

A tma je… Na zad zvolna plynou
skal rysy. Zvonky koňů zní.
Pár hvězd už září nad krajinou,
zrakové bílí, nehybní.

A jedem. Vstříc nám světlo blýská:
– jdi, izvoščíku, pohleď tam!…
– Jak pravíš, tatarská to víska?
A možno čaje dostat nám? –

I možno. Samovar už šumí,
před krčmou k stolku zasednem.
– Čert, Tatar, jak čaj strojit umí!…
Nuž, dej ty ještě čášku sem! –

– I pojíst možno? Ať se stane. –
Šel, přines v míse kouřící
na rožních maso nabodané,
hebounké maso vonící.

– Jak zveš to? – Šašlík –
Jídlo jejich,
toť kousky masa z berana,
po dávných strojen obyčejích –
– Což, zabíjel jsi za rána? –

– Tak, baryni. –
– Tam v sadě? –
– V sadě.
Víc nebylo nám do žertů…
Krev jeho tekla po zahradě
a neotevřel svojich rtů,

když na potupnou smrt byl veden –
ó bible, kniho přesvatá…
– Však šašlík má být teplý sněden –
a Tatar v kuchyň odchvátá.

Tu nová porce… Ďábel svádí,
a duši láká mocný chtíč –
– Eh, jezme! – resolutně radí
náš dobrý Karel Petrovič,

– neb umřel, bychom nezhynuli,
dí bible, já pak dodávám:
nemáme ještě cesty půli
a hospod více není tam. –

ODPOLEDNE

Vřelá lenost zamkla oči lidem, ptákům, květům – všemu; v modravém snu dřímá cypřiš, metly trav se kloní k zemi, a ty listy starých dubů stočily se… Sedím v stínu tmavé sosny; břeh jde v moře rozervanou rudou skalou.

Moře jaksi líně dýše, ze zvyku víc nastavujíc modré plochy šikmým bleskům k lámání se. Bílé mráčky zářnou oblohou se vlekou, trhají se, vlastní tíhou klesají ty trosky k vodě, řídnou, taví se v ní, mizí. Myšlenky a sny mé s nimi. Trhají se, klesají mi v zlatomodré hravé plochy – nemožno jich zadržeti. Pak i duše za nimi jde, splývá s mořem, oddychuje jeho dechem, v jeho plochách, v ní se lámou šikmé blesky, žije nekonečnost jeho, mluví jeho tichým šumem – ale mrtev sluch i cit je

a tma v očích…

ZÁPAD

Svěží a zlatá sklouzla za horu sluneční koule. Ani nezrud vzduch, červánek nevznítil kraj obzoru; byl večer bez sentimentálních tuch.

Zbělelo moře. V nekonečno stála smetany spousta houstnouc víc a víc, že bílá pláň jen ztěžka oddýchala

plochami vypouklými hýbajíc.

POZDRAV Z DOMOVINY

Byl u nás Assan, mladý štíhlý Tatar. Koš s vínem postavil si na práh dači a zíral bystře k čelednímu domu.

Aňuta přišla z kuchyně a Máša i děti seběhly se k Tatařínu a braly hrozny; Assan zažertoval, děvušky štípal po krku a zádech, ty smály se a pak se zapýřily mě spatřivše. V tom šumaři tři přišli, nesměle jaksi na chrastící písek vkládali nohy, pozdravili s úctou i Tatara i dívky – služebnice, pod brady housle sešlé založili a hráli. Jeden pohled na ty tváře, na bleděmodré čekankové oči – a poznal jsem je – – pozdrav z domoviny… A hráli… Trojí housle trojím zvukem zoufale od sebe se rozbíhaly, pekelný souzvuk vřískal ze strun těchto, bůh ví kdy naposledy naladěných…

A hráli valčík. Poslouchal je Tatar velmožně milostivě bez pohnutí, Aňuta s Mášou vrtěly se pískem a smály se. Tu přestat kázal Assan a tatarské chtěl melodie slyšet.

Šumaři moji hned se uklonili, pod brady znovu kladli sešlé housle, kams v prázdno vetkli čekankový pohled a hráli. Struny chrlily směs tonů křičivých hrozných – ale hlavou kýval pochvalně Tatar, charašó! jim volal a pobízel a pobízel dál hráti.

Když nasytil se, uhersky chtěl slyšet. Hned roztřepaný čardáš vířil parkem, Aňuta s Mášou znovu tančit začly, a naslouchal zas bez pohnutí Assan.

Za chvíli dlouhou napadla ho jiná, chtěl po turecky – než to byl už konec. Krev vřela ve mně: tatarský ten sobak, ničema, otrok, „ani člověk“, ten zde hodinu celou ovládal ty duše, ty duše plaché, bídné, zotročené, jak znám je u nás, jak je nenávidím, protože hořem pojíti bych musil nad hořem jejich, jež tak tupě nesou. Ty bleděmodré čekankové oči bez ohně, vzdoru, bez záblesku síly, lampičky hrobní nad ubohou duší, pokorně ždaly kynu – Tatařína!

Já zaplatil jim za tu krůpěj jedu, již poslala mi dálná domovina, a vyhnal je i tatarskou tu psinu.

Oh, vlasti milá, ty jsi jako Osud… nemožno ujít, nemožno se vyhnout, přes moře sáhneš, syna svého najdeš a srdce, jež si volně bíti začne,

znova zas stiskneš studenými prsty…

MŮJ OTČE…

Můj otče, Foibe Apolline, víš, jak jsi rozhněván a mračen usedl s lukem v ruce kdysi na břehu zeleného moře blíž zakřivených lodí řeckých, jak’s v toulec sahal, tětivu pjal a zvučící ty bystré šípy vysílal v lebky, šíje, záda achajských plachých bojovníků?

Můj otče, Foibe Apolline, dnes zaťal bys své lesklé zuby, dnes mrštil bys ty lukem o zem a přelámal bys všecky šípy – Achajci mají dneska kožich tuhý jak pancíř na rozumu, a kdybys pronikl i kožich – je pod ním ještě tužší kůže, hotové fošny na svědomí! Můj otče, Foibe Apolline, já lopuších nasbírám ježků, já naházím je do kožichů počestným našim Achajčíkům. Achajci naši škubou sebou, kožichem drbou o zem, o strom, však ježci k hrůze sedí, sedí – a já se úsměvem tvým směji,

můj otče, Foibe Apolline!

DEVÁTÁ VLNA

Tak žlučovitě zelené je moře a hází sebou, bílou pěnou stříká a řve a hučí. Sotvaže sed jsem na své staré místo, na černý balvan, hned zjitřilo se lítě, a půlkruh vln jak rozkacený hřeben zdvihl se v dálce, zdvihl se, stojí mžik – a jako v povel žene se ke mně, sevírá se v běhu – třesk! – a rozbit zpět se kácí… Hned rozlítil se v dálce hřeben druhý, vzpjal se a letí bílou pěnou soptě – třesk! – je stejně troskou. Však třetí již se v dálce zase týčí, po jeho zmaru vstává hradba čtvrtá a pátá, šestá, sedmá, osmá, – pláň žluče při tom syčí, kypí, hučí – pak devátá se vlna vztýčí zlostně, všech větší dřívějších, a vítězně řvouc súžuje se k centru a v trysku roste třesouc světlou kšticí – třesk! – tu zachvěl se můj starý černý balvan, já utíral pak slanou vodu s lící… A bylo ticho… Moře se chvělo už jaksi jenom sledy rozčilení a hučelo si spokojeně…

Než sotva tvář má zcela oschla, zas hněv je pojal, žluč zelená zas blýskala mu tělem, vztek syčel z něho, mručení, dusot, dunění a hřmění a znovu osmkráte ke mně hnalo a po deváté znovu v líc mi vstřiklo…

Buď s bohem pro dnes… A vy, Olympičtí, ochrannou ruku držte nad lodí v obzoru se zmítající, nad lodí plnou bědných slabých lidí,

při vlně deváté…

METAMORFOSY

Červené teplé tóny to byly, v nichž ironický valčík hřměl, třpytivé lustry světla proud lily do víru hlasů, šumů, těl. –

Červené teplé byly to sloky, koketa mdlá je tančila, ta nesla v srdci zničené roky a v hlavě moudrost motýla –

tak jsem je psával valčíky rudé; dle mne je psali po Čechách mládenci zdraví kroutíce všude rty svoje v ironický tah.

*

Pak maloval jsem. Touha štěstí marná, prostičký genre, skizza mravokárná, národní výjev, duše osamělá, pohádka srdce. Časem kresba smělá, jež karikuje lotry, hlupců pýchu, mrzáky duše – všecko to, co v tichu tendenční malíř rozvážlivě robí.

On věřil ještě, řekněm, v lepší doby, v svobodu příští, třeba sám byl v kleci, v národa dík a jiné hloupé věci.

A brával k tomu barvy přitlumené, tesklivé nebe, jež se šedě klene, kraj melancholický, v němž není ruchu, a smutek ležel v podzimkovém vzduchu.

Pak odhodil jsem malování své, ať pavouk opřede je a červ rve.

*

I sochy miloval jsem. Šedý kámen v strnulém harmonickém rozvlnění, syn nesmrtelný bědné duše lidské

zrozený v mukách.

Co zatím roditelka jeho plna nicotných bojů, vášní, marných cílů, sklamání stálých, nechutenství, hnusu

v hrob němý spěje, on, života vzhled míjícího maje,

studeně může zříti na zánik všeho, neb necítí a žije hrdý, pyšný

nezemským žitím.

A co se člověk naučiti může, já naučil se: studeným být, zhrdat, své nitro zavřít, na povrch být šedý

studený kámen.

*

V modravých rytmech o břeh bít, jas oblohy, krev slunce pít,

neb strofy hněvu zpěněné na nebe vrhat zděšené,

mít hloub, v ní skrývat řadu let své mrtvé, by jich nezřel svět,

čist býti tak, že hvězdám všem lze směle býti zrcadlem,

a nedbat planých ševelů o užitku svém, účelu,

a jediným žít zákonem: Přírody býti výronem – tak žít a hřmít a dout a hrát a pranic dál se nestarat,

že vybírají z tebe sůl, že sítě noří v rybnou důl,

že špínu těl svých potají v tvých čistých vlnách smývají,

že po tvých proudech hučící se ženou lodi kupčící

do dalných krajů o závod –

Ó modré pláně hravých vod,

ty elemente bez hrází, tak obraz tvůj mě provází,

a v duši mé tvé rytmy zní,

má poetiko poslední!

VEČER U MOŘE

Ta chvilka jedna bude drahou mi:

Vod ocelových temné zrcadlo měnilo barvy v světlech večerních, vysoko nad ním bílé vlašťovky se nesly k dalekému obzoru, i nebe bylo jaksi zdviženo a obloukem se pjalo šířeji než obyčejně, i vzduch čistší byl, že prsa jaksi volněj dýchala – taková jedna chvilka v přírodě, že v životě se nedá zapomnít…

I napadla mi krátkost života, nicotnost jeho, smrti majestát, i věčné nic – a vše to najednou v jediném pevném jasném pocitu já uvědomil sobě; bez stesku a bez hořkosti, smutku, výčitek já přijal to. Před tváří oblohy a širým mořem, dálným prostorem a mrazným světlem bílých věčných hvězd jakby se duše moje dívala přes rameno v klín starci Osudu, jenž na kolenou knihu žití má a listy její tiše obrací: tam miliony nezvratitelných se písmem míhá, malé mravence by byla tehdy bratry nazvala má duše klidně, stránka za stránkou se obracela odměřeně v tmu… Ta krátkost soucitem mě dojala – ne k mému žití – ale k žití všech, jenž jsou tu se mnou. Bylo jasno mi. A viděl obsah pozemských jsem dnů, všech těch, jenž v životě mi křivdili a jimž jsem za to jedem zaplatil. Zárodky činů, plány, směry cest – a přece byli vším tím nevinni… neb v šíji tkví jim Fatum železné a zodpovědni býti nemohou za poděděné duše choroby, za mozky, které tím jen patří jim, že v lebkách svých je nosí… Cítil jsem, že mají lásku k drobným dětem svým, své ženě, matce, hnízdu rodnému; je nemoc trápí, bída; těší se z teplého slunce; verši zpíjí se dle vkusu svého – vše nám společno v té krátké mžiklé žití vteřině…

A před tváří té věčné oblohy, věčného moře, věčných prostorů pod mrazným světlem bílých věčných hvězd v nich jedině jsem cítil nejbližší, jichž los je na vlas stejný jako můj – já přes moře k nim spínal ruce své, jim odpouštěl, jich odpuštění ždal…

1. Ai Petri (Aghi Petri) po Čatyr-daghu nejvyšší hora krymská
2. Byl příbuzným romanopisce