Výlet na Krym/Domů

Výlet na Krym Josef Svatopluk Machar
Krym	Domů

III

DOMŮ

S BOHEM…

Loď rozjela se do modrého moře. Zavlály šátky, čapky zamávaly – nuž, s bohem, s bohem! Rozvířená brázda pod zádí lodi šuměla, a kruhy se rozbíhaly po přístavu k břehům – buď s bohem, s bohem, sladká Jalto moje! Já ve své duši uzavřel jsem tebe a odnáším tě pod chladnější pásmo. I ty, můj břehu, marně plyneš na zad a marně chceš mi navždy unikati – jen očím prcháš, v duši jsi však zavřen, je plna tebe, celý kraj v ní nesu a nevydám své carství jenom Smrti. Tak podržím tě, jak tě nyní vidím, tvou ukrutnost, můj drahý, zvrátím v nivec, neb luznějším ses nejevil mi nikdy, jak v této chvíli, když mi s bohem dáváš. Tak nikdy nejásaly tvoje barvy, tak nikdy nevýskal si vzduch tvůj zlatý, a modřeji se nezasmálo nebe a jeho zrcadlo zde, klidné moře. Jen v trosku duše své vás uzavírám, díl valnější jí zanechávám tady, a vím, že troska moje sníti bude a teskně toužit po své druhé části…

Jak jiným člověkem se domů vracím! Mám v srdci klid a mírné naladění svých dětských dob za letních podvečerů, sobotních podvečerů, kdy zněl s věže hlas našich zvonů, kdy jsem míval pocit, že čas a lidé v klopotné své honbě staví se náhle, usedají klidně a v západ slunce, barvy horizontu se zadívají, tiše hovoříce…

Jsem smířen se vším, raduji se z žití, vše omlouvám a všecko je mi jasno. Svět nemůže být jiný, a tak dobře. Jde zákony, jichž nelze postihnouti smrtelným smyslům, ubohému umu. A největším pak mudrcem jest jeho květ, jenž se těší z teplé záře slunce, pták, jenž se stará o své malé děti a naplnivše oba tak svůj úkol mrou beze stesku po posmrtném žití, bez touhy po slávě, jakoby znali, že v dětech dál žít může dostačiti..,

Buď s bohem, Kryme, v divé honbě žití tys přál mi sobotní zas jeden večer… Já viděl zase jednou velké slunce, zas dýchal klidně, slyšel zníti zvony a ztrávil chvíli v rozhovoru tichém… Tys hovořil tak mile k smyslům mojim svou řečí předkulturní, a já cítil pradávných lidí dávno zniklé štěstí na hrudi tvé, já slyšel bíti srdce v tvém moři, skalách lesích, vzduchu, květech, veliké, dobré, neúnavné srdce, žil v pohádce jsem, pohádku jsem prožil –

buď s bohem, s bohem!

VE VLAKU

Spousta škatul leze v kupé, kufry, vaky – dáma křičí, za ní zrudlý manžel cupe – bozi, kde už jsem je zřel?

Zavazadla místí hbitě: „Pozor na to!“ ona stále – „Prosím tě, jen nekřič, dítě! Nic se tomu nestane!“

Ejhle, holoubci mí smělí, vždyť to manželský můj párek, celou noc jsme spolu jeli – jak už se to dávným zdá!

Dveře třískají, hluk stichá, povely zní, dlouhý pískot, trhnutí, stroj těžce dýchá – vlak vyletěl z nádraží. Rozsedli se na sedadle – leží cosi mezi nimi – svěžest pryč a oči vpadlé, tak, tak, moji holoubci…

V taktech duní kolejnice, cizí krajina v zad prchá – ani slova nemluvíce dívají se okny ven.

Ticho… ticho… kraj se žene stále na zad… Náhle ona oči svoje zaslzené po něm zvolna otočí.

Zamknu víčka ze soucitu – ať se jejich episoda raděj dříve a zde v skrytu beze svědka odbude.

Zasténala tichým hlasem – znám ty tony utrpení – „Jinak, jinak myslila jsem že bude můj život teď… „Co ti chybí!“ ptá se suše, „co máš zas už? Nerozumím –“ „Vlastně nic. Jen moje duše v nitru stále pláče mi.“

Jak ta svatební má kytka připadám si… vlekli jsme ji… pak z ní zbyla suchá snítka… leží teď kdes v smetišti.“

„Jaká hloupost!“ znaveně děl. Chvíli ticho… Rozuměl jsem. Její drama už jsem věděl: – Zde by měly růže kvést – …

„Dneska vím, proč teta Frycka vždycky mne tak litovala, je to duše poetická, sama byla nešťastná –

„Květ jsi, poklade můj sladký, říkala mi teta Frycka, budeš plakat, až tvé plátky vítr polem roznese!“ „Přestaň jen s tou poesií, dej mi pokoj s tetou Fryckou – jiní lidé také žijí, také, myslím, bez plátků!

Čert vem verše a ty city; vracíme se do života – na ty sentimentality měla jsi už času dost.

Mluvme vážně. Strach mám jaksi, že ten byt náš vlhký bude – a jak to je s tvojí praxí, dítě moje, v kuchyni?

Obávám se také služky, již ti pošle teta Frycka –“ zalét zrakem v líc své družky, pak máv’ rukou, zmlk’ a zív’.

Mlčela. Já hledl na ni; ztrnule se oknem dívá, bílou ruku tiskne k skráni^{[red 1]} – „do života“ tedy tak… „Do života, do života!“ šumělo to mojí duší… „Do života, do života!“

pro sebe si supěl vlak…

VE VÍDNI

To bledé nebe… vzduch… já dojel  domů… Ulice známé, střízlivé a všední… už žluté listy tkví na snětích stromů.

Tramwaye, vozy… v odměřeném chvatu jdou lidé, každý druhý portefeuille nese, a v líci důležitost byrokratů…

I policisti… vojsko… V chladném vzduchu havrani plují… též má duše cítí ten známý zápach umrlčího puchu…

Jsem doma… Hora novin tu a psaní z mé domoviny… Čtu a čtu a dýchám ten známý český vzduch náš zase maní.

Vše u nás jak dřív.. A jak ostré dýky to všecko bodá zas dnes duši moji a útoky v ní rostou, polemiky, a stará žluč se žilami zas žene a ruce chce se nových skalpů zase – mám zas své Češství hrdé otrávené!

Teď v harmonii fatalismu cítím, že Osud dal mi tuhý sval a spáry a Nutnost že tkví také nad mým žitím…

Má pohádka mi náhle s bohem dává – ach, pravda, starým člověkem jsem zase, buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!

Tam dole… pravda, vše se jiným zdává… zde žít a bít se – parola jest jedna – buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Oprava původního „stráni“ na „skráni“.