Výlet do Španěl/Velázquez ó la grandeza

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Velázquez ó la grandeza
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Cestopisy I.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 186–188.
Licence: PD old 70

Za Velázquezem musíte do Madridu, jednak proto, že ho tam je nejvíc, jednak proto, že právě tam vypadá skoro samozřejmě uprostřed pyšného života ve střízlivém rámu, mezi tou panovnickou okázalostí a lidovým halasem, v tom městě palčivém a chladném zároveň. Kdybych měl vyjádřit Madrid ve zkratce, řekl bych, že je to město dvorské parády a revolučních přeháněk; povšimněte si, jak tu lidé nosí hlavu: je to napůl grandeza a napůl paličatost. Mám-li vůbec nos pro města a lidi, řekl bych, že v madridském vzduchu je cosi jako lehké a drobet rozčilující napětí, kdežto Sevilla si blaženě hoví a Barcelona poloskrytě vře.

Tedy Diego Velázquez de Silva, rytíř z Calatravy, královský maršál a dvorní malíř toho bledého, studeného a divného Filipa IV., patří do Madridu španělských králů dvojím právem. Předně je vznešený: je tak svrchovaný, že už ani nelže. Ale to už není kyprá, zlatá vznešenost Tizianova; je v ní břitký chlad, pozornost jemná a neúprosná, strašlivá jistota oka a mozku, jenž vládne rukou. Myslím, že jeho král ho učinil maršálem ne proto, aby ho odměnil, ale proto, že se ho bál: že ho musely znepokojovat Velázquezovy upřené a pronikavé oči; že nesnesl tuto rovnost s malířem, a proto ho povýšil na granda. Pak už to byl španělský palatýn, kdo maloval bledého krále unavených víček a ledových očí nebo bledé infantky nabarvených tvářiček, loutky sešněrované a ubohé. Nebo dvorní trpaslíky vodnatelných hlav, palácové šašky a blázny, naparující se groteskní důstojností, mrzácký a idiotský potrat lidu bezděky karikující vznešenost dvora. Král a jeho trpaslík, dvůr a jeho šašek: tu konfrontaci provedl Velázquez příliš ostře a důsledně, než aby to nemělo svůj divný smysl. Královský maršál by stěží maloval dvorní čeládku, kdyby sám nechtěl. Kdyby to neříkalo nic více, tedy aspoň jednu krutou a mrazivou pointu: toto je král a jeho svět. Velázquez byl příliš suverénní malíř, než aby jen sloužil; a příliš veliký pán, než aby jen maloval, co viděl. Viděl příliš dobře, než aby se jeho očima nedíval celý jeho jasný a svrchovaný rozum.